Víra v cokoli s sebou vždy nevyhnutelně nese ten důsledek, že se naprosto ztrácí schopnost kritické sebereflexe.

Ale bez schopnosti kritické sebereflexe není žádného progresu vpřed, ke kvalitnějším a vyspělejším formám lidského a společenského bytí a žití.

Není nijak obtížné ztotožnit se bezvýhradně s tou či onou ideou, s tím či oním vyznáním. Ale dokázat si přiznat a uvědomit vady, chyby a nedostatky svého vlastního vyznání, svého vlastního přesvědčení - to je to nejtěžší ze všeho.

Mimochodem, paní či slečno Rahimi, je to zajímavá shoda okolností, ale právě na téma liberální demokracie, jejích předností i jejích nedostatků jsme zrovna v minulých dnech diskutovali s panem Horákem na webu "Humanistické dialogy". Pokud Vás téma liberální demokracie skutečně zajímá, tato diskuse začíná zde: https://humanisticke-dialogy.eu/obecne-diskuse/comment-page-45/#comment-31635

Tuto diskusi otevřel pan Horák, já jsem na ni pak odpověděl dvěma následujícími příspěvky.

V krátkosti je možno říci: jistě, Vy jste ve svém světonázoru (a tedy ve své víře v samospasitelnost politické formy liberální demokracie) formována zážitky ze svého dětství, tedy traumatem z nadvlády religiózně fundamentalistického, archaicky reakcionářského režimu. Svůj vlastní světonázor tedy formulujete na pozadí tohoto střetu, tohoto bezprostředního srovnání. Jenže - jak uvádím v oné zmíněné diskusi na HD - skutečně progresivně smýšlející mysl se nesmí nechat uchytit do pasti tohoto pseudoargumentu, že "někde může být ještě hůře". Toto je konec konců argument politických konzervativců, kteří chtějí veškerý vývoj lidské společnosti zmrazit na právě přítomném stupni.

K dané věci je záhodno ještě připojit: ono je vždy velice problematické, když si někdo svůj světonázor nechá určovat, diktovat nějakým svým traumatem. Ať osobním, či národním. Takovéto trauma totiž natrvalo omezuje, svazuje volnost, svobodu vlastního myšlení.

Tak například většina z těch kdo zakusila komunistický totalitní režim je poté celoživotními fundamentalistickými antikomunisty. Oni sami jsou přesvědčeni, že tento svůj postoj zaujímají ze svého vlastního svobodného rozhodnutí; a vůbec si nedokáží uvědomit že je tomu přesně naopak, že je to právě ten minulý režim který je takto stále drží ve svých drápech, který stále ještě jejich vědomí a smýšlení determinuje jedním jediným směrem, podle jednoho jediného ideologického schématu.

Je to svým způsobem to samé jako Pavlovův podmíněný reflex, jenom naruby: oni jakmile jenom uslyší slovo "komunismus", vzápětí reflexivně začnou chrlit svůj antikomunismus.

Lidé tohoto typu jsou jako někdo, kdo se jednou spálil o kamna - a potom jsou naprosto schopni třeba i na severním pólu s železným přesvědčením tvrdit, že kamna jsou principiálně životu nebezpečná věc, a že by se patřilo je všechna zakázat.

Vraťme se ale zpět k Afghánistánu. Fatima Rahimi svou "víru v liberální demokracii" odůvodňuje tím, že zažila a zakusila drastické metody vlády fundamentalistického Talibánu.

Jenže: my tady nejsme v Afghánistánu, nýbrž v Evropě. V té Evropě, která se nachází na určitém stupni svého civilizačního vývoje; v té Evropě ve které v současné době dominuje politický systém liberální demokracie. Té liberální demokracie, která sice skutečně dlouhá léta platila za "posvátnou", za nedotknutelný fetiš, ale jejíž systémové vady a limity se v poslední době projevují čím dál tím ostřeji. A ostatně, o které svého času závažné pochybnosti vznesli i tak velcí myslitelé jako Platón a Aristoteles.

A nyní tedy: máme my si snad jakýmisi talibánskými fanatiky nechat jednou provždy zakázat naše právo, naši schopnost kritického myšlení?!... Máme tím náš dosažený stupeň civilizačního a myšlenkového vývoje nechat fakticky spadnout na archaickou úroveň afghánských talibánců? S tím že bychom naše myšlení nechali jednou provždy svázat do oné formule, že "vše co je jiné nežli talibánská diktatura je jednou provždy dobré, a nelze o tom nijak pochybovat"?...

Ještě jednou tedy: není opravdu nijak dobré nechat si svou svobodu myšlení zničit přestálými traumaty z minulosti.

Víra je, pane Poláčku, naděje, že všechno nakonec dobře skončí a že to tedy má smysl. Že všechno – včetně nynějšího trápení – má smysl.

Nejde žít s pocitem, že všechno směřuje jenom ke zmaru, nejde žít bez smyslu, víra v nesmyslnost světa (v „nesmysl“ světa) vede totiž k přesvědčení, že to jediné, co má smysl, je zkonzumovat maximální množství požitků. Ve světě bez smyslu nemají smysl žádné mravní normy, ve světě bez smyslu se láska proměnila z vůle přát dobro člověku, kterého miluji (a nést za to svoji odpovědnost), ve vůli vytěžit z člověka, který je zdrojem mého potěšení, maximum požitku a zkonzumovat ho, než se iluze lásky vytratí, a nenést přitom za životy druhých žádnou odpovědnost. Přivádět děti do světa, který směřuje ke zmaru a nemá vůbec žádný smysl, je z tohoto pohledu evidentní nesmysl, možná dokonce „hřích“.

Depresivní pocit všeobecného zmaru je potřeba vykompenzovat – často vztekem a hledáním viníka. To je ve stručnosti recept současné levice i příčina jejího pádu: současná („liberální“) levice vzala lidem naději, předložila jim svět beze smyslu, svět směřující ke zmaru a k beznaději, ve kterém už se nedá žít, což má být kompenzováno neutuchajícím vztekem a hledáním viníka tohoto pochmurného depresivního beznadějného stavu, do kterého se propadáme.

Bez naděje – bez víry v dobrý konec, který všemu dává smysl, nelze, pane Poláčku, vůbec žít, lze si jen nesmyslně užívat maximalizace požitků, anebo živořit.

Pane Nusharte, ohledně víry jsem v daném kontextu napsal pouze tolik, že jakákoli víra vždy nevyhnutelně eliminuje kritický rozum, schopnost kritické sebereflexe.

Píšete, že "víra přináší naději". No jistě - svého času například víra v socialismus přinesla naději miliónům lidí, kteří v tomto socialismu spatřovali svou budoucnost, smysl svého žití. Jenže bohužel - tato víra jak řečeno zcela eliminovala kritický rozum; a podle toho to také dopadlo. Ostatně, nejen v socialismus marxistický, ale i v socialismus nacionální svého času uvěřily milióny Němců; a dopadlo to ještě hůře.

Alespoň nějakou míru schopnosti kritické sebereflexe vyžaduje i víra ryze náboženská; tím spíše pak víra v ty či ony ideje politické.

Řekněme si ještě něco k tomu, když se politický názor (respektive vůbec světonázor obecně) formuje v důsledku těch či oněch životních traumat. Fatima Rahimi uvěřila v blahodárnost (liberální) demokracie proto, že její nepochybnou relativní svobodomyslnost neustále musí srovnávat s totalitní mocí ve své rodné zemi.

Jenže, vezměme si nějaký jiný životní osud. Představme si třeba život nějakého občana České republiky, který celý svůj život musí dřít v těžkém, špinavém, zdraví škodlivém zaměstnání, bez vyhlídky že se kdy bude moci osvobodit od tohoto svého tristního osudu. Zatímco jiní si mohou užívat plnými hrstmi svého bohatství - ne snad proto že by byli nějak lidsky lepší nežli on, ale proto že jsou dravější, že si to "dokázali zařídit". A přitom vidí že mu k reálnému osvobození z jeho životní situace nijak nepomůže ona vynášená "demokracie", a už vůbec ne sterilní a frázovité řeči politiků. Jak je pak možno se divit, že tato jeho tíživá životní situace se časem přetaví v pocit trvalé frustrace? V pocit odcizení od svého "demokratického" státu, v pocit že byl tímto státem zapomenut, odstrčen na vedlejší kolej? Jak je pak možno se divit, že takto frustrovaný člověk začne své štěstí hledat někde jinde - v identitárních hnutích pod vedením silného, charismatického vůdce, kde si může alespoň trochu užít pocit vzájemné pospolitosti? Pocit že někam patří, že je někým brán vážně, že se někdo zajímá o jeho osud?...

Zásadním problémem je právě to, že lidé své politické preference utvářejí na základě svých zcela osobních traumat, respektive jinak - mnohdy čistě náhodně - vzniklých předpojatostí. Lidé pak nedokáží vystoupit z této ulity svého vlastního světonázoru, nedokáží kriticky nahlédnout jeho omezenost. A tak se pak jenom donekonečna sváří o tom, která z těchto ideových ulit je "ta jedině správná".

Přičemž je to právě politický systém liberální demokracie, který toto uzavírání se lidí v ulitách jejich vlastního přesvědčení fixuje, cementuje. Liberální demokracie totiž člověku nedokáže dát nic více nežli jenom a pouze toto právo uzavřít se do vlastní ulity (jak napsal Leibniz: "bez oken a bez dveří"); ale nedává mu k dispozici žádné nástroje pro to, aby mohl překonat, probít takto vzniklé zdi mezi lidmi. Ve své "naprosté svobodě" tak trvale zůstávají uzavřeni, polapeni v ulitách svého vlastního "posvátného" přesvědčení, a nikdy nenajdou cestu k sobě navzájem.

Kdekdo zůstává polapen ve své ulitě, ať už si ji vytapetoval tak či tak. Slepou důvěrou v systém liberální demokracie, vírou ve vítězství socialismu, odporem ke všemu, co socialismus představuje či odporem k myšlenkám liberalismu.

Ulity, pane Poláčku, jsou tedy různé. Je mnoho šnečků, kteří se neodvažují vystrkovat z nich své choulostivé růžky, přičemž si tento svůj handicap odmítají přiznat.

Připomínám, že ten marxistický socialismus byl prezentován jako kritické myšlení (jako tzv. vědecký světový názor).

Obávám se, pane Poláčku, že úplně každé kritické myšlení je takto založeno na nějaké víře.

Pane Nusharte, marxistická doktrína byla bohužel - a to už od svého samotného počátku - doprovázena naprostým eliminováním kritického myšlení. To jest - sebekritického myšlení. Floskule o údajné "vědeckosti" této doktríny byly pouhou kouřovou clonou, která měla zakrýt principiálně ideologický charakter tohoto myšlenkového modelu.

To naprosto neznamená, že by marxismus nepřinesl jedinečné hloubkové vhledy do skrytých mechanismů kapitalistického produkčního způsobu; ale nedá se nic dělat, v poslední rovině marxismus jak řečeno zcela potlačil schopnost kritické sebereflexe, a jeho ustrnutí v ideologickou doktrínu pak bylo nevyhnutelným důsledkem.

Paní Zemanová, ono uzavření se do vlastní ulity je charakterizováno tím, že dotyčný (dotyčná) sveřepě odmítá uznat, nebo vůbec jenom spatřit všechno, co překračuje omezený horizont jeho/jejího vlastního vidění světa.

Co se týče (nereflektované) víry v socialismus (kterou jsem - musím přiznat - skutečně kdysi sám sdílel), tak z této ulity jsem už dávno vystoupil. A co se týče fundamentalistického odporu vůči principu liberální demokracie který mi podsouváte - z mého dialogu s panem Horákem na HD (na který jsem zde výslovně ponechal odkaz) snad dostatečně jasně vyplývá, že (relativně) progresivní stránky liberální demokracie nepopírám nijak paušálně. Nýbrž že jenom kritizuji její omezený charakter. Ani do této ulity se Vám tedy nemůže podařit mě uzavřít.

Pane Poláčku, myslím, že v uvedeném případě nejde o zvláštnost marxismu („který by neočekávaně ustrnul v ideologickou doktrínu“), ale naopak o pravidlo – o zcela pravidelný (stále se opakující) znak toho, čemu lidé nyní moderně říkají kritické myšlení.

Pane Nusharte, marxismus a současné (post)moderní kritické myšlení jsou přece jenom dvě dosti rozdílné záležitosti.

Máte plnou pravdu v tom když - podle všeho - chcete naznačit že to současné "kritické myšlení" je ve své naprosté většině velmi povrchní, že ulpívá pouze na vnější stránce věcí, že nejde nijak do hloubky. A máte pravdu i v tom že toto "kritické myšlení" je přečasto pouhou pózou, pouze předstíraným vzdorem, kterážto póza ve skutečnosti zakrývá pasivní převzetí právě dominujících či právě populárních myšlenkových schémat. Jinak řečeno: toto "kritické myšlení", které o sobě prohlašuje že je zásadním protivníkem všech ideologií, se v reálné praxi společnosti liberální demokracie už dávno samo stalo ideologií.

Povrchnost takovéhoto druhu ale v žádném případě nelze předhazovat Marxovi. Naopak, ten svého času napsal (spolu s Engelsem) pojednání, v jehož podtitulku stálo sžíravě ironické slovní spojení "Kritika kritické kritiky". Marx se tím obracel proti právě takovýmto pseudokritikům tehdejší doby, kteří sice - v příslušných intelektuálních salónech - kritizovali to či ono, ale jejich kritika byla nakonec pouze verbální, pouze metafyzická. Naprosto chyběl vztah k reálnému životu společnosti, k její komplexní proměně - což byl pro Marxe naopak ten jediný opravdu legitimní cíl.

Jestliže já marxismu (respektive Marxovi osobně) přesto vytýkám nekritičnost, pak ze zcela jiného důvodu. On sám byl sice radikálním kritikem společenských poměrů, a měl závažný úmysl je změnit. A on byl také radikálním kritikem jmenovitě Hegelovy filozofie, kterou pokládal za příliš metafyzickou, příliš odtrženou od materiálního života společnosti, především třídy pracujících. Ale bohužel - tuto radikální kritiku Marx nikdy nedokázal obrátit proti sám sobě, nedokázal ji aplikovat na svou vlastní teorii. A naopak, sice velmi duchaplně, nicméně úporně uhýbal všem argumentům, které proti jeho - komunistickým - teoriím a vizím přednášeli jeho kritici.

Na straně druhé je ovšem nutno vidět i to, že v takovémto počínání Marx naprosto nebyl sám. Zcela naopak, je to zcela běžný postoj; ani ve standardní vědě přece žádný vědec který přišel s novou myšlenkou ji nezačne vzápětí kritizovat a zpochybňovat. Nýbrž bude s veškerým svým úsilím obhajovat její přednosti, její pozitivní stránky.

Je tedy skutečně dosti problematické chtít dnes vynášet nějaké kategorické soudy nad Marxem: na jedné straně z ryze objektivního hlediska on samozřejmě měl povinnost vzít kritiky na svých teoriích vážně, vypořádat se s nimi; ale na straně druhé nelze nijak popírat že on vykonal - z hlediska sociálně-ekonomických analýz - historicky přelomové dílo, které má v mnohých ohledech platnost dodnes; a že bez tohoto přesvědčení o naprosté správnosti těchto teorií by toto dílo zřejmě nikdy nedokázal uskutečnit.

A ostatně, pokud bychom chtěli Marxe soudit příliš přísně, pak stojí za to si připomenout, že třeba i takový Einstein dlouhou dobu zarytě odmítal uznat platnost kvantové mechaniky, která je vůči jeho vlastní teorii relativity konkurenčním výkladovým modelem.

Jestli to dobře chápu, pane Poláčku, tak Einstein si nemyslel, že kvantová mechanika popírá teorii relativity. Obě teorie jsou experimentálně potvrzené (stejně jako byla experimentálně potvrzena i Newtonova mechanika), ale zatím se je nepodařilo sloučit. (Například Newtonova mechanika a teorie relativity jsou slučitelné velmi dobře.)

Takže na rozdíl od Einsteina, který si nemyslel, že kvantová mechanika popírá teorii relativity, si kritikové marxismu obvykle myslí, že marxismus popírá teorii demokracie a je s ní neslučitelný. Pokusy marxismus experimentálně potvrdit nedopadly úplně dobře, zatímco pokusy experimentálně potvrdit teorii demokracie dopadly celkem uspokojivě.

Pane Nusharte, Einstein napřed striktně odmítl kvantovou mechaniku ("Bůh nehází v kostky"); a teprve pod tíhou jednoznačných výsledků vědeckých experimentů ji později byl donucen uznat.

V oblasti společenského dění je ovšem ten problém, že zde není možno provádět experimenty s takovou jednoznačností jako v exaktních vědách. Ano, pokusy o realizaci marxistické teorie komunismu ztroskotaly; ovšem skalní přívrženci marxismu stále tvrdí, že se tak stalo jenom proto že tehdejší komunističtí mocipáni nikdy nerealizovali pravý marxismus (který měl přinést nikoli omezení, nýbrž naopak radikální rozšíření demokracie). Nicméně shodneme se na tom (a právě včera jsem to pod článkem J. Patočky o družstevnictví rozebral podrobněji), že marxistická teorie skutečně obsahuje několik klíčových závad, které pak nevyhnutelně vedly k selhání experimentů s její realizací. - Nicméně jsem také napsal, že se jedná o chyby které je možno detekovat, a svým způsobem celkem relativně snadno opravit - alespoň v teorii.

Co se pak týká "experimentu s demokracií" - i tady se ovšem velmi zásadně liší jejich interpretace, Vy tvrdíte že tento pokus dopadl "celkem úspěšně"; zatímco jiní (ke kterým patřím i já sám) naopak u této demokracie konstatují její narůstající krizi. Tato demokracie mohla relativně úspěšně fungovat jenom za podmínek neustále rostoucího konzumu, za podmínek - naivní - víry v neustálý pokrok lidstva pouze na základě technického pokroku a neustále narůstajícího materiálního bohatství. Tato slepá víra v technický pokrok a konzumní štěstí se nyní ale čím dál tím více rozpadá; a spolu s ní se ne-li přímo rozpadá, tak přinejmenším drolí a vnitřně vyhnívá samotný systém (liberální) demokracie.

"pokusy experimentálně potvrdit teorii demokracie dopadly celkem uspokojivě."

Pamatujeme doby, kdy bylo možné výsledky marxismu (v nedokonalé praxi socialistického tábora) hodnotit v zásadě podobnými slovy. Ukázala se však pravdivost přísloví "Nechval dne před večerem". Na opodstatněné závěry praktických experimentů prostě jen málokdo chce, či může čekat.

Demokracií (neplést s kapitalismem, který je designérem její podoby) opovrhují nejen diktátoři, či většina boháčů tam i onde, ale také mnozí intelektuálové a - což je důležité - nejinak lidé prostí či chudí.

Proč nakonec dosud demokracie neuspěla jednoznačně (třeba jako průmyslová civilizace)? Měla na to od svých počátků času přece celkem dost. Tím, že USA vstoupily do dvou světových válek, dostala impuls, bez něhož by, v lepším případě, zůstala našim koutům světa docela vzdálenou exotikou. Zdá se, že je shoda na tom, že značně aktivní USA jsou i nyní z hlediska perspektivy demokracie hodně zapotřebí. Jenže ony jsou taky jenom z lidí a lákadla, jaká vyložil Putin na stůl, stojí asi pro leckoho mezi Atlantikem a Pacifikem za hřích. Slova o Grónsku a Panamě z (dejme tomu) úst tam zvoleného prezidenta jsem dosud ještě neslyšel...

P.S.: O potřebě síly ve službách demokracie tu v diskusích píšete nejpřesvědčivěji Vy, pane Nusharte. Příliš mnoha demokratům však není tohle zřejmé. Jak naložit s jejich břemenem? Vyústění na způsob konce Orwellovy Farmy zvířat se nezdá být nikterak nemožné. Budeme třeba nahlížet do sálu a rozdíl mezi dvojím panstvem neuvidíme už veskrze žádný.

Pan Horák píše: "Demokracií (neplést s kapitalismem, který je designérem její podoby) opovrhují nejen diktátoři, či většina boháčů tam i onde, ale také mnozí intelektuálové a - což je důležité - nejinak lidé prostí či chudí."

Podle tohoto - v táboře levice velmi rozšířeného - náhledu tedy někde existuje nějaká "čistá", nezkažená, nedeformovaná demokracie, která je pouze za určitých rámcových okolností (typicky: za přítomnosti kapitalismu s jeho komerčními a mocenskými tlaky) deformována, kontaminována jí cizími elementy. Takovýto náhled pak logicky a přirozeně vyúsťuje ve snahu obnovit tuto "čistou", nezkaženou demokracii.

Ovšem, zde je nutno si položit - a se vší důsledností a odpovědností zodpovědět - klíčovou otázku: existuje skutečně reálně takováto "čistá demokracie"? A pokud ano, byla už někdy na této planetě, v dějinách lidského rodu někdy přítomna? Nebo je to něco, co je teprve nutno vytvořit?

Co je vlastně vůbec tato "čistá demokracie"?... Jistě, my ji můžeme ztotožnit se všeobecným hlasovacím právem. Jenže - to máme přece dáno i za současného kapitalismu; a přece pan Horák konstatuje, že tento způsob demokracie není ten pravý, nýbrž že si ji kapitalismus přizpůsobuje k obrazu svému. Tak tedy - pravá demokracie by měla být (jak ostatně mívají ve zvyku konstatovat Angličané) "něco víc nežli pouze hlasovací právo".

Ovšem - co konkrétně je či má být toto "něco víc"?... Pokud si právě o tom neuděláme jasno, pak nemůžeme vůbec právem a odpovědně diskutovat o tom, co demokracie je a co není, kdy a kde je přítomna "čistá", ryzí demokracie, a kde pouze nějaká její deformovaná podoba.

Zkusme si velmi nejasný pojem "demokracie" nahradit slovním obratem převzatým od našeho humanisty Komenského: "vláda věcí tvých se k tobě zase navrátí, ó lide český!"

Takže tedy: jedná se o "vládu věcí tvých"; je tedy možno říci, o faktickou, reálnou vládu člověka nad světem. Nejedná se tedy o pouhé hlasovací právo (kde ostatně nakonec většina vždy přehlasuje menšinu, a tedy o nějakém "lidu" jakožto názorově a hodnotově homogenní entitě není vůbec možno hovořit) - nýbrž jedná se o to, aby člověk jako takový, jako lidská bytost mohl svému světu vtisknout vpravdě lidský, humánní charakter. Jestliže tedy standardní, konvenční pojetí demokracie se vyčerpává s pouhou politickou f o r m o u (tedy tzv. "svobodnými volbami"), pak tato "vláda věcí tvých" míří a směřuje mnohem dále, totiž k reálnému o b s a h u lidského a společenského žití. Obrazně řečeno, tento rozdíl mezi formalistickým a obsahovým pojetím demokracie je jako rozdíl mezi láhví od vína (jakožto skleněné nádoby) a mezi její reálnou náplní, obsahem. Zásadní chyba v úsudku vyznavačů formální demokracie pak leží v tom, že oni věří (respektive sugerují), že když budou v ruce držet láhev od vína (s pestrou a lákavou vinětou), že tím bez dalšího mají dánu i záruku stejně tak kvalitního a ušlechtilého nápoje.

S tímto vědomím fundamentálního rozdílu mezi formální a substanciální demokracií se vraťme k naší otázce, zda ta hledaná "čistá", pravá, nezkalená demokracie byla už někdy v dějinách lidstva reálně přítomna.

Co třeba u takových starých Germánů? Ti přece své kmenové vůdce, náčelníky volili na kmenových shromážděních, naprosto svobodně, tedy demokraticky. A o nějakém kapitalismu tehdy samozřejmě nemohlo být ještě ani řeči. Tato demokracie tedy vůbec nemohla být nějak zfalšována, kontaminována kapitalismem. Mělo by to tedy znamenat, že právě tato starogermánská demokracie by měla být tím zářným vzorem, o jehož renesanci bychom měli ze všech svých sil usilovat?

Vše pro to hovoří; nicméně při pohledu na reálný život starých Germánů se nám asi přece jenom vkradou určité pochybnosti. Skutečně bychom chtěli žít takovým způsobem? A cítili bychom se přitom skutečně svobodně a šťastně?

Musíme si uvědomit: ano, staří Germáni nežili v éře, v rámcových podmínkách kapitalismu. Ale - oni žili především v době plné násilí, válek, bojů. Ano, každý člen rodu byl osobně svobodný, a ekonomicky relativně samostatný (tedy: svobodný); ovšem na straně druhé jak řečeno jejich život byl víceméně permanentně ohrožen vpádem násilí (ať ze strany vnějšího nepřítele nebo v důsledku vnitřních konfliktů uvnitř obhroublé, nekultivované společnosti); a za druhé byli vystaveni neustálé existenční nejistotě, v zápase se skoupou a nevypočitatelnou přírodou.

Tento reálný způsob existence pak nutně určoval (tedy jak by pan Horák napsal "designoval") i jejich život politický. Jejich prioritou nutně muselo být zvolit si za náčelníka na jedné straně autoritativního soudce, který by dokázal usměrňovat jejich interní vzájemné konflikty; ale na straně druhé a především si do svého čela museli zvolit schopného (a to většinou znamenalo: bezohledného až brutálního) válečníka, který byl schopen je ochránit před útoky nepřítele (případně sám vést jejich vlastní výboje proti jejich sousedům).

Vidíme tedy jasně: ani u starých Germánů se nejednalo o nějakou "čistou", neposkvrněnou demokracii, jejíž cílem by byl všestranný růst a realizace humanity, humánních potenciálů lidské bytosti. I u starých Germánů byla tedy jejich demokracie podmíněna, formována, kontaminována specifickými vitálními zájmy, které vyplývaly z jejich specifického způsobu životní existence.

Poznamenejme si tedy: nikdy reálně neexistuje nějaká "čistá demokracie", která by se vznášela jako duch nad vodami nedotčená reálným životem, reálným světem. Demokracie - jakožto politická forma - je vždy jenom jednou součástí tohoto reálného světa, a vždy je podstatně formována tím, jaký konkrétní charakter právě má ta která společenská formace, tedy jakou formu má reálný (materiální) způsob života právě té či oné společnosti.

Co z toho pro nás vyplývá? - V prvé řadě to, abychom se slepě nespoléhali na samospasitelnost demokracie. Ta je a vždy bude jako taková jenom čirou politickou formou. Která bude vždy odrážet reálné společenské obsahy. To o co se jedná je ona reálná "vláda věci tvých"; tedy to zda člověk v daném typu společnosti může reálně vládnout svému světu, to jest: zda mu může vtisknout reálně a všeobsáhle humánní charakter. To je nakonec to jediné, o co se jedná; vše ostatní jsou nakonec jenom kulisy.

Právě z tohoto důvodu Marx důsledně trval na tom, že pravou demokracii je možno vytvořit pouze na troskách kapitalismu. Jenom a jedině tehdy, když člověk může reálně vládnout světu věcí (tedy sféře materiální produkce), místo aby byl těmito věcmi (to jest: věcnými tlaky kapitálu) sám ovládán, jedině tam je možno hovořit o skutečné svobodě, a tedy i reálném sebeurčení lidské bytosti. A tedy - pokud někdo chce bezpodmínečně setrvávat u tohoto označení - o pravé demokracii.

V tomto ohledu měl Marx tedy naprostou pravdu, že nelze hovořit o pravé demokracii za podmínek kapitalismu; dnes ovšem už víme i to, že jeho projekt prostým revolučním aktem jednou provždy odstranit svět kapitalismu a nahradit ho "božím královstvím" světa komunismu byl velice zjednodušeně konstruovaný, až vysloveně prostince naivní. Takto jednoduše reálné dějiny nefungují, a nikdy fungovat nebudou.

Dnes se tedy nacházíme v situaci, kdy za kapitalismu pravou demokracii (tedy: pravou vládu věcí svých) nemůžeme dosáhnout; ale zároveň nemáme v rukou žádný reálný projekt, jakým ekonomickým modelem nahradit vysoce efektivní produkci tržně-kapitalistického produkčního způsobu.

A co ještě hůře: naprostá většina lidí si stále ještě nedokáže uvědomit ani tento základní fakt principiální nekompability (pravé) demokracie a kapitalismu; a stále se ještě utápí v iluzích, že demokracie = volební právo. A že tedy pro blaho člověka a jeho svobodu není zapotřebí učinit nic víc, nežli jenom korektně spočítat volební hlasy.

Jaké to je žít v demokratických poměrech? To zpětně intenzívně pociťují lidé, kteří byli veškerých výhod demokracie brutálně zbaveni. Fakt, že nemohou svobodně volit, je netrápí nejvíc. Ztráta jiných svobod je pro ně citelnější. Proto demokratický stát spojuji ani ne tak s mechanismem výběru politických zástupců jako se zárukami občanských práv.

Paní Zemanová, tuto "záruku občanských práv" měli ovšem i ti staří Germáni (každý příslušník rodu byl osobně svobodný); a přesto jsme si řekli, že jejich způsob demokracie asi přece jenom nebyl úplně tím co bychom si pro sebe přáli.

Nebo jinak, ještě pregnantněji: já v souvislosti s demokracií vždy používám ten příměr, jestli se něco podstatného změní na způsobu existence bandy lupičů, když místo toho aby byli vedeni jedním autoritativním vůdcem si všechny své loupeživé výpravy budou rozhodovat "demokraticky". (A je samozřejmostí že každý z nich byl osobně svobodný, tedy měl všechna "občanská práva".)

Takže ještě jednou a znovu a znovu: samotná "demokracie" je pouhou vnějškovou formou která nijak zásadně nerozhoduje o vlastní kvalitě života lidí v tom či onom společenství. Kořeny toho, zda to či ono společenství bude žít "dobrý život", leží v posledku někde úplně jinde. Je například naprosto možné že ve státě vedeném osvíceným monarchou budou lidé žít kvalitnějším, kultivovanějším a hodnotnějším způsobem života nežli v nějaké mravně deformované demokracii.