Na filmovém festivalu Press Play Prague získal cenu za nejlepší celovečerní dokument film Vrátil se — investigace sexuálního násilí o sexuálních zločinech spáchaných ruskými vojáky v dnes již osvobozených oblastech na Ukrajině. Novinářská investigace ukrajinského deníku Kyiv Independent stojí za pozornost nejen proto, že se novinářskému týmu podařilo odhalit pachatele, ale i kvůli mimořádné citlivosti vůči oběma přeživším.

O tom, proč je žádoucí, aby se do vyšetřování válečných zločinů zapojila i novinářská obec, o systematické povaze sexuálních válečných zločinů i o tlacích ukrajinských autorit na svobodný tisk jsme hovořili se zástupkyní šéfredaktorky Kyiv Independent Tomou Istominovou.

Před rokem založené oddělení vyšetřování válečných zločinů v deníku Kyiv Independent svým způsobem dělá práci orgánů činných v trestním řízení. Proč je to vhodné, ba žádoucí?

Naše práce se práci orgánů činných v trestním řízení určitě v něčem podobá. Na Ukrajině nám chybí dostatek lidí, kteří by mohli vyšetřit všech sto padesát tisíc nahlášených válečných zločinů. Válka navíc pokračuje, nové případy válečných zločinů přibývají s každým dnem. A na Ukrajině máme mnoho schopných investigativních novinářů a novinářek, kteří chtějí být součástí tohoto procesu, protože v tom jsou dobří.

Nejsme ale policie ani státní zastupitelství. Odsouzení pachatelů podléhá zavedeným procesům a to samozřejmě necháváme na orgánech činných v trestním řízení, ačkoliv s nimi naše informace sdílíme.

Naší úlohou je nicméně především šířit informace, postarat se o, že svět — zvláště zahraniční publikum — rozumí rozsahu a systematické povaze válečných zločinů spáchaných na Ukrajině, stejně jako tomu, že zpravidla nejsou potrestány a že Rusko páchání takových zločinů buď přímo nařizuje, nebo tiše schvaluje.

Jednoho z pachatelů ve filmu hrozili ruští vojáci zastřelit poté, co přišli na to, že znásilnil těhotnou ženu. Experti ve filmu zároveň poukazovali na to, že sexuální násilí na ženách představuje válečnou zbraň, systematicky používanou k podmanění obyvatelstva. Jak moc dnes víme, zda je povaha sexuálního násilí páchaného ruskými vojáky na Ukrajině skutečně systematická?

Zdokumentováno je téměř tři sta případů sexuálních zločinů. V některých případech mluvíme o „oportunistickém sexuálním násilí“ — někdo vidí příležitost se sexuálního násilí dopustit a tak ji využije, aniž by k tomu byl pobízen někým jiným.

Je však důležité, jak ve filmu argumentují právní experti, že velitele považujeme za zodpovědné za zločiny spáchané členy jejich jednotky. Vytvářejí totiž uvnitř jednotek určité prostředí, kulturu, v níž vojáci rozumí, že takové zločiny smějí páchat. Když se o spáchání zločinů velitelé dozvědí, nedají najevo, že to není v pořádku a pachatele nepotrestají. Ani jeden z pachatelů zmíněných ve filmu nebyl za válečný zločin potrestán.

Že jsou si velitelé činů svých vojáků vědomí, víme i díky mnoha svědectvím. Sexuální násilí představuje nástroj, který okupanti používají, aby místní populaci vyděsili, umlčeli a odradili od spolupráce s ukrajinskými vojáky.

Když jsme se s lidmi bavili o okupovaných teritoriích, často jsme zaslechli frázi „schovejte své dívky!“ Tuto větu opakovaně slyšelo místní obyvatelstvo během okupace ruskými vojsky třeba v osvobozené Kyjevské oblasti. V Chersonské oblasti tuto větu řekl jedné z rodin velitel vojáka, který předtím sexuální zločin spáchal. Takže víme, že si velitelé jsou tohoto vzorce chování vědomi a tolerují ho, ať už k tomu vojáky aktivně pobízejí, nebo ne.

Jak těžké bylo najít přeživší sexuálního násilí, které byly ochotné podělit se o svou zkušenost veřejně?

Velmi těžké. Neustále se kvůli tomu posouvalo datum, kdy na snímku vůbec můžeme začít pracovat. Se zkušeností se sexuálním násilím se pojí mnoho komplexních pocitů — pocity viny, ostudy, znehodnocení, pochybnosti o sobě. Strach, že vás někdo ve filmu pozná, i když vystoupíte anonymně, třeba podle hlasu. Strach z nepochopení ostatních. Když promluvíte veřejně, můžete tak znovu traumatizovat své blízké. Přeživší zároveň nechtějí být chápány pouze skrze to, co se jim stalo.

Když naše reportérka konečně našla ženy, které byly ochotny promluvit, trvalo dlouho, než si získala jejich důvěru. Mnoho lidí, kteří si něčím takovým projdou, důvěru k lidem zcela ztratí. Reportérka proto s přeživšími dlouho chodila do kaváren či na procházky, aby se s ní cítily pohodlně a věřili jí. Kontakt s oběma z nich udržuje dodnes.

Na co si mají dát novinářky či novináři pozor, když mluví s přeživšími sexuálních zločinů, aby dotyčné neretraumatizovali?

Zásadní je nastolit téměř přátelskou atmosféru a dát respondentkám a respondentům dostatek prostoru a svobody. Ujistit se, že chápou, že kdykoliv mohou říct „ne, o tomhle nechci mluvit“ a že nemusejí zacházet do detailů. Zároveň jsme se rozhodli, že během rozhovoru nebudou popisovat, jaké konkrétní akty sexuálního násilí se staly, protože to není podstatné. Podstatné je, že se nějaké akty sexuálního násilí staly, co se stalo předtím, co se stalo potom. A právě při popisu detailů bychom čelili nejvyššímu riziku, že přeživší retraumatizujeme.

Změnila nějak debata o sexuálních zločinech spáchaných ruskými vojáky veřejnou debatu o sexuálním násilí na Ukrajině obecně?

Nemyslím, že by zatím na toto téma probíhala dostatečně otevřená debata. Jen velmi málo sexuálních zločinů bylo dosud veřejně odhaleno. Ještě těžší veřejně promluvit je pro muže, kteří zažili sexuální násilí třeba v zajetí. Jsou jako stínová armáda traumatizovaných lidí, o kterých nemluvíme dost. Média nedávno přinesla třeba příběhy mužů, kteří v zajetí zažili sexuální násilí, jehož účelem bylo připravit je o jejich reprodukční schopnosti. Po návratu ze zajetí už nemohou mít děti. To je další velká skupina lidí, o níž zatím moc nemluvíme.

Hovoříme spolu na festivalu o novinářství. Jak válka ovlivnila svobodu ukrajinských médií?

Čelíme mnoha výzvám. Najednou nemáme přístup na území, která jsou okupovaná nebo která těsně sousedí s válečnou frontou, což situaci komplikuje zvláště u vyšetřování válečných zločinů. Největším ohrožením pro novináře na Ukrajině zůstává ruské ostřelování. Jsme součástí populace, která je jím bez přestání ohrožená.

Zároveň však bohužel kancelář prezidenta Zelenského roli médií nerozumí a nerespektuje je jako nezávislé instituce a klíčový pilíř demokracie. Zvláště v době války vnímá jeho tým kritiku vlády málem jako zradu a osočuje novináře a novinářky, že nevidí, kdo je skutečný nepřítel. Odhalujeme přitom věci, které nepočkají. Třeba případ korupce na ministerstvu obrany má bezprostřední dopad na naše šance přežít válku.

Respektuji Zelenského za mnoho věcí, byl statečný, v mnoha ohledech náš národ inspiroval, vede si dobře na poli mezinárodních vztahů. Musí však nadále sloužit lidem — vždyť jeho vlastní strana se jmenuje Služebník lidu. Ve spoustě ohledech se dopustil on a jeho tým chyb a naším úkolem je na to poukázat a činit je za to zodpovědnými — a oni to musí respektovat.

Jak však nedávno upozornila Ukrajinská pravda, Zelenskyj aktivně vybízel inzerenty, aby na Ukrajinské pravdě neumisťovaly svou reklamu, což představuje další vážné vyostření napětí mezi médii a prezidentskou kanceláří. Takže kromě toho, že žijeme s rizikem, že nás zasáhne ruská střela, čelíme tlaku ze strany ukrajinských autorit a musíme znovu a znovu dokazovat, jak moc je naše práce důležitá.

PETRA DVOŘÁKOVÁ