Určitě si pořád pamatujete tu trapnou podívanou: V Bílém domě se setkali americký prezident Donald Trump, jeho viceprezident J. D. Vance a ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj.

Zatímco ukrajinský prezident s útrpným výrazem popisoval, jak se potýká s ruským prezidentem Vladimirem Putinem — autoritářem, snažícím se zničit demokracii a pohltit zemi, která mu není po vůli —, Trump, ztotožňující se očividně spíše s agresorem než s obětí, ho zatím veřejně ponižoval. Toto otřesné představení Trump následně označil za „dobrou televizní show“. Jednou zoufalec z reality show, navždy zoufalec z reality show.

Je namístě se ptát: Proč by jakýkoli světový státník dobrovolně vstupoval do této pozlacené pasti Oválné pracovny (je příznačné a ironické, že v ní „žádný z předmětů na krbové římse nebyl vyroben v USA“), když ví, že narazí na rozmazleného spratka, který nebere ohled na sdílenou realitu a chová se, jako by se celý vesmír točil jenom kolem něj?

Když vtom se objevil prezident Jihoafrické republiky a vystřihl při setkání s Trumpem mistrovskou lekci vpravdě strategické diplomacie.

Je samozřejmě důležité poukazovat na nepravdy ohledně údajné „genocidy bělochů“, které Trump během setkání stále dokola opakoval — což ostatně učinila řada médií. Myslím si ale, že bychom si měli povšimnout také toho, jak brilantně si Cyril Ramaphosa poradil s tímto, řekněme to velmi diplomaticky, svérázným vůdcem.

Ramaphosova návštěva proběhla jen několik dní po Trumpově okázalém přivítání bílých jihoafrických „uprchlíků“. Byla to absurdní podívaná vzhledem k tomu, že Jihoafrická republika — kde bělošská populace tvoří sedm procent z celkového počtu obyvatel, ale stále vlastní asi padesát procent půdy, a kde zločinnost postihuje především nebělošské obyvatele — rozhodně žádnou genocidu bělochů nezažívá. Ne. Skutečná genocida, kterou Spojené státy navíc výslovně podporují, se odehrává v Gaze.

Místo aby spadl do kruté pasti, jakou Trump s Vancem nastražili na Zelenského, jihoafrický prezident Trumpa dokonale prohlédl a dobře věděl, jak si s tímto prostoduchým člověkem poradit.

První tah: Odzbrojit humorem

Jihoafrický prezident zažertoval, že ho mrzí, že Trumpovi nepřivezl žádné letadlo. Načež Trump odvětil: „Bylo by fajn, kdybys to udělal.“ Každému pozorovateli je jasné, že by šlo o obrovský střet zájmů, kdyby americký prezident přijal letadlo od svého zahraničního protějška. Naneštěstí ovšem nejde o hypotetickou úvahu, protože Trump právě v den Ramaphosovy návštěvy, 21. května, oficiálně přijal luxusní letadlo od katarského monarchy.

Trumpa, zahleděného do svého pozlaceného, egocentrického světa, Ramaphosův vtip jednoduše a pouze pobavil. Brilantní tah — poukázat na skutečnou korupci a zároveň zalichotit egu.

Přitom když se reportér stanice ABC dotázal na kontroverzní katarský dar, Trump spustil svůj předvídatelný — a vzhledem k jeho frekvenci už méně zajímavý, ale tím o nic méně nebezpečný — útok na novináře: „Co je vám po katarském letadle? Dávají americkému letectvu letadlo. No a co? Je to skvělá věc… Jste hrozný novinář. Tak v první řadě nemáte na to, abyste byl reportérem. Nejste dost chytrý.“

Ovšem humor? Ten ho úplně odzbrojil. Jihoafrický prezident přiměl Trumpa, aby sám žertoval o tom, jak si cizí vlády kupují vliv — což by kteréhokoli jiného prezidenta přimělo ihned zařadit zpátečku a snažit se napravit napáchané škody. Netoliko Trumpa. Zapotřebí byl jen vhodný tón a jako pointa luxusní letadlo.

Druhý tah: Přivést ty správné bílé muže

Jihoafrický prezident si byl vědom jak Trumpova rasismu, patrného ve všem, od nezákonných deportací bez jakéhokoli řádného procesu, které poslaly nejspíš převážně bezúhonné lidi do Salvadoru, přes těžko uvěřitelný návrat nacistického pozdravu do Trumpova Bílého domu, až po útoky na barevné studenty, kteří nahlas hovoří o zvěrstvech v Gaze, tak jeho sexismu. Dobře proto věděl, že k tomu, aby ho Trump vůbec poslouchal, bude potřebovat bílého muže. Nikoli však jen tak ledajakého. Přivedl proto s sebou golfistu Ernieho Else.

Poté, co Trump předložil zavádějící nahrávky a pochybné dokumenty, o nichž novináři konstatovali, že s jeho tvrzeními nemají žádnou souvislost, opět zcela očekávatelně zaútočil na média: „Kdyby zprávy nebyly falešné — jako NBC, která je úplně falešná, jedna z nejhorších — ABC, NBC, CBS, hrůza… Kdybychom měli skutečné novináře, tak by o tom informovali.“

Jinak zafungoval Ernie Els. Trump skutečně naslouchal, když Els tohoto prezidenta s averzí k historickým faktům nenásilně poučoval: „Od změny režimu už uplynulo pětatřicet let. Prezident Ramaphosa byl přímo uprostřed tohoto dění, v roce 1990 i předtím… V době apartheidu se toho dělo hodně. Vyrůstali jsme v období apartheidu. Nemyslím si ale, že křivda se dá napravit další křivdou. Prezident Mandela, když vyšel z vězení… nevyšel s nenávistí, víte, a opravdu sjednotil náš národ prostřednictvím sportu.“

Bílý muž upoutal Trumpovu pozornost díky golfu, tomuto koloniálnímu reliktu, rozšířenému britskými elitami v osmnáctém a devatenáctém století, a stal se tak prostředníkem, díky němuž se Trump poprvé dozvěděl něco o skutečných problémech Jihoafrické republiky, nejen o vratkém pozadí své fantasmagorické představy o „genocidě bělochů“.