Ve středu 9. dubna 2025 Senát schválil takzvanou flexinovelu zákoníku práce. Součástí flexinovely je mimo jiné návrh, aby výkon závislé práce v pracovněprávním vztahu byl nově umožněn i dětem s neukončenou povinnou školní docházkou, a to již od čtrnácti let. Tyto děti mají v období hlavních prázdnin konat lehké práce vymezené právními předpisy. Flexinovelu nyní od jejího vyhlášení ve Sbírce zákonů a následné účinnosti dělí pouze podpis prezidenta republiky.

Na schůzi Senátu svou flexinovelu obhajoval ministr Marian Jurečka. Ten neopomněl zdůraznit, že „novela je opravdu poměrně slušně vyvážená“, když na své si údajně přijdou jak zaměstnavatelé, tak zaměstnanci. Ve skutečnosti však byla flexinovela od samého počátku zpracovávána pro zaměstnavatele, na základě jejich objednávky a v jejich prospěch, zatímco zaměstnanci z ní téměř nic nemají a nikdy ani mít neměli.

To potvrdil i ředitel odboru pracovněprávní legislativy Ministerstva práce a sociálních věcí Vladimír Horna, podle něhož zaměstnavatelé „právní prostředí začínají hodnotit jako pro ně nesnesitelné a příliš svazující“, pročež padlo rozhodnutí jim „zpracovat novelu zákoníku práce takříkajíc pro radost“.

Nelze si nepovšimnout, že návrh na rozvolnění zákazu dětské práce nesouvisí s deklarovaným hlavním cílem flexinovely, kterým je „zvýšit flexibilitu pracovněprávních vztahů“. Návrh se pak neobjevuje na základě požadavků praxe či z doporučení odborníků, nýbrž jim navzdory.

„Proč to vůbec zavádíme a kde ten nápad vznikl? Nebudu samozřejmě zakrývat, že [...] toto je podnět, který pochází z kabinetu našeho pana ministra. To určitě stojí za to zmínit,“ vysvětloval ředitel Horna, téměř jako by se snažil od Jurečkova nápadu na znovuzavádění dětské práce distancovat.

A není se čemu divit. Podle Horny měl dokonce ministr Jurečka původně ambici, „aby se děti podílely na zemědělských pracích“. Ačkoliv tato ambice je v jistém smyslu v souladu se světovými trendy, neboť podle Mezinárodní organizace práce se asi 70 procent veškeré dětské práce vyskytuje právě v zemědělství, mnozí ihned vyslovili pochybnosti, zda je vážně žádoucí — a s ohledem na mezinárodní právo legislativně průchozí — děti k těmto pracím připouštět. Zemědělství je totiž tradičně jedním z nejnebezpečnějších a nejrizikovějších pracovních odvětví. I proto se pracovní úrazovost v zemědělství pohybuje vysoko nad celorepublikovým průměrem.

Zpracovatelé flexinovely tak byli postaveni před nesnadný úkol, kterým bylo vyhovět umanutému ministrovi, tedy najít jakéž takéž důvody pro rozvolnění zákazu práce dětí, stejně jako způsoby jeho provedení, aby zaměstnávání dětí zároveň „bylo nějakým způsobem humánní“.

„Humánní“ pracovní doba

Ona humanizace dětské práce má spočívat kromě jiného v omezení pracovní doby dětí, a to na pětatřicet hodin týdně a nejvýše sedm hodin v jednotlivých dnech. Podle odborníků z Legislativní rady vlády takový rozsah pracovní doby, byť toliko o letních prázdninách, již nepřiměřeným způsobem zasáhne do časového i duševního prostoru dětí. Ostatně navrhovaná „dětská“ pracovní doba není o mnoho kratší než ta standardní.

„Chápu, že se to tomu samozřejmě blíží, té standardní osmihodinové, ale na druhou stranu může být i dvanáctihodinová, teď jsme i umožnili dokonce dvacetičtyřhodinovou pro zaměstnance ve zdravotnictví, jenom tak pro dokreslení,“ zlehčoval to Horna.

Jinými slovy, děti mohou být ještě rády, že se vůbec nějaké omezení jejich pracovní doby v Jurečkově resortu prosadilo. Vždyť Jurečka původně chtěl, aby u mladistvých byla zkrácena doba odpočinku mezi směnami, byla povolena přesčasová práce a  rozšířil se maximální přípustný rozsah noční práce.

Zrovna v zemědělství se přeci pracuje poněkud jinak a pracovněprávní standardy tu není možné dost dobře uplatňovat. Takto si historicky zaměstnavatelé v zemědělství stýskali a ministr Jurečka má pro tyto stesky jako zemědělec a bývalý ministr zemědělství veliké pochopení. K tomu všichni Jurečkovi předci v přímé linii od 17. století byli zemědělci, což by snad objasňovalo jeho nostalgický poměr k dětské práci.

Práce dětí bez ukončené povinné školní docházky od čtrnácti let bude dovolena jen během letních prázdnin. Shodou náhod je to právě v létě, kdy zemědělci zoufale potřebují pracovní síly. Proč tedy nevyužít levné a bezbranné pracovní síly dětí? Ať mají zaměstnavatelé v létě pořádné žně!

Co na tom, že prázdniny nejsou určeny k práci a že děti mají podle mezinárodních úmluv jakési právo na odpočinek a volný čas? Dokonce samo ministerstvo práce a sociálních věcí identifikovalo „rizika spojená s přetížením mladistvého“, když „je třeba brát zřetel na zamýšlený účel prázdnin pro mladistvé, a to odpočinek a regeneraci“, ministr Jurečka si ale prosadil svou.

Rodič jako vykořisťovatel?

Zavázat se k výkonu závislé práce v pracovněprávním vztahu budou děti moci jen s předchozím písemným souhlasem svého zákonného zástupce, nejčastěji rodiče.

Podle závěrečné zprávy z hodnocení dopadů regulace, kterou ministerstvo práce a sociálních věcí k flexinovele zpracovalo, „vyvstává riziko, zda nebude snížení věkové hranice pro výkon závislé práce zneužitelné ze strany zákonných zástupců v případě, kdy je rodina v situaci nedostatku finančních prostředků. Takové riziko se může vyskytovat zvýšenou měrou u sociálně slabších rodin nebo u rodin problematických, kdy např. rodiče dítěte nepracují, pobírají sociální dávky nebo jsou to osoby, které vykazují násilné chování.“

Ředitel Horna při jednání pracovní komise Legislativní rady vlády ovšem zcela obrátil. Falešný poplach! Žádné „riziko vykořisťování toho dítěte ze strany rodiče“ nakonec prý nehrozí. Podle Horny rodiče mají rodičovskou odpovědnost, musí pamatovat na zájmy dítěte, a nebudou jej proto zneužívat za účelem zlepšení rodinného rozpočtu.

„To je iluze, pane řediteli,“ reagovala na to doktorka Naděžda Břeská, členka pracovní komise. Na rodičovskou odpovědnost se nemůže zákonodárce spoléhat, natož ocitne-li se rodina v ekonomické tísni. A budou to podle ní zvlášť chudé rodiny, které děti klidně naženou, aby celé léto propracovaly.

Míjíme se s požadavky doby

Podle Jurečky je smyslem flexinovely, „abychom naše pracovní právo dostali do 21. století“. A dětská práce má být onou pokrokovou novelizací, kterou české pracovní právo ve 21. století potřebuje.

Členové pracovní komise Legislativní rady vlády se s tímto neztotožnili. „Před sto lety jsme strašně nadšeně čtrnáctileté děti z fabrik vyhnali a teď je tam o prázdninách zase naženeme,“ vystoupila proti návrhu profesorka Kristina Koldinská. Antonín Kottnauer soudí, že dětská práce ve flexinovele je „krok zpět“, který nepatří do tohoto století a „Českou republiku staví do jedné řady s africkými a s asijskými státy“, kde „musejí prostě děti makat, ať se jim to líbí, nelíbí“. Stejně tak podle doktorky Břeské „je to ostuda a je to cesta zpátky“. Všem ale bylo předem jasné, že námitky k flexinovele zůstanou oslyšeny.

Boj s chudobou

Flexinovela sama o sobě pochopitelně nezapříčiní rozmach dětské práce. Hybnou silou dětské práce vždy byla v první řadě chudoba. Zejména vysoké ceny životních prostředků na jedné straně a nízké mzdy na straně druhé znemožňují rodičům, aby uživili rodinu prodejem jen své pracovní síly, a tak jsou donuceni k obětování vlastních dětí molochu námezdní práce.

Boj proti dětské práci by měl tedy být hlavně bojem proti chudobě. Toto ostatně předpokládá Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 138, o nejnižším věku pro vstup do zaměstnání, stejně jako i související doporučení č. 146. Státy mají přijímat sociální opatření ke zmírnění chudoby tam, kde existuje, a k zajištění životní úrovně a příjmu pro rodiny, aby nebylo třeba se uchylovat k práci dětí.

Nemělo by přitom ujít pozornosti, že u domácností s dětmi v České republice v roce 2024 meziročně vzrostl podíl osob ohrožených příjmovou chudobou z 10,3 procenta na 12,0 procent. Děti žijící v neúplné rodině, tedy v domácnostech pouze s jedním rodičem, jsou ohroženy příjmovou chudobou dokonce v 36,3 procentech případů.

Ve skupině osob ve věku do osmnácti let existuje oproti ostatním věkovým skupinám poměrně vysoká míra materiální a sociální deprivace, a to 9 procent. Míra materiální a sociální deprivace se v roce 2024 zvýšila u domácností s pouze jedním rodičem a jedním závislým dítětem, jakož i u domácností s oběma rodiči, avšak s třemi a více závislými dětmi, na 27,1 a 16,5 procenta.

Odmítnout chudobu znamená současně odmítnout neospravedlnitelné obohacování jedněch na úkor druhých. A právě proto je nutné vystoupit proti zákonu, který hájí zájmy zaměstnavatelů, a nikoli zaměstnanců, takže v naší společnosti opět zajistí chudému chudobu a bohatému bohatství.