Jsme svědky radikálního omezení nástrojů, které tvoří jádro zahraniční pomoci a stabilizačního působení České republiky ve světě — schopnosti dělat něco prospěšného, smysluplného a zapamatovatelného, nad rámec udržování administrativy, diplomatických postů po světě a konzulární služby pro české občany.

Práce diplomatky či političky není snadná. Musíte dělat kompromisy, naslouchat a často dělat složitá rozhodnutí. A pak jsou politici, kteří rozhodují lehce, dokonce s poťouchlou radostí — v situaci, kdy jejich rozhodnutí negativně dopadají na životy mnoha konkrétních lidí a mají vliv na budoucnost a směřování země na dlouhé roky.

Právě ministr zahraničí Petr Macinka oznamoval škrty v zahraniční pomoci s chutí — a k tomu s despektem komentoval některé minulé projekty na svých alternativních informačních kanálech. Zveřejnil dokonce konkrétní citlivé detaily projektů v zemích, kde jsou obránci lidských práv terčem represí.

Spíš úsměvnou „kolaterální obětí“ ministrovy hovornosti byl premiérův národně-bezpečnostní poradce Hynek Kmoníček, který působil jako český velvyslanec ve Vietnamu. Za minulé vlády se v rámci takzvaných malých lokálních projektů financovaných z Programu transformační spolupráce rozhodl podpořit hnutí za práva queer lidí v Hanoji. Diplomat, který uměl vyčíst očekávání předchozí vlády a bude to nepochybně umět i v současné konstelaci.

Strategie prázdných slov

Program pomoci Ukrajině se podle informací předložených ministerstvem zahraničí na Zahraničním výboru Poslanecké sněmovny zkrátí o 500 milionů korun na nulu, tedy se zruší. Humanitární pomoc mimo tento program poklesne z původních 165 milionů na 50 milionů a zahraniční rozvojová spolupráce se sníží z 569 milionů na 437 milionů Kč. Celkem zhruba o tři čtvrtě miliardy méně v rozpočtových položkách, které se adekvátně nezvyšovaly léta.

Je namístě se zamyslet, k čemu je ministerstvu nadále udržovat nákladnou síť zhruba stovky zastupitelských úřadů, které budou mít čím dál méně možností se prezentovat, něco nabízet a do něčeho se zapojovat. Je namístě si položit otázku: Má vůbec současná vláda zahraničněpolitickou strategii?

Programové prohlášení vlády je soubor obecných deklarací a sebepopisů: co chceme, co odmítáme, co si o sobě myslíme, jak bychom chtěli být vnímáni. Chybí realistická reflexe toho, co Česká republika ve světě skutečně znamená, na jakou roli aspiruje, jaké má možnosti, jaké spojence, v čem je důvěryhodná, a kde naopak důvěryhodnost postrádá.

Skutečná zahraničněpolitická strategie je rozhodnutí o prioritách v podmínkách omezených zdrojů: kde chceme být přítomni, proč právě tam, s jakými partnery, jakými nástroji a s jakým očekávaným výsledkem.

Vláda opakovaně mluví o „národních zájmech“ — ty ale nedokáže definovat. To však neuměla ani žádná z předchozích vlád, které v minulosti se stejným vágním zdůvodněním škrtaly zahraniční pomoc, chytračily se spojeneckými závazky a snažily se vyvléct z odpovědnosti civilizované země, která dbá o mezinárodní řád a lidská práva jako jeho neoddiskutovatelný základ. Ohánění se „národními zájmy“ bez bližšího vysvětlení je buď neklamná známka nedostatku invence, anebo snahy zakrýt cíle, které se pro veřejnou prezentaci nehodí.

Podobně funguje pojem „ekonomická diplomacie“. V českém pojetí slouží jako krycí název pro rozvíjení nadstandardních vztahů s nedemokratickými zeměmi, přehlížení porušování lidských práv a bezpečnostních rizik a případně pro plnění požadavků velmi úzkého segmentu českého byznysu — podnikatelů, kteří mají exkluzivní vztahy se státem.

Pojmem bez obsahu je také současnou vládu hojně používaný pojem „suverenita“. Vláda zdůrazňuje svrchovanost jako antitezi evropské integrace, bez jasného rozlišení mezi tím, co je legitimní evropská koordinace v rámci společně schválených pravidel, a tím, co by bylo nepřijatelným zásahem do autonomie státu, jak ji chápe tato vláda. Česká republika své zájmy v Evropské unii samozřejmě neprosadí tak, že se od evropské politiky rétoricky distancuje, ale tak, že dokáže včas formulovat priority, hledat spojence a vyjednávat kompromisy.

Podobně je to s deklarovaným „pragmatismem“. Bez jasného hodnotového a strategického rámce, jehož formulace je úkolem vlády, se snadno zvrtne v improvizaci. Namísto sledování dlouhodobých cílů bude jen „pragmaticky“ reagovat na jednotlivé podněty.

Rozpočtová slepota a politické trafiky

Miloš Zeman se ve své době pustil do rozvíjení ekonomických vztahů s Čínou s Ruskem, s druhou jmenovanou zemí dokonce v období, kdy byla terčem mezinárodních sankcí po anexi Krymu a podpoře separatismu ve východní Ukrajině. Útočil na české politiky, kteří rozvíjeli dobré vztahy s Tchaj-wanem, aniž by vysvětlil, čím je ekonomická diplomacie vůči této zemi méně „ekonomická“ než ta jeho vůči Číně.

Přes všechno ponižující poklonkování čínským představitelům, včetně neslavné supliky čtyř nejvyšších ústavních činitelů, se ze slibovaných obřích čínských investic realizoval jen nepodstatný zlomek. Ekonomická diplomacie prezidenta Zemana byla sérií neúspěchů, napsal před lety ve svém komentáři Jiří Pehe a své hodnocení uzavřel konstatováním, že „Zeman ze všeho nejvíc ukázal, jak ekonomickou diplomacii nedělat“.

Zdá se, že nová česká vláda a ministerstvo zahraničí pod vedením Motoristů sobě má pod ekonomickou diplomacií na mysli něco blízkého zemanovskému pojetí. Koneckonců Petr Macinka a Filip Turek bývalého prezidenta koncem ledna navštívili, aby s ním probrali priority současné vlády.

Tvorba návrhu státního rozpočtu proběhla jako obvykle formou účetní operace, jinými slovy přehazováním kupiček, nejvíce ve prospěch ministerstva zemědělství, odkud plynou zemědělské dotace. Ačkoliv by rozhodování o rozpočtu mělo být navázané na politické cíle vlády, spíše vypovídá o vyjednávací síle jednotlivých ministrů, případně o partikulárních zájmech jednotlivých vládních stran, ministrů a předsedy vlády ve střetu zájmů kvůli vlastnictví firem Agrofert a Synbiol.

„Kupičky“ se přitom v posledních letech setrvale zmenšují mimo jiné proto, že příjmová strana rozpočtu zůstává nedostatečná a politicky tabuizovaná. Místo debaty o tom, jaké příjmy stát pro své fungování potřebuje a odkud mají plynout, jsou strany současné vládní koalice v zajetí mantry „nezvyšujeme daně“ podobně, jako byla vláda minulá.

To, co se v české politice používá jako synonymum odpovědnosti, je ve skutečnosti mentální brzda a projev rozpočtové slepoty. K tomu přidejme kulturu daňových úlev — a vzniká kontinuální dlouhodobý vzorec. Jediným rozpočtovým nástrojem zůstávají škrty, které nejtvrději dopadají na potřeby a strategické funkce státu.

Škrty v zahraniční pomoci a souvisejících programech dopadnou na schopnost státu navenek vytvářet důvěru, rozvíjet kontakty a budovat pověst. Bez toho se moderní diplomacie, a to ani tehdy, pokud se redukuje na diplomacii ekonomickou, dělat nedá.

Když přidáme předvánoční čistky v personálním stavu resortu zahraničí, jejichž cílem bylo evidentně zbavit se předem všech potenciálních zdatnějších oponentů, nabízí se otázka, jestli jde vládě o diplomacii v pravém slova smyslu, nebo spíš o udržování aparátu, který zvládne obhospodařit administrativu, cestovní služby státnímu představitelstvu a základní servis českým občanům, kteří se ocitnou v zahraničí v nouzi.

A pochopitelně o diplomatické posty pro lidi, které je potřeba něčím odměnit. Velvyslanecké „trafiky“ mají v české diplomacii bohatou a neslavnou tradici, stejně jako výše zmíněné předstírání ekonomické diplomacie.

Mýtus ekonomické diplomacie

Hájení ekonomických zájmů státu je legitimní cíl. Z vládního programu ani komentářů jejích představitelů se ale nedozvíme nic o zamýšlených aktivitách na mezinárodní scéně, o tom, zda klíčovým cílem je podpora exportu, přilákání zahraničních investic, nebo naopak podpora investičních aktivit českých firem při jejich vstupu na mezinárodní trh.

Netušíme, jakou roli má ekonomická diplomacie — v pojetí této vlády — sehrát v mezinárodní bezpečnosti (sankční nástroje) nebo v zajištění strategických surovin či energetické bezpečnosti.

A netušíme, jak hodlá přispět stabilitě mezinárodního prostředí, které je pro zahraniční úspěšnost každé menší ekonomiky naprosto klíčové.

Moderní ekonomická diplomacie je dlouhodobá práce s důvěrou, reputací a přítomností českých aktérů v konkrétních zemích a sektorech. Vláda škrtá nástroje a programy, které vytvářejí její zázemí a obsah: kontakty v terénu, důvěryhodnost českého působení, schopnost navazovat na evropské a mezinárodní financování, partnerství s místními samosprávami a institucemi.

Kde jsou skutečné příležitosti: Evropa, inovace a Ukrajina

Pokud má mít ekonomická diplomacie smysl, musí vláda umět na základě dat definovat, kde jsou pro české firmy reálné příležitosti a v jakých sektorech mohou přinést skutečnou přidanou hodnotu. Pro českou ekonomiku zůstávají klíčové evropské trhy, sektory spojené s energetickou transformací, efektivitou a modernizací infrastruktury. A také Ukrajina jako mimořádně náročné, ale strategicky zásadní prostředí pro obnovu, inovace a dlouhodobou spolupráci.

Exportní strategie na léta 2023—2033 počítá s budováním ekosystému podpory, který propojí inovace, zahraniční politiku a rozvojovou spolupráci. Cílovými regiony má být kombinace evropských trhů a trhů v takzvaných třetích zemích, preferované sektory pak moderní energetika, smart city, mobilita, zdraví, obrana a pokročilé technologie.

Mapa příležitostí Česka potvrzuje, že český exportní potenciál je silný v oborech navázaných na zelenou transformaci, kde máme vysokou přidanou hodnotu a v části výrobků i výraznou unikátnost. Jejich data ukazují, že takzvaný clean-tech vývoz roste rychleji než celkový export a že mezi růstové oblasti patří mimo jiné elektromobilita a baterie, železnice či energetická infrastruktura. Klíčem není jen otevírání nových trhů, ale i systematická podpora sektorů, kde už máme konkurenční výhodu.

Právě na Ukrajině se ukazuje, jak úzce souvisí humanitární pomoc, stabilizační působení, reputace země a budoucí ekonomické příležitosti. V zemi, která čelí systematickým útokům na energetickou infrastrukturu, nejsou energetická řešení jen obchodní komoditou; jsou otázkou přežití. A české firmy tu mají konkrétní výsledky.

České společnosti dodávají kogenerační jednotky, které pomáhají nahrazovat poškozené zdroje tepla a elektřiny a posilovat decentralizovanou civilní odolnost. Ruské útoky na ukrajinskou energetickou infrastrukturu, které zesílily právě letos v zimě jako součást ruské snahy o zlomení odporu civilního obyvatelstva, vyvolaly výrazný růst poptávky po těchto řešeních.

Strategická investice vs. účetní škrty

Kupecký přístup posuzuje okamžitou položku státního výdaje. Strategický přístup je schopen postihnout celý řetězec. Díky občanským organizacím, které znají místní potřeby a mají kontakty na samosprávy a mezinárodní instituce, se českým dodavatelům otevírají příležitosti a pro Českou republiku další možnosti financování z evropských a mezinárodních zdrojů. Čeští aktéři — byznysoví i neziskoví — samozřejmě platí ze své činnosti daně a odvody v České republice. Neodvádějí zpět, co „vyčerpali“, ale mnohonásobně více. Bez počáteční strategické rozvahy a investice státu se samozřejmě žádný takový pákový efekt nedostaví. A právě aktuální škrty léta budovaný mechanismus nabourávají.

Škrty v humanitární, rozvojové a transformační pomoci jsou nejen problémem hodnotovým nebo reputačním, ale i problémem ekonomickým. Oslabují totiž právě ono předpolí českého byznysu, které se buduje roky, a důvěryhodnost České republiky jako země, která nejen mluví o zájmech, ale umí nést i díl odpovědnosti.

Má se pomoc vyplácet?

Jsem dlouhodobě kritická k účelovému podřizování rozvojové spolupráce obchodním zájmům českých firem a stejně tak k redukování humanitární pomoci nebo transformační spolupráce na nástroj prevence konfliktů a migrace. Takové pojetí je nejen politicky zúžené, ale i paternalistické. Místo podpory skutečné autonomie reprodukuje vztah závislosti a přináší v měkčí formě nový kolonialismus.

Pokud dnes vládne koalice, která sama staví svou legitimitu na rétorice „národního zájmu“, pragmatismu a ekonomické diplomacie, je namístě konfrontovat ji s její vlastní optikou. Nekritizuji zde proto vládu za to, že nedělá to, co považuji za správné já, ale za to, že není schopná věrohodně plánovat a důsledně dělat ani to, k čemu se sama hlásí. Zda je pro zemi nebezpečnější hodnotová vyprázdněnost, nebo praktická neschopnost, ukáže čas. V tuto chvíli sledujeme obojí zároveň.