Jak znovu ukázaly nedávné připomínky výročí Pinochetova puče, éra vlády Salvadora Allendeho v Chile (1970—1973) stále fascinuje velkou část světa, zvláště pak na západní polokouli. Celkově okouzlena je jí též světová levice. Proč tomu tak je i dnes, po vyvrácení mnoha mýtů a více než padesátiletém odstupu? Inu, jedná se o skutečně velký příběh, a to hned v několika rovinách.

V obecném povědomí zůstává Allende a jeho vláda symbolem demokratického socialismu, u skeptičtějších pak upřímného pokusu o něj. Allendemu se v dost výbušném a rozháraném prostředí Jižní Ameriky sedmdesátých let podařilo vybudovat širokou koalici Lidové jednoty včetně komunistické strany respektující demokratické principy.

Za více než tisíc dní, které strávil v prezidentském úřadu, zvládl úplně znárodnit strategický průmysl, pokročit v pozemkové reformě, která měla ukončit nerovnoměrnou distribuci a neefektivní využití zemědělské půdy, a výrazně přispět ke zlepšení sociální úrovně a vzdělanosti obyvatel země.

Prováděné změny probíhaly svižně, protože je podporovalo živé sociální hnutí, které prohlubovalo demokratickou participaci a tvořilo zárodky alternativních institucí. Paralelně se rozvíjely také technologické inovace, jako třeba projekt Cybersyn. V mnoha ohledech byly atmosféra a aspirace chilské společnosti za Allendeho nikoli nepodobné našemu československému jaru 1968.

Žil jako epikurejec, ale zemřel jako stoik

Allende byl původním povoláním lékař, a snad proto rozuměl zdraví v souvislosti s chudobou, pracovními podmínkami, vzděláním a dalšími sociálními a ekonomickými souvislostmi. „Nejsem politik z vlastní vůle, jsem hlavně lékař,“ prohlásil o sobě. Jeho politické angažmá lze z mnoha úhlů nahlížet kriticky, bezpochyby však představuje vizionáře demokratického socialismu a jeho osobnost je symbolem politické kultury, již bychom nezbytně potřebovali.

Avšak je tu i druhá rovina velkého chilského příběhu: k Allendeho popularitě v Latinské Americe i mezi světovou levicí vůbec přispěla jistě i jeho mučednická smrt. „Žil jako epikurejec, ale zemřel jako stoik — s hlavní v ústech,“ napsal o Allendem filosof Régis Debray.

Když 11. září 1973 začali armádní pučisté ostřelovat prezidentský palác, ve kterém se prezident se skupinou věrných opevnil, shromáždil je a v čele se svým bodyguardem nesoucím bílý lékařský plášť na znamení kapitulace je poslal ven z prezidentského paláce.

Když poslední z nich došel ke schodům k východu, posadil se prý na pohovku a zastřelil se kalašnikovem. Navzdory šetření mezinárodního týmu, který tuto verzi před jedenácti lety potvrdil, o tom, jak Allende skutečně zemřel, přetrvávají značné pochybnosti. Už jen zdokladované výroky a proslovy během posledních hodin jeho života úvahám o sebevraždě přímo odporují. Allende dost možná palác bránil do poslední chvíle a byl zastřelen, což podmanivosti výsledného příběhu jen přidává.

Smrt chilského prezidenta znamenala nejen zničení autentické snahy o socialismus v Chile, ale i konec nejdelší demokracie v Jižní Americe. Započala přitom sedmnáct let brutální pravicové diktatury, během níž byly zavražděny tisíce socialistů, komunistů a dělnických aktivistů. Také toto do chilského příběhu neoddělitelně patří. Spojení násilné diktatury s naordinovanou neoliberální ekonomickou doktrínou totiž nebylo náhodné.

Ani Moskva, ani Havana

V čase Allendeho nástupu k moci si na levici v Latinské Americe konkurovalo několik přístupů. Nejvýraznějšími byly sovětský a od šedesátých let také kubánský. Allende si zvolil vlastní způsob. On sám jako metodický marxista, ale ne dogmatik, můžeme snad říci libertariánský socialista, a jeho spolupracovníci začali pomyslně dláždit chilskou demokratickou cestu k socialismu.

Odmítli násilný revoluční přístup, jaký reprezentovalo nejsilněji právě kubánské partyzánské povstání. V úsilí o nový ekonomický a sociální řád dosažený cestou reforem v rámci liberální demokracie navázali na chilskou politickou tradici.

Protáhlá země vklíněná mezi Andy a Tichý oceán měla v kontextu Latinské Ameriky už tehdy specifické postavení. Byla průmyslově rozvinutá a zažila poměrně stabilní politický a parlamentní vývoj, včetně silného levicového hnutí, které se původně už od přelomu století utvářelo na základě komunistických a anarchistických idejí.

Politický a sociální program Allendeho vlády tak mohl v podstatě přirozeně navázat na dlouhodobý proces reformní demokratizace probíhající od přijetí nové ústavy v roce 1925.

Socialistická strana, jíž byl Allende členem, byla různorodou koalicí trockistů, anarchistů, sociálních demokratů a dalších, kteří se původně setkali na bázi odporu proti stalinismu. Už v polovině třicátých let se v Chile vyvinula silná stranická levice podobné profilace jako evropské levicové strany.

Chilská stranická politika měla též po velkou část dvacátého století zkušenost s vytvářením koalic. Na přelomu třicátých a čtyřicátých let zažilo Chile například úspěšné spojenectví levicových stran v Lidové frontě, následně v Demokratické alianci a mezi lety 1956 až 1969 v Lidové akční frontě. V tomto směru byla Allendeho Lidová jednota součástí integrálního vývoje chilské levice.

Chudoba, nerovnost, korporace

Politické uspořádání se příliš nelišilo od modelu převládajícího v mnoha evropských zemích, ovšem sociální systém zajišťoval Chilanům a Chilankám minimální práva a jistoty. Hlad a podvýživa, vysoká kojenecká úmrtnost, špatné zdravotní a nesnesitelné pracovní podmínky byly denním chlebem pro velkou část společnosti v mnoha částech země.

Nadto bylo Chile doslova vysáváno zahraničními podniky — už na přelomu století se stalo jednou z nejvíce závislých ekonomik na světě, kdy tři čtvrtiny vývozu směřovaly do Británie a odtud pocházela také polovina dovozu. Imperiální ekonomický model poté postupně převzaly americké korporace, jež měly obří zisky z těžby a prodeje mědi. Chilská společnost však z tohoto bohatství neviděla prakticky nic.

Allendeho vlády vznikla po prezidentských volbách v říjnu 1970 a svoji podporu opírala zejména o dělnictvo a odbory nezávislé na státu, ale také o zemědělce, kteří se povzbuzeni předchozí pozemkovou reformou začali politicky aktivizovat. Dalšími pilíři její podpory byli nezaměstnaní a obyvatelé slumů, vyhnaní z nerozvinutého venkova do měst, a v neposlední řadě studentské hnutí, které se vytvořilo zejména v návaznosti na boje o školní reformu v roce 1967.

Socialistické plány a vzniklé problémy

V šesti letech, jež měl Allendeho mandát trvat, plánovala Lidová jednota znárodnit strategické a monopolní sektory ekonomiky, rozšířit demokratické instituce, rozvíjet programy přerozdělování a provést pozemkovou reformu. Na rozdíl od většiny socialistických nebo sociálně demokratických vlád v jiných zemích se nezalekla konfliktu s velkokapitálem.

Součástí rozsáhlých sociálních reforem bylo sociální zabezpečení pro všechny pracující, přerozdělení půdy, snížení nájemného, zlepšení zdravotní péče, bydlení a hygieny, bezplatné mléko pro kojící matky a školní děti — kterýžto výdobytek zůstal v Chile zachován dodnes —, kampaně proti negramotnosti, zvýšení minimální mzdy a podpora původních indiánských obyvatel Mapučů.

Znárodněný průmysl měl zvýšit produkci a vytvořit přebytek, který by pomohl financovat investice do jiných sektorů, včetně bydlení a financování sociálních programů. Pozemková reforma měla mít za následek rychlé rozšíření výroby potravin. Regulace cen měla udržet inflaci na únosné míře a vyšší mzdy měly zvýšit příjmy chudších. Panovalo přesvědčení, že ekonomický úspěch zvýší podporu vládním reformám napříč všemi skupinami obyvatel.

Vláda Allendeho Lidové jednoty se během prvního roku u moci mohla pochlubit slibnými úspěchy. Domácí produkce v roce 1971 vzrostla — HDP téměř o devět procent, nezaměstnanost klesla ze sedmi na méně než tři procenta, vzrostly mzdy i důchody, poklesla i inflace a rozšířily se další výdobytky. Program pozemkové reformy spolu s obsazováním nevyužívaných ploch bezzemky vedl k vysoké sklizni.

Postupně se však začaly objevovat problémy zaviněné částečně vnitřně, částečně závislostí na exportu mědi, jejích cenách na zahraničních trzích a ekonomickou blokádou ze strany USA, na níž byla chilská ekonomika dosud závislá.

Růst mezd vyvolal růst poptávky a nedostatek potravin a spotřebního zboží, které se do značné míry dovážely, přispěly k hyperinflaci. Přitom Chile muselo platit obrovskou sumu na zajištění svého zahraničního dluhu a docházely jí měnové rezervy. Allende si navíc nechtěl ze zahraničních finančních institucí nadělat nepřátele.

V červenci roku 1971 Allende získal jednomyslný souhlas Kongresu s vyvlastněním — zahájeným už za vlád předchozích — největších měděných dolů v zemi, zodpovědných v té době za více než šedesát procent exportu.

O jejich znárodnění panovala naprostá shoda mezi všemi stranami v Kongresu. Zatímco korporace vytěžovaly veškeré zisky z těžby a prodeje surovin, občanům Chile zůstávaly jen ekologické škody a strašné pracovní podmínky. Allende na základě výzkumů prohlásil, že hodnota firem převyšuje nadměrné zisky, které ukořistily, a mohou proto být vyvlastněny bez náhrady.

Masová akce zdola

Rychlý postup reforem probudil dělnickou aktivitu a dělníci začali přebírat kontrolu nad svými pracovišti a požadovat znárodnění dalších velkých podniků. Mohutná byla masová akce zdola, vyrůstající z jednotlivých pracovišť — spolu s iniciativou státních úředníků —, která vedla chilskou vládu k tomu, aby se vydala radikálnější cestou.

Synergie úkonů shora a angažmá zdola umožňovalo postupovat v reformách rychleji. Orgány lidové moci — instituce „dvojí moci“ — se objevily paralelně vedle státních jako pragmatická řešení obchodních sabotáží, které podnikali velcí vlastníci a konzervativní a fašistická opozice.

Když stávka řidičů v zásobování v roce 1972, vyprovokovaná pravicí a podpořená americkou administrativou, téměř ochromila chilskou ekonomiku, pustila se tato místní sdružení ovládaná dělníky na vlastní pěst do výrobu a přepravy zboží a boje proti sabotérům. Tím se stala další nadějnou institucí přímé demokracie v zemi vedle plejády dalších samosprávných dělnických, rolnických a sousedských společenství.

Viděno levicovými okem nastala ojedinělá transformace toho, jak lidé pojímali sami sebe a svou roli a místo ve společnosti. Obyvatelé se scházeli ve svých čtvrtích, obcích a na pracovištích, aby měnili podmínky svého každodenního života.

Vzmach se projevoval i v kultuře. Široce dostupné začaly být knihy a lidé po celé zemi četli světovou i místní literaturu, filozofii a další díla, o nichž se předpokládalo, že o ně dělnická třída nemá zájem.

Chilský předchůdce internetu

Allendeho Chile je zajímavé také v tom, že vláda ve spolupráci s ekonomy a dalšími odborníky využila nových technologií k vytvoření vlastního kybernetického systému k řízení chilské ekonomiky, který měl zajistit zemi technologickou autonomii. Hlavním architektem průkopnického projektu Cybersyn byl britský vědec Stafford Beer. Jedním z jeho hlavních cílů bylo přenést rozhodovací pravomoc v průmyslových podnicích na dělníky a rozvíjet samoregulaci továren.

Jakkoli se dnes Cybersyn může pochopitelně jevit už jako obstarožní a nápadně připomínající Star Trek, byl ve své době inovativní technologií. Osvědčil se například během zmíněné stávky a blokád řidičů kamionů, kdy pomáhal v reálném čase přizpůsobovat zásobovací trasy.

Cybersyn měl sloužit sociálnímu a ekonomickému pokroku a byl vytvářen tak, aby se nestal pouhým technokratickým nástrojem, ale pomáhal vytvářet společnosti založenou na autonomii a koordinaci. To zvlášť nápadně kontrastuje s dnešním využíváním techniky a nastupujícím technofeudalismem, v němž nevolení superboháči s obrovskou mocí typu Elona Muska ovlivňují tok zboží, informací či zbraní podle svých aktuálních rozmarů — a jen pro ještě větší vlastní obohacení.

Počítačového vědce a ekonoma Paula Cockshotta a ekonoma Allina Cottrella chilský projekt inspiroval k pozoruhodným úvahám o pracovní teorii hodnoty, kybernetické koordinaci a participativní demokracii jako alternativách k liberální trojici cen, trhu, parlamentu, jak je představili například v knize Kybersocialismus. Bohatý materiál o chilském sociálním internetovém projektu poskytují například podcasty Jevgenije Morozova.

Příprava podmínek k puči

Černých kapitol chilského příběhu začíná přibývat v roce 1972, kdy zesílil vnitřní i zahraničí odpor proti Allendeho vládě. Stejně tak sílil tlak ze strany těch, kteří chtěli radikálnější a rychlejší reformy a střet s kapitalisty a netvářili se vlídně na hledání dohody s křesťanskými demokraty. Dohodu s nimi Allende podporoval v přesvědčení, že Lidová jednota by měla zahrnout různé, i vzájemně antagonistické skupiny, má-li se projekt rozsáhlé transformace chilské společnosti nenásilnými institucionálními prostředky podařit.

Podnikatelské elity však s podporou USA — které Chile izolovaly ekonomicky, odřízly od mezinárodních úvěrů a rozbíjely důvěru u mezinárodních finančních institucí a mezinárodních věřitelů — spustily vytrvalou kampaň, jež měla vyvolat ekonomický kolaps a rozklížit důvěru ve vládní program demokratického socialismu. Ta měla mnoho podob: sabotáže, hromadění zásob ve skladech či ničení potravin. Některé dělnické skupiny vzaly právo do svých rukou a napadaly diverzanty a jejich sklady a továrny.

Nezákonnosti na straně opozice i dělníků jen dále povzbudily nejreakčnější síly. Allende se snažil krotit napětí, držel si přitom stále vysokou podporu. Křesťanští demokraté, kteří zčásti dosud přijímali politické změny, se však spojili s Národní stranu a otevřeně se postavili proti dalším reformám.

Když opozice ve volbách v březnu 1973 získala prostou většinu, jež jí však nestačila k tomu, aby Allendeho odvolala z funkce, přešla na novou taktiku — s podporou amerických tajných služeb rezignovala na demokratické postupy. Země začala směřovat k převratu. Ten byl uspíšen, když na začátku září 1973 Allende nabídl vyhlášení lidového referenda k vyřešení sociální a politické krize.

Kissingerův dvorek

V chilském příběhu hraje též důležitou roli fakt, že pokus o demokratický socialismus ohrožoval hegemonii Spojených států, neboť se mohl stát zárodkem nového, suverénního a socialistického Chile. Vnější podrývání režimu především ze strany Spojených států potvrdily nedávno odtajněné dokumenty, které ukazují rozsáhlou finanční podporu chilské opozici a další formy práce proti režimu. USA podnikaly protiallendovské kampaně ve skutečnosti již od roku 1962.

Zvláště poradce pro národní bezpečnost prezidenta Nixona Henry Kissinger se obával, že by chilský úspěch mohla záhy následovat Itálie.

Dlouhodobá snaha podvrátit základy režimu nakonec přinesla ovoce. Třebaže bezprostřední zapojení Nixonovy administrativy do Pinochetova převratu se neprokázalo, podíl na pádu Allendeho režimu je dnes nesporný.

Operace Kondor — státně teroristická kampaň páchaná od poloviny sedmdesátých let tajnými službami latinskoamerických diktatur, rozsáhle podporovanými CIA ve snaze udržet kontrolu Spojených států v Amerikách — následně normalizovala pinochetovské metody bezmála po celém světadílu. Například v září 1976 byl na přímý Pinochetův příkaz zavražděn ve Washingtonu, D.C. ekonom, politik a bývalý chilský velvyslanec Orlando Letelier a jeho mladá kolegyně Ronni Moffittová.

Neoliberální laboratoř útlaku

Bezprostředně po svržení Allendeho režimu Pinochetovým pučem nastala hrůzovláda, o níž bude ještě řeč. V dlouhodobějším výhledu je též důležité, že Chile následně procházelo radikálnější verzí pravicové transformace, již následovalo i mnoho dalších států kontinentu. Spojila se tu konzervativní revoluce privilegovaných elit s neoliberalismem. Volné pole zde dostal experiment, který se těšil velkému zájmu různých pravicových politiků — jmenujme jen Margaret Thatcherovou — a později byl v mírnější formě realizován v mnoha dalších zemích včetně České republiky.

Deregulovaná ekonomika a rozbití sociálních jistot si vynucovaly individualistické depolitizované, ale přitom vysoce disciplinované občany, kteří budou ochotni, případně nuceni, udřít se k smrti. Proto mluví Naomi Kleinová o spojení neoliberální šokové doktríny s mučením.

Jakmile se Augusto Pinochet — vůdce ozbrojených sil, junty a následně prezident — chopil moci, rozjela se děsivá míra brutality a teroru.

Násilí bylo rozpoutáno proti všem segmentům společnosti, které předchozí režim a demokracii podporovaly — proti dělníkům, zemědělcům, umělcům, obyvatelům chudinských čtvrtí, studentům. V letech 1973—1990, tedy do nástupu civilní vlády, bylo podle chilských oficiálních dokumentů z politických důvodů zavražděno přes dva tisíce lidí, dalších přinejmenším čtyřicet tisíc přežilo zadržování a mučení. Některé zdroje uvádějí čísla podstatně vyšší. Dalších odhadem sto tisíc lidí zažilo omezení svobody po kratší dobu a další útoky na sebe a své okolí.

Příznačně předvedli Pinochetovi vojáci hned den po puči, jak nesvoboda a nespravedlnost nesnášejí umění, kulturu a svobodného kritického ducha, když spolu s dalšími odvlekli slavného zpěváka Victora Jaru do koncentračního tábora na fotbalovém stadionu v Santiagu de Chile. Několik dní ho mučili, přičemž mu zlámali zápěstí a ruce a nakonec do něj 16. září vystříleli čtyřiačtyřicet kulek a jeho mrtvé tělo pohodili u stadionu.

Ve stejné době Pinochetovi vojáci prohledávali dům básníka Pabla Nerudy, jehož pohřeb se měl zanedlouho stát posledním opravdu velkým projevem odporu proti juntě. Řekl jim: „Podívejte se okolo — je zde pouze jediná věc, která vás může ohrozit — tou je poezie.“ Jeho básně byly v Chile skutečně zakázány až do demokratizace země v roce 1990.

Mytologie úspěchu

Diktatura naordinovala chilské společnosti neoliberální ekonomickou a sociální šokovou terapii, která rozbila chilskou veřejnou sféru, uvolnila ceny, zprivatizovala stovky státních podniků a deregulovala, co mohla. Údajný neúspěch chilské ekonomiky za Allendeho vlády a naopak úspěch neoliberálního ekonomického režimu za Pinocheta jsou z velké části dílem propagandy.

Jak zde upozorňoval už Adam Votruba, kupříkladu historik Niall Fergusson mylně — či úmyslně lživě — tvrdí, že přijetí neoliberálního programu začalo 21. března 1975, kdy se Milton Friedman, přední postava chicagské ekonomické školy, osobně sešel s Pinochetem. Neoliberální klystýr se ovšem začal v Chile uplatňovat už po Pinochetově převratu.

Chile ve statistikách opravdu platilo za nejbohatší zemi Latinské Ameriky s výbornými ukazateli v oblasti zdraví, vzdělání nebo průměrné délky života. Problém je, že v takovém relativním srovnání dominovalo Chile již za Allendeho vlády na počátku sedmdesátých let. K těmto standardům mu rozhodně nepomohla Pinochetova diktatura a volnotržní reformy.

Friedmenovy sliby, že strukturální ekonomická krize bude překonána šokovou doktrínou během několika měsíců, byly naprosté fantazírování. Bezmála dekádu po převratu a sedmi letech šoků — v roce 1982 — poklesla chilská ekonomika o třináct procent. Inflace a nezaměstnanost raketově vzrostly, bujely chudinské čtvrti a korupce, prohluboval státní dluh. Ekonomická krize byla překonána až koncem roku 1985 — tři roky poté co byli odejiti klíčoví neoliberální poradci a znárodněno několik velkých deregulovaných finančních institucí.

V první dekádě pravicové diktatury se dramaticky prohloubila sociální nerovnost. Ačkoli se Fergusson snaží tvrdit, že míra chudoby byla patnáct procent, neříká kdy — podle všeho vychází z údajů okolo roku 2007. Naopak, podle Naomi Kleinové žilo v roce 1988 pod hranicí chudoby 45 procent Chilanek a Chilanů — tedy v době, kdy se země začala zřetelně odklánět od friedmanovských doporučení. Ekonom André Gunder Frank, který studoval u Friedmana v Chicagu, jej v otevřeném dopise obvinil v roce 1976 z podpory ekonomické genocidy v Chile.

Někteří autoři pak třeba tvrdí, že extrémní volnotržní postupy umožnily v Chile přijetí moderních stavebních předpisů, které při zemětřeseních zachraňují mnoho lidských životů. To se však stalo již v roce 1972 — tedy za Allendeho. Podobně manipulativním způsobem píše na stránkách Project Syndicate ekonom Světové banky, MMF a řady dalších institucí Sebastián Edwards.

Důvody následného relativního ekonomického růstu — šestnáct let po nástupu brutální diktatury — je zcela evidentně třeba hledat jinde než v neoliberální ekonomické ideologii, která bez ohledu na její nehumánní charakter selhala na plné čáře i čistě technokraticky.

Sociální hnutí za novou sociální a ekologickou ústavu

Stopy událostí ze sedmdesátých let jsou v Chile patrné dodnes. Jedná se stále o zemi s obrovskou mírou sociálních nerovností, ačkoli se situace v posledních třech desítkách let v některých ohledech relativně zlepšila. Přesto se valná část populace uživí jen stěží, žije v obrovské sociální nejistotě, s malými či žádnými důchody, těžko dostupným školstvím a zdravotnictvím. Existuje velký šedý a černý trh.

Ani s politickou demokracií to není tak růžové. Jak uvádí René Rojas: „Chile sice přešlo z vojenské diktatury na liberální demokracii s občanskými a politickými právy a svobodnými volbami, ale skončilo to vytvořením oligarchického systému, ve kterém si dvě hlavní koalice, středopravá a středolevá, do značné míry vyměňují moc.“ Velká část společnosti je vyloučena z politických a ekonomických rozhodnutí, cítí se odcizeni a nezastoupeni — což je přesně to, co se snažila socialistická demokracie překonat.

Jak ukázaly protesty v letech 2011—2013 za reformu vzdělávacího systému, v letech 2016—2017 za reformu penzí a konečně mohutný protestní vzmach v roce 2019, sociální nespokojenost s institucionálním uspořádáním a třídní společností je v zemi mezi Tichým oceánem a Andami obrovská.

Během posledních zmíněných demonstrací, které se ze Santiaga de Chile postupně rozšířily po celé zemi, protestující požadovali široké spektrum změn a hovořili o korupci, nerovnosti a chudobě, zneužívání moci, policejním násilí, privatizaci nebo nedostupnosti vody a základních sociálních služeb.

Na protesty reagoval chilský stát, který se dodnes nedokázal vypořádat s dědictvím kapitalistické diktatury, brutálním zásahem. Prezident Sebestián Piñera vyhlásil výjimečný stav a nasadil armádu, která nebyla v ulicích od konce diktatury. Mnoho tisíc lidí bylo zatčeno, stovky zraněny, devatenáct zemřelo.

Společenský odpor nakonec vyústil v dohodu různých segmentů chilské politiky o změně ústavy, která byla přijata za diktatury a brání výraznějším progresivním společenským změnám. Ve volbách do ústavodárného shromáždění zvítězili příznivci radikálních změn: zestátnění základních služeb, znárodnění přírodních zdrojů, přímé demokracie, ochrany přírodě, zrovnoprávnění menšin, omezení moci korporací a velkých vlastníků, navrácení půdy původním obyvatelům a důstojného a dostupného zdravotnictví, vzdělávacího a důchodového systému.

Než o navržených změnách proběhlo referendum, byl prezidentem jihoamerické země s výrazně levicovým programem zvolen Gabriel Borić, jenž ústavní změny podporuje. Obyvatelé Chile však v referendu ústavní změny nakonec odmítli, ačkoli byl předtím schválen dvoutřetinovou většinou ústavodárného shromáždění.

Návrh byl pro část společnosti zřejmě příliš radikální, zejména v zakotvení práva na pluralitní soudnictví ve vztahu majority a původních obyvatel, ale třeba také v otázce ochrany přírody, boje proti klimatické změně, interrupcích či genderové rovnosti. Nyní se pracuje na novém návrhu.

Mezitím byl letos v dubnu konečně uzákoněn čtyřicetihodinový pracovní týden za stejnou mzdu, jako byl dosud pětačtyřicetihodinový. Z určitých úhlů se tak konečně zdá, že neoliberální disciplinace ztrácí dech a svůj druhý dech naopak chytá solidární občanská společnost.

Allendeho Chile jako maják neautoritářské levice

Z čistě levicového pohledu spočívá význam chilské sociální zkušenosti zkraje sedmdesátých let — v mnohém podobné československému osmašedesátému — zejména ve vzácně komplexním pokusu o demokratickou socialistickou transformaci.

Chilská cesta se nepozdávala jak Sovětskému svazu, který se obával, že by se podobně jako československý osmašedesátý mohla se svými občanskými a sociálními právy a svobodami stát vzorem pro země pod jeho vlivem, tak Spojeným státům, které se hrozily, že se virus demokratického socialismu rozšíří v jejich vlivové sféře.

Allende a jeho levicová koalice použili nenásilné prostředky a při cestě k sociální spravedlnosti rozhodně odmítli potlačovat své protivníky. „Cestu chilské revoluce nevidíme v násilném bankrotu státního aparátu. To, co náš lid vybudoval během několika generací, mu umožňuje využít podmínek daných našimi dějinami k nahrazení kapitalistického základu současného institucionálního režimu jiným, který bude přizpůsoben nové společenské realitě,“ řekl v roce 1972 sám Allende.

Avšak v tomto bodě narazila chilská cesta k socialismu na své limity — na jednu stranu zůstali věrní svému závazku, na druhou stranu se nebyli schopni ubránit v okamžiku, když se protivníci stali nepřáteli, překročili ústavu a přikročili k armádnímu puči.

Sám převrat z roku 1973 zanechává otázku po limitech parlamentní a demokratické cesty k socialismu v oligarchickém kapitalismu. Zkušenost ukázala, že uchopit moc lze nenásilnými prostředky, ale to, jak ji bez konsolidovaného násilí udržet a dostat se za kritický bod vymanění se z extraktivního a násilného kapitalismu, zůstává nezodpovězeno.

Zdá se, že nezbývá než činit vše pro to, aby se progres stal novou normalitou a dosáhl tím takového stupně legitimity, že ve chvíli ztráty moci nebude moci být poraženo vše, co se již ustavilo.

Ovšem i bez ohledu na ještě nedosažené, již rané úspěchy tisíce dnů radikálních sociálních změn na počátku sedmdesátých let v Chile zůstávají inspirující.

Za Allendeho vlády se prokázalo, že při podpoře spontánních aktivit a sociálních hnutí se společnost aktivizuje v celé řadě oblastí, proměňuje svoji každodennost, brání dosažené reformy a vytváří nové formy organizace. Otázky po vztahu stran, hnutí a občanské společnosti, stejně jako po alternativních strukturách správy a vládnutí však trvají — vojenský převrat je jen umlčel.

Spojení sociálního liberalismu, rovnostářství a široké politické a ekonomické participace zůstává pro neautoritářskou levici hozenou rukavicí. Stejně tak pojetí technologie, která se nestane hračkou v rukou nejprivilegovanějších a nástrojem k ovládání většiny, nýbrž pomocníkem k důstojnému života na planetě pro všechny.

Před časem se v Chile opět otevřelo okno, z něhož prezident podobně jako v době nástupu Allendeho do úřadu, vítá živý sociální boj za důstojné životní podmínky na národní a místní úrovni. Opět se rozsvítila naděje na hlubokou demokratickou a sociální transformaci. Mnoho levičáků dnes doufá, že v zemi, kde neoliberální experiment s lidskou společností začal, také skončí. A že je nejvyšší čas vrátit se na cestu demokratického socialismu.