Socialismus, demokracie, kuráž, oběti. Čím tak fascinuje Allendeho Chile
Otakar BurešJihoamerické Chile se na počátku 70. let pokusilo o vlastní cestu k sociálnějšímu zřízení. Na kontinentu i na levici celkově je za to obdivováno dodnes. Otakar Bureš přibližuje, z čeho konkrétně takto neustávající fascinace pramení.
Jak znovu ukázaly nedávné připomínky výročí Pinochetova puče, éra vlády Salvadora Allendeho v Chile (1970—1973) stále fascinuje velkou část světa, zvláště pak na západní polokouli. Celkově okouzlena je jí též světová levice. Proč tomu tak je i dnes, po vyvrácení mnoha mýtů a více než padesátiletém odstupu? Inu, jedná se o skutečně velký příběh, a to hned v několika rovinách.
V obecném povědomí zůstává Allende a jeho vláda symbolem demokratického socialismu, u skeptičtějších pak upřímného pokusu o něj. Allendemu se v dost výbušném a rozháraném prostředí Jižní Ameriky sedmdesátých let podařilo vybudovat širokou koalici Lidové jednoty včetně komunistické strany respektující demokratické principy.
Za více než tisíc dní, které strávil v prezidentském úřadu, zvládl úplně znárodnit strategický průmysl, pokročit v pozemkové reformě, která měla ukončit nerovnoměrnou distribuci a neefektivní využití zemědělské půdy, a výrazně přispět ke zlepšení sociální úrovně a vzdělanosti obyvatel země.
Prováděné změny probíhaly svižně, protože je podporovalo živé sociální hnutí, které prohlubovalo demokratickou participaci a tvořilo zárodky alternativních institucí. Paralelně se rozvíjely také technologické inovace, jako třeba projekt Cybersyn. V mnoha ohledech byly atmosféra a aspirace chilské společnosti za Allendeho nikoli nepodobné našemu československému jaru 1968.
Žil jako epikurejec, ale zemřel jako stoik
Allende byl původním povoláním lékař, a snad proto rozuměl zdraví v souvislosti s chudobou, pracovními podmínkami, vzděláním a dalšími sociálními a ekonomickými souvislostmi. „Nejsem politik z vlastní vůle, jsem hlavně lékař,“ prohlásil o sobě. Jeho politické angažmá lze z mnoha úhlů nahlížet kriticky, bezpochyby však představuje vizionáře demokratického socialismu a jeho osobnost je symbolem politické kultury, již bychom nezbytně potřebovali.
Avšak je tu i druhá rovina velkého chilského příběhu: k Allendeho popularitě v Latinské Americe i mezi světovou levicí vůbec přispěla jistě i jeho mučednická smrt. „Žil jako epikurejec, ale zemřel jako stoik — s hlavní v ústech,“ napsal o Allendem filosof Régis Debray.
Když 11. září 1973 začali armádní pučisté ostřelovat prezidentský palác, ve kterém se prezident se skupinou věrných opevnil, shromáždil je a v čele se svým bodyguardem nesoucím bílý lékařský plášť na znamení kapitulace je poslal ven z prezidentského paláce.
Když poslední z nich došel ke schodům k východu, posadil se prý na pohovku a zastřelil se kalašnikovem. Navzdory šetření mezinárodního týmu, který tuto verzi před jedenácti lety potvrdil, o tom, jak Allende skutečně zemřel, přetrvávají značné pochybnosti. Už jen zdokladované výroky a proslovy během posledních hodin jeho života úvahám o sebevraždě přímo odporují. Allende dost možná palác bránil do poslední chvíle a byl zastřelen, což podmanivosti výsledného příběhu jen přidává.
Smrt chilského prezidenta znamenala nejen zničení autentické snahy o socialismus v Chile, ale i konec nejdelší demokracie v Jižní Americe. Započala přitom sedmnáct let brutální pravicové diktatury, během níž byly zavražděny tisíce socialistů, komunistů a dělnických aktivistů. Také toto do chilského příběhu neoddělitelně patří. Spojení násilné diktatury s naordinovanou neoliberální ekonomickou doktrínou totiž nebylo náhodné.
Ani Moskva, ani Havana
V čase Allendeho nástupu k moci si na levici v Latinské Americe konkurovalo několik přístupů. Nejvýraznějšími byly sovětský a od šedesátých let také kubánský. Allende si zvolil vlastní způsob. On sám jako metodický marxista, ale ne dogmatik, můžeme snad říci libertariánský socialista, a jeho spolupracovníci začali pomyslně dláždit chilskou demokratickou cestu k socialismu.
Odmítli násilný revoluční přístup, jaký reprezentovalo nejsilněji právě kubánské partyzánské povstání. V úsilí o nový ekonomický a sociální řád dosažený cestou reforem v rámci liberální demokracie navázali na chilskou politickou tradici.
Protáhlá země vklíněná mezi Andy a Tichý oceán měla v kontextu Latinské Ameriky už tehdy specifické postavení. Byla průmyslově rozvinutá a zažila poměrně stabilní politický a parlamentní vývoj, včetně silného levicového hnutí, které se původně už od přelomu století utvářelo na základě komunistických a anarchistických idejí.
Politický a sociální program Allendeho vlády tak mohl v podstatě přirozeně navázat na dlouhodobý proces reformní demokratizace probíhající od přijetí nové ústavy v roce 1925.
Socialistická strana, jíž byl Allende členem, byla různorodou koalicí trockistů, anarchistů, sociálních demokratů a dalších, kteří se původně setkali na bázi odporu proti stalinismu. Už v polovině třicátých let se v Chile vyvinula silná stranická levice podobné profilace jako evropské levicové strany.
Chilská stranická politika měla též po velkou část dvacátého století zkušenost s vytvářením koalic. Na přelomu třicátých a čtyřicátých let zažilo Chile například úspěšné spojenectví levicových stran v Lidové frontě, následně v Demokratické alianci a mezi lety 1956 až 1969 v Lidové akční frontě. V tomto směru byla Allendeho Lidová jednota součástí integrálního vývoje chilské levice.
Chudoba, nerovnost, korporace
Politické uspořádání se příliš nelišilo od modelu převládajícího v mnoha evropských zemích, ovšem sociální systém zajišťoval Chilanům a Chilankám minimální práva a jistoty. Hlad a podvýživa, vysoká kojenecká úmrtnost, špatné zdravotní a nesnesitelné pracovní podmínky byly denním chlebem pro velkou část společnosti v mnoha částech země.
Nadto bylo Chile doslova vysáváno zahraničními podniky — už na přelomu století se stalo jednou z nejvíce závislých ekonomik na světě, kdy tři čtvrtiny vývozu směřovaly do Británie a odtud pocházela také polovina dovozu. Imperiální ekonomický model poté postupně převzaly americké korporace, jež měly obří zisky z těžby a prodeje mědi. Chilská společnost však z tohoto bohatství neviděla prakticky nic.
Allendeho vlády vznikla po prezidentských volbách v říjnu 1970 a svoji podporu opírala zejména o dělnictvo a odbory nezávislé na státu, ale také o zemědělce, kteří se povzbuzeni předchozí pozemkovou reformou začali politicky aktivizovat. Dalšími pilíři její podpory byli nezaměstnaní a obyvatelé slumů, vyhnaní z nerozvinutého venkova do měst, a v neposlední řadě studentské hnutí, které se vytvořilo zejména v návaznosti na boje o školní reformu v roce 1967.
Socialistické plány a vzniklé problémy
V šesti letech, jež měl Allendeho mandát trvat, plánovala Lidová jednota znárodnit strategické a monopolní sektory ekonomiky, rozšířit demokratické instituce, rozvíjet programy přerozdělování a provést pozemkovou reformu. Na rozdíl od většiny socialistických nebo sociálně demokratických vlád v jiných zemích se nezalekla konfliktu s velkokapitálem.
Součástí rozsáhlých sociálních reforem bylo sociální zabezpečení pro všechny pracující, přerozdělení půdy, snížení nájemného, zlepšení zdravotní péče, bydlení a hygieny, bezplatné mléko pro kojící matky a školní děti — kterýžto výdobytek zůstal v Chile zachován dodnes —, kampaně proti negramotnosti, zvýšení minimální mzdy a podpora původních indiánských obyvatel Mapučů.
Znárodněný průmysl měl zvýšit produkci a vytvořit přebytek, který by pomohl financovat investice do jiných sektorů, včetně bydlení a financování sociálních programů. Pozemková reforma měla mít za následek rychlé rozšíření výroby potravin. Regulace cen měla udržet inflaci na únosné míře a vyšší mzdy měly zvýšit příjmy chudších. Panovalo přesvědčení, že ekonomický úspěch zvýší podporu vládním reformám napříč všemi skupinami obyvatel.
Vláda Allendeho Lidové jednoty se během prvního roku u moci mohla pochlubit slibnými úspěchy. Domácí produkce v roce 1971 vzrostla — HDP téměř o devět procent, nezaměstnanost klesla ze sedmi na méně než tři procenta, vzrostly mzdy i důchody, poklesla i inflace a rozšířily se další výdobytky. Program pozemkové reformy spolu s obsazováním nevyužívaných ploch bezzemky vedl k vysoké sklizni.
Postupně se však začaly objevovat problémy zaviněné částečně vnitřně, částečně závislostí na exportu mědi, jejích cenách na zahraničních trzích a ekonomickou blokádou ze strany USA, na níž byla chilská ekonomika dosud závislá.
Otakar Bureš napsal své líčení dávných chilských událostí s takovou přesvědčivostí, s takovým niterným zaujetím, že nezaujatý čtenář (a tím spíše čtenář s levicovým smýšlením) by se sotva mohl ubránit přesvědčení, že přesně tak tomu bylo: že se v Chile svého času vynořil jakýsi novodobý Ježíš, který přišel spasit svět; který ale narazil na zuřivý odpor nepřátel všeho dobra, a tak (stejně jako Ježíš původní) za tuto svou snahu nakonec zaplatil vlastním životem.
Ano, je to krásný, je to jímavý, je to strhující příběh. A dokonce to není ani příběh zcela nepravdivý; jeho jedinou vadou je, že tehdejší dění podává výhradně jenom z jedné strany, z jednoho jediného úhlu pohledu.
Není pochyb o tom, že snahy Salvadora Allendeho o vytvoření sociálně spravedlivé společnosti byly neseny těmi nejlepšími, nejhumánnějšími úmysly. Konkrétně v Jižní Americe jsou drastické sociální protiklady všudypřítomné; tamější latifundisté a jiní "nabobové" většinou stále ovládají - přes formální politickou demokracii - společenské a politické dění. Zatímco na opačné straně sociálního žebříčku stojí chudina, drobní peonové, nezaměstnaní. Co jiného si tedy může sociálně spravedlivý člověk vytyčit za svůj cíl, nežli radikální odstranění všech těchto do nebes volajících nerovností a nespravedlivostí?...
Potud je tedy všechno v pořádku; jenže při každém takovémto pokusu o radikální socializaci společnosti se zcela pravidelně vynoří jeden zcela zásadní problém - ten samý problém se kterým se od okamžiku svého zřízení potýkaly i všechny státy "reálného socialismu". Tento problém neleží v politice - nýbrž v ekonomice. Ukazuje se totiž naprosto neklamně znovu a znovu, že socialisticky řízená, rovnostářská ekonomika nefunguje, neboť eliminuje všechny prorůstové faktory standardní tržní ekonomiky.
"Znárodněný průmysl měl zvýšit produkci," píše Otakar Bureš. Co už ale neuvádí (nebo se kolem této skutečnosti snaží nějak pokud možno nenápadně proplout) je to, že skutečností byl pravý opak. Socialistický experiment naprosto rozvrátil tehdejší chilskou ekonomiku. (A to ne primárně v důsledku obchodně-administrativních opatření Spojených států.) Uveďme si jenom jeden konkrétní údaj: roční inflace v oné době dosáhla 700 procent! I pro jihoamerické poměry naprosto extrémní číslo.
A nemohlo tomu být vůbec jinak: přebujelé (jakkoli mravně ušlechtilé) sociální programy fatálně přetížily státní rozpočet; zestátněný průmysl ztrácí motivaci k efektivitě, naopak vykazuje silné sklony ke zbytnění, ke zvyšování nákladové stránky. Jak přiznává i O. Bureš sám, uměle navýšené platy dělníků nebyly kryty reálnou produkcí. (Mimochodem, z toho samého důvodu u nás v padesátých létech proběhla proslulá peněžní reforma - stát musel lidem odčerpat peněžní prostředky, za kterými - kromě produkce tanků - nestály žádné reálné hodnoty.)
Důsledkem tohoto ekonomického rozvratu bylo, že proti Allendovi a jeho "socialismu shora" se čím dál tím ostřeji stavěli nejen malopodnikatelé (jak sugeruje Bureš), nýbrž čím dál tím více i příslušníci samotné dělnické třídy! Nakonec byla společnost hluboce rozvrácena nejen ekonomicky, ale i politicky, a fakticky stála na pokraji občanské války. Za této krizové situace bylo objektivně možné jenom dvojí řešení: buďto klasická "diktatura proletariátu" (Allendovi slouží ke cti, že se o ni zřejmě vůbec ani nepokusil) - anebo pravicový puč. Historie rozhodla, že došlo k oné alternativě druhé.
--------------------------------------------
Tolik tedy k reálnému stavu za vlády Allenda, a k objektivním příčinám pravicového puče. Nyní se podívejme na vývoj poté, především opět na poli ekonomiky. Už předem může být konstatováno: i v této oblasti podává O. Bureš krajně zkreslený obraz reality.
Ano, v prvním období vlády A. Pinocheta skutečně došlo k dramatickým disproporcím v ekonomice, za které nesli svou odpovědnost proslulí "Chicago boys", tedy radikální neoliberálové. Ovšem - na vině tehdejšího propadu ekonomiky nebyly v prvé řadě jejich protržní reformy jako takové, nýbrž především jedna konkrétní, ale fatální chyba které se dopustili: že totiž ve snaze stabilizovat domácí měnu ji napojili na americký dolar. Který ale sám poté sklouzl do inflační spirály - což mělo pro chilskou ekonomiky drastické důsledky.
Ovšem - Pinochet poté tuto první skupinu "Chicago boys" vyhodil, a řízením ekonomiky pověřil jinou skupinu, méně fundamentalistickou, nicméně stejně tak radikálně protržní, tedy "neoliberální". A vida: pod jejími protržními reformami chilská ekonomika náhle dramatiky ožila, kapitánům průmyslu se opět vyplatilo podnikat, produkce vzrůstala, a s ní i zaměstnanost a životní úroveň. O tom jak byla tato - neoliberální - reforma úspěšná neklamně svědčí fakt, že byla zachována i po přechodu Chile k demokracii - a to nejen pravicovými, ale i levicovými vládami!
O. Bureš uvádí čísla o tom, jak velká část chilské populace dnes stále (či znovu) žije v chudobě; faktem však je, že sociální rozdíly se v důsledku oněch reforem v Chile velmi znatelně snížily; a v absolutní chudobě dnes v Chile žije pouze 0,7 procenta populace - na jihoamerické poměry téměř pohádkové číslo.
V závěru svého eseje O. Bureš tvrdí, že socializační snahy S. Allendeho zůstávají i nadále vzorem pro mezinárodní levici, pro snahy zřídit na tomto světě definitivně spravedlivý řád, demokratický socialismus. Ve skutečnosti je ale tento Allendův pokus prosadit socialismus metodou beranidla, ryze etatistickými zásahy zcela bez ohledu na ekonomickou realitu, trvalou výstrahou jak se to nemá, nemůže a už nikdy nesmí dělat.
Zopakujme si ještě jednou: naprosto klíčovým problémem jakýchkoli snah o socialistickou společnost je nevyřešení vztahu socialismu k reálné (to jest: tržní) ekonomice. A je naprosto ostudným rysem současné radikální levice, že namísto aby se odpovědně snažila tento problém vyřešit, tak místo toho se stále ještě utápí ve věčných iluzích o tom, že postačí trochu dobré vůle. že postačí nějakým způsobem zaktivizovat "pracující třídu", a už zítra zde můžeme mít vytoužený ráj na zemi, sociálně spravedlivý, svobodný a demokratický socialismus oplývající mlékem a strdím.
Ještě jednou tedy: těmto radikálním socialistům (alespoň těm poctivějším z nich) nelze upřít jejich upřímné, ryzí humanistické postoje a přesvědčení; ale i ty nejlepší úmysly a ty nejušlechtilejší ideje nepřinesou nic dobrého, pokud nebudou doprovázeny také střízlivým rozumem, a schopností respektovat realitu objektivních ekonomických i sociálních daností a procesů.
Země s 0,7 procentem populace pod hranicí chudoby? Hezká pohádka
Existuje jeden ukazatel sociální nerovnosti, který by mohl mít hodnotu 0,7 (jen by to nebyla procenta): Giniho index. Jen by tak vysoké číslo byla katastrofa a jakkoli se údaje o Chile špatně dohledávají, měl by se podle dostupných zdrojů pohybovat kousek nad 0, 45 -- i to je dost děsivá míra nerovnosti.
Pane Profante, nenapsal jsem "pod hranicí chudoby", nýbrž "pod hranicí a b s o l u t n í chudoby".
To už by, s prominutím, byl čistý úlet. Pokud je v Chile 0,7% obyvatel pod hranicí světové chudoby (absolutní chudoba nemá statistické vyjádření), pak se jedná o naprostý debakl zmíněných reforem. Ona hranice relativní chudoby je Chile přibližně třikrát vyšší než té světové a tudíž by těch 0,7 % muselo nutně umřít hlady.
Ale nechci hledat detaily statistických nepřesností, jde o to, že ani Pinochetův režim nijak zásadně nezměnil a není zase příliš zajímavé, jestli se jeho pohůnkům vedlo lépe. A jakkoliv si můžeme o nadějnosti kursu, který nastoupil Allende, myslet cokoliv -- doslova, protože americká agresivní ekonomická intervence a Pinochetův převrat utopil jeho možné dobré i špatné výsledky v krvi - pokus ospravedlňovat tu vraždící lůzu ekonomickými úspěchy prostě odporuje faktům.
Tady nejde o "ospravedlňování", pane Profante (alespoň z mé strany dozajista ne). Chilská ekonomická reforma a vojenská diktatura byly v podstatě různé záležitosti, v zásadě mohl být Allende i s jeho socialismem odstraněn i ústavním způsobem, a protržní reformy mohly být provedeny i za podmínek politické demokracie. Jde především o to aby si levice stále nenalhávala, že socialismus je možno zřídit pouhými etatistickými a voluntaristickými zásahy shora, a že je přitom možno naprosto ignorovat zákonitosti tržní ekonomiky.
Pokud je vůbec nějaká možnost odstranit (či daleko spíše: transformovat) kapitalismus, pak to v prvé řadě předpokládá nalezení takového ekonomického modelu, kde by tyto zákonitosti spontánní tržní ekonomiky bylo možno alespoň v základní míře spojit s principy a hodnotami socialismu.
Jinak řečeno: jediná možnost spočívá v "třetí cestě" mezi kapitalismem a socialismem; ale dnes už si prakticky vůbec nikdo nedává práci tuto cestu vůbec hledat. Plané snění o socialistickém "božím království" na zemi je daleko příjemnější, a vyžaduje mnohem méně intelektuální námahy.
Co to zkusit česky? Tržní byla ekonomika i za Allenda a ono znárodňování klíčového průmyslu by nejspíš nikdy nedosáhlo rozsahu poválečné Itálie a řady dalších západoevropských zemí. Asociální tržní deregulace není totéž co protržní reforma.
Pokud je vůbec nějaká možnost odstranit (či daleko spíše: transformovat) kapitalismus, pak to v prvé řadě předpokládá zapomenout na hledání jakéhosi umělého ekonomického modelu. Jakýkoli pokus o nahražení spontánního vývoje diktátem vede spolehlivě do nechtěných konců.
Pokud má socialismus svou hodnotu, která by obohatila tržní prostředí, ať se tak stane, ale státy nechť se do toho svými intervencemi příliš nepletou.