Asi málokdo si dovede představit, že by Ministerstvo hospodářství mělo za úhlavního nepřítele Hospodářskou komoru. V takzvaném „sociálu“, jak se na Ministerstvu práce a sociálních věcí znevažujícím způsobem označuje náš obor sociální práce, je to věc naprosto běžná. Jurečkovo ministerstvo bojuje proti těm, s nimiž by mělo spolupracovat, i proti těm, jimž by mělo pomáhat.

Místo toho, aby ministr práce a sociálních věcí a jeho tým dokázali vzdělávat širokou společnost s pomocí odborníků na sociální práci a hájit tak méně šťastné občany — kteří z celé řady důvodů na dostupné bydlení nedosáhnou a bez sociální pomoci dávkových systémů nemají šanci vyžít — hází všem klacky pod nohy.

Jedním z posledních kroků v tomto směru je přijetí nové Jurečkovy superdávky. Dá rozum, že portál MPSV nenabízí kalkulačku pro výpočet její budoucí výše — ještě by si ohrožení občané mohli spočítat, jaký je v již tak těžkých podmínkách čeká další finanční propad. Je to nedůstojné, je to infantilní, leč zdá se, že v představách pana Jurečky účel světí prostředky.

O to víc pak zamrzí, když čteme prohlášení od lidí, kterých si je z mnoha důvodů třeba vážit, z Platformy sociálního bydlení: „Naše snaha o zlepšení ‚superdávky‘ není boj proti Marianu Jurečkovi, není v tom nic osobního ani stranického, my nikam nekandidujeme, nepotřebujeme získat ve volbách ničí hlas…“

Žádný pracovník v sociální oblasti — nejen zastánce kritické sociální školy — by se v zájmu ochrany etické roviny naší profese neměl pokoušet takto až nedůstojně obhajovat svoji zcela legitimní činnost. Naopak: je nutné jasně pojmenovat a ostře odsoudit jednotlivé politiky a političky, kteří antisociální politiku prosazují. Proč jsme pořád tak hodní na politické představitele, kteří si nás jednoznačně neváží, lžou nám do očí, dělají na nás podrazy a schvalují úplný opak toho, co je třeba pro moderní sociální práci?!

Přece vidíme, jak naše mírnost, snaha o kompromis, neustálé ústupky a omlouvání se lidem — kteréžto chování považují dotyční jen a pouze za naši slabost — ničemu a nikomu dostatečně nepomáhá. Proto vyzývám své kolegyně a kolegy:

• Pro mě za mě se nechte politiky v jakési obdobě Stockholmského syndromu sami ničit, ale nic takového nesmíte dovolit v případě našich klientů.
• Naše klienty musíme hájit třeba i za cenu občanské neposlušnosti. Na pasivitu v současné situaci nemáme právo, vždyť tím porušujeme náš etický kodex.
• Letitý submisivní, místy až kolaborující postoj profesních organizací sociálních pracovníků a jejich pevné svázání s politickými pragmatiky nás dovedl až k směšné bezvýznamnosti. Přestaňme už s tím.

V zoufalství nad situací v oblasti sociální práce se naopak raduji z protestů pracovníků technických služeb, jakkoli je mi jasné, že v pozadí se nejspíš pohybují chapadla mocenských čacher ze všech možných stran. Mám sen: spojení pracovníků technických služeb a pracovníků v sociální oblastí, kteří se společně postaví zlovůli mocných. Jsme si totiž tak podobní ve své společenské situaci a jen maloměšťácké předsudky nám dovolují tuto pravdu vytěsňovat. Přitom propojení různých sociálních skupin můžeme na vlastní oči vidět například ve Francii nebo Polsku.

Bojovat třebas i za cenu občanské neposlušnosti a na základě svých kompetencí a zkušeností spojovat jednotlivé sociální skupiny, je dnes nejspíše mnohem důležitější činnost, než neustálé vyjednávání s politiky, které ve výsledku nemá absolutně žádné výsledky.

Současná sněmovna a Ministerstvo práce a sociálních věcí pod vedením pana Jurečky jednají zcela proti zájmům drtivé většiny občanů. My, sociální pracovníci, bychom se měli hlasitě ozvat a ostře vystoupit na obranu práv a důstojného života ohrožených občanů.

Nikdy není pozdě se odříznout od lobbistického, oligarchického polosvěta, který si vodí „své politiky“ zcela proti zájmům „našich“ klientů. Toť zásadní, opravdová „morální supervize“ sociálních pracovnic a pracovníků. Potřebujeme ji po více než třiceti letech více než si všichni myslíme.