V posledních měsících se napříč republikou množí návrhy, které se zaměřují výlučně proti lidem bez domova. Jmenovat můžeme vyhlášku Frýdku-Místku či Bohumína, pokusy o vytlačování bezprizorních lidí z veřejného prostoru nebo legislativní fantazírování senátora Hraby (za ODS). Dalším příkladem nic neřešící politiky je nápad primátora Plzně Romana Zarzyckého (ANO), který lobbuje za změnu trestního zákoníku, aby opakovaný přestupek mohl být kvalifikován jako trestný čin. Svůj návrh již předložil pracovní skupině Ministerstva vnitra.

Lacině sbírané politické body primátora Zarzyckého

Kriminalizace bezdomovectví je přitom v Zarzyckého politickém repertoáru od samého začátku. Loni prosazoval návrat institutu zákazu pobytu do přestupkového zákona, letos chce změnu paragrafu výtržnictví. Po deseti přestupcích by podle něj mělo být možné uložit až dva roky vězení.

Zvlášť znepokojivý je způsob, jakým primátor své návrhy obhajuje. V řadě mediálních výstupů vychází ze statistik Městské policie Plzeň, které ale opakovaně dezinterpretuje. Přehání dopady jednání několika jednotlivců a vykresluje obraz města, kde údajně hrozí občanům permanentní nebezpečí. Jeho silná slova dostávají velký prostor v celostátních médiích, která však nekladou zpátky kritické otázky.

Oblíbeným argumentem primátora Zarzyckého je „osmnáct nejproblémovějších osob“, které měly za jeden rok spáchat přes 2300 přestupků. V posledním výstupu už mluví o stejném počtu přestupků za půl roku. Jenže podle statistik Městské policie je téměř polovina těchto záznamů evidována jen jako „událost“ — tedy třeba pouhé zjištění totožnosti. Po odečtení zůstává zhruba 1247 přestupků za jedenáct měsíců, z nichž většinu (962) tvoří porušení městské vyhlášky o zákazu pití alkoholu na veřejnosti. Přes devadesát procent těchto případů je přitom řešeno pouze domluvou na místě, bez dalšího postihu.

Typická situace vypadá třeba tak, že strážník osobě bez domova zabaví lahvové pivo, které si dotyčná osoba otevřela před Katedrálou svatého Bartoloměje v centru Plzně. Těžko v tom vidět čin, který ohrožuje veřejnost. Přesto právě těmito případy primátor zdůvodňuje svůj návrh na zpřísnění trestního zákoníku.

Hrozbu, o níž primátor mluví, nepotvrzují ani čísla. Reálným rizikem je naopak strach, který jeho výstupy vyvolávají — pocit ohrožení, který se šíří nezávisle na skutečné kriminalitě.

V podobném duchu se ostatně vyjádřila i velitelka Městské policie Plzeň-střed Ilona Gabrielová. Ve zpravodaji městské části otevřeně říká, že pocit nebezpečí ve vztahu k lidem bez domova je často jen výsledkem mediálního zveličování, nikoli reálného ohrožení. Pocit nebezpečí tak není jen výsledkem politických výroků, ale i dlouhodobé mediální práce místního webu, který svými zprávami dále podporuje stereotypy o lidech bez domova a cizincích.

Politická kultura v Plzni je v tomto ohledu dlouhodobě nízko. Útoky na lidi bez domova nejsou novinkou — už dříve jsme slyšeli o návrhu bývalého primátora Zrzaveckého (ČSSD), který chtěl „vyvážet“ bezdomovce za město, nebo výroky dalšího z primátorů Pavla Šindeláře (ODS).

Ten ve své kandidátské řeči na zastupitelstvu jedním dechem hovořil o Plzni jako městě se zvládnutou bytovou politikou s dostatkem bytů a také o lidech bez domova, proti kterým je nutné připravit vyhlášku zakazující pití alkoholu na veřejnosti. Ta později vznikla a vedení města se nikdy samo netajilo, že ji chce vymáhat selektivně.

Přitom lepší nástroje existují. Diskutovalo se o nich i v Plzni, ale bez jasného závěru. Denní centrum kontrolovaného pití, jaké funguje třeba v Brně, představuje funkční cestu pro práci s lidmi se závislostí.

O Plzni se v poslední době hovoří i v souvislosti s výzkumem organizace Ponton, která popsala alarmující situaci na plzeňských ubytovnách — přelidněnost, špatné hygienické podmínky, žádná vyhlídka na stabilní bydlení. Téma přímo souvisí s agenturním byznysem, na který ve svém článku upozornil i web Investigace.cz. Existuje přitom patrně úzká vazba mezi agenturním byznysem a koaličním partnerem primátora — hnutím PRO Plzeň.

Dnes víme, že až třicet procent agenturních pracovníků, kteří do Plzně přijíždějí za prací, nakonec skončí na ulici. A právě to je skutečný bezpečnostní problém — především pro tyto lidi samé. Ulice je pro každého zničující zkušeností ve všech ohledech. Pokud bychom chtěli bezpečnější město, řešením by byla regulace agentur a dostupné bydlení — ne návrhy, které trestají chudobu.

Primátor Zarzycký místo toho nabízí jednoduché, ale falešné řešení: kriminalizaci těch, které jsme už jednou nechali spadnout na dno. Ale bezpečí se nedá vybudovat „tvrdou rukou“. Skutečně bezpečné město je takové, kde nikdo nemusí přežívat na ulici, natož aby byl za to zavírán do vězení.

Je to naopak město, kde bezpečí zahrnuje bydlení, právo na svobodný pohyb a kde veřejný prostor slouží především potřebám všech jeho obyvatel, nikoliv pracovním agenturám nebo developerům.

Na výše popsaných případech můžeme pozorovat, že zkratkovitá a neúčinná řešení jsou vlastní stranám napříč celým politickým spektrem. Politická realita bohužel nedává do dalších let příliš dobré vyhlídky. O to více je potřeba mobilizovat lokální občanské iniciativy, aby neustále připomínaly bazální lidskou solidaritu a volaly po systémových změnách, které povedou k sociálně spravedlivé společnosti.