Kniha Katěriny Gordějevové Odnes můj žal je souborem reportáží o lidech, které bezprostředně postihla válka na Ukrajině. Většina z nich jsou Ukrajinky z východní části země, které se liší věkem, vzděláním, sociálním statutem i vnímáním světa. Spojuje je však hluboké trauma ztráty nejbližších lidí a domova. Kromě nich podává svůj pohled na válku a život i několik občanek a občanů Ruska.

Příběhů je čtyřiadvacet — symbolicky podle data 24. února 2022, kdy Rusko Ukrajinu přepadlo. Gordějevová se s aktéry setkala na mnoha místech od západní Evropy až po Rusko. Kniha byla sepsána rusky a byla přeložena již do jedenácti jazyků. Ruský originál však dosud nevyšel. Česky ji vydalo nakladatelství Maraton v brilantním překladu Václava Štefka.

Řekni Gordějevové

Katěrina Gordějevová je jednou z nejznámějších ruských novinářek střední generace. Původně pracovala jako válečná reportérka v Čečensku, Afghánistánu a Iráku, ale z politických důvodů z ruské televize NTV odešla a po anexi Krymu opustila Rusko.

O kvalitě její novinářské práce a občanských pozicích svědčí, že je nositelkou Mezinárodní novinářské ceny Anny Politkovské. Ale i fakt, že jako všichni významnější ruští představitelé politické opozice a občanští aktivisté má v Rusku status zahraniční agentky.

Mimořádnou popularitu si získala zejména díky rozhovorům s osobnostmi ruského kulturního a společenského života, které od roku 2020 publikuje na YouTube. Kanál „Řekni Gordějevové“ má dnes půldruhého milionu odběratelů a obsahuje na 150 videí. Velmi otevřené rozhovory s výraznými oponenty kremelské moci po začátku války si získaly mimořádný zájem publika a mají miliony zhlédnutí.

Již v těchto rozhovorech Gordějevová prokázala, že dokáže vést empatický, hluboký rozhovor s lidmi velmi rozmanitého založení. Nicméně přes všechnu rozdílnost to byli lidé, kteří jí byli blízcí kulturně, intelektuálně, svým společenským statusem, a ona pro ně byla respektovanou partnerkou v dialogu.

V rozhovorech, které v průběhu loňského roku vedla pro svůj dokumentární film Lidé ve válce, stejně jako pro knihu Odnes můj žal, byla Gordějevová ve zcela odlišné situaci. Rozmlouvat s lidmi postiženými těžkými psychickými traumaty, jimž válka vzala nejbližší rodinu i domov a zničila veškerý dosavadní život, bylo mnohem obtížnější. Navíc novinářka se vůči nim ocitala v roli reprezentantky národa, který všechno to utrpení způsobil.

Čas a trpělivost

Ženy, s nimiž se v knize setkává, na ni reagují různě: s některými navázala velmi blízký vztah, jiné si udržovaly distanci. Některé ženy zůstávají s Gordějevovou v kontaktu i nadále a v průběhu dalších měsíců jí sdělují důležité zprávy ze svého nového života. S jinými novinářka naopak kontakt ztrácí, což je zvláště tíživé v případech lidí, kteří se rozhodli odejít z válečné zóny do Ruska.

Kniha ale není jen souborem textů, jež mapují zvěrstva způsobená ruskou armádou na Ukrajině — byť ani to samo o sobě by jistě nebylo málo. Gordějevová totiž zprostředkovává i hlas lidí, kteří se nehodí do černobílého obrazu války ani z hlediska ruské propagandy, ale ani z ukrajinské perspektivy, jež akcentuje příběhy hrdinství a utrpení. Právě velká pestrost lidí, kteří promlouvají na stránkách knihy, podemílá schematický obraz války i ukrajinských válečných uprchlíků, jak se obvykle prezentuje v evropských médiích.

Pro evropského čtenáře není právě příjemné být konfrontován s tím, jak falešné představy si Evropané o Ukrajincích vytvářeli, když jim poskytovali pomoc a podporu. Italka Paola, jež ubytovala několik Ukrajinek, Katěrině vysvětluje: „Od uprchlíků jsme čekali, že budou roztomilí jako koťata. Mysleli jsme, že jim podáme ruku, dáme věci, které nepotřebujeme — a to bude celé. Ale všechno je to hlubší a děsivější. Vůbec nechápeme vaše problémy, máme dost těch svých.“ A poté dodává: „A pak je tady ještě jeden problém: všechno, co můžeme lidem, kteří zázrakem unikli smrti na Ukrajině, skutečně dát, je čas a trpělivost… Jedno i druhé začíná docházet. A válka nekončí.“