Na konci července tomu bylo potřetí za posledních jedenáct let, co britská krajní pravice odpověděla na šokující vražedný čin tím, že nenávist a násilí obrátila vůči lidem, kteří s ním neměli zhola nic společného.

V roce 2013 vražda vojáka Leeho Rigbyho dvěma islámskými fundamentalisty před armádními kasárnami Woolwich vdechla nový život skomírající krajně pravicové Lize na obranu Anglie. Tisícovky lidí tehdy protestovaly pod jejími prapory v Londýně, Birminghamu a dalších městech a než se protimuslimské hnutí rozpadlo v důsledku vzájemných šarvátek, žháři podpálili několik dalších mešit.

V roce 2017 vyvolala série džihádistických útoků ve Westminsteru, v manchesterské Aréně a na London Bridge největší protimuslimské protesty, jaké jsme v Británii doposud zažili. V jejich středu stanul dřívější lídr Ligy na obranu Anglie Stephen Yaxley-Lennon, známější pod pseudonymem Tommy Robinson, který se posléze stal mezinárodně vzývaným idolem ultrapravicových aktivistů.

Tentokrát to ale bylo ještě horší. Rasistické bouře, které se rozšířily napříč značnou částí Anglie a Severního Irska, vynikaly svým geografickým rozsahem, surovostí a tím, že se na nich podílela mnohem širší škála aktérů než jen malé skupinky přesvědčených fašistů, kteří ze začátku pomohli násilí podnítit. Postupně se do nich zapojili fotbaloví chuligáni, lidé sympatizující s protiislámskými a protiimigračními projevy, které od vražd kolují na internetu, znuděné děti, které se jen chtějí porvat s policií nebo si zarabovat, či přihlížející zvědavci.

Terčem útoků se stali muslimové, uprchlíci a zjevní příslušníci etnických menšin. Krom toho, že se účastníci výtržností pokusili zaútočit na mešity a podpálit hotely, jež ubytovávají žadatele o azyl, a v Belfastu dokonce podpalovali podniky vlastněné migranty, jsme byli svědky i sledu dílčích projevů násilí a zastrašování, jako například napadení skupinky mužů z východní Evropy, kteří zrovna projížděli východoanglickým Hullem.

Ultrapravicoví influenceři

Proč se to stalo právě teď? Rozbuškou byla falešná tvrzení, která se začala šířit na sociálních sítích po vraždě tří dětí v Southportu a která nepravdivě uváděla, že pachatelem byl muslim nebo že do Velké Británie připlul na člunu. Předpokládaný pachatel Axel Rudakubana se ve skutečnosti narodil v Cardiffu rwandským rodičům. Jeho totožnost však byla oficiálně uveřejněna až 1. srpna, tedy po uvolnění informačního embarga, protože mu je teprve sedmnáct.

Není tedy řeč ani o úkazu, který by vzešel zcela zdola, ani o kampani organizované zahraničními mocnostmi, přestože by nebylo zrovna překvapivé, kdyby se ruští propagandisté pokoušeli nepokoje vytěžit pro své vlastní účely. Spíše jsme svědky jednoho z ústředních prostředků působení dnešních krajně pravicových aktivistů.

V Británii je dnes organizovaná krajní pravice, tedy ta, kterou tvoří skupiny se skutečnou formalizovanou strukturou a členstvem, malá a poměrně okrajová. Například Liga na obranu Anglie už existuje pouze jako heslo, které provolávají někteří účastníci nepokojů.

Mnohem větší vliv mají jednotliví vykukové, jako právě Tommy Robinson, kteří si vybudovali rozsáhlé internetové publikum. Mají moc přebírat dezinformace, umocňovat a přikrášlovat je a zasadit je do své dlouhodobě cizelované povídačky, která vše svádí na imigraci, multikulturalismus, islám a liberální elitu, jež se údajně spolčila proti etnické většině.

Sociální sítě se staly příznivějším prostředím pro krajně pravicové influencery zejména potom, co Elon Musk ovládl Twitter a přejmenoval ho na X. Tommymu Robinsonovi, který byl v roce 2017 z platformy vykázán, Musk účet loni v listopadu obnovil. Sám Musk tvrdí, že jedná v zájmu „svobody projevu“, na svém vlastním účtu však tráví hodně času právě umocňováním krajně pravicového obsahu.

Od jeho návratu se Robinsonův počet sledujících rozrostl na více než devět set tisíc. „Co se ještě musí stát, abyste se naštvali tolik, že s tím něco uděláte?“ položil tomuto obecenstvu Robinson otázku den po vraždách v Southportu.

Do akce se zapojili i další internetoví podvodníci, jako například misogynní influencer Andrew Tate. Jeho twitterový účet byl obnoven v roce 2022. Než bylo jeho lživé tvrzení, že vraždy v Southportu spáchal „migrant bez papírů“, který „připlul do Velké Británie na člunu“, odstraněno, dosáhlo podle antifašistické organizace Hope not Hate (Naděje, ne nenávist) dvanácti milionů zobrazení.

Vina konzervativních vlád

To je ale jen jeden ze střípků. Ultrapravicoví aktivisté jako Robinson mají sice moc situaci rozjitřit, samo ideologické podhoubí ale pramení ze zdánlivě mnohem věrohodnějších zdrojů. Islamofobní, protimigrantské a protiuprchlické smýšlení bylo poslední dekády stálicí britského pravicového tisku. Ostatně nyní z období, během něhož konzervativní vláda učinila z pravicového populismu středobod své politiky, právě vystupujeme.

Je třeba si uvědomit rozsah škod, které v tomto ohledu napáchaly vlády Borise Johnsona, Liz Trussové a Rishiho Sunaka. Během každého vyhroceného momentu se britští toryové a jejich mediální roztleskávači uchýlili k tomu, že se svou populistickou rétorikou ještě přitvrdili a své oponenty vykreslovali jako nepřátele, kteří ohrožují celistvost národa.

S protesty za práva černochů Black Lives Matter tak bylo v roce 2020 nakládáno jako s příznaky „cizí kultury“, která uchvátila britská města. Bývalá ministryně vnitra Suella Bravermanová pak očerňovala demonstrace požadující příměří v Gaze jako „nenávistné pochody“.

Během poslední vlády zažívala Británie rekordní hodnoty čistého přírůstu migrantů, jelikož přistěhovalectví je strukturálním rysem naší ekonomiky, a fungování našich veřejných služeb se bez ní tudíž neobejde. Zároveň ale vláda zaváděla nová pravidla, která okázale trestají právě ty pracovníky, kteří obstarávají chod životně důležitých služeb, jako je sociální péče. Například tím, že jejich blízkým zakázala přijet za nimi.

Bývalá vláda řídila azylový systém tak hanebně, že žadatelé o azyl museli po celé měsíce či roky živořit na „nouzových“ hotelových ubikacích. V téže době si přitom osvojila krajně pravicovou rétoriku o údajné „invazi“.

Někteří bývalí ministři se nyní od důsledků toho, co zaseli, snaží horko těžko distancovat. Další bývalá ministryně vnitra a současná uchazečka o post budoucí lídryně toryů Priti Patelová tak výtržnosti a dezinformace posledních týdnů ostře odsoudila.

Ještě v říjnu 2020, potom co muž zaútočil nožem na zaměstnance významné firmy advokátů zabývajících se imigračním právem, ovšem Patelová zcela ignorovala výtky kolegů, kteří na ni apelovali, aby přestala s rétorickými výpady vůči „levičáckým“ právníkům. A ještě letošní první srpnový víkend ultrapravicoví aktivisté sdíleli na sítích výzvu k protestům před kancelářemi poraden pro imigranty po celé Anglii.

V čí prospěch

Teď, když je celý pobrexitovský volební projekt konzervativců v troskách, probíhá na pravici boj o hegemonii. Tommy Robinson například upnul své síly k tomu, aby dal znovu do kupy mimoparlamentní krajně pravicové hnutí, a to už před vraždami v Southportu.

27. července uspořádal v centru Londýna protest, kterého se přímo účastnilo dvacet až třicet tisíc lidí a až milion ho sledovalo online. Událost se nesla v duchu celé plejády konspiračních témat a řada krajně pravicových influencerů zde vystoupila s projevy, které napadaly migraci, žadatele o azyl, práva trans osob, uhlíkovou neutralitu, farmaceutickou lobby a vakcíny.

Teď, když se ultrapravicovým aktivistům podařilo podnítit nepokoje, budou ze situace chtít vytěžit, co se dá. Soudě dle dřívější zkušenosti ale není pravděpodobné, že by si mítinky, jako ten z konce července, mohly udržet svou dynamiku. Buď postupně vyšumí, protože lidi odradí extrémnější neonacistické tendence v davu, nebo se jejich organizátoři mezi sebou rozhádají.

Jak navíc upozorňuje antifašistický historik David Renton, sám Tommy Robinson není moc dobrý vůdce. Jeho hlavní vášní je totiž zřejmě získávání finančních darů od svých příznivců. Robinson nedávno tweetoval z dovolené v kyperském letovisku Agia Napa, protože Británii opustil den předtím, než měl stanout před soudem kvůli údajnému porušení příkazu neopakovat lži o dospívajícím syrském uprchlíkovi.

Pravděpodobnější variantou je, že se v následujícím období stane dominantním tématem parlamentní pravice příběh o tom, že se „nám možná nemusí líbit, co výtržníci udělali, ale ohledně migrace a islámu měli pravdu“. Největší prospěch z toho nakonec bude pravděpodobně mít nejznámější propagátor brexitu a lídr strany Reform UK Nigel Farage. „Doufám, že nás posloucháte Nigele Faragi, protože my jsme vaši voliči,“ prohlásil ostatně jeden z řečníků na Robinsonově demonstraci.

Farage exceluje v tom, že posouvá hlavní proud co nejvíce doprava a následně sám sebe prezentuje jako nositele jediného rozumného řešení. Bezprostředně po vraždách v Southportu tak na svých sociálních sítích uveřejnil video, v němž se ptá, proč se incident nešetří jako teroristický čin, a zamýšlí se nad tím, zda nám třeba „není pravda zatajována“. Jde o úplně klasické faragovské popíchování a pomrkávání.

S podporou širšího podhoubí pravicově populistických komentátorů a médií se bude vyvíjet soustředěná snaha omlouvat motivaci výtržníků, ne-li dokonce jejich činy. „Může za násilnosti v Southportu levičácká elita, která pokračuje v očerňování a ignorování rozhněvaných komunit?“ ptal se v tomto duchu prostřednictvím online ankety prvního srpna kanál GB News.

Jak odpovědět na rasistické lži a násilí

O to zásadnější je reakce labouristické vlády. Předseda vlády Keir Starmer doposud uplatňoval politiku zaměřenou striktně na represi. Spíše než jako premiér při tom působil jako vrchní státní zástupce, což je ostatně jeho bývalé povolání.

Jeho přístup sice může nepokoje potlačit, bez autentické politické reakce se ale neobejdeme. V nadcházejících měsících se budou ozývat hlasy, že obavy výtržníků byly vlastně „oprávněné“ a že etnické konflikty jsou nevyhnutelným důsledkem přistěhovalectví. Události budou mylně spojovány s nárůstem kriminality a nepochybně je třeba počítat s recyklací mýtu o „dvojím metru policie“, podle nějž jsou strážníci vůči etnickým menšinám a levici shovívavější.

Kdekdo také využije motivu dvaapadesáti procent obyvatel, kteří dle nedávného průzkumu veřejného mínění agentury Ipsos tvrdí, že imigrace je „příliš vysoká“. Ale bude přitom ignorovat relativní většinu, která podle stejného průzkumu věří, že přistěhovalectví bylo pro zemi přínosné nebo že rozmanitost je samozřejmou každodenní součástí života v Británii. S argumenty krajní pravice se bude nezbytné utkat přímo.

Bude ale také důležité odolat pokušení interpretace, že násilí má jednoduché ekonomické vysvětlení. Ovšemže není náhoda, že se velká část nepokojů odehrává v částech země, odkud se vytratila politická moc a bohatství, protože se britská společnost stává čím dál tím nerovnější. Náhodou není ani to, že nepokoje se děly v těch částech země, kde životně důležité společenské instituce, které mají udržovat komunity šťastné a soudržné, zanikly během čtrnácti let politiky škrtů.

Probíhající nepokoje jednoduše nejsou bolestným nářkem těch nejchudších. Páchají je lidé, kteří jsou schopni najít pocit sounáležitosti pouze tím, že vyčleňují a napadají ostatní na základě jejich etnické příslušnosti, a kteří se oddávají destruktivnímu fantazírování o tom, že jejich vlastní frustrace se umenší, budou-li na tom jiní ještě hůře.

Povzbuzuje-li naše společnost lidi k tomu, aby se takto chovali, pak musíme začít mluvit o tom, jak to změnit. To se ale neobejde bez toho, že zcela odmítneme rasistické lži, jež násilí živí.

Z anglického originálu This time it’s worse publikovaného na webu London Review of Books přeložil DANIEL KOTECKÝ. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.