Kniha Katěriny Gordějevové Odnes můj žal je souborem reportáží o lidech, které bezprostředně postihla válka na Ukrajině. Většina z nich jsou Ukrajinky z východní části země, které se liší věkem, vzděláním, sociálním statutem i vnímáním světa. Spojuje je však hluboké trauma ztráty nejbližších lidí a domova. Kromě nich podává svůj pohled na válku a život i několik občanek a občanů Ruska.

Příběhů je čtyřiadvacet — symbolicky podle data 24. února 2022, kdy Rusko Ukrajinu přepadlo. Gordějevová se s aktéry setkala na mnoha místech od západní Evropy až po Rusko. Kniha byla sepsána rusky a byla přeložena již do jedenácti jazyků. Ruský originál však dosud nevyšel. Česky ji vydalo nakladatelství Maraton v brilantním překladu Václava Štefka.

Řekni Gordějevové

Katěrina Gordějevová je jednou z nejznámějších ruských novinářek střední generace. Původně pracovala jako válečná reportérka v Čečensku, Afghánistánu a Iráku, ale z politických důvodů z ruské televize NTV odešla a po anexi Krymu opustila Rusko.

O kvalitě její novinářské práce a občanských pozicích svědčí, že je nositelkou Mezinárodní novinářské ceny Anny Politkovské. Ale i fakt, že jako všichni významnější ruští představitelé politické opozice a občanští aktivisté má v Rusku status zahraniční agentky.

Mimořádnou popularitu si získala zejména díky rozhovorům s osobnostmi ruského kulturního a společenského života, které od roku 2020 publikuje na YouTube. Kanál „Řekni Gordějevové“ má dnes půldruhého milionu odběratelů a obsahuje na 150 videí. Velmi otevřené rozhovory s výraznými oponenty kremelské moci po začátku války si získaly mimořádný zájem publika a mají miliony zhlédnutí.

Již v těchto rozhovorech Gordějevová prokázala, že dokáže vést empatický, hluboký rozhovor s lidmi velmi rozmanitého založení. Nicméně přes všechnu rozdílnost to byli lidé, kteří jí byli blízcí kulturně, intelektuálně, svým společenským statusem, a ona pro ně byla respektovanou partnerkou v dialogu.

V rozhovorech, které v průběhu loňského roku vedla pro svůj dokumentární film Lidé ve válce, stejně jako pro knihu Odnes můj žal, byla Gordějevová ve zcela odlišné situaci. Rozmlouvat s lidmi postiženými těžkými psychickými traumaty, jimž válka vzala nejbližší rodinu i domov a zničila veškerý dosavadní život, bylo mnohem obtížnější. Navíc novinářka se vůči nim ocitala v roli reprezentantky národa, který všechno to utrpení způsobil.

Čas a trpělivost

Ženy, s nimiž se v knize setkává, na ni reagují různě: s některými navázala velmi blízký vztah, jiné si udržovaly distanci. Některé ženy zůstávají s Gordějevovou v kontaktu i nadále a v průběhu dalších měsíců jí sdělují důležité zprávy ze svého nového života. S jinými novinářka naopak kontakt ztrácí, což je zvláště tíživé v případech lidí, kteří se rozhodli odejít z válečné zóny do Ruska.

Kniha ale není jen souborem textů, jež mapují zvěrstva způsobená ruskou armádou na Ukrajině — byť ani to samo o sobě by jistě nebylo málo. Gordějevová totiž zprostředkovává i hlas lidí, kteří se nehodí do černobílého obrazu války ani z hlediska ruské propagandy, ale ani z ukrajinské perspektivy, jež akcentuje příběhy hrdinství a utrpení. Právě velká pestrost lidí, kteří promlouvají na stránkách knihy, podemílá schematický obraz války i ukrajinských válečných uprchlíků, jak se obvykle prezentuje v evropských médiích.

Pro evropského čtenáře není právě příjemné být konfrontován s tím, jak falešné představy si Evropané o Ukrajincích vytvářeli, když jim poskytovali pomoc a podporu. Italka Paola, jež ubytovala několik Ukrajinek, Katěrině vysvětluje: „Od uprchlíků jsme čekali, že budou roztomilí jako koťata. Mysleli jsme, že jim podáme ruku, dáme věci, které nepotřebujeme — a to bude celé. Ale všechno je to hlubší a děsivější. Vůbec nechápeme vaše problémy, máme dost těch svých.“ A poté dodává: „A pak je tady ještě jeden problém: všechno, co můžeme lidem, kteří zázrakem unikli smrti na Ukrajině, skutečně dát, je čas a trpělivost… Jedno i druhé začíná docházet. A válka nekončí.“

Mnohé Ukrajinky v Evropě narážejí na jazykové i kulturní bariéry, nemohou a ani si nechtějí zvyknout, sžít se se společností, v níž našly útočiště. Táňa vysvětluje, že přes všechnu hmotnou pomoc, péči o děti či psychologickou podporu v Evropě nedokáže žít: „Tady nemůžu najít odpověď na úplně jednoduchou otázku: Co bude dál? Kde jsme? Kdo jsme? Kdy zase vyjdu na naše zápraží a podívám se do našeho nebe? To se jenom zdá, že nebe je všude stejné. Pamatuju si, jak vypadá nebe nad naším domem. Pamatuju si to… To je Domov. S velkým D, můj Domov. Můj maličký kousek země, který mi vzali ruští vojáci… vyrvali mě odtamtud i s kořeny a teď jsem tady. A neuchytím se, nechci se uchytit, Káťo.“

Některé ukrajinské ženy se z Evropy po čase vracejí zpět domů, přímo do válečné zóny. Jiné volí emigraci do Ruska a důvodem přitom zdaleka nemusí být souhlas s politikou ruského státu. Julja z Mariupolu, která utekla se synem do Taganrogu, vysvětluje, že neumí žádný cizí jazyk než ruštinu, bojí se kulturních odlišností, a dodává: „Tohle město se podobá Mariupolu. Je tady stejný moře. A mluví se tady taky stejně, nebudeme nijak zvlášť vyčnívat.“

„My“ a „oni“

Na stránkách knihy se před čtenáři postupně rozkrývá složitost identity lidí na východě Ukrajiny, kterou Evropa vesměs nechápe. Mnozí lidé, s nimiž Katěrina mluvila, zdůrazňují, že ruština je jejich mateřština. Přesto se od Ruska a jeho propagandy kategoricky distancují: „Od koho jste nás přišli osvobozovat? Vždyť my přece jsme svobodní! Žili jsme, milovali, mluvili jsme jazykem, kterým jsme mluvili. Celý život jsem mluvila rusky — a co jako?“ vysvětluje Ljuda v berlínské emigraci.

Někdo uvěřil ideologii ruského světa a nyní se cítí zrazen a podveden kremelským režimem, jiní už před válkou jakékoli vazby na Rusko kategoricky odmítali. Kategorie „my“ a „oni“ je velmi složitá, každý ji vnímá jinak, neboť etnická, jazyková a politická identita se v prostoru východní Ukrajiny složitě proplétají.

Žena z Doněcka vypráví, že její otec po roce 2014 podlehl ideologii ruského světa. Ona s ním ostře nesouhlasila, ale když se odstěhovala do Kyjeva, narazila zde na předsudky a odmítání: „Jako bych se ocitla na odvrácené straně Měsíce: v Kyjevě si lidi mysleli, že se Doněčtí vzdali Rusům, že jsou to separatisti a že nechtějí být součástí Ukrajiny. Říkali mi, že prý neumíme ukrajinsky, že nemáme rádi svou zemi, že se chceme připojit k Rusku.“

Vzpomíná přitom, jak mladí lidé z Doněcka bojovali proti propagandě ruského světa a organizovali demonstraci proti odtržení Donbasu od Ukrajiny. „Měli takové mírumilovné poselství,“ vysvětluje. „Ano, mluvíme rusky, ale jsme Ukrajinci, nechceme se odtrhávat, zastáváme evropské hodnoty, milujeme svou zemi. Viděla jsem jejich hesla, kolegové vyráběli transparenty přímo u nás v kanceláři. Ajťáci, kreativci, designéři… Všichni ti mladí idealisti, jejichž život už ani ne rok nebude stát ani za zlámanou grešli.“

Jako nejsilnější identita, která stále znovu zaznívá v nejrůznějších příbězích, se nakonec ukazuje kategorie „my—civilisté“ v protikladu k „oni—vojáci“. A to natolik, že se Gordějevová opakovaně musí doptávat, o jakých vojácích je vlastně řeč — zda o ukrajinské armádě, Azovu, jednotkách DNR nebo Rusech. „Co na tom vlastně záleží?... Pochopte, že v takové situaci už není vůbec důležité, kdo střílí: střílejí všichni. A vy jste jako zajíc, protože ať už střílí kdokoli, střílí po vás,“ vysvětluje jí Inga.

V pronajatém bytě v cizí zemi

Jedno z nejsilnějších témat, jež procházejí napříč knihou, je téma domova. Opakovaně se takto mluví o Mariupolu. Do vypuknutí války to bylo za hranicemi Ukrajiny a Ruska takřka neznámé město, jež vstoupilo do povědomí celého světa až poté, co se tamní divadlo stalo symbolem jednoho z největších zvěrstev války. A později v souvislosti s dramatickými boji o tovární komplex Azovstal.

Pro lidi, s nimiž Gordějevová rozmlouvá, je to domov, všední, nijak oslnivě krásný, ale důvěrně blízký a drahý. A ten Rusko navždy zničilo.

„Víš, tam u nás, v parku za domem před válkou vysázeli spoustu tulipánů. Když jsme odjížděli, ohlédla jsem se a koukám: tulipány… Tadyhle kráter od granátu, tadyhle něčí hrob a kolem tulipány všech barev. Ještě k tomu zafoukal větřík a ony se rozkývaly, jako by se se mnou loučily,“ vzpomíná jedna z žen.

Domov je těžké téma i pro Gordějevovou. V její vlastní biografii se odráží složitost dějin východní Evropy: narodila se v Rostově na Donu, ruském městě poblíž ukrajinských hranic. Její babička byla židovka z Ukrajiny, dědeček pocházel z rodu baltských Němců.

Katěrina většinu života prožila v Moskvě, ale nejbližší členové rodiny žijí v Kyjevě. Po anexi Krymu emigrovala do Rigy: „Bydlím v pronajatém bytě v cizí zemi, ve které mě sice nevidí úplně rádi, ale už nemám, kam jinam bych jela…“