Letošní rok podle nizozemského politologa Case Muddeho znamenal výjimečný úspěch pro krajní pravici, které je vlastní podrývání stability liberální demokracie a jejích základních hodnot, jako jsou dělba moci a práva menšin. Mudde spatřuje důvody růstu voličské podpory krajní pravici ani ne tak v rozmachu sociálních sítí, jako spíše v pokračující legitimizaci krajní pravice pravicovým mainstreamem. V každém případě označuje boj s pravicovým autoritářstvím za velice potřebný a nedostatečný. Za demokracii je podle něj třeba vědomě angažovat.

Sama jsem přišla na svět v čase a v místě, kde liberální demokracie nebyla tématem, natož realitou. Devadesátá léta v Afghánistánu byla poznamenána ozbrojenými konflikty, chaosem, organizovaným útlakem a ztrátou základních svobod.

Jako dívce mi byla odepřena příležitost vzdělávat se; číst a psát jsem se naučila jen díky odhodlání svého otce, jenž ve vzdělání věřil natolik, že ani nepřátelské podmínky jej v tom nezastavily. Liberální demokracie nebyla součástí mého žitého světa. Byla to abstrakce, o které jsem neměla ani ponětí.

Demokracii jsem začala objevovat, až když jsem ve svém novém domově začala studovat na gymnáziu. Podnítil mě k tomu ironický komentář mého učitele ze zeměpisu o tom, že země s demokracií v názvu jsou zpravidla těmi nejméně demokratickými. Začala jsem se ptát, co demokracie vlastně znamená a proč je pro tolik lidí tak důležitá.

Cesta lemovaná těmito otázkami mě dovedla k silnému vnitřnímu přesvědčení o nezbytnosti liberální demokracie. Uvěřila jsem v ní způsobem, jenž se podobá zkušenosti, kterou typicky zažívají náboženští konvertité. Víra v demokracii mi nebyla vlastní od narození. Stal se z ní však můj „světový názor“, jak o něm mluvil Tomáš Garrigue Masaryk v knize O demokracii.

Když poslouchám lidi, kteří v dospělém věku konvertovali k islámu nebo křesťanství, často ve mně vzbuzují dojem, že své náboženství prožívají mnohem silněji než mnozí z těch, kteří se do něj narodili. Podobně popisují konvertity někteří sociologové.

Vyšší náboženskou oddanost a důraznější lpění na pravidlech vysvětlují například racionalitou osobní volby — svou víru jim nevybrali druzí, vybrali si ji sami. Stejně tak to ale může vyplývat z potřeby přijetí v novém náboženském společenství, kterou se snaží naplnit usilovnějším naplňováním příslušných norem.

Kolikrát jsem něco podobného pozorovala na sobě. V řadě situací jsem se projevila jako natolik horlivá zastánkyně liberální demokracie, že jsem nebyla schopná vůbec diskutovat s těmi, kdo ji zpochybňovali. Pokud ale demokracie nebude diskusí stejně jako soustavnou prací na sobě, co z ní nakonec zbude?

Pro Masaryka byla demokracie především způsobem života. Uvědomoval si, že nemůže být redukována na volby či politický systém, ale musí být zároveň věcí hodnot, které formují naše jednání, postoje a víru v lepší společnost. Demokratický systém nikdy nebude dokonalý, na své aktéry klade vysoké nároky. A přece ztělesňuje hodnoty svobody a rovnosti lépe než ty ostatní.

Uvěřila jsem v demokracii, protože nevěřím v to, že společenského blaha lze dosáhnout koncentrací moci u úzké skupiny privilegovaných a že k prospěchu většiny je nezbytné obětovat zájmy menšiny. Věřím v cestu vzájemného respektu, ze které v posledních letech zjevně scházíme. Má víra v demokracii mi ale říká i to, že nikdy není vše ztraceno.