Mohl byste se spokojit s mým prohlášením, že považuju za možné i takové řešení, že by nemocnice předala tělo dítěte rodičům? Ať už by pak jeho srdce dotlouklo doma anebo v jiné nemocnici. Můžeme tím tuto debatu uzavřít, pane Nusharte?
Smířit se s faktem, že blízkého člověka postihla mozková smrt a že další podpora jeho tělesných funkcí už nemá smysl, je jistě moc smutné a pro mnohé rodiny téměř nemožné. Pacient vypadá, jako by spal, a jeho blízcí odmítají uvěřit, že už se nemůže probudit.
Tyhle případy budou dojímat veřejnost vždycky, když se rodině neprotiví svěřovat se médiím.
Našla jsem si na internetu případ, který vás tak pobouřil, pane Nusharte. Případ Alfieho Evanse.
Britské zákony umožňují soudům rozhodnout na základě zjištění líkařů i proti vůli rodičů. To samozřejmě vede ke kontraverzím, když lékaři doporučí ukončení umělého udržování malého pacienta při životě. Když dítě není schopné přežívat bez přívodu kyslíku, podpory srdeční činnosti a bez umělé výživy dodávané do žaludku, měli by se lékaři řídit prognózou takové léčby. V případu Alfieho to byl stav jeho mozku, podle výsledků mnoha testů úplně zničeného a bez jakékoli šance na zlepšení.
Možná že jinde než v Británii by došlo k předání dítěte rodičům, aby se o něj postarali podle svých představ a aby jeho konec nastal mimo nemocnici. To by bylo jistě celkem útěšné a nevedlo by vás to k obviňování, že úřady nedovolily "dát dítěti napít".
pokud vám opravdu leží na srdci osud trpících dětí, mohl byste se přestat zaměřovat na čistě hypotetické případy těch, co by přišly na svět v náhradním mateřství, a mohl byste se zabývat reálnými případy, kde jsou děti zavrženy nebo týrány svými rodiči. Je jich bohužel mnoho.
Spekulativní dopady náhradního mateřství si můžete vymýšlet dál, ale pro reálné děti můžete udělat něco víc.
Nemám k tomu co říct, pane Nusharte. Jde o něco úplně jiného, než co je předmětem mé podpory. Tím je zákonem přísně vymezená tzv. asistovaná sebevražda.
Vyhazov profesora Petráčka jako podnět k osvobození katolické teologie
Roman Šolc
Mohl byste se spokojit s mým prohlášením, že považuju za možné i takové řešení, že by nemocnice předala tělo dítěte rodičům? Ať už by pak jeho srdce dotlouklo doma anebo v jiné nemocnici. Můžeme tím tuto debatu uzavřít, pane Nusharte?
Smířit se s faktem, že blízkého člověka postihla mozková smrt a že další podpora jeho tělesných funkcí už nemá smysl, je jistě moc smutné a pro mnohé rodiny téměř nemožné. Pacient vypadá, jako by spal, a jeho blízcí odmítají uvěřit, že už se nemůže probudit.
Tyhle případy budou dojímat veřejnost vždycky, když se rodině neprotiví svěřovat se médiím.
Našla jsem si na internetu případ, který vás tak pobouřil, pane Nusharte. Případ Alfieho Evanse.
Britské zákony umožňují soudům rozhodnout na základě zjištění líkařů i proti vůli rodičů. To samozřejmě vede ke kontraverzím, když lékaři doporučí ukončení umělého udržování malého pacienta při životě. Když dítě není schopné přežívat bez přívodu kyslíku, podpory srdeční činnosti a bez umělé výživy dodávané do žaludku, měli by se lékaři řídit prognózou takové léčby. V případu Alfieho to byl stav jeho mozku, podle výsledků mnoha testů úplně zničeného a bez jakékoli šance na zlepšení.
Možná že jinde než v Británii by došlo k předání dítěte rodičům, aby se o něj postarali podle svých představ a aby jeho konec nastal mimo nemocnici. To by bylo jistě celkem útěšné a nevedlo by vás to k obviňování, že úřady nedovolily "dát dítěti napít".
pokud vám opravdu leží na srdci osud trpících dětí, mohl byste se přestat zaměřovat na čistě hypotetické případy těch, co by přišly na svět v náhradním mateřství, a mohl byste se zabývat reálnými případy, kde jsou děti zavrženy nebo týrány svými rodiči. Je jich bohužel mnoho.
Spekulativní dopady náhradního mateřství si můžete vymýšlet dál, ale pro reálné děti můžete udělat něco víc.
Nemám k tomu co říct, pane Nusharte. Jde o něco úplně jiného, než co je předmětem mé podpory. Tím je zákonem přísně vymezená tzv. asistovaná sebevražda.