Nutkání ničit
George MonbiotDemokratická politika je sama strůjkyní vzestupu autoritářských tendencí, poněvadž ignoruje obsáhlé a nezvratné důkazy o tom, že neoddiskutovatelným zdrojem vzestupu krajně pravicových populistů je narůstající společenská nerovnost.
„Tentokrát už to doopravdy přepískl. Teď už snad každý musí vidět, jaká je katastrofa.“ Kolikrát už jsme něco podobného o Donaldu Trumpovi slyšeli? A kolikrát se pak ukázalo, že to byl omyl?
Možná, že tentokrát už opravdu zašel příliš daleko. Konec konců jeho šaškování kolem cel, vyvolávání obchodních válek, následované veletoči, může poškodit světovou ekonomiku, a možná dokonce způsobit celosvětovou hospodářskou krizi. To už by i jeho stoupencům mohlo stačit, aby na něj zanevřeli, viďte? Osobně bych si na to ale spíš nevsadil. Z následujících důvodů.
Trump už teď přece vede válku proti všemu, na čem stojí prosperita a blahobyt lidí: proti demokracii, přírodě, vzdělání, zdravotnictví, vědě i umění. Přes všechen zmar, který za sebou nechává, a navzdory mnoha škobrtnutím se jeho podpora stále drží někde mezi třiačtyřiceti a osmačtyřiceti procenty: o mnoho výš než u řady jiných hlav států.
Proč tomu tak je? Mám za to, že část odpovědi leží v jednom ze základních rysů lidské přirozenosti: puzení ničit to, z čeho se cítíme vyloučeni.
Právě ono destruktivní nutkání je podle mne klíčové k pochopení toho, jak funguje politika. Přesto se zdá, že si to málokdo uvědomuje. Tedy málokdo, až na krajní pravici, u níž se naopak zdá, že si je toho vědoma až příliš dobře.
Monbiotova kritika limitovanosti politického systému demokracie by mohla mít svou hodnotu, kdyby byla skutečně imanentní kritikou, to jest kdyby se neomezovala pouze na materiální, sociální rovinu společenského dění.
Jistě - příkré sociální rozdíly fatálním způsobem rozbíjejí homogenitu společnosti, vedou k sociálnímu napětí a případně až k revoluci; ale to není žádné nové zjištění, této souvislosti si byli vědomi už Platón a Aristoteles. To je ale fenomén který sám o sobě nijak nesouvisí s demokracií; jediným pozitivem Monbiotových úvah tedy je pochopení, že ani politická demokracie nemá potenciál tento stav odstranit, vyléčit.
Ovšem Monbiot nakonec sám plně zůstává vězet v iluzi o možnostech demokracie - tím že tvrdí že tento problém příkrých sociálních rozdílů je možno zcela snadno odstranit - vyšším zdaněním bohatých, tedy jinou (demokratickou) politikou. Výslovně popírá tvrzení středových stran, že vyšší zdanění bohatých není možné.
V daném případě ale mají pravdu tyto středové strany - za podmínek daného ekonomického systému skutečně nějaké substanciálně vyšší zatížení ekonomické sféry (tedy těch bohatých) možné není, protože by takovýto akt zcela narušil proud ekonomických procesů, především ekonomických motivací. Když klíčovou ekonomickou motivací je právě snaha dosahovat co nejvyššího zisku.
Monbiot tedy jak řečeno zčásti správně a oprávněně monitoruje omezenost stávajících demokracií - ale ani on není schopen tuto jejich limitovanost pochopit jako imanentní, a proto - v rámci daného ekonomického a politického uspořádání - neodstranitelnou.