Koncem dubna 2022, sotva dva měsíce po ruské invazi na Ukrajinu, si svět začal uvědomovat hlubokou změnu, již tato válka znamená pro budoucnost. Sen o jejím rychlém řešení se rozplynul. Válka už se podivně „normalizovala“ — byla přijata jako stav, který bude pokračovat pořád. Strach z náhlé eskalace už bude náš každodenní život doprovázet natrvalo. Úřady ve Švédsku i jinde doporučují lidem, aby si udělali zásoby, které jim umožní vydržet válečné podmínky.

Tento posun v náhledu na konflikt se odráží na obou jeho stranách. V Rusku se stále hlasitěji mluví o globální konfrontaci. Jak ostatně uvedla šéfredaktorka ruské státní televize RT Margarita Simonjanová: „Buď na Ukrajině prohrajeme, nebo začne třetí světová válka. Osobně si myslím, že scénář třetí světové války je reálnější.“

Tuto paranoiu podporují šílené konspirační teorie o provázaném liberálně-totalitním nacisticko-židovském spiknutí, jež má za cíl Rusko zničit. Na otázku, jak může Rusko tvrdit, že „denacifikuje“ Ukrajinu, když je ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj Žid, odpověděl ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov: „Mohu se mýlit, ale Hitler měl také židovskou krev. [Zelenského židovství] neznamená absolutně nic. Moudří Židé říkají, že nejhorlivější antisemité jsou obvykle Židé.“

Na druhé straně se zejména v Německu formuje nový typ pacifismu. Odhlédneme-li od veškeré vznešené rétoriky a zaměříme se výhradně na to, co Německo dělá skutečně, je poselství jasné: „Vzhledem k našim ekonomickým zájmům a nebezpečí, že budeme zataženi do vojenského konfliktu, nesmíme Ukrajinu příliš podporovat, i kdyby to mělo znamenat, že ji necháme Ruskem pohltit.“

Německo se obává překročení meze, za níž se Rusko skutečně rozzlobí. O tom, kde tato mez leží, ale rozhoduje pouze Vladimir Putin. Hlavní součástí jeho strategie je hrát si se strachem západních pacifistů.

Sázka na nečinnost

Je jasné, že všichni chtějí zabránit vypuknutí nové světové války. Ale jsou chvíle, kdy přílišná opatrnost agresora jen povzbudí. Tyrani ze své podstaty počítají s tím, že jejich oběti se nebudou bránit. Proto abychom zabránili širší válce a vytvořili odstrašující prostředky, musíme vytyčit jasné meze.

Západ si zatím počínal opačně. Když se Putin teprve připravoval na zahájení své „zvláštní operace“ na Ukrajině, americký prezident Joe Biden prohlásil, že jeho administrativa bude muset počkat, zda Kreml podnikne „menší invazi“ nebo plnou okupaci. Z toho samozřejmě vyplývalo, že „menší“ akt agrese by byl tolerovatelný.

Nedávný posun v náhledu na celou situaci odhaluje o postoji Západu velice temnou pravdu. Přestože jsme vyjadřovali obavy, že Ukrajina bude rychle rozdrcena, naše skutečné obavy byly přesně opačné: že invaze povede k nekončící válce. Bylo by pro nás bývalo mnohem pohodlnější, kdyby Ukrajina padla okamžitě. Umožnilo by nám to totiž vyjádřit rozhořčení, zaplakat si nad její ztrátou a dál jet jako obvykle. To, co mělo být dobrou zprávou — menší země nečekaně a hrdinně vzdorující brutální agresi velké mocnosti — se stalo zdrojem hanby a problémem, s nímž si nevíme rady.

Evropská pacifistická levice varuje před znovuzrozením hrdinského vojenského étosu, který zničil předchozí generace. Německý filozof Jürgen Habermas dokonce naznačuje, že Ukrajina se vůči Evropě dopouští morálního vydírání. V jeho pozici je cosi hluboce melancholického. Jak Habermas dobře ví, poválečná [západní] Evropa se mohla zříci militarismu jen proto, že byla skrytá pod americkým jaderným deštníkem.

Návrat války na kontinent však odhaluje, že období po druhé světové válce je u konce a že bezpodmínečný pacifismus by vyžadoval stále větší morální kompromisy. Musíme se smířit s tím, že bude opět zapotřebí „hrdinských“ činů, a to nejen k odporu a k odvrácení agrese, ale také k tomu, abychom zvládli problémy, jako jsou ekologické katastrofy a hlad.

Po potopě

Ve francouzštině je rozdíl mezi tím, čeho se bojíme na první pohled, a tím, čeho se bojíme opravdu, pěkně vidět na jevu nazývaném ne explétif. Francouzské „ne“ se totiž ve větě často používá jen z gramatických důvodů a kvůli výslovnosti. Jde především o vedlejší věty vyjadřující postoj mluvčího, jež následují po slovesu s negativní konotací, jako je bát se, vyhýbat se či pochybovat. Funkcí onoho „ne“ je jen zdůraznit negativní aspekt toho, co mu předchází.

Jacques Lacan použil ne explétif k vysvětlení rozdílu mezi přáním a touhou. Když ve francouzštině řeknu: „Bojím se, že (ne) přijde bouřka,“ je mým vědomým přáním, aby bouřka nepřišla. Ale moje skutečná touha je vepsána do onoho „ne“: bojím se, že bouřka nepřijde, protože ve skrytu mě fascinuje její ničivá síla.

Něco podobného platí i pro evropské obavy ze zastavení dodávek ruského plynu. Říkáme: „Obáváme se, že přerušení dodávek plynu způsobí ekonomickou katastrofu.“ Ale co když je náš deklarovaný strach falešný? Co když se ve skutečnosti bojíme, že přerušení dodávek plynu katastrofu nezpůsobí? V tomto duchu se mě nedávno zeptal Eric Santner z Chigaské univerzity: Co by to znamenalo, kdybychom se dokázali rychle přizpůsobit?

Ukončení dovozu ruského plynu by sice nezpůsobilo konec kapitalismu, „nicméně by si vynutilo skutečný posun v ‚evropském‘ způsobu života,“ změnu, která by byla velmi vítaná, a to bez ohledu na Rusko. Chápeme-li ne explétif doslova — v rozporu mezi přáním a touhou, pak jednat na základě „ne“ je dnes možná nejopravdovějším politickým vyjádřením svobody.

Vezměme si třeba tvrzení propagované Kremlem, že zastavení dodávek ruského plynu by se rovnalo ekonomické sebevraždě. Nebylo by osvobozující, pokud je to nutné udělat, aby se naše společnosti jednoduše vydaly na udržitelnější cestu? Abychom parafrázovali Kurta Vonneguta: Vyhnuli bychom se tak tomu, abychom se do dějin zapsali jako první společnost, která se nezachránila, protože to nebylo ekonomicky výhodné.

Čí globalizace?

Západní média jsou plná zpráv o miliardách dolarů posílaných na Ukrajinu. Rusko přitom stále inkasuje desítky miliard dolarů za plyn, který dodává do Evropy. Evropa odmítá vzít v úvahu, že by na Rusko mohla vyvinout mimořádně účinnou formu nevojenského nátlaku a současně také učinit mnoho pro planetu. Zřeknutí se ruského plynu by navíc umožnilo vykročit na cestu jiného typu globalizace — tolik potřebné alternativě jak k západní liberálně-kapitalistické formě, tak k její rusko-čínské autoritářské podobě.

Rusko však nechce rozbít pouze Evropu. Prezentuje se také jako spojenec rozvojového světa proti západnímu neokolonialismu. Ruská propaganda obratně využívá trpkých vzpomínek mnoha rozvojových zemí a zemí se středními příjmy na zneužívání ze strany Západu. Nebylo snad bombardování Iráku horší než bombardování Kyjeva? Nebyl Mosul srovnán se zemí stejně nelítostně jako Mariupol? Kreml, který vojensky podporuje diktátory v Sýrii, ve Středoafrické republice a jinde, prezentuje Rusko jako aktéra dekolonizace.

Činnost Kremlem využívané žoldnéřské organizace Vagnerovců, která je nasazována ve prospěch autoritářských režimů po celém světě, nabízí náhled na to, jak by vypadala globalizace v ruském stylu. Putinův blízký spolupracovník Jevgenij Prigožin, který stojí za touto skupinou, nedávno sdělil jednomu západnímu novináři: „Jste umírající západní civilizace, která považuje Rusy, Malijce, Středoafričany, Kubánce, Nikaragujce a mnoho dalších národů a zemí za lůzu třetího světa. Jste ubohá banda ohrožených úchylů, ale nás je mnoho, jsou nás miliardy. A vítězství bude naše!“

Když Ukrajina hrdě prohlašuje, že brání Evropu, Rusko odpovídá, že brání všechny minulé i současné evropské oběti. Účinnost této propagandy bychom neměli podceňovat. V Srbsku ukazují poslední průzkumy veřejného mínění, že většina voličů je nyní poprvé proti vstupu do Evropské unie. Pokud chce Evropa vyhrát novou ideologickou válku, bude muset změnit svůj model liberálně-kapitalistické globalizace. Cokoli jiného než radikální změna selže a promění Evropskou unii v pevnost obklíčenou nepřáteli, kteří jsou odhodláni do ní proniknout a zničit ji.

Jsem si přitom dobře vědom důsledků bojkotu ruského plynu. Vedlo by to k tomu, co jsem opakovaně označil za „válečný komunismus“. Naše ekonomiky by se musely reorganizovat tak, jako v případě války v plném rozsahu nebo podobně rozsáhlé katastrofy. A nejsme od toho tak vzdáleni, jak se nám zatím může zdát. Ve Velké Británii se již nyní kvůli válce prodává kuchyňský olej na příděl. Pokud se Evropa ruského plynu zřekne, bude naše přežití podobné zásahy vyžadovat. Rusko však počítá s tím, že Evropa není schopna udělat cokoli „hrdinského“.

Pravdou přitom je, že takové změny by zvýšily riziko korupce a poskytly vojensko-průmyslovému komplexu příležitost, aby si nahrabal další zisky. Tato rizika však musíme zvážit s ohledem na další výzvy, které dalece přesahují kontext války na Ukrajině.

„Pět jezdců“

Svět se potýká s mnohými a souběžnými krizemi, které připomínají čtyři jezdce apokalypsy: mor, válku, hladomor a smrt. Tyto jezdce však nelze jednoduše klasifikovat a odmítnout jakožto postavy zla. Jak poznamenal Trevor Hancock, první předseda kanadské Strany zelených, jsou postavy apokalyptických jezdců „až pozoruhodně blízké tomu, co bychom mohli nazvat čtyřmi jezdci ekologie, kteří v přírodě regulují velikost populace“. Z ekologického hlediska hrají „čtyři jezdci“ pozitivní roli tím, že zabraňují přemnožení.

V případě lidského druhu ovšem tento regulační princip nefunguje: „Lidská populace se za posledních sedmdesát let více než ztrojnásobila, z 2,5 miliardy v roce 1950 na dnešních 7,8 miliardy. Co se tedy stalo… Proč nás nic neomezuje? Existuje snad pátý jezdec, který způsobí, že se naše populace v určitém okamžiku přímo zhroutí, jako se to stává lumíkům?“

Hancock poznamenává, že lidstvo bylo donedávna schopno držet své čtyři jezdce apokalypsy na uzdě pomocí medicíny, vědy a techniky. Nyní se však „masivní a překotné globální ekologické změny, které jsme vyvolali,“ vymykají naší kontrole. „Takže i když nás samozřejmě může vyhladit úder asteroidu nebo výbuch supervulkánu, největší hrozbou pro lidskou populaci, oním ‚pátým jezdcem‘ jsme my sami.“

Zda budeme zničeni, nebo zachráněni, záleží na nás. Přestože povědomí o těchto hrozbách v celosvětovém měřítku roste, nepromítlo se zatím do smysluplných opatření. A tak čtyři jezdci cválají stále rychleji. Po epidemii covidu-19 a znovuvypuknutí rozsáhlé války se nyní rýsuje potravinová krize. Covid, válka i hlad už dnes vedou a dále povedou k hromadným úmrtím stejně tak jako stále závažnější přírodní katastrofy způsobené změnami klimatu a úbytkem biologické rozmanitosti.

Pokušení oslavovat válku jako autentický zážitek, který nás má pozvednout z našeho samolibého konzumního hédonismu, bychom však měli odolat. Alternativou ovšem není ani odevzdanost. Spíše jí je způsob mobilizace, který nám bude prospěšný ještě dlouho po skončení války. Vzhledem k nebezpečím, kterým čelíme, je vojenské nadšení zbabělým útěkem před realitou. Týmž strkáním hlavy do písku je ale i pohodlná, nehrdinská lhostejnost.

Z anglického originálu Heroes of the Apocalypse publikovaného internetovým magazínem Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ. Text v DR vychází ve spolupráci s Nadací FES Praha.