V Mariupolu jsem se narodil a prožil v něm celý svůj život. Na tomto místě jsem studoval i pracoval, žilo se mi tam dobře. A když mě najali Lékaři bez hranic, byl jsem rád, že můžu dělat něco smysluplného. Život byl fajn. Najednou se ale proměnil ve skutečné peklo.

Ze začátku nikdo nemohl uvěřit tomu, co se odehrávalo, protože v době, ve které žijeme, by se takové věci přece dít neměly. Nečekali jsme válku ani bomby. Mysleli jsme, že to v televizi jsou jen řeči a že to šílenství někdo zastaví. Když jsem si uvědomil, že se to skutečně děje, udělalo se mi zle ‒ tak zle, že jsem tři dny nemohl jíst.

Věci se nejdřív zdály být více méně normální, přestože jsme věděli, že normální už není nic. Pak ale začalo bombardování. Náš svět — tak, jak jsme ho znali — přestal existovat. Naše životy prodchnuly ničivé bomby a rakety padající z nebe.

Na nic jiného jsme nemysleli, nic jiného jsme necítili. Dny v týdnu začaly splývat. Nevěděl jsem, jestli je pátek nebo sobota. Stala se z toho jen jedna nekonečná noční můra. Má sestra se snažila dny počítat, pro mě to bylo, jako bych se propadnul do jakési mlhy.

Během prvních dnů jsme naštěstí stačili darovat zbylé zdravotnické zásoby Lékařů bez hranic mariupolské pohotovosti. Když však přestala fungovat elektřina i mobilní síť, ztratili jsme kontakt s našimi kolegy i možnost, jak dál pokračovat v práci.

Ostřelovaní každým dnem zesilovalo. Následující dny jsme se starali jen o to, abychom přežili a našli způsob, jak se z města dostat.

Jak má člověk vůbec popsat situaci, kdy se jeho domov mění v dějiště hrůz? Všude, skoro ve všech čtvrtích, vznikaly improvizované hřbitovy. Dokonce i na dvorku školky kousek od mého domu, kde by si normálně měly hrát děti. Jak jim zaručit nějakou budoucnost? Kolik bolesti a smutku jsme ještě schopni unést? Každý den jako byste přicházeli o celý svůj život.

Byl jsem dojatý, když jsem viděl, jak si lidé pomáhají. Vypadalo to, že se každý neustále stará o někoho jiného, nikdy o sebe. Matky se strachovaly o své děti, děti zase o své rodiče.