Syrští uprchlíci opět na české hranici: přístup státu je nepřijatelný
Luděk JirkaSolidarita s ukrajinskými uprchlíky ze strany české společnosti — ale i státu, je obdivuhodná. Oproti tomu uprchlíky z rozvrácené Sýrie státní složky pronásledují. Dvojí metr k lidem na útěku, jen na základě jejich původu, je neobhajitelný.
Uběhlo pouhých sedm let od doby, kdy Evropu postrašila takzvaná migrační krize. Do jaké míry šlo o krizi a do jaké míry pouze o představy evropských politických činitelů nám ukazuje dnešní situace, kdy přes Maďarsko, Slovensko a Českou republiku prochází řádově více převážně syrských uprchlíků než tehdy. Evropa je ovšem zaneprázdněna ruskou válkou na Ukrajině, energetickou krizí a inflací, takže zůstává vůči uprchlíkům původem ze Syrské arabské republiky a dalších zemí Blízkého východu a Afriky poměrně netečná.
Rozsah migrační krize se samozřejmě nedá měřit jen absolutním počtem migrantů. Leckdo by mohl namítat, že v roce 2015 měly mnohé evropské země s uprchlictvím pramalé zkušenosti a také kvůli tomu se projevil strach ze Syřanů a dalších uprchlíků, zatímco dnes je už situace značně odlišná.
Koho chráníme? Komu pomáháme?
V roce 2022 přišlo do České republiky přibližně 400 000 ukrajinských uprchlíků a česká společnost je pohostinně přijala. Mohli bychom se proto domnívat, že strach nahradila solidarita a česká společnost se v průběhu několika let stala tolerantní podporovatelkou uprchlíků.
Tato solidarita však zůstává pouze relativní. Jakmile se na hranicích České republiky objevili syrští uprchlíci, vrátilo se vše — minimálně ze strany státních orgánů, protože nad vztahem společnosti k lidem na útěku stále visí otazník — do starých kolejí.
Znovu se zavedly kontroly na hranicích, jejichž smysl je pochybný, objevila se snaha o „národní bezpečnost“, aniž by kdokoliv věděl, co termín vlastně znamená. Prezentuje se usilovná snaha policie a armády ochránit občany České republiky, kteří se ze strany uprchlíků v žádném nebezpečí nenacházejí, anebo pokusy rozbít převaděčské gangy, které jim kvůli výdělku pomáhají v přechodu státních hranic.
Ponechme stranou, že zadržení syrských uprchlíků s převaděči provází u politiků, policie a armády nepodložená domněnka, že tím zastaví nebo zpomalí migraci. Je však až do očí bijící, jak odlišný postoj se uplatňuje vůči různým skupinám uprchlíků. Zatímco jednání státu vůči lidem z Ukrajiny je spojené se snahou jim pomoci, vůči Syřanům zavádí jen represivní opatření.
Dvojí metr na uprchlíky
Dvojí metr českého státu je více než patrný — a podle něj se s danými osobami také zachází. Etnický původ a s tím spojený geografický původ a kulturní blízkost jsou jedním z nejvýznamnějších aspektů, který rozhoduje nejen o chování vůči dané osobě, ale i o jejím přijetí nebo nepřijetí.
Jde o jasně diskriminační jednání — zatímco pro Ukrajince má velký význam evropská identita, která se zdá být důvodem jejich přijetí, tak právě původ je důvodem odmítání Syřanů — přitom zacházení s uprchlíky na základě původu jde přímo proti původnímu smyslu Všeobecné deklarace lidských práv.
Aby se diskriminační jednání legitimizovalo, jsou i migranti ze Sýrie — a nikoliv pouze převaděči — spojováni s nelegálním jednáním. Přitom se jedná pouze o rétorickou figuru, protože za nelegální bychom mohli označovat i možnost ukrajinských uprchlíků požádat o registraci ve kterémkoli státě Evropské unie, přestože podle stávající evropské azylové politiky by se měli registrovat v první zemi příchodu do EU.
Zatímco vůči ukrajinským uprchlíkům je uplatňována inkluzivní politika, v rétorické rovině jsou akceptováni a konají se podpůrné aktivity na jejich podporu, vůči migrantům ze Sýrie naopak panuje exkluzivní politika, jsou vylučováni a spektakulárně se vynucují restrikce, jak dnes vidíme na českých hranicích.
Jestliže dnes není česká společnost ostře vyhraněná proti uprchlíkům z Ukrajiny — a zdá se, že oproti době během „migrační krize“ ani proti lidem Syřanům, kteří v Evropě hledají záchranu, dělá český stát všechno pro to, aby navzdory panující solidaritě s Ukrajinci znovu ustálil odsuzující pohled na uprchlíky obecně.
Je proto vhodné být obezřetný vůči současnému „vzedmutí“ solidarity k ukrajinským uprchlíkům. Jakmile se jen trochu změní geopolitická, ekonomická a energetická situace, je pravděpodobné, že se v důsledku chování českého státu vůči — nejen — syrským uprchlíkům opět projeví negativní společenské emoce. Proto by pomoc měla být poskytnuta všem bez rozdílu.
Autor mluví o „dvojím metru“ pro uprchlíky.
Někteří čekají na hraničním přechodu a mají doklady (hádejte, pane Jirko, kteří to jsou), jiní zase dávají přednost překročení hranice mimo přechod a doklady nemají (hádejte, pane Jirko, kteří to jsou).
Nejspíš to nebude „dvojí metr na základě původu“.
Volí migranti způsob překročení hranice na základě svého původu?
Porušují pokusy české policie rozbít převaděčské gangy právo uprchlíků překračovat hranice nelegálně?
„Prezentuje se usilovná snaha policie a armády ochránit občany České republiky...“
---------------------------------
Nezdá se vám docela zvláštní a podivné, že Ukrajinci dosud navystříleli žádný koncertní sál jako tehdy v Bataclanu, neuřízli hlavu žádnému učiteli, který učil o svobodě vyjadřování, že ještě zatím nenajeli kamionem do davu lidí a nepobodali žádné náhodné kolemjdoucí? Nebo snad na Silvestra očekáváte ze strany Ukrajinců vlnu sexuálních útoků, podobně jako o té silvestrovské noci v Kolíně nad Rýnem v roce 2015?
Co si o tom, pane Jirko, myslíte? Cožpak ti Ukrajinci snad nejsou uprchlíci?
Syrská válka je, pane Jirko, nepřehledný občanský konflikt. Pro průměrného evropského člověka je nemožné pochopit, kdo a za co tam vlastně bojuje, pročež je nám předkládáno nepravdivé vyprávění [falešný narativ, abyste tomu rozuměl], že všichni bojují proti Asadovi a kdyby se tedy Asad konečně vzdal moci, zavládl by tam mír a klid [asi podobně, jako mír a klid zavládl v Libyi, když byl od moci odstaven Kaddáfí]. Z našeho pohledu se tedy nezdá, že by tam někdo bojoval třeba za demokracii, nebo za nějaké hodnoty, které jsou blízké nám. Průměrný Evropan tomu syrskému konfliktu nerozumí a hlavně nechce, aby se podobná zvěrstva s tou migrační vlnou přenesla i do Evropy.
Naproti tomu ukrajinská válka je, pane doktore, zcela jiná, průměrný Evropan velmi snadno chápe, za co ti Ukrajinci bojují a s těmito jejich hodnotami se i snadno ztotožňuje. Proto je, pane doktore Jirko, vztah k těm ukrajinským uprchlíkům zcela jiný.
Čili ta policie se, pane doktore, snaží zamezit nelegálním přechodům hranic například proto, aby se uprchlíci Miškin a Čepiga (to jsou ti turisté ze Salisbury) nedostali do Vrbětic, aby neudělali díru do ropovodu Přátelství či nějakou jinou neplechu a nenarušili tak naše přátelství se Sovětským svazem, který se teď Putin zase snaží zase obnovit. Je to takhle už dost jasné, pane doktore?
Nusharte,
čti po sobě. Miškin a Čepiga, jak správně píšeš, byli turisté. Tedy nikoli uprchlíci. Celkově není pro žádnou jen trochu fungující službu problém vybavit agenta jak dokumenty, tak potřebnými prostředky.
Jistě, nelze vyloučit ani případnou infiltraci přes uprchlickou cestu. Pak by bylo překvapivé, kdyby ji zachytila rutinní kontrola, naopak i v celkovém ruském bordelu lze předpokládat, že legenda takového infoiltrátora bude perfektní. Takže, když už chseš šířit nenávist vůči běžencům, vymysli něco alespoň o trochu méně pitomého.
Já bych to řekl spíš takhle: Uprchlíci ze Sýrie a dalších zemí určité riziko statisticky představují. Nemusí mezi nimi proto být ani pěšáci extrémistických kruhů, docela stačí lidé ve vnitřním kulturním sváru, s nezvládnutým životem, příležitostně balancující na hraně bilanční spektakulární sebevraždy.
Je ovšem třeba uvědomovat si, že zvýšené riziko (v pojednávaném smyslu) představují především zcela běžné kategorie obyvatelstva. Týká se to samozřejmě mladých (a) mužů obecně. Přitom, doufám, se jich snad nebojíme a specifické, skupinově podmíněné výtky tu nevznášíme. (Osobně bych docela řekl, že dříve ženy mívaly obavy větší). Myslím, že kdybychom žili třeba v Berlíně, že bychom byli, i pan Nushart, na Turky, Kurdy a Syřany zvyklí celkem podobně jako jsme nyní na naše domácí mladíky.
Nakonec, když došlo nyní (na Slovensku) k zločinu pojednávaného typu, pachatel je "Slovačisko" jak Brno, pardon, Bratislava.
P.S. Jinak jsem rád, že máme s panem Nushartem velmi blízký názor na válku proti Ukrajině a že můžeme být (jakžtakž) spokojeni s rolí, již ČR plní při pomoci napadené zemi i lidem, kteří u nás hledají útočiště.
Ano, Miškin a Čepiga byli, Martine, turisté a pyrotechnici a taky se trochu vyznají v toxikologii. Rusko ale těch nejlepších agentů moc nemá, když na ty nejdůležitější akce posílá pořád tyhle dva. Proto by jim teď mohl přijít povolávák, oni by se stali dezertéry a jako uprchlíci by měli perfektní legendu.
Nemyslím si ale, Martine, že bagatelizace, nebo dokonce snad i nějaké vychvalování nelegálního překračování státních hranic a onoho „humanitarního aspektu“ práce převaděčů by mohlo přispět k větší oblíbenosti uprchlíků. Takové věci jim naopak škodí.
Dostat se do rukou pašeráků lidí je pro uprchlíky navíc i nebezpečné (jsou například zdokumentovány případy lidí, kteří na severoafrickém pobřeží odmítli nastoupit do přetíženého člunu a byli těmi pašeráky zavražděni). Navíc je to z hlediska mnohdy celkem dost známého účelu použití těch peněz z obchodu s lidmi i neetické.
V tom se tedy, Martine, asi mýlíš – žádnou nenávist vůči uprchlíkům nešířím, naopak chci upozornit, že propagace podobných nazorů na pašeráky, jejich obchod s lidmi a nelegální přechody hranic, uprchlíkům škodí a nepřispívá ani k jejich lepšímu přijetí mezi ostatními lidmi. Vidíme to i na tom lepším přijetí Ukrajinců – to přece není dáno žádným etnickým původem, ale prostě jen jejich jiným (solidárním) chováním.
Docela by mě zajímal maďarský postoj – pouští je nyní Maďarsko na své území záměrně?
to víš, že šíříš nenávist. Jak tchoř zápach.
Projekce je, Martine, obranný mechanismus ega, který spočívá v podvědomém popírání určitých (často například negativních) vlastností u sebe sama a připisování těchto vlastností druhým lidem, kde je můžeme kritizovat aniž by tím náš sebeobraz trpěl neřešitelnými rozpory. Když prostě máš nějakou vlastnost (například agresivitu a nenávist zaměřenou navenek), kterou by podle tvého přesvědčení správný člověk mít neměl, podvědomí ti nedovolí tu vlastnost vidět u sebe (aby tvůj sebeobraz nebyl rozporu s tvojí představou správného člověka), ale projikuje ji do ostatních lidí, kde je možné kritizovat ji z hlediska vlastního ega již bezrozporně.
Nechceš zajít na kávu, když si konečně po dlouhé době tykáme? Zvu tě.
„HateFree Culture přináší do České republiky jedinečný koncept párových diskuzí, které přivedou k jednomu stolu lidi s naprosto odlišnými názory. Nehádejte se na internetu, zajděte spolu na kafe. Česko si povídá, Martine.“
Pokud někdo nevidí rozdíl mezi Asadovým režimem podporovaným Ruskem a Iránem, džihádistickým spletencem, kde hlavní roli hraje přejmenovaná syrská větev Al-Kajdy, podporovaným Tureckem, a našimi spojenci v boji proti Islámskému státu, asi by se měl nad sebou zamyslet.
Tím nepopírám, že v této oblasti není nic černobílé a nikdo zde není svatý. Dokonce ani politika Západu vůči Demokratické Sýrii.
Má milovaná Lejlo,
činíme tak, protože je to naší povinností.
Chránit budoucnost a pracovat pro ni;
Tvoji budoucnost a budoucnost dětí, jako jsi ty.Po celou dobu, kdy tak činíme, doufáme, že až
naše děti vyrostou, nebudou nás obviňovat slovy „naši otcové a naši dědové nás opustili“.
Oh, má sladká Lejlo, buď hrdá na svého otce, ať už je živý nebo mučedníkem.
Chybíš mi tak moc!
Předchozích několik vět je podle mne asi nejemotivnějším vyjádřením programu aliance, která se postavila jak Asadovi tak Islámskému státu. Nejen proto, že se jedná o slova otce dceři, ale i proto, že jejich autorem je velitel jedné ze skupin Svobodné syrské armády a jeden ze zakladatelů Sil Demokratické Sýrie. Fajsal Sejdun, známý jako Abu Lajla, Kurd z města Mambidž a první velitel Vojenské rady Mambidže, padl rukou džihádistického snajpra na počátku operace vedoucí k osvobození jeho rodného města.