Premiér Babiš národu sdělil, že předsedovi Senátu Vystrčilovi vláda neschválí zapůjčení vládního letadla pro plánovanou cestu na Tchaj-wan v doprovodu skupiny podnikatelů, akademiků a osobností kultury. Prý už na Tchaj-wanu byl, česká vláda teď má jiné priority a musí šetřit. Místo hodnotové politiky, která nám prý nic nepřinesla, česká vláda bude dělat politiku pragmatickou, aby z toho něco měli — jak jinak — „naši občané“. A za tím účelem prý budeme „normalizovat“ vztahy s Čínou.

Nehodlám zde vypočítávat, co už přede mnou udělali jiní — že vztahy s Tchaj-wanem jsou pro Českou republiky mnohem přínosnější než vztahy s Čínskou lidovou republikou, ať jde o počty vytvořených pracovních míst nebo akademickou a kulturní výměnu. Nebudu ani bránit „hodnotovou politiku“ proti přízemnímu „pragmatismu“, protože sama o sobě tato polarizace nedává smysl. Tím spíš, že pokud chceme udělat kompromis, abychom něčeho dosáhli, je hloupost předem říkat, co jsme ochotni obětovat.

Pouze připomenu, co obvykle zastánci „pragmatické“ politiky neříkají, že v demokratickém Tchaj-wanu, na rozdíl od ČLR řídící se logikou vedoucí úlohy strany, panuje právní řád a transparentní, předvídatelné podmínky pro podnikání a další spolupráci. Hlavní příčinou problémů, které mají české firmy při pronikání na čínský trh, je totiž politický systém a dlouhodobá čínská politika, která znevýhodňuje zahraniční firmy na domácí půdě, zatímco bohatě využívá a zneužívá otevřenosti evropského trhu.

Co je za tím?

Je těžko říct, co bylo příčinou výstupu Andreje Babiše, zda jen snaha diskreditovat politické protivníky ve své permanentní volební kampani, jak by se dala označit jeho pravidelná vystoupení na internetu. Jako zkušený businessman určitě ví, že tento způsob distancování se od Tchaj-wanu českým podnikatelům nic nepřinese a že problém leží jinde. Sám má s čínským prostředím zkušenost, jaká se nezapomíná: před dvaceti lety ho ze zákona povinný čínský partner okradl o investici i slibný business.

Možná, že jsou tu ale i další příčiny než jen diskreditace politické konkurence prostřednictvím nepodložených tvrzení vypouštěných do éteru. Nic o tom zatím nevíme, ale indicií, že se v naší zahraniční politice něco chystá, je víc, počínaje návštěvou náměstkyně čínského ministra zahraničí Chua Čchun-jing v Praze v lednu letošního roku.

O „normalizaci“ vztahů s ČLR mluví i další politici ANO a inklinují k ní i Motoristé sobě. Není náhodou, že dlouhodobý propagátor spolupráce s Čínou Jan Zahradil je v současné době poradcem motoristického ministra zahraničí.

I když to již bylo napsáno mnohokrát, stojí za připomenutí, že Jan Zahradil byl v Evropském parlamentu aktivním členem parlamentní skupiny přátel Číny, a dokonce na čas stanul v jejím čele. Skupině byla v roce 2021 pozastavena činnost pro podezření z aktivit ve prospěch čínského státu.

Jako „generální tajemník“ této skupiny působil Zahradilův osobní asistent v Evropském parlamentu, čínský státní příslušník Kaj Lin, který v ČLR publikoval knihu o tom, jak funguje Evropský parlament a jak v něm hájil čínské zájmy. Dostal za to místo na jedné z provinčních univerzit. Kaj Lina si můžete poslechnout ve starším rozhovoru pro anglické vysílání čínské televize, kde překvapivě špatnou angličtinou propaguje přesně ty pragmatické vztahy mezi Čínou a EU, o které teď hodlá usilovat naše vláda.

Nejen „restart“, ale dokonce „normalizace“

Situace se nápadně podobá počátku „restartu“ česko-čínských vztahů za prezidenta Zemana a premiéra Sobotky, jen s tím rozdílem, že tentokrát už nerestartujeme, ale rovnou „normalizujeme“. Vedle pragmatismu a zájmu našich občanů, kteří se za hodnotovou politiku nedočkali materiálního prospěchu, se objevují i další argumenty z doby před deseti lety.

Je to především nezměrný čínský trh, kde prý na české firmy čekají pohádkové příležitosti, jen se zříct Tchaj-wanu. Co na tom, že minulý restart — a to se tehdy ještě mluvilo i o „dalajlamismu“ — žádné nové příležitosti českým firmám nepřinesl; ovšem s výjimkou podnikání Home Creditu. Kdo pravidelně sleduje čínskou politiku také ví, že bariéry pro zahraniční firmy v Číně jsou dnes větší než kdy dříve.

Rétorika, k níž se uchylují čeští politici, vytváří dojem naléhavé potřeby zásadním způsobem změnit naši zahraniční politiku. Volba klíčového slova je absurdní a prozrazuje sílící necitlivost našich politických představitelů k českému jazyku a také k diplomatické terminologii.

„Normalizace vztahů“ až doposud označovala výhradně situaci mezi dvěma státy, mezi nimiž panovalo nepřátelství a neměly mezi sebou navázané diplomatické vztahy. Pokud „normalizaci vztahů“ zadáme do vyhledávače v čínštině, jako první příklad vyskočí proces, který vyvrcholil roku 1979, kdy Spojené státy poprvé uznaly Čínskou lidovou republiku jako legitimního vládce Číny a v Pekingu se otevřelo americké velvyslanectví.

Dalším oblíbeným argumentem pro takzvaně pragmatický přístup je odlišnost kulturních tradic. Čína je prostě taková, jaká já, tvrdí zastánci pragmatické politiky, a my máme zahodit ideologii a chovat se podle čínských pravidel. Konec konců, je to starobylá civilizace, která má prostě jiný přístup, a my ji nepředěláme.

Nemá to úplně logiku, protože naše styky s Tchaj-wanem, navíc zcela v souladu s dlouhodobou zahraniční politikou, nijak s čínskou kulturou nesouvisí. A podle pravidel by se měla chovat Čína: podle pravidel mezinárodního obchodu dohodnutých v rámci Světové obchodní organizace a různých bilaterálních smluv, která uzavřela, ale nerespektuje je.

Radek Vondráček z ANO se v Českém rozhlasu v souvislosti s čínskou kulturní odlišností dokonce oháněl konfuciánstvím. Výstižnější, a pro českého občana snáze srozumitelné než odkaz na starověkou filosofii, o které toho Češi většinou moc nevědí, by bylo říci, že čínské státní zřízení je založeno na vedoucí úloze komunistické strany.

Hodilo by se také dodat, že v posledních více než deseti letech strana posiluje svoji pozici ve společnosti a v hospodářství do té míry, že i soukromé firmy mají ze zákona předepsané zřízení stranické buňky uvnitř podniku a ta se má podílet na rozhodovacích procesech. Za těchto okolností je podnikání v Číně závislé více na těžko předvídatelných rozhodnutích stranického aparátu než na platných zákonech a zájmech jejích vlastníků.

Minule jsme restartovali česko-čínské vztahy a v zájmu pragmatické politiky popírali hodnoty demokracie a právního státu proto, aby PPF dostala celostátní licenci provozování Home Creditu v Číně. Korporace PPF vydělala velké peníze, ale do české společnosti se to nijak nepromítlo; a nakonec se i PPF musela z Číny se ztrátou stáhnout, protože tam začal platit nový zákon a nové regulace.

Zázračný investor čínské firmy CEFC, jejíž šéf Jie Ťien-ming radil prezidentu Zemanovi, slíbené investice a rozvoj českého hospodářství nepřinesl, zato záhadně zmizel a panuje podezření, že kromě toho, že to byl podvodník, pracoval také ve prospěch čínského státu. Restart tedy dopadl neslavně. Uvidíme, co přinese „normalizace“. V dnešních geopolitických souvislostech se jedná o záměr pro budoucnost České republiky nebezpečnější než kdykoliv dříve.