Je to zajímavá shoda okolností: právě dnes mi projela hlavou myšlenka, že současná levice je myšlenkově už natolik sterilní, že fakticky už vůbec neexistuje. Je sice ještě tak nějak přítomna jako ryze politický faktor - ale je zcela neexistentní v tom smyslu, že ze sebe, ze svých ideových východisek nedokáže zplodit už vůbec nic, co by mohlo mít nějakým způsobem inspirační potenciál.

No - a v tom samém okamžiku se náhle objeví tohle. Tento článek, tento hlas člověka ze zcela jiné kultury, se zcela jinou tradicí, se zcela jinou spiritualitou, doslova od protinožců - a přitom právě zde je sděleno něco, co v každém případě vypovídá, vystihuje něco naprosto podstatného i z naší vlastní současnosti. A doufejme, že i budoucnosti. Neboť - to je nutno říci - základní myšlenka Tysona Yunkaporty se jeví být naprosto správnou.

Zopakujme si napřed základní body jeho ideového projektu:

1. současný svět směřuje ke zjednodušeným, autoritářským, fašistoidním formám vládnutí; to je samozřejmě špatně

2. ale ani koncepty současné levice nejsou skutečným řešením; ty směřují k jakémusi abstraktnímu rovnostářství, které nevyplývá z reálných společenských vztahů, nýbrž má ryze ideologický základ, a tedy - přes zdánlivý radikální demokratismus - směřuje k sektářství

3. pravé řešení spatřuje Yunkaporta v "dobré správě" společných statků, založené na návratu k přírodnímu základu lidské existence, kdy vedoucí funkce se ad hoc ujímá vždy ten, který má právě v daném okamžiku, v dané záležitosti tu nejvyšší kompetenci. Yunkaporta v této souvislosti užívá pojem "dynamická podřízenost"; možná že ale - aby se obešel onen na levici sporný respektive obtížně stravitelný pojem "podřízenost" - by bylo výhodnější použít pojem "dynamická podřazenost", aby se zdůraznilo že se jedná o nikoli mocenskou podřízenost, nýbrž pouze funkční podřazenost aktuální kompetenci v právě daném případě.

Zřejmě rozhodující je zde Yunkaportův příměr o "uzlech ve společné síti": každý uzel je sám o sobě samostatný, svébytný, ale zároveň je součástí vyššího celku, síťoví vzájemné odkázanosti, vzájemné spolupráce.

Nicméně nejvlastnějším základem všeho má být faktor "země", která sama má rozhodovat o tom, jaké způsoby správy ze strany člověka jsou v souladu s jejími potřebami.

Právě zde se ale ukazuje zřejmě nejslabší místo celého Yunkaportova konceptu: moderní dynamická průmyslová a postprůmyslová ekonomika se už sotva nechá jen tak bez dalšího vměstnat do starobylých tradic bezprostředně přirozené správy půdního fondu. Jak zcela správně namítl Yunkaportův protějšek v hovoru, například pařížská dělnická předměstí lze jen sotva oslovit na základě takovýchto v původním pojetí přírody zakotvených tradic.

Tuto první část našich úvah tedy můžeme zakončit konstatováním, že Yunkaporta sice v zásadě zcela správně říká "co" (tedy jakého výsledného stavu by mělo být dosaženo); ale ohledně jeho "jak" (tedy jeho představ jakým způsobem by k onomu stavu bylo možno dospět) je nutno chovat nemalé pochybnosti.

-------------------------------

Učiňme na tomto místě úkrok stranou, který bude pro mnohé asi nemálo překvapivý. Když se totiž na Yunkaportův koncept transformace společnosti a jejích řídících struktur podíváme blíže, pak dost možná zjistíme, že aboriginský sociální vědec fakticky neříká nic zásadně jiného nežli - samotný Karel Marx!

I Marx totiž vycházel z myšlenky, že počátkem všeho je vztah člověka k přírodě, kdy člověk svou prací tuto přírodu opracovává. Teprve kolem tohoto primárního vztahu k opracovávané přírodě se vytváří komplex pracovních ("výrobní síly") a společenských ("výrobní vztahy") vztahů, které jsou poté určující základnou pro celý komplex způsobu života dané společnosti.

Co je tedy oběma těmto autorům společné: na rozdíl od obvyklého způsobu myšlení, které začíná od politických forem, a domnívá se že když změní tyto formy, že tím změní i celý reálný, jsoucí svět, oni dva vycházejí z toho, že napřed je zde nějaká reálná substance, přírodně-materiální základ, který je sám určující, a s kterým nelze libovolně, voluntaristicky manipulovat.

Zcela zásadní rozdíl mezi nimi ale spočívá v tom, že Yunkaporta - vycházející z tradice australských domorodců - se snaží o jakýsi obecný, nespecifikovaný návrat k "matce přírodě", zatímco Marx si je vědom toho, že dynamika novodobé průmyslové produkce už dávno tuto "matku přírodu" zatlačila do pozadí, a sama se stala rozhodujícím společenským faktorem. A že tedy pokud je naším cílem opětovná re-humanizace produkčních a společenských poměrů, pak toho není možno dosáhnout jenom a pouze spolehnutím se na to, že tato matka země nám sama řekne, jaký způsob lidské správy by jí byl nejpříjemnější, nýbrž že ve skutečnosti je nutno cíleným zásahem změnit, transformovat právě onen komplex výrobně-společenských vztahů. Protože dokud moderní kapitalismus bude stále založen na reálných majetkových hierarchiích, potud bude jen marným snažením chtít zavést jakýsi "síťový demokratismus" ve společenské nadstavbě, s odvoláváním se na dávné tradice domorodých národů.

Yunkaporta a Marx by asi na sebe hleděli nechápavě, kdyby se náhodou dali do řeči.

Vzhledem pojmosloví kterého T. Yunkaporta při svých analýzách současné západní společnosti a jejích mocenských hierarchií používá se dá soudit, že se s Marxovým dílem bezpochyby seznámen. Takže alespoň z jeho strany se nedá předpokládat, že by na Marxe hleděl s naprostým nepochopením, kdyby se spolu dali do řeči.

A Marx? Jak ten by se stavěl k náhledům "domorodého" protinožce? - Už ve svém prvním komentáři jsem se snažil osvětlit, že určitý společný základ zde je. A to sice v zásadě materialistický pohled na společenské procesy. V tomto ohledu je nemálo zajímavé - a mě samotného to překvapilo - když Yunkaporta uvádí, že u Aboriginců existuje důsledné oddělení spirituality od reálné správy společných statků, tedy včetně ekonomiky. Takovýto přístup by dozajista nalezl uznání i v očích Marxe.

Zásadní rozdíl mezi nimi - a v tomto ohledu by si ovšem nemohli porozumět - je v tom ohledu, že Yunkaporta vychází z víceméně statického pohledu na vztah člověka k přírodě. (I když - na straně druhé on sám zmiňuje, že přístup Aboriginců k dané záležitosti není dogmatický, že jsou naprosto schopni přizpůsobit se novým podmínkám.) Ale přesto: zásadní rozdíl je že Yonkapurta onen vztah člověk - příroda pojímá jako v zásadě konstantní, kdy rozhodujícím, určujícím faktorem je sama příroda, respektive země (půda). Zatímco pro Marxe je příroda sice také základem, ale spíše jenom ve smyslu východiska; zatímco určující těžiště se časem přesouvá z těchto vnějších přírodních podmínek na člověka samotného, přesněji řečeno na komplex společenských vztahů, které se vytvářejí v souvislosti se společenskou produkcí materiálních statků. Kterýžto dějinný proces je ale velmi dynamický, není konstantní, a v jeho rámci se vytvářejí zásadní systémové disproporce (mezi prací a kapitálem, jinak řečeno třídní protiklad), kterýžto rozpor je nutno řešit radikální transformací celého systému, a to sice zrušením kapitálu a návratem všech společenských zdrojů do rukou těch, kteří na nich pracují.

Marx by tedy v každém případě Yunkaportovi vytýkal, že se snaží tento systémový rozpor obejít, to jest vyhnout se jeho radikálnímu řešení, a že se spoléhá na jakýsi třídní smír, pouze na základě "rozumné správy společných statků". Takováto představa by byla v očích Marxe samozřejmě naprosto naivní. Ale jinak - opravdu se nedomnívám že ti dva by si vůbec nemohli porozumět, v jejich náhledech na vztah člověka k "materiální základně" je celá řada styčných bodů.

Důraz na péčí, sdílení a starostlivost jakožto ekologické rozvíjení marxismu, které překonává dvě slepé skvrny původního výkonu Karla Marxe - tedy a) pojetí přírody jako nevyčerpatelné a pasivní zásobárny materiálu pro osvojení lidskou prací a b) spiklenectví marxovského socialismu a imperialismu, odporně vyhrocené u Engelse -- patří dnes spíše k hlavnímu proudu levicového myšlení. Sterilitou se dnes vyznačují jen sociálně demokratické levicové proudy (zvláště konzervativní stará levice, ale bohužel nejen ona).

Marx celý život trval na tom, že myšlení je vždy výraz stávající epochy -- zvláště je ve své epoše zajato to, které jde v daném okamžiku nejdál. Asi by četl Tysona Yunkaportu se zděšením -- musel by hodně daleko přeskočit svůj stín, aby ho nečetl jako mystické blábolení --, ale myslím, že by mnohem zděšeněji hleděl na ty, kteří se v jednadvacátém století pokoušejí uplatňovat jeho dvě stě let staré myšlenky bez radikálního přetvoření.

Pane Profante, nebyl bych si nijak zcela jistý tím, že Marx s Engelsem považovali přírodu za zcela nevyčerpatelný zdroj pro lidské ekonomické aktivity. V každém případě Engels zcela jasně prorocky napsal, že "příroda nám jednou vrátí všechny rány které my jí dnes uštědřujeme, a to i s úroky". Není ostatně příliš divu že se Engels k takovémuto poznání propracoval - jmenovitě dusivý londýnský smog dával jasně znát, kde leží hranice svévolného lidského zacházení s přírodním prostředím. Marx se sice na toto téma zřejmě takto explicitně nevyjádřil, ale pro něj zjevně nebyla primárním zdrojem společenského bohatství sama příroda (a její bezohledné vykořisťování), nýbrž lidský um, lidský tvůrčí duch. A jak jsem tu zrovna nedávno zmínil, pro Marxe byl rozhodujícím momentem (pro komunistickou společnost) právě tento svobodně se rozvíjející lidský duch, nikoli bezduchý materiální konzum.

Co se pak Vámi tvrzeného "spiklenectví socialismu a imperialismu" týče, nejsem si nijak jistý co tím máte konkrétně na mysli: imperialismus německý? Imperialismus anglický? Jistě, na národy "třetího světa" hleděli Marx a Engels dost možná poněkud svrchu, ale to mělo své konkrétní důvody v celkové výstavbě jejich teorie, kde klíčovým subjektem pro osvobození člověka ze jha kapitalismu měla být vysoce vyspělá dělnická třída - a tu mohly generovat samozřejmě jenom a pouze vysoce vyspělé země průmyslového Západu, nikoli agrárního Jihu.

Vraťme se ale ještě k jednomu aspektu z úvodního textu, který doposud poněkud zapadl. Připomeňme si ještě jednou, co je ústředním tématem úvah T. Yunkaporty: střet mezi "dobrou správou" společných statků, a mezi autoritářsko-fašistoidními tendencemi současné doby. Klíčová pasáž pak zní:

"Dobrá správa věcí veřejných věci osvětluje. Její diskurz je postaven na světských, ověřitelných faktech. Podobně jako věda nebo novinařina něco vysvětluje a nepoužívá přitom metafory. Jejím problémem však je, že postrádá básnickou, poetickou či magickou stránku, a není tak příliš lákavá — nedokáže se zmocnit našeho limbického systému a probudit v nás vášeň."

Yunkaporta konstatuje, že jsou to tito autoritářští populisté, kteří dokáží hraním na emoce manipulovat myslí lidí, a takto strhávat zástupy na svou stranu. On pak spatřuje řešení v tom, nenechat se přetáhnout na tento populisticko-emocionální diskurs, nýbrž zůstat u oné racionalisticky, věcně prováděné "dobré správy" veřejných věcí.

Takovýto náhled se napohled může zdát zcela rozumný a pochopitelný; ale podle mého přesvědčení je ve skutečnosti zcela chybný. Naprosto správně pak namítl jeho partner v rozhovoru: "Nemůže to být jednoduše tak, že k autoritářským vůdcům (se) obrací společnost, která je manipulována? Kde se bere potřeba hledání odpovědí a spirituálního smyslu?"

Na tuto otázku Yunkaporta nedává žádnou přesvědčivou odpověď. Tady se ukazuje ten zásadní problém, že Yunkaporta se příliš spoléhá na hodnotově či systémově indiferentní pouhou "dobrou správu" veřejných věcí - a neřeší zásadní problém kapitalismu jako takového.

Neřeší (a tedy nezohledňuje) vůbec, že je to kapitalismus sám, který člověka odcizuje jeho vlastní, humánní podstatě - a který v něm tedy - jakožto přirozenou reakci organismu - vybuzuje iracionální instinkty a emoce.

A za druhé: já sám už celé léta opakuji znovu a znovu, že je to politické uspořádání liberální demokracie samotné, které ze své samotné podstaty není schopno k sobě člověka, občana nějak blíže emocionálně připoutat. (Není tedy schopno oslovit jeho "limbický systém".) Tato napohled "dobrá správa věcí" pak nevyhnutelně přechází k bezduchý technokratismus - a je pak opět jenom přirozené, že nemalé části společnosti se pak utíkají k populistům, kteří tuto touhu po emocionálním, existenciálním zakotvení dokáží uspokojit.

Na rozdíl od Yunkaporty tedy tvrdím: populistům a autoritářům není možno vyrazit jejich zbraně z ruky tím, že budeme provádět pouze jakousi "vědeckou", technokratickou správu veřejných záležitostí; nýbrž stát sám se musí postavit na zcela jiný ideový základ. Na takový základ, který by dokázal uspokojit i tuto hlubokou touhu člověka po existenciálním zakotvení v jeho obci, v jeho státně-národní pospolitosti. Populismus není možno porazit sterilním technokratismem; nýbrž pouze tím, že to co on zneužívá k ideologické a mocenské manipulaci, se nechá rozvinout v jeho pravém a pravdivém jádru.

Ono není těžké si to s tou přírodou najít, třeba v prvním díle Kapitálu.

Co se spiklenectví marxovského socialismu a imperialismu týče, přečtěte si například oslavu triumfálního pochodu kapitalismu v Komunistickém manifestu, Marxovy Budoucí výsledky britského panství v Indii a ovšem Engelsovu Německou revoluci a dopis Bersteinovi, ve kterém požaduje likvidaci slovanských lumpen-nácií ve prospěch stavby balkánské, pro zájmy pruského imperialismu -- a tedy civilizace :-) -nezbytné železnice.

Jedná se historicky podmíněná slepá místa, osobně si myslím, že se mají ponechat péči historiků a hlodavé kritice krys, ale dnešní akademicko-aktivistická levice s nimi dost často pracuje pro vyjádření vlastních pozdně marxistickým postojů.

P.s. Právě jsem odevzdal Karolinu překlad knihy Evy von Redecker Revolution für das Leben, to je velmi kultivovaný příklad takového pozdního, ekologicky a poskoloniálně aktivistického marxismu. V případě Rececker hodně katedrového. Zkuste se do té knihy podívat, než zase budete psát o myšlenkové sterilitě současné levice.

Pane Profante, už jsem byl bezmála u toho si onu "Revolution für das Leben" u Amazonu objednat; pak jsem ale přečetl několik recenzí od těch kteří tuto knihu četli, a od tohoto záměru jsem opět upustil.

Nechci - a ovšem nemohu - hodnotit kvalitu jejího způsobu uvažování a argumentace; ale především se nedomnívám, že by mi v dané věci mohla sdělit něco, co bych už nevěděl. Kritika kapitalismu? - Ale jistě, tu sám provádím celý svůj život. Ale rozhodujícím momentem je vždy to, na základě čeho chceme tento "viehisches" ekonomicko-sociální systém nahradit. A já opravdu nevěřím tomu, že by to bylo možné pouze na základě současných feministicko-ekologických atd. hnutí.

Přidávám Vám sem recenzi od jednoho čtenáře, o které se domnívám, že bych s ní - pokud bych si onu knihu přečetl - asi do velké míry sám souzněl:

"Beim Lesen dachte ich alter Ex-DDR-Bürger oftmals an meinen Staatsbürgerkundeunterricht. Die Autorin will den Kapitalismus nicht reformieren, sie sagt klipp und klar: Wir sollten ihn abschaffen. "Er ist eine viehische Wirtschaftsform." Sie zählt alles Mögliche auf, was der Kapitalismus Böses tut und widersprechen will ich ihr gar nicht. Ich würde sie halt nur gern fragen wollen: Mit wem genau wollen Sie diese Revolution organisieren und durchführen? Mit den Schülern, die Freitags nicht in die Schule gehen? Ich will nicht sarkastisch werden, aber überzeugen konnte mich dieses Buch letztlich nicht.

In meinem Staatsbürgerkundunterricht in der DDR habe ich mir Jahre lang anhören dürfen, wie der Sozialismus den Kapitalismus ablöst. Laut meinem Lehrer waren wir bereits auf dem besten Weg in die klassenlose Gesellschaft, die sich Kommunismus nennen sollte. Erforderlich war dazu natürlich der Mensch neuen Typus. Eva von Redecker braucht für ihre Revolution ebenfalls den Menschen neuen Typus und wo bitte soll der herkommen? Man wird die nehmen müssen, die da sind und die werden ganz schnell ihre Gefolgschaft verweigern. Solange der Mensch seine Flimmerkiste und sein Bierchen und seine Grillwurst hat, wird er keine Revolution veranstalten.

Dieses Buch liest sich spannend und die Autorin macht auch kluge Vorschläge für eine bessere Welt, aber ich alter Zweifler sehe nicht, mit welchen Menschenmassen dieser Revolution zum Sieg verholfen werden soll."

Jsou lidé, kteří soudí knihy podle recenzí.

K otázce pohledu K. Marxe na problematiku (ne)vyčerpatelnosti přírodních zdrojů člověkem:

„Jakákoli systematická, do budoucna orientovaná ekologická vize musí obsahovat tři prvky: (a) teorii ekologické krize a její vztah k lidské produkci; b) koncepce udržitelnosti jako přírodou vynucené potřeby výroby; c) vize překonání ekologické krize, která staví udržitelnost jako klíčovou součást jakékoli budoucí společnosti.

Všechny tři prvky lze nalézt v díle Karla Marxe.

Marxova analýza krize země (nebo půdy) v polovině devatenáctého století ho přivedla ke konceptu udržitelnosti, který byl ústředním bodem jeho vize komunistické společnosti. Protože tento koncept udržitelnosti byl zakořeněn jak v kritice kapitalismu, tak ve vizi budoucí společnosti, má svou vlastní bohatost a komplexitu. Bližší prozkoumání Marxova konceptu udržitelnosti proto nabízí důležité poznatky o možnostech vytvoření udržitelnějšího společenského řádu.“

The Crisis of the Earth: Marx's Theory of Ecological Sustainability as a Nature-Imposed Necessity for Human Production

John Bellamy Foster, University of Oregon

Organization & Environment

Vol. 10, No. 3 (September 1997), pp. 278-295 (18 pages)

Celý článek lze stáhnout zde:

https://johnbellamyfoster.org/wp-content/uploads/2014/07/The-Crisis-of-the-Earth-Marxs-Theory-of-Ecological-Sustainability-as-a-Nature-Imposed-Necessity-for-Human-Production.pdf

Info o autorovi na wiki zde:

https://en.wikipedia.org/wiki/John_Bellamy_Foster

Pane Profante, oněch recenzí jsem si na německém Amazonu pročetl celou řadu. Byly zde recenze naprosto entuziastické, nadšeně vynášející autorku jak pro její kritiku kapitalistické současnosti, tak pro pronikavost a intelektuální kvalitu jejího způsobu argumentace. Byly zde recenze příkře odmítavé - jejichž autoři byli zjevně hluboce uraženi tím, že von Redeckerová se opovážila zpochybnit jejich posvátný kapitalismus. A byly zde recenze vyvážené, z nichž bylo jasně znát, že jejich autoři nejsou ideologicky podjatí, že sice uznávají oprávněnost autorčiny kritiky kapitalismu, ale že proto ještě neakceptují nekriticky všechny její vize o revoluční transformaci společnosti.

Pro mě bylo v zásadě rozhodující informací sdělení v jedné (novinářské) recenzi, že von Redeckerová je vyznavačkou kritických tradic Frankfurtské školy, a cítí se být jejich pokračovatelkou. Jakkoli k autorům této frankfurtské tradice pociťuji hluboké sympatie a mám respekt vůči vysoké intelektuální vyspělosti jejich analýz, přesto je holým faktem, že žádný z nich nepředložil přesvědčivý koncept revoluční změny kapitalismu. A to sice přesně z onoho důvodu, na který naráží onen východoněmecký recenzent kterého jsem zde citoval: celá tato levicová tradice stále ještě vychází z dějinné a psychosociální fikce, iluze o tom, že lidé ze své vlastní přirozenosti spějí k vytvoření spravedlivého, humánního, pravdivě svobodného světa. A že je to jenom jakýsi zlý kapitalismus, který tuto ryzí lidskou podstatu denaturuje, deformuje, brání jí v tom aby se rozletěla k nekonečným horizontům svého plného rozvoje a uplatnění.

Marxismus se vždy pyšnil tím, že operuje nikoli s člověkem ideologickým (tedy s takovým jaký je ve svých vlastních představách, ve svém vědomí), nýbrž že operuje s člověkem reálným, materiálním.

Ano, toto spojení slov "materiální" a "reálný" se zdálo být natolik samozřejmé, že ho dlouhý čas nikdo kriticky neprozkoumal. Jenže ve skutečnosti se jedná o dva zcela rozdílné pojmy, rozdílné skutečnosti. A onen Marxův "materiální člověk" nikdy bez dalšího neznamená zároveň automaticky "reálný člověk". Ano, reálného člověka nikdy nemůžeme mít, poznat bez oné materiální stránky, respektive materiální základny jeho existence; ale ten reálný člověk je mnohem širší pojem, a především tento reálný člověk se může chovat naprosto jinak, nežli jak mu Marx předepsal ve své konstrukci "materiálního člověka".

Ještě jednou tedy: levice stále trpí jednou základní chronickou nemocí, totiž vírou že lidové masy přirozeně směřují k jakési světlé budoucnosti. K budoucnosti veskrze humánní, kde se všichni lidé budou chovat nesobecky, humánně, sociálně (a ekologicky) odpovědně. Kde nebude místa pro lidský egoismus, pro lidskou agresi, kde zavládne všeobecná mezilidská pospolitost a harmonie. Jinak řečeno, království boží v materialistické podobě.

Tyto sny levice o krásné budoucí společnosti se bohužel znovu a znovu rozbíjejí na jediném: totiž právě na onom reálném člověku, který se chová všemi jinými způsoby nežli jak mu nakazuje jeho fiktivní levicově-humanistický vzor.

Pane Václavů, určité příčné spojení mezi v současné době aktuálním požadavkem či heslem "udržitelnosti" a Marxovou kritikou kapitalismu sice je v jistém smyslu možno učinit, ale na straně druhé je to možné pouze s nemalou dávkou kreativity.

Je nutno vidět: Marx se otázkou "udržitelnosti" pokud vím sám explicitně nezabýval. Na straně druhé je ovšem fakt, že on sám systém kapitalismu považoval za dlouhodobě neudržitelný; především ovšem pro jeho vykořisťování člověka samotného. Tuto jeho kritiku kapitalismu je ovšem možno rozšířit i na vykořisťování přírody, přírodních zdrojů.

Nicméně pro mou osobu musím říci, že tuto fixaci současné levice na (pouze) ekologická témata pokládám za dosti nešťastnou. Kapitalismus sám totiž může docela dobře fungovat i "ekologicky". Kapitalistovi může být v zásadě jedno, jestli svého zisku dosáhne produkcí automobilů se spalovacím motorem, anebo s pohonem na elektřinu nebo vodík.

Tato ekologicky fixovaná levice se tak sama vhání do určité slepé uličky: pokud se podaří (a v zásadě proti tomu nic nehovoří) současnou ekonomiku transformovat v ekonomiku bezemisní, pak zde tato levice bude náhle stát argumentačně s holýma rukama. Protože vůbec nebude mít vypracovaný argumentační aparát v té oblasti, která je ve skutečnosti ta nejdůležitější, totiž v oblasti devastace lidské osobnosti, pravé lidské podstaty pod vlivem kapitalismu.

Nechci rozvracet Vaší předsudky získané četbou recenzí na Amazonu, nicméně:

Dnešní nesociálnědemokratická levice je antikapitalistická a vychází z dobře argumentovaného předpokladu, že současné zhovadilé zřízení není schopné zastavit planetární ničení podmínek života a pokud má planeta zůstat živá, je nutné to zřízení změnit.

Pokud se v této základní tézi mýlí -- a tomu, bohužel, nic nenasvědčuje -- a globální kapitalismus superbohatých dokáže vytvořit udržitelnou rovnováhu lidské sebezáchovné a sebereprodukující výroby s planetární ekologii, pak je to tak šťastný omyl, že zánik radikální levice místo zániku podmínek k životu je hodně malá cena.

Pane Profante, Erazim Kohák - jakkoli jsem jeho dobrodušné představy o demokracii shledával vždy naprosto naivními - svého času pronesl jednu opravdu pamětihodnou větu: "Ekologové se domnívají, že postačí zachránit planetu. Filosofové oproti tomu věří, že je nutno zachránit celé lidstvo."

Právě tohle považuji - vedle naprosté neschopnosti skutečně systémového pojetí společnosti - za jeden ze základních hříchů současné (radikálně-ekologické) levice. Totiž - že tato levice se omezuje pouze na vnějškové (byť bezpochyby velmi významné) faktory jako je životní prostředí apod.; a přitom ale vůbec neřeší problém člověka.

Už jsem to zmínil: už od Marxe tato levice stále pracuje s fikcí jakéhosi přirozeného, mravně nezkaženého prvotního člověka, tedy v Marxově podání příslušníka protokomunistické "prvobytně pospolné" společnosti; což ovšem fakticky není nic jiného nežli varianta židovsko-křesťanského ráje, s Adamem a Evou ještě předtím nežli je had svedl ke spáchání prvotního hříchu.

V marxismu (a v současné radikální levici) za tento "prvotní hřích lidstva" platí kapitalismus; a proto tato levice stále znovu propadá slepé, naivní, střízlivým rozumem nijak nereflektované víře, že postačí nějakým kouzelným proutkem (když už to nejde proletářskou revolucí) tento kapitalismus svrhnout, a rázem se nám tu obnoví onen původní ráj, respektive onen pospolitý, jakéhokoli materiálně-egoistického smýšlení zcela prostý člověk prvobytně pospolité společnosti.

Tato levice pořád sní o tom, jak svrhne (jaksi "plíživým způsobem", pouhou transformací společenských hodnot) kapitalismus; ve skutečnosti ale nebere vážně ani člověka, ani tento kapitalismus - a proto nakonec nedokáže změnit ani jedno, ani druhé.

Ani nebere vážně kapitalismus, s jeho systémově podmíněným sklonem k neustálé expanzi, ani člověka s jeho evolučně podmíněným sklonem k neustále maximalizaci (respektive akumulaci) jeho životních zdrojů.

Zkrátka, tato radikální levice se svými teoriemi (pokud její snění vůbec zaslouží honosného označení "teorie") stojí zcela mimo realitu; a pokud se tomuto lidstvu nakonec přece jenom podaří odvrátit ekologický kolaps, pak na tom tato snící radikální levice bude s největší pravděpodobností mít jenom zcela minimální podíl.

Ano, cosi o fikci nezkaženého člověka jste zmínil. S Marxem to ovšem nemá nic společného -- a ani s marxismem (kupodivu snad ve všech jeho proteovských podobách).

Nicméně by možná spíše než o Vašich předsudcích vůči současné levici bylo dobré mluvit o článku, pod kterým tyto své předsudky prezentujete.

Samo očekávání nového impulzu od myšlení původních obyvatel -- nejpopulárnější bylo asi nadšení kampusové levice siouxským bojem proti dakotskému ropovodu - opravdu svědčí o krizi levice. Tedy pozitivně: o jejím otevřeném hledání další cesty.levice. Ale v podání Tysona Yunkaporty anebo zde zmiňované E v Redecker preparuje současná levice myšlenkový svět původních obyvatel ve prospěch uvěřitelnosti vize sdíleného světa. Vynechává v daném okamžiku oslabené momenty tohoto myšlení, to jest u Lakosko-siouxských indiánů: patriarchalitu, bezprostřední společenské kontrolu, radikální rozdělení "my" a "oni", ve kterém sice přesahuje "my" k zemi a fauně, ale o to více vylučuje ty druhé. Otázka je, zda dokážeme vyvlastnit ve prospěch lidstva ty žádoucí podněty příběhů a nechat přitom zaniknout ty odporné A jak dosáhnout, aby se na tomto přetvoření podíleli i původci příběhů, tedy abychom je vyvlastňovali pospolitosti, která se tím přetváří v inkluzivní společenství -- a tudíž si vyvlastněné zároveň ponechává?

Pane Profante, rozumím tomu skutečně dobře, že za relevantní dějinně-společenský faktor skutečně považujete "vyprávění příběhů"?...

Marx za takovýto klíčový společensko-evoluční faktor pokládal společenské vztahy konstituující se kolem materiální produkce spotřebních statků; a tento faktor se mi skutečně jeví být mnohem více určující, mnohem zásadnější nežli jakési "vyprávění příběhů o inkluzi".

Marx v dané oblasti učinil jenom jedinou chybu; ale ovšem kapitální. Totiž tu, když apodikticky vyhlásil, že tato produkce hmotných statků má an sich "společenský" charakter. Z tohoto svého axiomu pak Marx odvozoval veškeré své další téze o - údajně - nevyhnutelném zániku kapitalismu, a o prý stejně tak nevyhnutelném nástupu komunismu. Který bude novodobou obnovou prvobytně pospolité společnosti, prosté jakéhokoli egoismu, jakýchkoli materiálních, a tedy i sociálních nerovností, a tedy společnosti založené na všeobecné pospolitosti a harmonii.

Marx zde zcela ignoroval jeden holý fakt (který by mu mohl prozradit kterýkoli z oněch dělníků, v jejichž prospěch on rozvíjel své kreativní teorie): totiž že práce má ve skutečnosti vždy primárně ryze individuální, a nikoli společenský charakter. Práce je vždy velmi namáhavou činností, je to velký výdaj životní energie, a to sice jednoho zcela konkrétního individua - a proto toto individuum musí vždy hledět na to, aby se mu tyto výdaje vrátily zpět, pokud možno co nejvyšším výtěžkem. To znamená: už ze samotné logiky pracovní činnosti každý člověk musí hledět v prvé řadě na svůj vlastní, individuální zájem - zatímco zájem celku, zájem společnosti pro něj vždy bude aspektem pouze sekundárním.

Krátce řečeno: člověk vždy bude přinejmenším latentním egoistou; a právě to je ta skutečnost, kterou si levice (ať stará či nová) zcela principiálně nechce přiznat, nechce připustit. A proto místo toho aby si tento fakt latentního lidského egoismu (a individualismu) přiznala a postavila se mu čelem, tak místo toho se stále oddává svému snivému vyprávění "příběhů o inkluzi".

A pak se tato levice ještě diví, že ji nikdo nebere vážně.

Práce má v moderní společnosti vždy společenský charakter, v tom se Marx nemýlil.

A vyprávění příběhu, pokud se ty příběhy si zmocní hlav lidí, je zatraceně působivý dějinný faktor.

Pane Profante, zcela evidentně - stejně jako Marx - nerozlišujete mezi pojmy "práce" a "produkce". To jsou ale ve skutečnosti naprosto rozdílné kategorie.

Ano, o "produkci" je možno právem tvrdit, že má společenský charakter. Ale opakuji znovu: práce jakožto bezprostřední výdaj osobní námahy, energie - to je záležitost výsostně individuální. Ti ostatní, tedy všichni ti co jsou nějak zapojeni do společného pracovně-produkčního procesu, tedy bezprostředně vzato především kolegové v práci - ano, ti jsou pro mě samozřejmě nějakým způsobem důležití, mé vztahy k nim do značné míry určují zda budu mou práci moci konat ve vstřícném, kolegiálním prostředí, se vzájemnou výpomocí, anebo naopak v prostředí vzájemné nevraživosti a nekolegiality. To všechno je pravda; ale přesto jsem to nakonec jenom a pouze já sám, který musí vydávat, obětovat svůj životní čas a svou životní energii, aby odvedl své pracovní penzum. Tento bezprostřední pracovní výkon je čistě individuální, a všichni ostatní členové společnosti jsou zde faktorem pouze vedlejším, externím.

Toto změtení dvou naprosto rozdílných kategorií pak v praxi mělo dalekosáhlé, až přímo fatální důsledky pro celou marxisticky fundovanou teorii sociální respektive komunistické revoluce. Ona "společenskost produkce" neznamená totiž nic více, nežli schopnost vzájemné kooperace. Tedy víceméně pouze produkčně-technická záležitost.

Ovšem Marx - protože mylně za stejně společenský fenomén považoval i samotnou práci - z toho pak vyvodil svůj klíčový předpoklad, že po odstranění kapitalismu všichni (pracující) lidé vstoupí do stavu všeobecné vzájemné pospolitosti, vzájemnosti, harmonie. A nedokázal (či spíše nechtěl) si připustit, že i po odstranění kapitalismu bude stále nevyhnutelně přetrvávat nikoli společenský, nýbrž individualistický charakter pracovní činnosti člověka - a s ním neoddělitelně spojený egoismus, nebo přinejmenším egocentrismus.

Právě v důsledku této záměny Marx mohl předpokládat vznik pospolité komunistické společnosti - předpoklad, který se takto nikdy nemohl naplnit. Jakékoli alespoň v zásadě realistické modely nějaké alternativní, nekapitalistické společnosti musejí nevyhnutelně počítat s tímto přinejmenším latentním egoismem lidské bytosti. To neznamená že by bylo nutno se s tímto egoismem či egocentrismem pasivně smířit; ale je nutno s ním za všech okolností počítat.

"A vyprávění příběhu, pokud se ty příběhy si zmocní hlav lidí, je zatraceně působivý dějinný faktor." M. Profant

"Když jsou slova pravdivá a zároveň dobrotivá, mohou změnit náš svět." Gautáma Buddha

Podle obou zde citovaných názorů je tedy náš svět možno zásadním způsobem změnit, transformovat, zlepšit a zlidštit prostřednictvím slov vyslovených ústy člověka. Přičemž ovšem Buddha ve svém výroku stanovil alespoň tu podmínku, že tato slova musejí být "pravdivá"; zatímco M. Profant svůj kondicionál zužuje na pouhou, zjevně nahodile nastávající událost "když se zmocní".

Tak tedy dobře, pane Profante; dejme si konkrétní historický příklad. Svého času křesťanská nauka hlásala, že otrok má poslouchat svého pána, a že za tuto poslušnost se mu dostane odměny v nebi. Takto vyprávěný útěšný příběh se tehdy dozajista dokázal zmocnit hlav mnoha lidí (otroků), a měl i zcela hmatatelné výsledky v realitě, totiž v tom že ti otroci kteří tomuto příběhu uvěřili byli mnohem méně náchylní ke vzpurnému chování vůči svým pánům.

Ovšem, když se pak ti samí otroci za vedení jistého Spartaka rozhodli vyprávět svůj vlastní příběh, totiž příběh o svobodě, pak byli následně zmasakrováni. - Že by to snad bylo tím, že by tento svůj příběh nedokázali vyprávět dostatečně poutavě a zapáleně?...

Ono je tomu asi daleko spíše tak, pane Profante, že to byly zcela reálné, materiální podmínky tehdejší (římské) společnosti, které vytvářely celkový rámec příhodný pro existenci a úspěšné udržování otrokářského zřízení. Takže reálně se v hlavách lidí mohly usadit a udržet pouze takové příběhy, pouze taková vyprávění, které/která byly/byla v souladu s panujícími materiálními podmínkami. A teprve když "čas oponou trhnul" a tyto materiální podmínky se změnily (spolu se zhroucením celé římské říše), pak bylo možno začít vyprávět příběhy jiné.

Pane Profante, to co Vy zde prezentujete jako možnost "změnit svět", to je přesně ten přístup, který Marx nazýval "stavěním světa na hlavu". Při takovémto přístupu se svět nevykládá z jeho (materiální) reality, nýbrž jenom na základě toho, co se děje v hlavách lidí, jaké si lidé o tomto světě vytvářejí představy. Jenže - to se nedá nic dělat - tyto představy jsou vždy pouze odleskem reality; odleskem na stěnách Platónovy jeskyně, a jako takové velice nejisté, omylné, zkomolené, a především nikdy nepostihující samotnou pravdivou podstatu věcí.

Jednou větou je možno říci: ano, příběhy (přesvědčení) mohou měnit jednání - jednotlivých - lidí; ale nikdy nemohou změnit samotný svět. Jakýmisi pouhými vyprávěnkami není možno zvrátit realitu tohoto světa. A je to skutečně krajně tristní záležitost, když ještě dvě století po Marxovi se současná levice utápí v takto subjektivistických, naivních představách o tom, jak pouhou změnou vědomí, pouhým vyprávěním příběhů je možno odstranit molocha reálného kapitalismu.

Jste hodný, že mě poučíte.

Jen si nejsem jist, proč mám Vámi používaný výraz "dějinný faktor" číst synonymně s formulací "změnit svět".

A už vůbec nerozumím tomu, co s tím má stavění něčeho z hlavy na nohy.

Nejsem marxista, ale když se proti mě dovolává Marxe, tak ta idea -- tedy vyprávění --, která se stává materiální silou, pokud se zmocní hlav lidí, s ním má něco společného. A ano, otroctví mohlo fungovat mnohem lépe v době, kdy existovalo vyprávění o tom, jak je přirozené a nezbytné a jak Zeus zbavil každého dobrého muže dvou třetin jeho soudnosti, když se ten muž stal otrokem. A řekl bych, že vyprávění, které otřáslo světovou velmocí -- ať to bylo to, které si o svobodě vyprávěli účastníci Spartakova povstání, nebo to, které si vyprávěli vzbouření otroci na Haity anebo to, které si vyprávěli účastnici protestů Black Lives Matter -- představovalo docela silný dějinný faktor.

Pane Profante, nezdá se že byste pochopil alespoň základ toho, co jsem se Vám snažil objasnit. Ale to se ani nedalo očekávat.

Nicméně, ještě jednou: lidé si odnepaměti vyprávěli takové či onaké "příběhy". Vždy se lidé domnívali, že je to jejich vlastní vědomí, jejich vlastní volní akty, kterými oni sami podle svého vlastního uvážení mění svět.

A přitom si prakticky nikdy nedokázali uvědomit, že toto jejich zdánlivě "svobodné vědomí" ve skutečnosti je vždy podmíněno reálnými, objektivními rámcovými podmínkami jejich životů. Jinak řečeno: naše vědomí je vždy (materiálně) podmíněné; zdánlivě spontánní a svobodné obsahy našeho vědomí jsou vždy a priori formované oněmi rámcovými podmínkami našich životů.

Průlomové (ovšem dodnes většinou nepochopené) zjištění Marxe bylo, že "lidé si mohou myslet co chtějí; ale nemohou chtít co jsou". Zkrátka, možnosti ideově-volního počínání lidí jsou vždy limitovány objektivním charakterem jejich životní existence. Lidé si mohou myslet (respektive vyprávět) co chtějí; ale jenom takové jejich vyprávění má šanci stát se realitou, nakolik se s touto objektivní realitou shoduje. Pokud se tato vyprávění s touto realitou neshodují, pak se jedná jenom a pouze o plané a marné snění; o útěk právě před touto realitou.

jen Vámi a vulgárními verzemí marxismu nesdílím Váš redukcionismus. Mimo jiné proto, že jako heuristický princip v dějinách nefunguje.

Ale jak říkám, jste hodný, že mne poučujete o svém lepším vědění.

Pan Poláček si ve shodě s Marxem může myslet (respektive vyprávět) co chce; ale jenom takové jeho vyprávění má šanci stát se realitou, nakolik se s touto objektivní realitou shoduje. Pokud se toto vyprávění s realitou neshoduje, pak se jedná jenom a pouze o plané a marné snění; o útěk právě před touto realitou. Teď ještě aby si to uvědomil.

Pane Profante, že zrovna mé vlastní pojetí marxismu by mělo být "vulgární a redukcionistické" - to snad ani vůbec nemůžete myslet vážně.

Je to právě současná (mainstreamová i radikální) levice, která z Marxe nedokáže pochopit o nic více nežli pouze několik málo útržků z jeho teorie, většinou omezené pouze na populární pojmy "vykořisťování" a "třídního boje". Pouze ti poněkud vzdělanější mají i určité tušení o významu pojmu "odcizení"; ale doposud jsem se u této levice nesetkal téměř s nikým, kdo by skutečně dokázal chápat význam klíčové Marxovy téze o prioritě "materiální základny" před "společenskou nadstavbou". Respektive obecněji, o prioritě (materiálního) bytí před (pouze subjektivním) vědomím.

Jednou z velmi mála výjimek byl svého času Josef Heller; jakkoli jsem s ním vedl o výklad Marxe tuhé a osobně velmi nepříjemné spory, je nutno mu uznat, že on přece jenom v zásadě dokázal proniknout do hlubin tohoto Marxova teoretického modelu.

-------------------------------

Obecněji k této diskusi: současné levici znovu a znovu vytýkám, že není schopna nejen vytvořit nové ideje; ale navíc že se už ani vůbec nesnaží poznat, co skutečně je tento svět, tento člověk. Shodou okolností právě teď byl na DR publikován článek S. Žižeka na dané téma; odkazuji proto v dané záležitosti na můj komentář, který jsem připojil pod tento text: https://denikreferendum.cz/clanek/35694-dospivani-nakonci-dejin-svoboda-bez-spravedlnosti

Paní Zemanová, co je podle Vás "realita"? - Už nějakých dva a půl tisíce let si velcí myslitelé lámou hlavy nad touto otázkou; bude dozajista nemálo zajímavé, s jakým novým náhledem na toto téma přispějete Vy.

Samozřejmě, že Josef Heller byl příklad děsivé vulgarizace marxismu. Mimořádně zatuhlého stalinismu.

slovo realita jsem nepoužila v žádném jiném smyslu, než jaký jste mu dal v úryvku vašeho textu, který jsem v podstatě opsala. Poněkud potměšile, jak přiznávám.

Pane Profante, zase jednou kontaminujete věcnou diskusi naprosto nevěcnými poukazy. Ten fakt že J. Heller byl marxistický dogmatik ještě nijak nemusí znamenat, že by alespoň určité části marxistické teorie nemohl pochopit v zásadě správně.

Jinak řečeno, paní Zemanová, Vaše poslední poznámka nebyla věcnou úvahou, nýbrž pouhým bonmotem.

No budiž, i na to máte samozřejmě v rámci diskuse právo. Nicméně i tak já na tuto předhůzku odpovím vážně.

Ano, jistě, všechno co my si ve svém vědomí vytváříme jako představu reality, je z absolutního hlediska vždy jenom pokusem se k této realitě přiblížit, pokud možno co nejblíže. V ryze teoretické rovině Kantovo rozštěpení jsoucího světa na "věci an sich" a "věci für sich" nikdy nelze definitivně vyvrátit.

Nicméně na straně druhé asi nebude sporu o tom, že určité naše představy a myšlenkové modely mají signifikantně vyšší pravděpodobnost shody s realitou, nežli představy a názory jiné. Měl jsem v jednom svém dřívějším diskusním fóru jednoho účastníka, který - zřejmě pod vlivem filmu "Matrix" - s neotřesitelným přesvědčením tvrdil, že náš svět nemá svou vlastní existenci, svou vlastní realitu, nýbrž že je pouze počítačovou simulací jakési mimozemské civilizace. V absolutním smyslu ani tuto jeho představu není možné definitivně falzifikovat.

Mohu se tedy - s mými výklady, s mými "příběhy" o našem světě ovšem mýlit i já; nicméně v každém případě při mých úvahách cítím natolik dostatečně velkou shodu s myšlenkovými pochody velkých myslitelů minulosti, abych mohl mít určité právo předpokládat, že tyto mé úvahy a modely přece jenom tak zcela mimo realitu nestojí.

-------------------------------------

Vraťme se ale zpět k otázce, co je vlastně realita, to jest především realita našeho lidského světa, naší společnosti.

Stojí zde tedy před námi zásadní dichotomická alternativa: buďto tuto realitu primárně vytváří naše vlastní vědomí, naše vlastní představy - anebo ji primárně vytvářejí reálné, materiální podmínky našeho života. Kterýmžto podmínkám se naše vědomí konec konců musí přizpůsobit. Protože kdyby se nepřizpůsobilo, ztratili bychom schopnost v této realitě jednat, v této realitě vůbec přežít - a pak bychom prostě a jednoduše už dávno vyhynuli.

Ona centrální Marxova téze o prioritě materiálního bytí před lidským vědomím tedy fakticky nesděluje nic jiného, nežli co nám říká docela obyčejná evoluční teorie: člověk je nutně vysoce adaptabilní tvor, který - pokud chce jako druh přežít - se musí aktivně adaptovat na měnící se přírodní podmínky. Tam kde Darwin popisoval evoluci biologických druhů, tam Marx sledoval evoluci produkčních sil a výrobních vztahů.

Můžeme se na tuto záležitost podívat ještě z poněkud jiné strany. Podívejme se, jak jsou na tom naši nejbližší příbuzní, totiž opice. Dnes je už dávno známo, že i u nich, v jejich hlavách probíhají určité kognitivní procesy. A že i ony dokážou aktivně měnit své prostředí. A teď si položme otázku, co je pro jejich život určujícím faktorem: to co si ony samy o sobě "myslí" - anebo ale to jaké jsou reálné, objektivní podmínky jejich životů?...

Asi sotva bude možno dát jinou odpověď než tu, že pravou realitou jejich života jsou ty objektivní přírodní podmínky, ve kterých ony musejí dokázat přežít. A kterým se tedy musejí přizpůsobit. A to sice i svým způsobem myšlení.

A nenamlouvejme si, že my - jenom proto že jsme ke svému druhovému biologickému označení hned dvakrát připojili přídomek "moudrý" - bychom se jenom proto dokázali nějak zásadně vyčlenit z tohoto řádu přírody, tedy z priority rámcového, materiálního prostředí našeho žití před představami našeho vlastního vědomí.

Ještě jednou: Marx neučinil fakticky nic jiného, nežli že Darwinův zákon evoluce aplikoval (ještě před samotným Darwinem) na dějinný vývoj lidské společnosti, na vztah společenského vědomí a materiálního bytí. Kdo tedy chce zavrhovat Marxe, měl by být alespoň natolik důsledný, že začne popírat i Darwina.

Nebudu vás již více kontaminovat.