Nedávná krize v severním Kosovu skončila stejně rychle, jako se objevila — nikdo si totiž nepřál její eskalaci. Opět však propukne, protože Rusko na Balkáně stále podněcuje napětí, které ji vyvolalo. Banální příčina krize ukazuje, jak snadno může jiskra přeskočit v požár.

Kosovská vláda vydala nařízení, podle něhož si Srbové žijící v severním Kosovu musí zažádat o místní poznávací značky, které nahradí jejich dosavadní srbské. Srbové však uspořádali protesty — údajně došlo i ke střelbě — a zablokovali dva hraniční přechody, čímž kosovské orgány přiměly opatření o měsíc odložit a jednat o dalším postupu.

Srbsko zavedlo obdobné pravidlo pro držitele kosovských poznávacích značek na svém území už dávno a Kosovo se jen snažilo uplatnit stejný postup. Problém je samozřejmě v tom, že Srbsko neuznává Kosovo jako nezávislý stát — na rozdíl od Spojených států a zhruba další stovky zemí.

Proti úpadku?

Jednalo by se o čistě lokální událost, kdyby nebyla spojena s geopolitickou dynamikou vyvolanou ruskou válečnou agresí na Ukrajině. Jak se ovšem s odkazem na ruské zdůvodnění vpádu na Ukrajinu nechal nedávno slyšet Vladimir Djukanovič, poslanec vládnoucí Srbské pokrokové strany: „Srbsko by mohlo být donuceno ‚denacifikovat‘ Balkán“. Dokonce i výraz „donutit“ je ohlasem fráze Kremlu, že jej k invazi na Ukrajinu vyprovokovala agrese NATO.

Djukanovičova poznámka o Balkáně sleduje stejnou logiku jako ruská rétorika popisující Evropu chycenou ve víru sebezničujícího úpadku (LGBTQ+, stejnopohlavní sňatky, nejasné genderové rozdíly a tak dále), již bude nezbytné „denacifikovat“. Jak vysvětluje Alexandr Dugin, dvorní filozof ruského prezidenta Vladimira Putina: „Bojujeme proti absolutnímu zlu, ztělesněnému v západní civilizaci, její liberálně-totalitní hegemonii, v ukrajinském fašismu…“

Podle tohoto nového konzervatismu jsou nacismus, komunismus a bující hédonismus vposledku totéž. Takové spojování protikladů je ale příliš i na nekompromisního hegeliána. Odhaluje do očí bijící nekonzistentnost myšlení nejen kremelských propagandistů, ale i proruské americké a evropské alternativní pravice, která se prohlašuje za ztělesnění tradičních křesťanských hodnot — i když svými slovy i činy schvaluje genocidu a oslavuje sexuální násilí.

Kreml jako přední aktér této kulturní války intervenuje prostřednictvím svých zástupců nejen v Kosovu, ale i v Bosně, kterou varoval před členstvím v NATO. Západní levičáci a pacifisté se bohužel rozhodli geopolitický rozměr Putinova projektu „denacifikace“ jednoduše ignorovat. Bývalý předseda britské Labouristické strany Jeremy Corbyn si nedávno postěžoval: „Cpát tam [na Ukrajinu] zbraně nepřinese řešení, jenom válku prodlouží a vyostří. Možná nás čekají roky války na Ukrajině.“

Z tohoto postoje nepřímo vyplývá, že západní vlády by měly jednoduše nechat Rusko okupovat Ukrajinu. Jde o zvláštní „pacifismus“, který nevyvíjí tlak na útočníka, ale na oběť — která se nesmí příliš bránit — a na její podporovatele — kteří jí nesmějí příliš pomáhat.

Západní „pacifisté“ trvají na nutnosti „oddémonizovat“ Putina. Dříve nebo později musí proběhnout jednání, takže bychom k němu měli přistupovat jako k budoucímu partnerovi. Ve skutečnosti bychom měli udělat pravý opak: útok na Ukrajinu nás nutí Putina zdémonizovat, nikoli však jako osobu, ale jako představitele nebezpečného geopolitického a ideologického projektu.

Přibývá stále více důkazů, že se Rusko mění v něco, co je obyvatelům dnešních západních demokracií radikálně cizí, s čím jsou však dobře obeznámeni studenti evropské historie. Vezměme si nedávný návrh Liberálně-demokratické strany Ruska nahradit slovo „prezident“ termínem „pravitěl“ („vládce“). Podle strany slovo „prezident“ Rusy „vždy ztrapňovalo,“ protože bylo poprvé použito ve Spojených státech a do zbytku světa se rozšířilo až „mnohem později“.

Za velkého ptáka

Zatímco hlavním ideologickým terčem nové pravice je západní „úpadek“, její fascinace vládou siláckých chlapáků je prosycena sprostotou. V nedávném vystoupení se během předvolební kampaně rozplývala republikánská kandidátka na guvernérku Arizony Kari Lakeová nad tím, že její republikánští kolegové Donald Trump a floridský guvernér Ron DeSantis mají „energii velkých ptáků“.

Nejedná se o nijak nahodilý, ale naopak nevyhnutelný rys obhajoby křesťanství ze strany nové pravice. Aby přitáhli dostatek příznivců, musí její čelní představitelé nabízet přebytek chtění — neuspokojují sice žádnou potřebu, ale skrze sprostotu vytvářejí neukojitelné chtění. Ideologie, která svým stoupencům dovoluje dát průchod jejich nejnižším pudům, může mobilizovat miliony.

Vezměme si ještě jiný příklad: není ruská „vojenská mírotvorná intervence“ na Ukrajině podobná tomu, co v roce 2012 popsal americký poslanec a tehdejší republikánský kandidát do senátu za stát Missouri Todd Akin jako „legitimní znásilnění“? Potraty by podle Akina měly být zcela zakázané, protože pokud je žena „legitimně znásilněna“, její tělo prý pozná, že nemá otěhotnět.

Když se zvedla vlna pobouření, Akin prohlásil, že se jen „špatně vyjádřil“. Měl prý na mysli, že existují „legitimní případy znásilnění“, označované tak policií, „když vede vyšetřování a podobně“. Jádro jeho sdělení se ale nezměnilo: pokud žena po znásilnění otěhotní, musela to ve skrytu duše chtít, protože jinak by tomu „stresová“ reakce jejího těla zabránila.

Je příznačné, že Putin týmž způsobem mluvil o Ukrajině. Na tiskové konferenci 7. února se vysmál námitkám ukrajinské vlády k minským dohodám a dodal: „Ať se ti to líbí, nebo nelíbí, musíš to vydržet, krásko“. Sexuální podtext této hlášky je Rusům a Ukrajincům dobře znám z písně Šípková Růženka v rakvi spí od punkové kapely Rudá plíseň ze sovětské éry: „Šípková Růženka v rakvi spí, připlížil jsem se k ní a ojel ji. Ať se ti to líbí, nebo nelíbí, má spící krásko.“

Putin naznačuje, že znásilnění země je omluvitelné. Oběť si o to přece přímo říkala. Stejně jako v případě znásilnění není motivací nové pravice láska, ale nadvláda.

Z anglického originálu Degeneracy, Depravity, and the New Right publikovaného internetovým magazínem Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.