Během klidných srpnových dnů přemítám, co asi přijde v roce následujícím. Když se dívám do svého kalendáře na rok 2024, jako významné datum jsou v něm označeny volby do Evropského parlamentu. Bohužel už ve mně nevzbuzují nadšení, jako tomu bylo ještě před pěti lety.

V roce 2019 jsem do Evropského parlamentu kandidoval v Německu, zatímco můj německý kolega naopak v Řecku. DiEM25, naše panevropské hnutí, tak chtělo poukázat, že evropská demokracie zůstane jen klamným příslibem, dokud se nestane skutečně nadnárodní. V roce 2024 však už taková gesta nemají ani symbolický význam.

Absence elánu při přípravách na volby do Evropského parlamentu, jež se budou konat v červnu příštího roku, není nikterak způsobena ztrátou zájmu o evropskou politiku, ba ani nedávnými politickými porážkami, za něž nesu díl odpovědnosti. Moje sklíčenost pramení spíše z toho, že už si jen stěží dokážu představit, že se ještě za mého života v Evropské unii rozvine demokracie.

Za tato slova budu jistě evropskými loajalisty pranýřován. Jak si dovoluji tvrdit, že v Evropské unii není demokracie, když ji řídí Rada složená z volených předsedů vlád a prezidentů, Komise jmenovaná volenými národními vládami a Parlament volený přímo evropskými občany, který má pravomoc odvolat jmenovanou Komisi?

Demokracie v hluboce nerovných společnostech se neobejdou bez institucí, které brání redukci různorodých lidských interakcí výlučně na mocenské vztahy. K udržení despotismu na uzdě je třeba, aby svévolná rozhodnutí výkonné moci omezovalo svrchované politické společenství, které za ně může její představitele hnát k odpovědnosti.

V jednotlivých členských státech Evropské unie plní tuto roli jednotlivá národní společenství. Ať už jsou v nich možnosti občanů jakkoli omezené, přece jen mohou činit v rámci legislativních a dalších omezení dané země volené orgány za jejich rozhodnutí odpovědné. Na evropské úrovni to bohužel možné není.

Když se naši premiéři či prezidenti vracejí ze zasedání Rady EU domů, tváří se jako by za nic nemohli a za svá selhání obviňují své protějšky v Radě: „Víc se vyjednat nedalo,“ prohlašují s lhostejnou odevzdaností.

Evropští úředníci, poradci, lobbisté a zástupci Evropské centrální banky to dobře vědí. Spoléhají se, že představitelé členských států s nimi budou hrát tuto hru a na veřejnosti tvrdit, že sice s rozhodnutím Rady nesouhlasí, ale nemohli se jejímu hlasování protivit, protože jsou přece „zodpovědní“ a oddaní myšlence evropské „solidarity“.

Právě zde spočívá demokratický deficit Evropské unie. Závažné politické kroky, které většina členů Rady odmítá, jsou obvykle snadno přijaty. Neexistuje žádný mechanismus, který by mohl Radu volat k odpovědnosti a případně ji odvolat.

Když už Rada dosáhne alespoň zpola slušné dohody — jako například mezi španělským premiérem Pedrem Sánchezem a nizozemským premiérem Markem Ruttem o reformě fiskálního paktu EU —, stačí jedny národní volby, které se rozhodnutí na evropské úrovni vlastně nijak netýkají, a celá dohoda padá.

Pak je tu formální pravomoc Evropského parlamentu — který stále nemůže sám navrhovat legislativu — odvolat Komisi jako celek. Tato pravomoc je užitečná asi stejně jako reagovat na turecké hrozby, že se zmocní ostrůvku u řeckého pobřeží, vyzbrojením řeckého námořnictva jadernou bombou.

Jistě tu neříkám nic nového. Ale můj entuziasmus a víra v lepší budoucnost Evropy jsou pryč, protože tři události téměř zničily představu Evropské unie jako účinné síly podporující dobro v rámci kontinentu i mimo něj.

Především se naprosto vytratila naděje, že společný evropský dluh zafunguje jako „hamiltonovské“ lepidlo, které by naši evropskou konfederaci posunulo směrem k soudržné demokratické federaci (tedy že spojení jednotlivých veřejných dluhů vytvoří podmínky pro vznik federace, pozn. DR).

Kvůli pandemii sice Německo souhlasilo s vytvořením společného evropského dluhu, ale jak jsem již tehdy upozorňoval, politické podmínky, za nichž byly finanční prostředky poskytnuty, byly splněným snem euroskeptiků. A výsledek? Místo, aby evropský fond pro hospodářskou obnovu po pandemii NextGenerationEU představoval prvního krok k potřebné fiskální unii, zabil veškeré naděje na vznik evropské federace.

Za druhé, válka na Ukrajině zhatila evropskou snahu o strategickou nezávislost na Spojených státech. USA navzdory oficiální vstřícnosti projevované po porážce Donalda Trumpa v roce 2020 i nadále považují EU za protivníka, jehož je třeba držet zkrátka. Bez ohledu na to, co by podle nás mělo být obsahem ukrajinsko-ruské mírové dohody, bezvýznamnost Evropské unie v rámci diplomatických jednání je nesporná.

Za třetí, Evropská unie už ani nepředstírá, že by reprezentovala zásadový kosmopolitismus. Ačkoli Evropané odmítali Trumpovu kampaň „Postavme zeď“, v mezičase se EU ukázala v budování zdí ještě zdatnější než Trump. Na řecké hranici s Tureckem, v marocké enklávě Španělska, na východních hranicích Maďarska a Rumunska, v libyjské poušti a nyní i v Tunisku financovala Evropská unie stavby hanebností, jež může Trump jen tiše závidět.

Tématem v evropských zemích nejsou ani nezákonné postupy pobřežní stráže a spolupachatelů z Evropské agentury pro pohraniční a pobřežní stráž Frontex, které nesporně přispívají k tisícům úmrtí ve Středozemním moři.

Liberální autoři po volbách do Evropského parlamentu v roce 2019 konstatovali s úlevou, že si evropská krajní pravice nevedla tak dobře, jak se obávali. Přehlédli však, že na rozdíl od meziválečných fašistů nepotřebuje nová ultrapravice vyhrát volby.

Její síla je totiž v tom, že posiluje bez ohledu na to, jestli volby vyhraje, anebo ne — protože klasické strany se mohou přetrhnout, aby přejaly ultrapravicovou xenofobní rétoriku, od níž je pak už jen krůček k flirtu s autoritářstvím a dva kroky k akceptování „přijatelného“ totalitarismu. Jinak řečeno, autokratičtí evropští vůdci jako maďarský premiér Viktor Orbán nemusejí prakticky ani hnout prstem a jejich šovinistické poselství se postupně šíří celou Evropou.

Mé úvahy nejsou úvahami euroskeptika, který se domnívá, že evropská demokracie je nemožná, neboť je nemožný evropský lid. Jsou to nářky Evropana, který je přesvědčený, že evropský lid je docela dobře možný, bohužel se však současná Evropská unie vydala opačným směrem. Sledujeme zároveň rychlý hospodářský úpadek Evropy a prohlubování jejích demokratických — a etických — deficitů.

Přes tyto obavy pro mě bylo snadné rozhodnutí znovu kandidovat v evropských volbách — tentokrát za MeRA25 v Řecku. Kandiduji právě proto, abych své obavy mohl dát v průběhu kampaně otevřeně najevo. Paradoxem však je, že než budu přesvědčovat ostatní, musím přesvědčit sám sebe, že volby do evropských struktur vůbec stojí za veškeré vynaložené úsilí.

Z anglického originálu Europe’s Fading Democracy publikovaného internetovým magazínem Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.