0/350 000 Kč Podpořte nás trvalým příkazem na cestě k finanční stabilitě ♥︎ Daruji
×

Profil čtenáře:
Helena Zemanová

HZ
Profese: dálný východ od Prahy

já jsem jen chtěla naznačit, že ta zóna konformity měla ve skutečnosti víc hlubinných rozdílů než naznačoval jednotný šedivý nátěr na povrchu.

Že zrovna jako neplatí teze "na jedné straně my, trpící pod knutou teroru, a na druhé straně oni, komunisti, co tou knutou mávali", neplatí ani antiteze "většinou byli lidi nakonec tak nějak s režimem spokojeni a vykonávali veškeré úlitby bez psychické újmy".

V několika diskusích na různých webech jsem měla možnost formulovat svůj postoj k názorům Michala Pullmana a vyvracet některé argumenty jeho odpůrců.

V podstatě se na to dívám tak, že Pullman má pravdu, když konstatuje existenci konformní vrstvy československé společnosti, díky které režim přežil až do roku 1989. Je ovšem otázka, jak velkou část společnosti představovali lidé, kteří žili své obyčejné životy, neměli žádné tužby, které by je donutily přemýšlet o podstatě režimu /třeba svobodně tvořit nebo poznat život za železnou oponou/, a neměli ani potuchy o temných stránkách života jiných lidí.

Podobně jako pan Macháček, jak to upřímně a plasticky popisuje.

Co myslíte? Tvořili většinu? Já myslím, že ne. Domnívám se, že ačkoli se lidi většinově chovali konformně a tím spolu s těmi, co o věci vůbec nepřemýšleli, drželi režim při životě, v hloubi duše zároveň dobře věděli, že to z mravního hlediska rozhodně není chvályhodné a styděli se za svou zbabělost.

Pullman podle mne netvrdil, že "dopisy pracujících" na podporu trestů smrti byly "projevem demokracie".

Jen dost nepředloženě /vzhledem k okolnosti, že se nenacházel mezi akademiky, ale poskytoval rozhovor do médií/ citoval jakési zahraniční historiky, kteří se zabývali stalinskou érou a kteří vyslovili tezi, že teror nepocházel jen shora, rozpracováním pokynů z politbyra, ale šel i odzdola nahoru, když například dělníci kádrovali vedoucí pracovníky a posílali je na smrt nebo do táborů. Tento proces nazvali "demokratickým prvkem". Pullman ovšem upozornil, že o demokracii v našem smyslu slova se nejedná. To, že šlo o teror, rozhodně nevynechal, přesto to neřekl tolikrát a tak důrazně, aby se toho výrazu o demokratickém prvku hnedle někdo nechytl.

S vaší diagnózou, že jeho názory jsou ve skutečnosti drtivou obžalobou normalizační společnosti, souhlasím.

Překvapivě to nevnímají jak jeho zastánci, tak i odpůrci. Ti se z toho pořád snaží vydolovat adoraci minulého režimu.

"Je třeba si uvědomit, že Pullmann vlastně říká, že lidem, o kterých mluví, nevadilo ne to, že oni sami nemohli cestovat - když se jim vlastně vůbec cestovat nechtělo. Jim nevadilo, že nemohl cestovat nikdo. Tedy až na věrchušku, která samozřejmě cestovat mohla. To znamená, že neměli elementární solidaritu s poníženými a utlačovanými."

Ano, pane Kolaříku, to Pullman opravdu říká. Respektive konstatuje to na základě studia dobových dokumentů. Možná se mýlí, možná ta fakta interpretuje zkresleně. Zejména co se týče odhadu, jaká část společnosti byla takto konformní, že ji o nějaké solidaritě s utlačovanými nenapadlo uvažovat ani náhodou.

Jenže i kdyby někdo dokázal počet takových lidí odhadnout přesněji a stanovil, že jejich podíl nebyl tak velký, jak se domnívá Pullman, stejně nechápu, jak je v dnešní době možné, že mu pořád někdo doporučuje, aby mlčel. Když měl tatínka na vysokém postu v RVHP.

Skutečně mě zaráží, že o práci historika dnes není možné debatovat bez toho, aby jeho názoroví odpůrci nezačali naznačovat, že by měl přijít o svoji akademickou židli.

Nechala jsem se vyprovokovat vaší větou o tom, že otázka legitimity antikomunistických názorů není důležitá, protože jsem nepochopila, že slůvko "zde" v ní znamená, že není důležitá pouze v rozpravě, kterou vedete s paní Hájkovou.