Za tři měsíce druhého Trumpova prezidentství jeho administrativa zásadně narušila klimatický výzkum ve Spojených státech. K řadě negativních kroků patří rozhodnutí o odstoupení od Pařížské dohody nebo opakované návrhy na snížení rozpočtů pro výzkumné agentury, které zajišťují základní výzkum klimatu a životního prostředí.

Vědci jsou vystavování tlaku, aby se vyhýbali pojmu „klimatická změna“ a oslabována je působnost nezávislých vědeckých poradních komisí. Jsou utlumovány nebo ukončovány některé dlouhodobé monitorovací programy, což narušuje kontinuitu sběru dat, bez nichž nelze plnohodnotně porozumět dlouhodobým klimatickým změnám. Utlumovány jsou také webové platformy poskytující informace o vývoji teplot nebo emisí skleníkových plynů.

Klimatická věda — a ovšem vědecký výzkum obecně — se stávají předmětem politických a kulturních sporů, což vede k posilování veřejné nedůvěry a společenské polarizace. Dopady dnes pociťuje především výzkumná komunita, ale důsledky, které přesahují jedno volební období, zasáhnou dříve či později celou společnost.

Popření faktů není řešení

Omezení sběru a sdílení dat přijatá Trumpovou administrativou znamená, že přestáváme být schopni sledovat změny, které kolem nás odehrávají. Umlčováním důkazů se však nemění realita — pouze se zbavujeme schopnosti jí lépe rozumět. A bez tohoto porozumění nelze plánovat do budoucna a připravovat se včas na měnící se podmínky.

Běžná lidská reakce na nepříjemné zprávy je obranná — často se snažíme nepříjemné informace popřít, vytěsnit nebo alespoň oddálit. Všichni přitom víme, že to není řešením. Nepříjemné zprávy lze dočasně vytěsnit, ale nelze se jim vyhnout natrvalo.

S výsledky klimatického výzkumu je to podobné. Ať už je motivací snaha nemuset se zabývat řešeními nebo zavděčit se elektorátu, pro který se klimatický výzkum stal terčem, jedná se o krátkozrakou strategii. Trumpovy kroky tak ze všeho nejvíce připomínají pilota letadla, který vypíná palubní měřiče, aby nemusel čelit nepříjemné informaci o změně směru větru a blížícímu se průletu bouří.

Pokud klimatický výzkum přináší informace, které nás nutí klást si otázky ohledně našeho zavedeného způsobu života, může se zdát být lákavé od něj odvrátit zrak. Podobně některé politické reakce — jako například zpochybňování klimatické vědy, její veřejná delegitimizace nebo omezení samotného výzkumu — odrážejí fázi popření. Jde o pokus vyhnout se odpovědnosti tím, že se problém prohlásí za neexistující. Bez systematického výzkumu klimatu a udržitelnosti ale nemůžeme činit informovaná rozhodnutí.

To se týká i zcela konkrétních otázek: zajistí nám srážkový režim v příštích patnácti letech dostatek vody k zajištění zemědělské produkce? jak se změní výskyt extrémních jevů, jako jsou přívalové deště nebo sucha? Jaké dopady bude mít růst průměrné teploty na výskyt škůdců, lesní požáry nebo městské mikroklima? O kolik náročnější bude udržovat chladící systémy elektráren? Tyto otázky nejsou abstraktní — jedná se o konkrétní problémy dotýkající se života každého z nás. A k jejich zodpovězení potřebujeme klimatická data.

Změna klimatu je zásadní výzvou a je zcela legitimní vést debatu o tom, jaké kroky jsme při jejím řešení ochotni jako společnost podniknout. Můžeme se ptát, zda jsme připraveni investovat do obnovitelných zdrojů, změnit návyky v dopravě, přizpůsobit zemědělství novým klimatickým podmínkám. Můžeme diskutovat, jaké kompromisy jsou přijatelné — například mezi cenou energií a stabilitou klimatu, mezi zachováním biodiverzity a výstavbou infrastruktury.

Tuto však debatu nelze vést, pokud předstíráme, že není co řešit. Klimatická změna není názor. Je to jev, který probíhá a má reálné dopady na naše životní prostředí a společnost, jev, který lze pozorovat, měřit a modelovat. Pokud se rozhodneme ignorovat vědecké poznatky, nevznikne tím větší svoboda. Strategie úniku naopak jen zvýší naši nejistotu a zranitelnost.