Chřadnoucí evropská demokracie
Janis VarufakisAutor v pravidelném sloupku pro Project Syndicate vysvětluje, proč si Evropská unie stojí hůře než před pěti lety, kdy naposledy kandidoval do Evropského parlamentu. A popisuje, proč se skepsi navzdory rozhodl kandidovat znovu.
Během klidných srpnových dnů přemítám, co asi přijde v roce následujícím. Když se dívám do svého kalendáře na rok 2024, jako významné datum jsou v něm označeny volby do Evropského parlamentu. Bohužel už ve mně nevzbuzují nadšení, jako tomu bylo ještě před pěti lety.
V roce 2019 jsem do Evropského parlamentu kandidoval v Německu, zatímco můj německý kolega naopak v Řecku. DiEM25, naše panevropské hnutí, tak chtělo poukázat, že evropská demokracie zůstane jen klamným příslibem, dokud se nestane skutečně nadnárodní. V roce 2024 však už taková gesta nemají ani symbolický význam.
Absence elánu při přípravách na volby do Evropského parlamentu, jež se budou konat v červnu příštího roku, není nikterak způsobena ztrátou zájmu o evropskou politiku, ba ani nedávnými politickými porážkami, za něž nesu díl odpovědnosti. Moje sklíčenost pramení spíše z toho, že už si jen stěží dokážu představit, že se ještě za mého života v Evropské unii rozvine demokracie.
Za tato slova budu jistě evropskými loajalisty pranýřován. Jak si dovoluji tvrdit, že v Evropské unii není demokracie, když ji řídí Rada složená z volených předsedů vlád a prezidentů, Komise jmenovaná volenými národními vládami a Parlament volený přímo evropskými občany, který má pravomoc odvolat jmenovanou Komisi?
Demokracie v hluboce nerovných společnostech se neobejdou bez institucí, které brání redukci různorodých lidských interakcí výlučně na mocenské vztahy. K udržení despotismu na uzdě je třeba, aby svévolná rozhodnutí výkonné moci omezovalo svrchované politické společenství, které za ně může její představitele hnát k odpovědnosti.
Varufakis se svými věčnými nářky proti všem a proti všemu míchá dohromady zcela různé kategorie, demokracii si plete s federalismem, a ještě do toho zaplétá jakýsi kosmopolitismus. Svým způsobem má tento levičácký radikál vlastně nejblíže k levicově-pravičáckému Drulákovi, neboť oba věří že socialismus je možno vybudovat jenom (respektive primárně) na národní úrovni. Tedy preferováním národních zájmů.
"USA navzdory oficiální vstřícnosti projevované po porážce Donalda Trumpa v roce 2020 i nadále považují EU za protivníka, jehož je třeba držet zkrátka." - Varufakis se vůbec nenamáhá toto své tvrzení jakkoli doložit. Pokud tím má na mysli jenom střet zájmů ryze ekonomických, pak na tom může být určitá část pravdy, kapitalismus je vždy založen na vzájemné konkurenci. Ale z jeho dikce nevyhnutelně vzniká dojem že se jedná o jakýsi politický diktát USA vůči Evropské unii, což je samozřejmě naprostý nesmysl.
A stejným nesmyslem je Varufakisova následná poznámka, že EU hraje ve vztahu ke konfliktu na Ukrajině jenom druhé housle: snad by si Varufakis měl konečně uvědomit, že EU je stále ještě organizace v prvé řadě ekonomická, v mnohem menší míře politická, ale v žádném případě ne vojenská. Do válečného konfliktu na Ukrajině tedy EU jako taková víceméně nemá co mluvit.