Kniha Katěriny Gordějevové Odnes můj žal je souborem reportáží o lidech, které bezprostředně postihla válka na Ukrajině. Většina z nich jsou Ukrajinky z východní části země, které se liší věkem, vzděláním, sociálním statutem i vnímáním světa. Spojuje je však hluboké trauma ztráty nejbližších lidí a domova. Kromě nich podává svůj pohled na válku a život i několik občanek a občanů Ruska.

Příběhů je čtyřiadvacet — symbolicky podle data 24. února 2022, kdy Rusko Ukrajinu přepadlo. Gordějevová se s aktéry setkala na mnoha místech od západní Evropy až po Rusko. Kniha byla sepsána rusky a byla přeložena již do jedenácti jazyků. Ruský originál však dosud nevyšel. Česky ji vydalo nakladatelství Maraton v brilantním překladu Václava Štefka.

Řekni Gordějevové

Katěrina Gordějevová je jednou z nejznámějších ruských novinářek střední generace. Původně pracovala jako válečná reportérka v Čečensku, Afghánistánu a Iráku, ale z politických důvodů z ruské televize NTV odešla a po anexi Krymu opustila Rusko.

O kvalitě její novinářské práce a občanských pozicích svědčí, že je nositelkou Mezinárodní novinářské ceny Anny Politkovské. Ale i fakt, že jako všichni významnější ruští představitelé politické opozice a občanští aktivisté má v Rusku status zahraniční agentky.

Mimořádnou popularitu si získala zejména díky rozhovorům s osobnostmi ruského kulturního a společenského života, které od roku 2020 publikuje na YouTube. Kanál „Řekni Gordějevové“ má dnes půldruhého milionu odběratelů a obsahuje na 150 videí. Velmi otevřené rozhovory s výraznými oponenty kremelské moci po začátku války si získaly mimořádný zájem publika a mají miliony zhlédnutí.

Již v těchto rozhovorech Gordějevová prokázala, že dokáže vést empatický, hluboký rozhovor s lidmi velmi rozmanitého založení. Nicméně přes všechnu rozdílnost to byli lidé, kteří jí byli blízcí kulturně, intelektuálně, svým společenským statusem, a ona pro ně byla respektovanou partnerkou v dialogu.

V rozhovorech, které v průběhu loňského roku vedla pro svůj dokumentární film Lidé ve válce, stejně jako pro knihu Odnes můj žal, byla Gordějevová ve zcela odlišné situaci. Rozmlouvat s lidmi postiženými těžkými psychickými traumaty, jimž válka vzala nejbližší rodinu i domov a zničila veškerý dosavadní život, bylo mnohem obtížnější. Navíc novinářka se vůči nim ocitala v roli reprezentantky národa, který všechno to utrpení způsobil.

Čas a trpělivost

Ženy, s nimiž se v knize setkává, na ni reagují různě: s některými navázala velmi blízký vztah, jiné si udržovaly distanci. Některé ženy zůstávají s Gordějevovou v kontaktu i nadále a v průběhu dalších měsíců jí sdělují důležité zprávy ze svého nového života. S jinými novinářka naopak kontakt ztrácí, což je zvláště tíživé v případech lidí, kteří se rozhodli odejít z válečné zóny do Ruska.

Kniha ale není jen souborem textů, jež mapují zvěrstva způsobená ruskou armádou na Ukrajině — byť ani to samo o sobě by jistě nebylo málo. Gordějevová totiž zprostředkovává i hlas lidí, kteří se nehodí do černobílého obrazu války ani z hlediska ruské propagandy, ale ani z ukrajinské perspektivy, jež akcentuje příběhy hrdinství a utrpení. Právě velká pestrost lidí, kteří promlouvají na stránkách knihy, podemílá schematický obraz války i ukrajinských válečných uprchlíků, jak se obvykle prezentuje v evropských médiích.

Pro evropského čtenáře není právě příjemné být konfrontován s tím, jak falešné představy si Evropané o Ukrajincích vytvářeli, když jim poskytovali pomoc a podporu. Italka Paola, jež ubytovala několik Ukrajinek, Katěrině vysvětluje: „Od uprchlíků jsme čekali, že budou roztomilí jako koťata. Mysleli jsme, že jim podáme ruku, dáme věci, které nepotřebujeme — a to bude celé. Ale všechno je to hlubší a děsivější. Vůbec nechápeme vaše problémy, máme dost těch svých.“ A poté dodává: „A pak je tady ještě jeden problém: všechno, co můžeme lidem, kteří zázrakem unikli smrti na Ukrajině, skutečně dát, je čas a trpělivost… Jedno i druhé začíná docházet. A válka nekončí.“

Mnohé Ukrajinky v Evropě narážejí na jazykové i kulturní bariéry, nemohou a ani si nechtějí zvyknout, sžít se se společností, v níž našly útočiště. Táňa vysvětluje, že přes všechnu hmotnou pomoc, péči o děti či psychologickou podporu v Evropě nedokáže žít: „Tady nemůžu najít odpověď na úplně jednoduchou otázku: Co bude dál? Kde jsme? Kdo jsme? Kdy zase vyjdu na naše zápraží a podívám se do našeho nebe? To se jenom zdá, že nebe je všude stejné. Pamatuju si, jak vypadá nebe nad naším domem. Pamatuju si to… To je Domov. S velkým D, můj Domov. Můj maličký kousek země, který mi vzali ruští vojáci… vyrvali mě odtamtud i s kořeny a teď jsem tady. A neuchytím se, nechci se uchytit, Káťo.“

Některé ukrajinské ženy se z Evropy po čase vracejí zpět domů, přímo do válečné zóny. Jiné volí emigraci do Ruska a důvodem přitom zdaleka nemusí být souhlas s politikou ruského státu. Julja z Mariupolu, která utekla se synem do Taganrogu, vysvětluje, že neumí žádný cizí jazyk než ruštinu, bojí se kulturních odlišností, a dodává: „Tohle město se podobá Mariupolu. Je tady stejný moře. A mluví se tady taky stejně, nebudeme nijak zvlášť vyčnívat.“

„My“ a „oni“

Na stránkách knihy se před čtenáři postupně rozkrývá složitost identity lidí na východě Ukrajiny, kterou Evropa vesměs nechápe. Mnozí lidé, s nimiž Katěrina mluvila, zdůrazňují, že ruština je jejich mateřština. Přesto se od Ruska a jeho propagandy kategoricky distancují: „Od koho jste nás přišli osvobozovat? Vždyť my přece jsme svobodní! Žili jsme, milovali, mluvili jsme jazykem, kterým jsme mluvili. Celý život jsem mluvila rusky — a co jako?“ vysvětluje Ljuda v berlínské emigraci.

Někdo uvěřil ideologii ruského světa a nyní se cítí zrazen a podveden kremelským režimem, jiní už před válkou jakékoli vazby na Rusko kategoricky odmítali. Kategorie „my“ a „oni“ je velmi složitá, každý ji vnímá jinak, neboť etnická, jazyková a politická identita se v prostoru východní Ukrajiny složitě proplétají.

Žena z Doněcka vypráví, že její otec po roce 2014 podlehl ideologii ruského světa. Ona s ním ostře nesouhlasila, ale když se odstěhovala do Kyjeva, narazila zde na předsudky a odmítání: „Jako bych se ocitla na odvrácené straně Měsíce: v Kyjevě si lidi mysleli, že se Doněčtí vzdali Rusům, že jsou to separatisti a že nechtějí být součástí Ukrajiny. Říkali mi, že prý neumíme ukrajinsky, že nemáme rádi svou zemi, že se chceme připojit k Rusku.“

Vzpomíná přitom, jak mladí lidé z Doněcka bojovali proti propagandě ruského světa a organizovali demonstraci proti odtržení Donbasu od Ukrajiny. „Měli takové mírumilovné poselství,“ vysvětluje. „Ano, mluvíme rusky, ale jsme Ukrajinci, nechceme se odtrhávat, zastáváme evropské hodnoty, milujeme svou zemi. Viděla jsem jejich hesla, kolegové vyráběli transparenty přímo u nás v kanceláři. Ajťáci, kreativci, designéři… Všichni ti mladí idealisti, jejichž život už ani ne rok nebude stát ani za zlámanou grešli.“

Jako nejsilnější identita, která stále znovu zaznívá v nejrůznějších příbězích, se nakonec ukazuje kategorie „my—civilisté“ v protikladu k „oni—vojáci“. A to natolik, že se Gordějevová opakovaně musí doptávat, o jakých vojácích je vlastně řeč — zda o ukrajinské armádě, Azovu, jednotkách DNR nebo Rusech. „Co na tom vlastně záleží?... Pochopte, že v takové situaci už není vůbec důležité, kdo střílí: střílejí všichni. A vy jste jako zajíc, protože ať už střílí kdokoli, střílí po vás,“ vysvětluje jí Inga.

V pronajatém bytě v cizí zemi

Jedno z nejsilnějších témat, jež procházejí napříč knihou, je téma domova. Opakovaně se takto mluví o Mariupolu. Do vypuknutí války to bylo za hranicemi Ukrajiny a Ruska takřka neznámé město, jež vstoupilo do povědomí celého světa až poté, co se tamní divadlo stalo symbolem jednoho z největších zvěrstev války. A později v souvislosti s dramatickými boji o tovární komplex Azovstal.

Pro lidi, s nimiž Gordějevová rozmlouvá, je to domov, všední, nijak oslnivě krásný, ale důvěrně blízký a drahý. A ten Rusko navždy zničilo.

„Víš, tam u nás, v parku za domem před válkou vysázeli spoustu tulipánů. Když jsme odjížděli, ohlédla jsem se a koukám: tulipány… Tadyhle kráter od granátu, tadyhle něčí hrob a kolem tulipány všech barev. Ještě k tomu zafoukal větřík a ony se rozkývaly, jako by se se mnou loučily,“ vzpomíná jedna z žen.

Domov je těžké téma i pro Gordějevovou. V její vlastní biografii se odráží složitost dějin východní Evropy: narodila se v Rostově na Donu, ruském městě poblíž ukrajinských hranic. Její babička byla židovka z Ukrajiny, dědeček pocházel z rodu baltských Němců.

Katěrina většinu života prožila v Moskvě, ale nejbližší členové rodiny žijí v Kyjevě. Po anexi Krymu emigrovala do Rigy: „Bydlím v pronajatém bytě v cizí zemi, ve které mě sice nevidí úplně rádi, ale už nemám, kam jinam bych jela…“

Nechci nenávidět, ale nemůžu si pomoct

Mnozí z těch, kdo v knize promlouvají, opakují, že je politika nikdy nezajímala a chtěli jen žít dobrý, spokojený a klidný život. A o ten je válka připravila. Stejný pocit má ale i ruská matka Ira, která se po smrti svého syna na frontě stala aktivistkou a s pomocí ukrajinského Memorialu pátrá po padlých ruských vojácích, o nichž stát rodinám nestoudně lže.

„Budou pykat… Ti, co nás do toho zatáhli, co do toho zatáhli naše děti, co rozpoutali tuhle válku a přinutili nás uvěřit, že to jinak nešlo… Víš, nikdy jsem si nemyslela, že budu taková. Ale oni tu spící Iru, které byla nějaká politika ukradená, která šla s proudem a neviděla dál než na hypotéku, probudili. Probrala jsem se. Nic jim nezapomenu. A nic neodpustím,“ uzavírá kategoricky Irina.

Všechny příběhy přes veškerou rozmanitost aktérů a jejich životních osudů pak stále znovu směřují k tématu viny ruského národa za rozpoutání války. Jedna z žen hovoří o tom, jak je pohlcená nenávistí ke všem Rusům bez rozdílu: „Nechci nenávidět, ale nemůžu si pomoct. Ta nenávist mě sžírá, mně samotné je z toho nanic, ale když čtu, co všechno nám ještě děláte, nemůžu jinak.“

Ve chvílích, kdy přijde řeč na vinu Rusů, se Gordějevová často dostává do pozice té, která má vysvětlit, v čem je smysl války pro Rusy. Saša z Charkova ji zahrnuje otázkami: „Byly to vaše bomby, co zabily naše lidi. A já nevím proč. Co jsme vám udělali? Proč nám to děláte? Čím jsme si to všechno zasloužili? U nás v Charkově se vždycky mluvilo rusky, i já mluvím rusky, ale vím, že Charkov je ukrajinské město. Když je potřeba, mluvím i ukrajinsky… Žili jsme v klidu a míru, nic jsme po vás nechtěli. Tak o co vám jde? Proč jste k nám přišli?“

„Když víš, kvůli čemu trpíš, snáší se to všechno tak nějak snáz. Ale zajímalo by mě, jak si vysvětlují svoje utrpení Rusové. Proč žijí tak těžce, tak nesvobodně? Kvůli čemu tak ohýbají svoje svědomí, neptala ses jich na to, Káťo? Co ti řekli? My víme, za co bojujeme, ale co vy?“ naléhavě se táže Táňa.

Jak můžu pořád ještě myslet rusky?

Gordějevová se dostává opakovaně do situací, které jsou pro ni velmi trýznivé: „Pokládám hlavu na stůl, chci zmizet, rozplynout se a nikdy v životě už nevidět, jak ženy spojené válkou pláčou a smějí se ve vzájemném objetí. A já je nemůžu obejmout jako třetí žena, jelikož jsem občankou země, která proměnila jejich život v peklo. A uvědomuju si to každou sekundu svého života.“

Zároveň cítí i cizotu Evropy, pro niž jsou všichni Rusové bez rozdílu nenáviděným viníkem války. Gordějevová líčí frustrující zážitek z návštěvy besedy s představiteli ruské a běloruské opozice v brněnském divadle Husa na provázku.

Katěrina po akci bloudila ulicemi Brna a obávala se, že zvedne-li zrak, všichni v ní poznají Rusku: „Vykážou mě z Brna? Posadí na letadlo a pošlou do Ruska? Nebo naopak — neposadí mě na letadlo, ale na jeviště divadla Husa na provázku a začnou se mě vyptávat, jak můžu pořád ještě myslet rusky? Zeptají se mě, jestli jsem si všimla krve na svých rukou? Jestli chápu, že jsem spoluviníkem Putinovy války a že se toho cejchu už nikdy nezbavím?“

Právě to, že příběhy lidí z války sebrala příslušnice národa, jenž válku rozpoutal, otevírá důležitou perspektivu, která není žádným evropským reportérům dostupná. Ukrajinky Gordějevovou vnímají jako příslušnici nepřátelského národa, ale přitom je řadě z nich mnohem bližší než Západoevropané, neboť s nimi přese všechno sdílí společnou kulturu a rozumí světu, který ukrajinské ženy ztratily. „Se mnou nepláčou, jsem cizí. Ale ty — i když je to divné, protože jsi vlastně něco jako nepřítel — jsi jejich,“ uvažuje Italka Paola.

Všechna setkání a rozhovory pro Gordějevovou znamenají nejen cestu k porozumění traumatům ukrajinských žen zasažených válkou. Zároveň stále znovu hledá i vysvětlení, jak ruský národ mohl něco takového dopustit.

Není v tom osamocená. Zcela bez příkras o vině ruského národa uvažuje opilý hrobník v malé ruské vesnici: „Jaký jatka jsme před celým světem rozpoutali… Přemejšleli jste ku*va vůbec, jak za to všechno jednou zaplatíte? A vaše děti? A jejich děti? Ale to né… Proč bysme vo tom měli přemejšlet, proč bysme vůbec měli přemejšlet — ať přemejšlí někdo jinej. My budem radši čumět do země a držet zobák. Ale zvedni tu hlavu, jen ji ku*va zvedni. Podívej se zpříma na všechny ty trosky a hromadný hroby. A uznej, že jsi to všechno udělal ku*va ty… A ty se z toho budeš zodpovídat,“ prohlašuje v expresivním monologu.

Kniha Odnes můj žal v mnohém připomíná Dobu z druhé ruky Světlany Alexijevičové, jež formou osobních příběhů reflektuje epochu perestrojky a 90. let v Rusku. Na rozdíl od Alexijevičové, která se především snaží podat svědectví o obyčejných lidech zasažených velkými dějinami a sama přitom zůstává na stránkách své knihy skrytá, Gordějevová vstupuje do bolestného dialogu s jejich aktéry, sdílí jejich emoce, nebo naopak prožívá jejich odmítání i agresi, neskrývá pohnutí i nepřekonatelný pocit viny za to, že její národ rozpoutal děsivou válku a ona ji nedokáže zastavit.

„Víte, já nechci, aby… ti, co nám to udělali, prožívali to, co jsme si prožili my… Ale chci, aby pochopili, co napáchali. A přijali to. A už jenom to pro ně bude trest,“ uvažuje jedna z ukrajinských žen. Není pochyb, že kniha Katěriny Gordějevové je nejen pro porozumění nejnovějším dějinám východní Evropy, ale i pro sebereflexi ruského národa zcela zásadní.