„Tentokrát už to doopravdy přepískl. Teď už snad každý musí vidět, jaká je katastrofa.“ Kolikrát už jsme něco podobného o Donaldu Trumpovi slyšeli? A kolikrát se pak ukázalo, že to byl omyl?

Možná, že tentokrát už opravdu zašel příliš daleko. Konec konců jeho šaškování kolem cel, vyvolávání obchodních válek, následované veletoči, může poškodit světovou ekonomiku, a možná dokonce způsobit celosvětovou hospodářskou krizi. To už by i jeho stoupencům mohlo stačit, aby na něj zanevřeli, viďte? Osobně bych si na to ale spíš nevsadil. Z následujících důvodů.

Trump už teď přece vede válku proti všemu, na čem stojí prosperita a blahobyt lidí: proti demokracii, přírodě, vzdělání, zdravotnictví, vědě i umění. Přes všechen zmar, který za sebou nechává, a navzdory mnoha škobrtnutím se jeho podpora stále drží někde mezi třiačtyřiceti a osmačtyřiceti procenty: o mnoho výš než u řady jiných hlav států.

Proč tomu tak je? Mám za to, že část odpovědi leží v jednom ze základních rysů lidské přirozenosti: puzení ničit to, z čeho se cítíme vyloučeni.

Právě ono destruktivní nutkání je podle mne klíčové k pochopení toho, jak funguje politika. Přesto se zdá, že si to málokdo uvědomuje. Tedy málokdo, až na krajní pravici, u níž se naopak zdá, že si je toho vědoma až příliš dobře.

V mnoha částech světa, ale zejména ve Spojených státech, od konce sedmdesátých let prudce narůstá nerovnost. Je to ovšem trend, který se týká prakticky celého Západu. Světoví miliardáři zbohatli o dva biliony dolarů jen během loňského roku, zatímco počet lidí žijících pod hranicí chudoby zůstává od roku 1990 prakticky beze změn.

Množí se průkazné doklady o příčinné souvislosti mezi nárůstem nerovností a vzestupem populistických autoritářských hnutí. Stať zveřejněná v Journal of European Public Policy ukazuje, že zvýšení Giniho indexu — což je standardní měřítko nerovnosti ve společnosti — o jedinou jednotku vede k nárůstu podpory pro demagogy o jedno procento.

Proč by tomu tak mělo být? Nabízejí se různá, ale v jádru příbuzná vysvětlení: pocity marginalizace, obavy ze ztráty statusu, sociální ohrožení, nejistota spouštějí autoritářský reflex a ztrátu důvěry lidí v jiné sociální vrstvy. V jádru takovýchto vysvětlení tkví, mám pocit, cosi hluboce zakořeněného v lidské psychice: pokud nemůžeme dosáhnout spravedlnosti, aspoň si vylijme zlost.

Ve Spojených státech velká část společnosti nemá sebemenší šanci zakusit užitek z celé řady vymožeností, jež civilizační rozvoj přináší. Věda možná dosahuje vynikajících průlomů ve zdravotnictví, ale co z toho mají lidé, kteří si nemohou dovolit zdravotní pojistku? Univerzitní vzdělání může otevírat dveře k lepšímu životu, ale jen těm, kdož jsou připraveni zatížit se dluhy za školné ve výši stovek tisíc dolarů. Umění, divadlo i hudba, činí život pěknějším, což je dobré pro ty, kdo si mohou koupit lístky na představení. Stejně tak život povznáší návštěva národních parků, ale jen pokud si můžete dovolit se do nich vypravit.

Demokracie se popisuje jako systém, který dává lidem možnost ovlivňovat věci kolem sebe. Jenomže pouze tehdy, aspoň jak se zdá, pokud mají pár milionů na sponzorské dary politickým stranám. Jak poznamenává profesor Martin Gilens ve své knize Nadbytek a vliv: „Přání většiny Američanů nemá takřka nikdy žádný vliv na politiku, pro kterou se vláda rozhodne.“ Za vlády Joea Bidena rostlo HDP, ale jak podotýká profesor ekonomie Jason Furman: „Po započtení inflace v letech 2019-2023 reálné příjmy domácností poklesly, počet lidí žijících v chudobě narůstal.“ Růst HDP se už do zlepšování sociální situace nepromítá.

Všechny nové dobré věci? Pardon, ale nejsou tu pro vás. Pociťujete-li nutkání rozmlátit celý ten prohnilý, elitářský, pokrytecký systém na cimprcampr, Trump je váš člověk. Anebo to o sobě přinejmenším tvrdí.

V realitě je celé jeho působení odváděním pozornosti od bouřlivě narůstající nerovnosti a současně i jejím urychlovačem. Nemůže tratit: čím větší nerovnost vyvolává, tím větší hněv vůči falešným obětním beránkům může podněcovat: proti uprchlíkům, trans-lidem, vědcům, učitelům, Číně.

Ale samozřejmě sám by to ani se všemi svými zabijáky v maskách klaunů nesvedl. Jejich nejpřičinlivějšími náhončími jsou centristické politické strany zcela bezzubé vůči ekonomické moci. Peleší se s bohatými donory, třesou se strachy před médii vlastněnými miliardáři, takže po celé dekády nedokázaly problém ani pojmenovat, natožpak jej řešit.

Proto jsou demokraté vůči Trumpovi tak fenomenálně neškodní. Trefně to shrnul americký novinář Hamilton Nolan: „Jedna strana vyrazila vraždit, zatímco ta druhá čeká, až umře její vedení.“

V Británii se labouristé podobně jako demokraté v USA dlouho ukájeli představou, že nárůst ekonomických nerovností nevadí, pokud bohatnou i chudí. Dnes už rezignovali i na to a pokoušejí sami sebe přesvědčit, že mohou klidně škrtat i dávky, jen když roste HDP. Jenomže to je blud. Veliký blud.

Ohromný soubor argumentů shromážděných v roce 2009 v knize The Spirit Level Richardem Wilkinsonem a Kate Pickettovou, v roce 2024 aktualizovaných, ukazuje, že míra nerovnosti má ohromný dopad na sociální, ekonomické, ekologické i politické výsledky, bez ohledu na to, jak jsou na tom lidé v absolutních číslech.

Centristická politika nemůže obstát ani ve světle studie vydané politology Leonardem Baccinim a Thomasem Sattlerem na počátku letošního roku, v níž prokazují, jak škrty zákonitě zvyšují podporu pro krajní pravici v ekonomicky slabších regionech. Právě škrty vycházejí jako klíčová proměnná: bez jejich uplatňování lidé s nižším vzděláním nevykazují větší sklony volit krajní pravici než vysokoškolsky vzdělaní. Jinak řečeno centrističtí politici provádějící takzvaná úsporná opatření nahánějí voliče krajně pravicovým populistům.

Samozřejmě dnes už o škrtech raději nemluví, raději se uchylují k technicistním definicím, které ovšem vůbec nic neříkají těm, na něž jejich kroky dopadnou. A to, co chudší lidé zakoušejí, sami reálně jako škrty vnímají, zatímco mohou jen trpce sledovat, jak se pod centristickými vládami bohatí a vyšší střední třídy těší rostoucímu nadbytku.

Centristé se mohou dušovat sebevíc, že nejde nic dělat, že bohaté lidi už víc zdanit nejde. Přitom zprávy o obscénně rostoucím bohatství miliardářů dnes a denně hovoří o opaku.

Jediná věc, která by mohla zastavit vzestup krajní pravice, je tedy přesně a právě ta, kterou centristické strany nejsou ochotny prosadit: snižování nerovnosti. Bohatší segmenty společnosti je zkrátka zapotřebí mnohem více zdanit a takto získané prostředky využít ke zlepšení životních podmínek chudších lidí. Jakkoli se tomu centristické strany ze všech sil vzpírají, vzestup krajní pravice žádným jiným způsobem zastavit nelze.

Z článku The Urge to Destroy publikovaného na stránkách www.monbiot.com a předtím v The Guardian přeložil JAKUB PATOČKA. Text byl mírně krácen o pasáže vztahující se čistě k britským reáliím.