Kdekoli se rozpadá společenská smlouva, vznikají také optimální podmínky pro šíření všelijakých fám a nesmyslů. Jakkoli se mohou zdát jako opravdu nehorázné a očividně nesmyslné, odrážejí se v nich nejhlubší lidské obavy a předsudky.

Právě to se dnes děje v Rusku, jak ukazuje třeba případ bývalého poradce prezidenta Vladimira Putina Sergeje Markova. Ten varoval, že Ukrajina vytváří „homosexuální supervojáky“, kteří prý vedou válku proti jeho zemi: „Vojenští teoretici a historici vědí, která armáda byla ve starém Řecku nejsilnější. Byli to Sparťané. Spojovalo je homosexuální bratrství. Všichni byli teplouši. Taková byla politika jejich vládců. Myslím si, že to samé se plánuje i v případě ukrajinské armády.“

Tato směs homofobie, nesmyslných představ o minulosti a blouznění o supervojácích jako vystřižených z marvelovských komiksů jasně dokládá, že Markov nemá ani minimální zájem o pěstování kritického myšlení a racionální analýzu. Nic to však nebrání, aby takováto idiotská prohlášení nenacházela odezvu přinejmenším u některých podstatných skupin ruské společnosti.

Stejnou míru pomatenosti vykazují v Rusku ve stále větší míře i vzpomínky na velká národní traumata a zločiny. Kněz známý jako „otec Antonín“ smáčel při nedávném obřadu ve Velikije Luki v Pskovské oblasti šestadvacetimetrovou Stalinovu sochu svěcenou vodou. Prohlásil, že ačkoli během dlouhého stalinského teroru „církev trpěla“, měli by mu dnes být Rusové vděční, protože utrpení přineslo tolik „nových ruských mučedníků a zpovědníků, ke kterým se nyní můžeme modlit a kteří pomáhají obrodit naši vlast“.

Strašák humanismu a plurality

Taková perverzní úvaha není daleko od tvrzení, že by Židé měli být vděční Hitlerovi, protože vytvořil podmínky pro vznik izraelského státu. A světe div se, podobné výroky v Izraeli skutečně zaznívají. Podle investigace izraelského zpravodajského kanálu Channel 13 z roku 2019 učí rabíni na vojenské přípravce Bnej David budoucí důstojníky izraelské armády toto:

„Holocaust se netýkal vyvražďování Židů. To je hloupost. To, že byl systematický a ideologicky zakotvený, ho činí morálnějším než nějaké nahodilé vraždění. Humanismus, sekulární kultura — to je holocaust. Skutečným holocaustem je pluralismus.

Nacistická logika byla vnitřně konzistentní. Hitler hlásal, že určitá skupina ve společnosti je příčinou všeho zla na světě, a proto musí být vyhlazena. … Bůh už léta zvěstuje, že diaspora je za námi, ale Židé ho neposlouchají. Z této choroby je musí vyléčit holokaust… Hitler byl navýsost poctivý. Jistěže měl pravdu ve všem, co řekl. Jeho ideologie byla správná… Jedinou chybou nacistů bylo, že stáli na špatné straně.“

Tím však ponaučení nekončí. Studenti se také dozvěděli, že „s Boží pomocí se otroctví opět navrátí a nežidé se budou chtít stát našimi otroky. Podívejte se na ně, mají genetické poruchy. Zeptejte se průměrného Araba, co si přeje. Chce žít pod okupační správou… Nedokážou si vládnout, ani nic jiného… Ano, jsme rasisté. Věříme v rasismus. Jednotlivé rasy mají své genetické vlastnosti a my musíme zvážit, jak jim můžeme pomoci.“

Zajisté, že takto extrémní rétoriku otevřeně schvaluje jen malá fanatická náboženská menšina. Přesto tyto výroky dobře ukazují, co je základem politiky současné krajně pravicové vlády na Západním břehu Jordánu.

Přirovnávat situaci v Izraeli a na okupovaných územích k nacistickému Německu se může zdát jako nepatřičné zveličování, a pokud to prohlásí nežid, je okamžitě odmítnut jako antisemita. Pokud tak mluví přední židovské osobnosti, je o důvod víc jim věnovat pozornost. Společnost, která slepě padá do propasti sebeospravedlňujících lží, potřebuje rozumné lidi, kteří jí konečně otevřou oči.

Všimněme si bývalého velitele Severního velitelství Izraelských obranných sil Amira Levina, který v nedávném rozhovoru pro izraelskou veřejnoprávní stanici řekl: „Na Západním břehu Jordánu už pětasedmdesát let neexistuje demokracie a panuje naprostý apartheid. … Izraelské obranné síly, které si na tomto území vynucují suverenitu, se rozkládají zevnitř a nečinně přihlížejí osadnickým výtržnostem. Stávají se spolupachateli válečných zločinů.“

Když Levina požádali, aby své tvrzení konkretizoval, i on zmínil nacistické Německo: „Je pro mě nesmírně těžké to říkat, ale je to pravda. Projděte se Hebronem a dívejte se po ulicích. Už jimi nesmějí chodit Arabové, ale jen Židé. Přece právě tohle se dělo v těch temných dobách za nacismu.“

To, že generál Izraelských obranných sil ve výslužbě dospěl k tomuto závěru, svědčí jak o jeho mimořádném etickém postoji, tak také o tom, jak moc se situace v Izraeli zhoršila. Dokud však budou žít v této zemi lidé jako Levin, bude existovat i naděje, protože jen díky solidaritě a podpoře lidí jako je on, mají Palestinci na Západním břehu naději na důstojný život.

V dnešním Rusku, právě tak jako v Izraeli, se společenská smlouva hroutí pod břemenem kolonialismu a sporů o základní principy. V takové atmosféře člověk snadno podléhá stále absurdnějším a extrémnějším způsobům racionalizace. Avšak to, že si můžete vymyslet důvod, proč něco udělat, vůbec nemusí znamenat, že byste to udělat měli. Když se společnost kolem rozpadá, je velmi těžké nepodlehnout vábničce falešných zdůvodnění.

Z anglického originálu National Derangements publikovaného internetovým magazínem Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.