↗

Dítěti mohou pomáhat vlastní předměty nebo hračky, které vyvolávají pocit bezpečí. Foto Louisa Gouliamaki, AFP

Děti, které k nám přijíždějí z Ukrajiny, často prožily bombardování či se musely rozloučit s jedním z rodičů, přišly o své jistoty a ocitly se v cizím prostředí. Dokážete odhadnout, jakou zátěž si s sebou nesou?

To si umí představit málokdo, protože zkušenosti jsou hodně různorodé. Budou zde děti, jejichž rodiče včas pochopili situaci a odjeli pryč, aniž by je akutně zasáhla válka. Máme tu skupinu dětí, které byly vytrženy ze svého prostředí, jsou vyděšené, ale válku přímo neprožily. Postupně sem ovšem také zřejmě začnou přicházet i děti skutečně zasažené válkou — takové, které opravdu zažily ukrývání někde ve sklepě nebo si prošly něčím hodně náročným.

Předpokládám, že jsou často v šoku a nevědí proč válka probíhá, zažily traumatickou událost. Existuje po příchodu do České republiky něco, čemu by teď určitě neměly být vystaveny?

Když jsem se dívala včera na zprávy, tak jsem vnímala velkou aktivitu ze strany pomáhajících organizací. Přišlo mi, že se v některých případech hodně tlačí na pilu. Například snahou poslat děti rychle do školy.

Podle mě by se nejprve měly děti a jejich blízká rodina adaptovat na prostředí. V prvé řadě by měla podpora směřovat k rodičům, aby se mohli stabilizovat a tím pádem uklidnit i svoje děti. Teprve poté bych nabízela nějaké aktivity.

Nervový systém musí zjistit, že je v bezpečí. Pokud by se dětem nabízelo příliš mnoho nových podnětů, neměly by se ani čas vzpamatovat z šoku, ve kterém jsou.

Leona Jochmannová

Leona Jochmannová je klinická psycholožka zaměřující se na oblast dětské psychologie. Zabývá se zejména diagnostikou a léčbou traumatu u dětí i dospělých. V minulém roce na toto téma publikovala knihu Trauma u dětí. V současné době působí na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a v soukromé psychologické praxi.

Je vhodné vyhnout se například sledování zpravodajství?

Před ukrajinskými dětmi, které sem přijdou, bych aktuální dění neskrývala. Potřebují být propojené s realitou, ze které utekly. Měla by se ale hodně hlídat míra toho, jaký materiál se jim dává a jak často.

Není možné je úplně izolovat, protože stejně vědí, že se něco děje. Na druhou stranu by neměly být zahlcovány. Stejně tak jejich rodiče by obrazům zkázy neměli být vystaveni příliš často, ale v nějaké zdravé míře. Nepovažuji to ovšem za tolik zásadní téma jako zahlcování aktivitami, o němž jsem hovořila.

Prožije-li dítě něco těžkého, může najednou změnit své chování a jeho okolí se může zdát, že je něco v nepořádku. Liší se s věkem reakce na trauma?

Určitě. Musíme odlišovat, co je akutní reakce na trauma a co je ta dlouhodobá. V případě ukrajinských dětí můžeme mluvit o akutní stresové reakci. Pokud je dítě hodně malé, pravděpodobně se stáhne do sebe. Případně se může začít chovat nepřiměřeně svému věku. Může začít víc kňourat, pomočovat se. U starších dětí mívá reakce různé projevy od problémů se spánkem nebo s příjmem potravy až po úzkostné stavy.

Velmi záleží i na tom, jakou míru stresu dítě zažilo. Čím intenzivnější byla, tím spíš má jeho reakce podobu stažení se do sebe. Pokud je míra stresu o něco menší, objevuje se neklid, hyperaktivita, zvýšené emoce nebo plačtivost. U dětí bychom zhruba za měsíc, za dva měli vědět, jestli trauma zanechalo nějaké dlouhodobější následky.

Jsou chvíle, které v člověku vyvolají bolestné vzpomínky, připomene mu je například fotografie zemřelého. Jak s dítětem pracovat, pokud se mu při určitých situacích začnou vybavovat události, které prožilo na Ukrajině?

Flashbacky můžeme ovlivnit například tím, že nebudeme dítě vystavovat častým záběrům z médií. Úplně se tomu ale zabránit nedá. Základ je pomoci se stabilizovat pečujícím osobám. Dítě teď potřebuje mít větší pocit bezpečí, než je tomu normálně. Například bych mu umožnila spát s matkou v posteli.

Hodně důležité je také, aby dítě mělo přirozený pohyb, který uvolňuje napětí. Pomáhá i kolektivní zpívání, tancování. Důležitý je i stálý režim a soužití s lidmi, k nimž dítě chová důvěru.

Dítě potřebuje mít v životě nějaké jistoty. Jak by mělo kupříkladu ideálně vypadat nové bydlení?

Pokud si děti prošly nějakou skutečně těžkou cestou, tak je vhodný jakýkoli prostor, který bude přinášet klid a bezpečí. Dítěti mohou pomáhat vlastní předměty nebo hračky — v případě, že je má s sebou. Je dobré vědět, na co bylo s rodiči zvyklé, a pokud je to možné, tak tomu přizpůsobit alespoň nějaké detaily. Jestli měli čaj v hrnku, donést hrnky, pokud používali konvici, dát jim konvici. Jde o maličkosti.

Cílem je, aby se člověk mohl alespoň v některých drobných věcech vrátit k tomu, na co byl zvyklý. Je také hrozně důležité děti neodtrhávat od matek, byť by to bylo s dobrým záměrem. Například proto, že si rodič potřebuje odpočinout. Odtržení od matky, třeba kvůli tomu, aby si dítě hrálo v herně s ostatními, mu může po tom všem, co prožilo, způsobit velkou úzkost.

Je také důležité, aby Ukrajinci mohli držet pohromadě a nikdo se je nesnažil rozdělovat. Proto je dle mého správný nápad nechat je bydlet pohromadě, pokud to jde. Je lepší, když jsou na nějaké ubytovně spolu než v krásném bytě, ale sami. Jde o úplně jiný typ pomoci, než bychom považovali za vhodné. Za normálních okolností by byl člověk šťastný, kdyby dostal dostupný byt.

Jiná věc je, když si uprchlíky vezme domů česká rodina. To je také v pořádku. Důležité zkrátka je, aby nebyli o samotě.

Mluvíme-li právě o tomto typu pomoci, vidíte nějaké „komplikace“, které by mohly v soužití nastat? Například v tom, že by česká rodina úplně nechápala, proč se v některých situacích ukrajinská chová zvláštně?

Možností je velké množství. Velmi záleží na povaze rodiny, jaké očekávání od pomáhání má. Umím si představit, že nemusí chápat právě akutní projevy traumatu. Ukrajinci by se mohli třeba po příjezdu chovat jinak než po týdnu, kdy začne odcházet stres. Je důležité, aby česká rodina nepřeháněla péči — a neočekávala tak úměrně tomu velký vděk. Pomoc by měla být bezpodmínečná. Pro Ukrajince je dobré cítit, že můžou o něčem také rozhodovat sami.

I mezi dospělými bývá těžké mluvit o věcech, které je niterně zasahují. Někdo sdílení s druhým potřebuje, jiný se odvrátí a stáhne do sebe. Jak zvládnout komunikaci s dítětem v případě, že v zemi jeden z rodičů zůstal?

Záleží, v jakém psychickém stavu je člověk, který s dítětem komunikuje. V prvé řadě potřebují podporu dospělí. Nejprve musí být v klidu matka a teprve potom bude schopná přiměřeným způsobem formovat dítě.

Velmi záleží i na jeho věku. Úplně jinak se budu bavit s tříletým nebo šestiletým dítětem a jinak budu komunikovat s dvanáctiletým. Čím je dítě menší, tím víc reaguje na emoce dospělé osoby. Malé děti bychom neměli zatěžovat přílišnými detaily a vyvolávat v nich tak nepřiměřenou úzkost. Ničemu nepomáhá říkat dítěti natvrdo všechny detaily — typu že tatínek může umřít. Nemělo by se jim ale lhát.

S dětmi staršími dvanácti let už má smysl mluvit víc férově. Tedy mluvit na rovinu, ale selektovat fakta podle situace.

Jak reagovat v situaci, kdy se dítě ptá, jestli se tatínek vrátí?

Jednoduchá odpověď. Nevíme, kdy se vrátí, ale určitě uděláme vše proto, aby se vrátil. To znamená: neříkat, ani že se vrátí, ani že se nevrátí. Ale zkrátka, že určitě udělá vše proto, aby se vrátit mohl.