V minulém týdnu vláda projednala strategický materiál s přehledem takzvaných prorůstových opatření, která mají dle předsedy vlády Petra Fialy (ODS) „zrychlit ekonomický růst tak, aby se dařilo našim firmám a aby rostly příjmy lidí“. Zde se snad patří poukázat hned na pořadí, které s ohledem na souvislosti nemůže být nahodilé, tj. nejprve firmy, až potom lidé.

Při přípravě materiálu vyšel kabinet z doporučení Národní ekonomické rady vlády (NERV), která sestavila seznam celkem sedmatřiceti návrhů systémových opatření napříč pěti oblastmi. Tato opatření mají dle NERV přispět k vyššímu dlouhodobě udržitelnému ekonomickému růstu české ekonomiky, z něhož budou mít prospěch všechny společenské skupiny.

Ponechme nyní stranou, že představa dlouhodobě udržitelného růstu je v našem z podstaty konečném světě nesmyslná. Ostatně kapitalismus na omezené možnosti přírody stejně jako na jistou neredukovatelnost lidské podstaty naráží už nyní.

Vláda si na základě doporučení NERV ve svém materiálu stanovila čtyři prioritní oblasti, a to oblast investic (s cílem urychlení investic na dopravní infrastrukturu prostřednictvím problematických projektů Public Private Partnership), oblast bydlení (s cílem urychlení výstavby, mj. v souladu s heslem NERV „méně regulace, více odpovědnosti lidem“), oblast vzdělávání (s cílem provedení dílčích reforem v regionálním školství), a nakonec oblast trhu práce. A právě problematice práce se bude věnovat tento text.

Potřeby moderního kapitalismu

Pro oblast práce si vláda z návrhů NERV vybrala dvě prioritní opatření. Jde jednak o modernizaci zákoníku práce a jednak o vytvoření takového dávkového a sociálního systému, který bude „motivující k práci a využití lidského kapitálu“.

Pokud jde o modernizaci zákoníku práce, zásadní změny má přinést jeho takzvaná flexibilní novela, která má především zkrátit výpovědní dobu, prodloužit zkušební dobu a obecně flexibilizovat pracovněprávní vztahy.

NERV totiž s podivením zjistil, že zákoník práce, jehož hlavní zásadou je zvláštní zákonná ochrana zaměstnance coby slabší smluvní strany, „řeší spíše ochranu zaměstnance a už ne tolik práva zaměstnavatele“. Zákoník práce a všechny související právní předpisy ochraňující zaměstnance patří dle NERV i vlády mezi „klíčové hrozby a překážky, které brzdí a limitují růst české ekonomiky“ a které brání „využít všech příležitostí a potenciálu, který ČR má“.

Jinými slovy, ochrana zaměstnance je příčinou všeho zla, zatímco svět bez zákoníku práce je tím nejlepším z možných. Důvodem pro modernizaci zákoníku práce jsou dle NERV a vlády „vyvíjecí se potřeby trhu“, resp. „aktuální potřeby moderního trhu práce“. Právní úprava pracovněprávních vztahů je příliš „rigidní“. A to, co trh nade vše potřebuje, je „flexibilita pracovněprávních vztahů“.

Z uvedeného se může jevit, že se objevila jakási moderní tržní potřeba, která si vyžaduje adekvátní moderní právní úpravu. Ve skutečnosti se ovšem jedná o potřebu velmi staromódní — oslabit postavení pracujících.

Za císaře pána

Pracující jsou obdobným útokům ze strany „potřeb trhu“ vystavováni s téměř železnou pravidelností. Můžeme se vrátit třeba do roku 1899, do dob Rakouska-Uherska. Seskupení podnikatelů podalo tehdy ministerstvu obchodu návrh na změnu ustanovení § 77 živnostenského řádu tak, aby v případě absence dohody mezi stranami mohl zaměstnavatel propustit zaměstnance bez výpovědní doby, oproti stavu, kdy se uplatňovala čtrnáctidenní výpovědní doba, nebylo-li naopak výslovně dohodnuto jinak.

Podnikatelé uváděli, že „moderní rozvoj vyžaduje, aby se i pracovní smlouva stala se volnější a pohyblivější“. Skutečný důvod, proč se příslušné ustanovení živnostenského řádu podnikatelům znelíbilo, spočíval v tom, že se pracující organizovali a že si začali být vědomi svých práv, jichž se stále častěji a s úspěchem domáhali před nově zřízenými živnostenskými soudy.

Zde se ostatně dobře vyjevuje důležitost zákonné ochrany zaměstnance coby slabší smluvní strany. V dobovém dělnickém tisku se k tomu psalo následující:

„Pro podnikatele, zejména pro velkoprůmyslníka — a jen velcí fabrikanti žádají zrušení výpovědní lhůty — jest vystoupení jednoho dělníka z práce naprosto lhostejnou věcí; jest to nanejvýš bezvýznamná porucha, která hned druhý den bývá odstraněna. Fabrikant potřebuje jen sáhnouti do ohromného reservoiru nezaměstnancův a vystouplý dělník jest nahražen. Podnikatel sotva pozoruje ztrátu jednoho dělníka; ale propuštěný dělník hledí často vstříc dlouhé bídě. Jak různí se od sebe obtíže najíti nového dělníka a vyčíhati novou příležitost ku práci? Jest to tedy sociálním bezprávím, když s oběma stranami nakládá se stejné. Zákon měl by spíše chrániti hospodářsky slabší stranu, dělníka.“

Návrh na změnu živnostenského řádu se podnikatelům prosadit nepodařilo, a to přes veškerou blahovůli tehdejšího ministra obchodu, Josefa von Dipauliho, který byl „velice ochotným […] podnikatelům present takový učiniti“. Příslušné ustanovení živnostenského řádu tak zůstalo nezměněno až do přijetí zákoníku práce v roce 1965.

Nepráce je neřest!

Jde-li o dávkový a sociální systém, Ministerstvo práce a sociálních věcí v současně době připravuje jeho rozsáhlou reformu. V rámci připravované reformy MPSV v dubnu 2024 představilo mj. návrh zákona o dávce státní sociální pomoci. Tato nová dávka má nahradit čtyři stávající dávky, a to přídavek na dítě, příspěvek na bydlení, příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení.

Ačkoliv by mohlo a mělo být cílem reformy poskytovat komplexní podporu lidem nacházejícím se v těžké životní situaci a řešit stávající složitost systému, MPSV chce vytvořit pravidla, jež „prostřednictvím vnitřních incentiv (tj. motivací, pozn. editora) konstrukce motivují klienty dávkového systému k řešení jejich nepříznivé příjmové situace a vymanění se ze závislosti na dávkách vlastními silami“.

Princip reformy ostatně sám ministr Marian Jurečka (KDU-ČSL) vyložil následovně: „Když to řeknu v jedné větě: Kdo může pracovat a nepracuje, ať nejí. To okřídlené a po staletí známé biblické rčení plánuji naplnit v praxi.“

Pokud ministr Jurečka s politickou odvahou jemu vlastní káže o tom, že nepráce a žití z cizí práce jsou neřestmi, pak by toto jeho kázání snad našlo případnější adresy nikoli u klientů dávkového systému, nýbrž u všelikých kapitánů průmyslu, agrobyznysmenů, uhlobaronů, mediálních magnátů, bankéřů, investorů či spekulantů.

Když svatý Pavel volal proti všem, kdo bez práce žili a tyli z bohatství vytvořeného jinými, neměl snad na mysli právě ty, které nyní nazýváme kapitalisty?

Vláda uzpůsobila svým účelům spíše zásadu, že „kdož má, dáno bude jemu“ (Mt 13, 12), a „kdož nemá, i to, což má, bude od něho odjato“. Proto ostatně nikterak nedbá návrhu NERV, aby došlo ke snížení vysokého zdanění práce, zejména u lidí s nízkými mzdami, a aby toto bylo kompenzováno vyšším zdaněním majetku, kapitálových a jiných nepracovních příjmů či zdaněním aktivit škodlivých pro životní prostředí a lidské zdraví.

Nucenost práce a trestání chudoby

O co tedy jde? O ideologii. Vládě totiž záleží toliko na nucenosti práce, nikoliv na její důstojnosti. Modernizace zákoníku práce a reforma dávkového a sociálního systému má „motivovat“ v tom smyslu, že lidé mají být nuceni vykonávat jakoukoliv práci, a to za jakýchkoliv podmínek, pod ekonomickou sankcí chudoby. Na důstojnosti práce nesejde. O tom mimochodem svědčí i to, že v roce 2023 na takzvanou minimální důstojnou mzdu nedosáhly dvě třetiny zaměstnanců.

Vláda totiž zjevně míní, že chudoba jednotlivce je následkem jeho svobodné vůle a volby, a nechce připustit, že jednotlivec, jeho vůle i volba, stejně jako i jeho chudoba jsou určeny společenskými (a v posledku vždy ekonomickými) okolnostmi.

Ne — chudoba je vinou jednotlivce a pouze jeho jediného musí stihnout trest. Zde se znovu zjevuje osoba barona Dipauliho. Při rokování o úřednických platech v Říšské radě tvrdil, že „nouzi v rodinách úřednických vyvolává malá spořivost jejich“. Duch klerikála Dipauliho zjevně ožívá a kráčí dál v lidovci Jurečkovi.

Chudoba je zkrátka nezbytným doplňkem bohatství proto, že obě tato zla se navzájem plodí. Chudoba je nezbytnou podmínkou kapitalistického výrobního způsobu, motivuje a nutí totiž pracující k tomu, aby se znovu a znovu (a pokud možno se slevou) prodávali na trhu práce.

Lidovec Jurečka se paradoxně zcela zpronevěřuje lidskosti Bible, podle níž království boží na zemi je společností, v níž by pracoval „jeden každý podle možnosti své“ (Sk 11, 29) a kde by „rozdělováno bylo jednomu každému, jakž komu potřebí“ (Sk 4, 35).