Během klidných srpnových dnů přemítám, co asi přijde v roce následujícím. Když se dívám do svého kalendáře na rok 2024, jako významné datum jsou v něm označeny volby do Evropského parlamentu. Bohužel už ve mně nevzbuzují nadšení, jako tomu bylo ještě před pěti lety.

V roce 2019 jsem do Evropského parlamentu kandidoval v Německu, zatímco můj německý kolega naopak v Řecku. DiEM25, naše panevropské hnutí, tak chtělo poukázat, že evropská demokracie zůstane jen klamným příslibem, dokud se nestane skutečně nadnárodní. V roce 2024 však už taková gesta nemají ani symbolický význam.

Absence elánu při přípravách na volby do Evropského parlamentu, jež se budou konat v červnu příštího roku, není nikterak způsobena ztrátou zájmu o evropskou politiku, ba ani nedávnými politickými porážkami, za něž nesu díl odpovědnosti. Moje sklíčenost pramení spíše z toho, že už si jen stěží dokážu představit, že se ještě za mého života v Evropské unii rozvine demokracie.

Za tato slova budu jistě evropskými loajalisty pranýřován. Jak si dovoluji tvrdit, že v Evropské unii není demokracie, když ji řídí Rada složená z volených předsedů vlád a prezidentů, Komise jmenovaná volenými národními vládami a Parlament volený přímo evropskými občany, který má pravomoc odvolat jmenovanou Komisi?

Demokracie v hluboce nerovných společnostech se neobejdou bez institucí, které brání redukci různorodých lidských interakcí výlučně na mocenské vztahy. K udržení despotismu na uzdě je třeba, aby svévolná rozhodnutí výkonné moci omezovalo svrchované politické společenství, které za ně může její představitele hnát k odpovědnosti.