Předseda Evropské rady Charles Michel a předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová adresovali 7. prosince na 24. summitu Evropská unie — Čína čínskému prezidentovi Si Ťin-pchingovi na první pohled nesmlouvavý vzkaz. Na pozadí nové studené války mezi Spojenými státy a Čínou se mohou evropské či americké veřejnosti zdát hrozby vrcholných představitelů Evropské unie přesvědčivé, u čínských představitelů ale vyvolaly spíše úsměv než znepokojení.

První stížnost evropských představitelů se týkala „nevyváženého obchodu“. Von der Leyenová to vyjádřila názorně, když prohlásila, že „z každých tří kontejnerů, které putují z Číny do Evropy, se nazpátek dva vracejí prázdné“.

Trvalá obchodní nerovnováha může bezpochyby odrážet merkantilistickou snahu o trvalé přebytky platební bilance, ovšem evropské obviňování Číny z merkantilismu je poněkud pokrytecké. V posledních deseti letech činil přebytek běžného účtu Číny v průměru 1,65 procenta, zato přebytek eurozóny v průměru 2,24 procenta. Ve stejném období vykazoval přebytek hlavního motoru evropské ekonomiky, Německa, 7,44 procenta.

Druhá námitka ze strany představitelů Evropské unie se obracela proti čínské státní podpoře, v níž vidí dumpingový vývoz čínských výrobků na evropské trhy. Na konci devadesátých let a na začátku nového tisíciletí by měla taková výtka nepochybně svoji relevanci. Tehdy si však Evropská unie ani USA na čínský dumping nestěžovaly, ba naopak se rozplývaly nad tím, že se Čína zapojila do západních obchodních a kapitálových toků.

Proč však toto nařčení vznášet nyní, kdy ztratilo reálný základ? Vždyť čínské baterie nebo elektromobily jsou v Evropě konkurenceschopné nikoli díky dotacím, ale díky masivním investicím do jejich vývoje. Čínské solární panely v současnosti dosahují kvality, jíž se Evropa jednoduše nemůže rovnat — a je jedno, zda se státní podporou, či bez ní.

Volkswagen, jeden z největších výrobců automobilů v Číně, dovážel v minulosti autodíly i průmyslové roboty z Německa. Dnes už získává veškeré díly i výrobní prostředky přímo v Číně, čímž dále přispívá k obchodním nesnázím v Evropě.

Není to však jen přebytek obchodní bilance, u něhož došlo k obratu. Po desetiletí se Volkswagen při navrhování svých vozů spoléhal na německé inženýry. Nyní najímá bezmála 3 000 čínských inženýrů pro vývoj nové generace plně elektrických aut, která plánuje prodávat jak v Číně, tak v Evropě.

Situaci je třeba vidět z širší perspektivy: od roku 2008, kdy se v celé Evropské unii prosadila politika přísných úsporných opatření, která drtila investice do vlastního průmyslu, v Číně investice trvale rostly na světově rekordních téměř padesát procent národního důchodu.

Čínský ekonomický rozmach budí v Evropě paniku

Obviňování Číny z merkantilismu vzbuzuje údiv zejména mezi německými průmyslníky, kteří posledních padesát let tvrdili, že trvalý obchodní přebytek Německa je odrazem celosvětové poptávky po kvalitě německých výrobků. Ať dnes vykládá von der Leyenová čínským představitelům cokoli, němečtí průmyslníci dobře vědí, že jejich čínští protějšci, kteří vyrábějí solární panely, baterie a elektromobily, těží především z kvality svých výrobků.

Třetí stížnost Michela a von der Leyenové se týkala toho, že evropské firmy jen obtížně získávají čínské státní zakázky. Uvedené tři důvody používají evropští úředníci jako argument pro zavedení sankcí vůči čínským vývozcům — zejména vysokých cel na elektromobily a obecně na zelené technologie. I když se evropští úředníci odvolávají na formálně zahájené antisubvenční šetření čínských elektromobilů, nezdá se žádný z důvodů příliš důvěryhodný.

Vedoucí představitelé evropského průmyslu, s nimiž jsem o problematice soukromě hovořil, chápou hrozby unijních představitelů především jako vyjádření jejich paniky, neboť si teprve teď uvědomili, že Evropa ztratila konkurenceschopnost v klíčových průmyslových odvětvích. Jeden z nich položil řečnickou otázku: „Opravdu von der Leyenová věří, že hrozba cel na elektromobily čínského výrobce BYD může zvýšit [evropský] vývoz do Číny?“

Jistě, zástupci evropských firem si právem stěžují na nerovné podmínky hospodářské soutěže v Číně, zejména pokud jde o státní zakázky. Vědí však zároveň, že se na věci sotva něco změní, budou-li evropské vlády v důsledku mohutného tlaku ze strany USA stále častěji omezovat přístup čínských společností ke svým veřejným zakázkám. „Nemluvě o tom,“ svěřil se mi jeden z kapitánů evropského průmyslu, „že od pandemie sahají i evropské vlády po státní podpoře naprosto neuváženě.“

Čtvrtá stížnost, kterou Michel a von der Leyenová vznesli směrem k čínskému prezidentovi, se týkala toho, že Čína dostatečně nepodpořila sankce vůči Rusku v rámci mezinárodního úsilí zastavit jeho vojenskou brutalitu na Ukrajině. Ponechme stranou otázku účinnosti sankcí a všimněme si evropského pokrytectví, které toto obvinění odhaluje: všichni mají odsoudit Putinovo ostřelování nemocnic a útoky na dodávky vody, energie a potravin, ale být zticha, když totéž — a zřejmě v mnohem větší míře — páchá Izrael v Gaze.

Ovšem pokrytectví nestojí za odlivem kapitálu z Evropy ani za schodkem běžného účtu její platební bilance. Za nimi je třeba hledat nesmyslné řešení nevyhnutelné krize eura v minulé dekádě.

Tehdejší rekordní úsporná opatření spolu s masivním tiskem peněz a neschopností vytvořit bankovní unii a unii kapitálových trhů způsobily, že ačkoli bylo následujících třináct let v oběhu rekordní množství peněz, evropské investice do technologií budoucnosti byly na historickém minimu. A právě z tohoto důvodu zaostává Evropa za USA i Čínou. Reagovat na to podřízeností Americe a jalovými výhrůžkami vůči Číně je smutné a zoufalé.

Z anglického originálu Europe’s Bad China Bluff publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.