Migrace opět začíná být citlivým a zlovolně komentovaným tématem, a to nejen v české předvolební kampani. V ní by někteří kandidáti rádi potápěli lodě, jiní by migranty stříleli na hranicích.

Ani ostatní o uprchlících nemluví s porozuměním. Některým k tomu chybí dostatek lidskosti, jiní nemají dost představivosti a někteří strádají chybějící odvahou mluvit i o nepopulárních tématech otevřeně a s pevným hodnotovým zakotvením.

Příchod uprchlíků pozemní cestou do Evropy v posledních letech nikdy neustal, jen byl překryt jinými tématy, možná i úlevou, že počty uprchlíků zdaleka nedosahují těch z doby před šesti lety. V posledních týdnech se ale migrace jako velké evropské téma do médií vrací. Tentokrát přes hranici mezi Běloruskem a Polskem, v trochu menší míře i na hranicích Běloruska s Lotyšskem a Litvou.

Nejen mstivý plán běloruské junty

Migrační tlak z Běloruska je považován za mstivý plán běloruské státní junty. Je to ale trochu složitější — Bělorusko se stalo součástí migrační trasy především v důsledku uzavření jižní hranice Maďarska plotem. Přes Rumunsko a Ukrajinu tam přicházejí velké počty běženců, hledajících jiné možnosti než značně ztíženou, ačkoliv stále překvapivě rozsáhle využívanou cestu přes Maďarsko.

Současným tamním podmínkám umí lépe vzdorovat migrace využívající různé, většinou dost podezřelé prostředníky. Méně zajištění jednotlivci i skupiny tak Maďarsko spíše obcházejí a přicházejí ve značných počtech i do Běloruska.

Tam se také setkávají uprchlíci z velmi nesourodé skupiny zemí, jako je například Kongo, Afghánistán a v poslední době také vzrůstající počet lidí z Jemenu. K nim se ale — už v rámci akce organizované běloruským politickým režimem — přidávají zejména uprchlíci z Iráku, z velké části přivážení letecky z Bagdádu. Tato migrační cesta je v iráckém tisku inzerována způsobem obvyklým v organizované turistice.

Odhaduje se, že od počátku letošního léta přiletělo těchto migračních turistů z Iráku do Minsku okolo desíti tisíc. V Bělorusku mají předplacený solidní servis — několikadenní pobyt v hlavním městě, odvoz k hranici a pomoc s jejím překročením. To ale zdaleka neznamená, že všichni iráčtí uprchlíci v Bělorusku patří mezi tyto lákané uprchlické turisty.

Není tak překvapivé, že se hraničící státy Evropské unie rozhodly této organizované uprchlické turistice postavit, dokonce na počátku s podporou Evropské komise. Litva a Lotyšsko se velmi záhy dostaly do obtížně řešitelné situace, podpůrné kapacity pro řešení migrace se v těchto malých státech velice brzy vyčerpaly.

Kapacity Polska jsou ale mnohonásobně vyšší, také proto, že Polsko je už více než dvě desetiletí cílem či stanicí migrace ze států bývalého Sovětského svazu. Vzniklá situace je pro ně objektivně obtížná. To ale neopravňuje žádný postup překračující rámec mezinárodního práva.

Způsob, jakým na prudký vývoj situace na hranicích s Běloruskem reagovalo Polsko, znamená daleko rozsáhlejší porušování mezinárodního práva i evropské legislativy, než jaké se dělo a nadále děje v obou mnohem menších pobaltských státech. Nedlouho předtím, než se o situaci na bělorusko-polské hranici začalo mluvit, vyšší stovky uprchlíků bez zájmu polských institucí přešly přes celou zemi do Německa.

Další přinejmenším stovky uprchlíků Polsko přijalo v souladu s mezinárodními závazky k běžné proceduře v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany nebo azylu. Odhady jsou velmi hrubé, chybí k nim jakékoliv oficiální údaje.

Počátkem srpna však Polsko náhle svůj přístup k migrantům z běloruského území změnilo. Namísto tichého propouštění uprchlíků k další cestě začalo vytlačovat migranty zpět za hraniční čáru, a to nejen přímo v prostoru hranice, ale také ze vzdáleností i několika desítek kilometrů ve vnitrozemí.

Polsko začalo masivně porušovat mezinárodní právo...

Představitelé vlády s podporou spřízněných médií započali kampaň, která začala uprchlíky znelidšťovat a vytvářet tak u obyvatelstva silný pocit ohrožení. Následovala politická rozhodnutí, která stojí výrazně mimo civilizační zvyklosti a samozřejmě i mimo mezinárodní právo.

Vytlačování uprchlíků zpět za hraniční čáru, podle mezinárodních dohod zakázané, se stalo každodenní rutinou. Situace na hranicích začala vyvolávat pozornost médií, a to jak těch, která si chtěla proti uprchlíkům přisadit, tak i takových, která události poměřovala lidskými právy náležejícími všem lidem bez rozdílu, tedy i uprchlíkům.

Překročení státních hranic mimo hraniční přechody na vnějších hranicích Evropské unie je v řadě zemí přestupkem, není-li následováno žádostí o azyl osob nebo o mezinárodní ochranu. Trestem ale rozhodně nemůže být vracení zpět s následným blokováním přístupu do země.

Vracet uprchlíky je možné jen do bezpečné země, ale i to se musí dít administrativně podchyceným způsobem a rozhodně ne nějakým přepadáváním lidí za tmy a jejich proháněním příhraničním terénem. Přístup k právní pomoci, k lékařské péči a samozřejmě především k jídlu a pití je nezrušitelným minimem za jakýchkoliv okolností, které ještě mohou snést měřítka kladená na kulturně podmíněnou civilizaci. Také je zřejmé, že Bělorusko nelze považovat za bezpečnou zemi, a to nejen pro uprchlíky, ale bohužel ani pro vlastní občany.

Je třeba připomenout, že v řízení o přiznání mezinárodní ochrany nebo udělení azylu nemůže být brán zřetel na způsob, jakým se žadatel do země dostal. Polská pohraniční stráž se také pokoušela hlásat, že podat žádost o azyl lze jen na řádných hraničních přechodech. To je samozřejmě naprosto absurdní, ve velké většině případů by to možnost ucházet se o mezinárodní ochranu či azyl zcela vylučovalo.

...a ignoruje rozhodnutí evropských institucí

Evropská komise ještě v srpnu propásla vhodnou chvíli k ohrazení se proti mimoprávním, nepřiměřeně agresivním, a nakonec i nelidským způsobům zacházení s uprchlíky. Bylo to v případě zadržování skupiny až dvaatřiceti afghánských uprchlíků vytlačených polskými pohraničníky zpět na hraniční čáru. Pozdější snahy odsoudit takové počínání pohraničníků tak už nemohly být dostatečně věrohodné a na Polsko proto nutně nevyvíjely žádný tlak.

Muži, ženy i děti tam byli, a pravděpodobně dosud jsou, zadržováni bez přístupu k jídlu, pití, teplému oblečení, lékařskému ošetření i právní pomoci. Právě tento případ ukázal, jak snadné je ohrozit zažité a samozřejmé právní a civilizační normy. A vyvolal velkou pozornost — jedna část polských médií včetně vládních, která jsou formálně veřejnoprávní, povzbuzovala polskou státní moc k tvrdšímu postupu vůči uprchlíkům, k vyhladovění uprchlíků a k zastrašování všech, kteří se jim snažili pomoci či je alespoň podporovali.

Několik viditelnějších aktivistů, mezi nimiž bylo také několik opozičních poslanců, bylo zasaženo tvrdou skandalizační kampaní. Polská opozice chce islamizovat naši zemi, ozývá se dodnes z těchto formálně veřejnoprávních médií. To proto, že znatelná část opozičních sil se proti metodám užívaným proti uprchlíkům ohrazuje.

Druhá část médií se snažila vyvolat pozornost mezinárodních organizací a popisovat, jakým způsobem se na hranici porušují práva i základní pravidla lidskosti. Pohraniční stráž blokovala jakýkoliv přístup ke skupině uprchlíků, nikdo jim nesměl předat ani vodu, kterou uprchlíci mohli pít jen z tůně v prostoru, do něhož byli zatlačeni.

Následovalo předběžné opatření Evropského soudu pro lidská práva, který Polsku nařídil bezodkladně umožnit uprchlíkům přístup k potravinám, vodě, oděvům, lékařské péči a — nakolik je to možné — zajistit jim dočasné přístřeší. Otázkou vytlačení zpět na hraniční čáru se soud nezabýval, musel vycházet z obsahu podaného návrhu.

Na základě následujícího návrhu však prodloužil uvedené předběžné opatření bez omezení lhůty platnosti. A nařídil Polsku nevracet uprchlíky na běloruské území a umožnit jim bezprostřední kontakt s právními zástupci.

Na tato předběžná opatření reagovaly polské státní orgány, a to včetně představitelů vlády, stejně jako na všechna rozhodnutí mezinárodních soudních institucí v posledních měsících — že je nebudou respektovat. Začátkem září polský prezident vyhlásil s přivolením Sejmu výjimečný stav v rozsáhlé části úzkého pruhu podél celé hranice s Běloruskem.

Je to dramatické opatření, vždyť Polsko nezavedlo žádnou úroveň mimořádného stavu ani v době vrcholící pandemie covid-19. Důsledkem zavedení tohoto výjimečného stavu byl okamžitý nucený odchod všech aktivistů, zákaz vstupu novinářů a vlastně i kohokoliv dalšího, kdo by měl jakýkoliv vztah k uprchlíkům.

Vzrůstající brutalita opatření

Výjimečný stav byl před několika dny prodloužen o dalších šedesát dní. Mezitím začala polská armáda na hraniční linii s Běloruskem instalovat žiletkový ostnatý drát typu concertina, který je životu nebezpečný pro všechny, kteří s ním jakkoliv přijdou do styku.

Typicky nejnebezpečnější je při nočním pohybu lesním terénem. Způsobená řezná zranění mohou vést k rychlému vykrvácení. Žiletkový drát, jedna z průmyslových nelidskostí současného světa, je přesně s takovým záměrem konstruován. Samotná instalace takového ostnatého drátu je projevem naprosté neúcty k životům lidí, o nichž se ví, že směrem k hraniční linii budou směřovat. Také ohrožení lesní zvěře je zřejmé a samo o sobě v neosídleném lesním terénu eticky nepřijatelné.

Udržování výjimečného stavu je zjevně motivováno pouze snahou zbavit se svědků při protiprávních zásazích silových složek státní moci. Od chvíle jeho vyhlášení nejsou žádné informace o situaci v několikasetkilometrovém hraničním pásu, informace nemůže získat ani polský veřejný ochránce práv. Zásahy proti uprchlíkům se tak dějí beze svědků a bez jakékoliv možnosti reagovat na ně.

Mnozí místní obyvatelé celkem 183 uzavřených obcí se snaží alespoň občas pomáhat těm uprchlíkům, kteří ujdou pozornosti pohraniční stráže v bezprostřední blízkosti hranice. Jiní stojí po nocích u okna a každé mihnutí postavy ihned telefonicky ohlašují pohraniční stráži. Přesto se stovky uprchlíků dostanou dál do vnitrozemí — někteří až do Německa, jiní se snaží tento dramatický čas přetrvat v ilegalitě ve velkých polských městech, do nichž se jim podařilo dostat.

V minulých dnech vyvolal velkou pozornost případ skupiny iráckých uprchlíků, kteří byli zadržení ve vzdálenosti třiadvaceti kilometrů od hranice a převezeni do zadržovacího zařízení v obci Michalowo, která také leží mimo zónu výjimečného stavu. Skupina šestadvaceti osob, mezi nimiž bylo i osm dětí (několik z nich v předškolním věku, nejmladší dítě ve věku jednoho roku), tam byla zadržována na pozemku strážní stanice. Novináři webu Onet.pl tam o nich a s nimi přes plot natočili reportáž.

Po dvanácti hodinách zadržování byla celá skupina zavezena zpět na hranice a donucena vrátit se do Běloruska. Četné dotazy novinářů byly ze strany pohraniční stráže zodpovězeny přiznáním nezákonného postupu: „Vůči uprchlíkům byla uplatněna nařízená procedura, čili byli zavezeni na hraniční linii.“ O dalším osudu této skupiny uprchlíků není nic známo, pouze to, že část jedné z rodin se po několika dnech ohlásila z Německa.

Je obtížné odhadnout, kolik takových skupin bylo v posledních dvou měsících protiprávně vráceno na hranici. Chybí-li výkonu státní moci veřejná kontrola, ať už ze strany médií nebo občanských organizací či neformálních aktivit, ztrácí státní orgány jakékoliv zábrany a jednají bez ohledu na zákony, které jejich činnost omezují a upravují.

Demokracie není jen vládou většiny. A je křehčí, než se zdá

Tento příklad ukazuje, že demokracie není jen způsob volby zastupitelských sborů, její podstata leží jinde. Její podstatou je dělba moci, vzájemná funkční kontrola jednotlivých mocí, a především kontrola veřejná, která vytváří tlak na dodržování práva i na ochranu veřejného zájmu.

Někteří uprchlíci mluví o bití ze strany členů pohraniční stráže a polských policistů. To samozřejmě nelze prokázat, když kontakty polských silových složek s uprchlíky probíhají beze svědků a zejména se striktní snahou nedopustit přítomnost právníků, kteří by zájmy uprchlíků zastupovali. Znemožnění právní pomoci je také porušením práva.

Dramatická a protiprávně řešená situace na polsko-běloruské hranici má už také své oběti na životech. V předchozích týdnech byla na polské straně hranice nalezena těla nejméně čtyř zemřelých uprchlíků. Bez přístupu k informacím je těžké říci, zda jich tam zemřelo více nebo ne, o příčinách smrti nejsou bližší informace.

Evropská unie ve vztahu k Polsku vyjadřuje nutnost ochrany hranic a současně nezbytnost humanitárně citlivého přístupu k uprchlíkům. Unie opakovaně nabídla pomoc agentury pro ochranu hranic Frontex.

Polsko, jehož hlavní město je sídlem ústředí agentury Frontex, tuto pomoc striktně odmítlo, ačkoliv stále zdůrazňuje, jak rozsáhlý a obtížně řešitelný problém na hranici řeší. Není snad pochyb o tom, že unijní agentura Frontex by zasahovala pouze v rámci platného mezinárodního práva.

Co přesně znamená pojem ochrany hranic? O tom se v chaosu bujících emocí v posledních letech nikdy vážně nediskutovalo ani v naší zemi. Je to opravdu tak, že hranice nejsou žádné korzo, jak na počátku sedmdesátých let prohlašoval Gustáv Husák? Má stát právo chránit v dobách míru své hranice za každou cenu, tedy i střílením do civilistů pokoušejících se překonat hraniční čáru?

Ne, ochrana hranic znamená vědět, kdo na území státu přichází a v jakém právním režimu se jednotlivé přicházející osoby nacházejí. Legitimním zájmem každého státu je vědět, kdo na jeho území pobývá a právem státu je stanovovat pro pobyt cizinců splnitelné a předvídatelné zákonné podmínky.

Je proto zcela přijatelné, jestliže stát uprchlíky přicházející přes státní hranici mimo určený přechod zadrží, vyslechne, zaeviduje a podřídí je přijatelnému právnímu režimu včetně zadržení na dobu nezbytně, ale opravdu pouze nezbytně nutnou, a to zejména ke zjištění nebo ověření totožnosti, případně ke zjištění státu předchozího pobytu v případě vracení uprchlíka v souladu s platnou readmisní smlouvou do bezpečné země. Problematika je samozřejmě složitější, ale podstatné je, že osoby přecházející hranici v přírodním terénu mají být zaevidované a podřazené odpovídajícímu právnímu režimu — nikoliv svévoli a bezpráví.

Ochrana hranic tedy rozhodně neznamená vojáky či domobrance mířící palnými zbraněmi na přicházející uprchlíky, a to ani pro výstrahu či proto, aby byli od dalšího postupu odrazováni. Užití technických prostředků pro ztížení průchodu hranic je na vnější hranici Evropské unie jistě možné, ba i obvyklé, nesmí však jít o zábrany ohrožující náhodně procházející osoby, což ostatně zdaleka nemusí být jen uprchlíci, na zdraví či na životě.

Bezcitná snaha legitimizovat bezpráví páchané i na dětech

Zkusme si představit, že někdo vyveze skupinu civilistů proti jejich vůli v nočních hodinách do temných a divokých lesů a tam je ponechá jejich vlastnímu osudu. Ani neberme pro tento příklad pravděpodobné výhrůžky a samotné vytlačování za hraniční čáru. Není snad pochyb o tom, že takový skutek by byl trestným činem, přinejmenším ve všech civilizovaných státech světa.

V daném případě byly mezi členy nedobrovolně vyvezené skupiny nezletilé děti, včetně dětí ve věku plné závislosti na dospělých osobách, což kromě jiného znamená také velmi dramatické porušení mezinárodní Úmluvy o právech dítěte. Kdyby se něco takového stalo se skupinou běžných civilistů, rozhořčení médií, obyvatel i občanských organizací by se jistě domohlo řádného soudního procesu nad pachateli.

Jak je tedy možné, že státu je takové zacházení tolerováno? Ztratili jsme všichni schopnost vcítit se do situace opuštěných, opakovaně vytlačovaných uprchlíků, jejichž obzorem se v takové situaci stává pouze snaha přežít a ochránit své děti?

Mluvčí polské pohraniční stráže na opakované dotazy novinářky televize TVN na osud skupiny dětí předtím pobývajících na strážní stanici v Michalovu odpověděla, že společně s rodiči byly odvezeny zpět na státní hranici s Běloruskem. Vzápětí pro upřesnění dodala: „Prosím nemluvit o žádném fyzickém vytlačování, jejich rodiče se přece rozhodli vzít ty děti sebou na nebezpečnou cestu a rozhodli tak sami o jejich osudu. Rozhodli se, že chtějí azyl v Berlíně. Ti lidé se jinak chovají před kamerami a jinak bez nich.“

Je to vlastně jen snaha legitimizovat bezpráví jakýmsi technickým převyprávěním události. Kam se ztratil srdcervoucí a stěží utišitelný dětský pláč ze strachu v rozsáhlém temném nočním lese polsko-běloruského pohraničí? Kde je beznaděj dospělých? Kde je hlad, žízeň, chlad a bolest? Kde je úzkost, tíseň a panika, provázející od nepaměti každou lidskou bytost vydanou divočině, nejistotě a ohrožení?

Přídavkem k tomu je zatížení rodičů uprchlických dětí vinou — my, ozbrojená složka státní moci za nic nemůžeme, to oni se tak rozhodli. No ano, patrně jen tak z rozmaru se vydali na cestu do nejistoty přes velký kus světa! Pustina empatie, práva i lidskosti! Tragédií přibývá a míra cynismu narůstá.

Přístup, který polský stát vůči uprchlické vlně letošního léta a podzimu vybral, je vlastně jen soutěžením s běloruskou násilnickou juntou v nelidskosti. Za všechno může Lukašenko, píší opakovaně polská média. No ano, za znatelnou část uprchlíků bezpochyby, ale na přístupu polské strany porušující mezinárodní právo i zásady lidskosti nemá žádný podíl.

Zrovna tak bylo přece možné respektovat zásady mezinárodního práva. A také projevit něco tak prostého a obyčejného, jako je soucit, který stával, stojí a věřím, že vždy bude stát, nad právem jako jedna z prvních emocí člověka.

To odmítnutí dodržovat evropské právo ohrožuje civilizační základy

Výslovné a vyzývavé odmítání dodržovat právo je v rámci Evropské unie jedním z nových a nejnebezpečnějších úkazů. Rozsudky mezinárodních soudních institucí jsou odmítány, protože jsou údajně nespravedlivé.

Je to vlastně docela jednoduché — pokud v Evropské unii neobnovíme respekt k právu jako zásadní hodnotě, která umožňuje předcházet násilným konfliktům, čekají nás všechny těžké chvíle, ať už si kdo myslí o uprchlících cokoliv. Pokud nedokážeme zajistit respektování lidských práv uprchlíků, nedostane se jich zanedlouho ani nám samotným.

Nikdo nedokáže odhadnout, jak dlouho bude proud uprchlíků na bělorusko-polskou hranici přicházet. Může také ještě notně zesílit. Jako hodně neprozíravé se pak může ukázat blokování takzvaného přerozdělování uprchlíků v rámci Evropské unie.

Nedovolíme žádné kvóty, slýchali jsme u nás i v okolních zemích od politických představitelů až příliš často po celá poslední léta. Ale co když bude Polsko potřebovat solidaritu ostatních států Unie?

Už jen proto, že nevíme, co přijde v budoucnosti, bychom měli opatrně rozvažovat, co budeme hlásat dnes. Velké počty uprchlíků mohou přijít i do naší země, měli bychom na to být připraveni. Dokud měli problém druzí, neviděli jsme důvod, proč pomáhat a podílet se na společném řešení. Až budeme mít problém my, bude nám solidarita zase dobrá. Chcete někdo s takovým vychytrálkem kamarádit?

Nepokoj ve světě vzrůstá. Klimatická krize se projevuje stále naléhavěji, ale jak už to bývá, hrozby a neštěstí nejhůře rozeznávají lidé zajištění a sebejistí. Asi mívají špatné brýle.

Neklid výrazně posílila i pandemie koronaviru. Sama o sobě není příčinou uprchlictví, ale zesiluje pocit nejistoty zasahující celé početné populace v různých částech světa, zvyšuje ekonomické nerovnosti, jako i rozdíly mezi hospodářsky zajištěnými částmi světa a periferními regiony, které se stávají oběťmi nezájmu bohatšího světa.

K tomu přičtěme vnitrostátní a regionální konflikty, chronické a stále hůře řešitelné. Ty jsou prvotními a snadno se aktivujícími zdroji migrace. Je to Afghánistán, Irák, stále také Sýrie, jakož i oblasti osídlené Kurdy v okolních státech. A opomíjený Jemen, epicentrum největší současné humanitární katastrofy světa, v někdejší Šťastné Arábii, krajině tak krásné, že se mi z paměti nikdy nevymaže.

Ale také Eritrea, Etiopie a Kongo. K tomu bída, beznaděj a útlak včetně znovu se navracejícího otroctví v řadě dalších zemí světa, od našich domovů zdánlivě vzdálených.

Soucit k bližním

Uprchlíci si cestu ke svému cíli vždycky najdou, navzdory překážkám, represím, nebezpečím a nejistotám. Neodcházejí totiž z dobrého rozmaru, ale proto, aby dali naději — ne-li sobě samým, tak alespoň svým dětem. Chápu, že se to mnohým obyvatelům naší části světa nemusí líbit, ba rozumím i jejich pocitům ohrožení.

Ale ani oni, ani kdokoliv jiný, to nedokáže změnit. Můžeme se jen chovat jako civilizovaní a dobří lidé. Anebo můžeme ve svém lidství selhat.

V minulých dnech jsem četl o Arabovi, který v šestnáctém století otevřel v Praze první kavárnu. Migrace byla součástí lidských dějin vždy. Příchozí, ať už jsou to lidé ohrožení na životě nebo jen hledají lepší místo pro život svých dětí, mohou zneklidňovat.

Ale přicházejí s otázkami, které mnohdy sami sobě položit neumíme: Jsme schopni chovat se i k cizím, přicházejícím do naší blízkosti, jako ke svým bližním? Jsme připraveni projevit soucit, péči a velkorysost? Jsme schopni dát přednost skutkům milosrdenství před lhostejností?

Odpověď dáváme především sami sobě. Je jen na nás, jestli chceme a dokážeme stát se lepšími lidmi a prohloubit tak své vrozené i kulturní lidství. Anebo se z vlastního rozhodnutí připodobníme netvorům, obrazně řečeno. Nakonec se ale vždycky najdou lidé, kteří pomůžou těm, kteří jsou hladoví, žízniví, špatně odění. Těm, kteří jsou na cestě a nemají kde přespat.

Jestliže toho nebudeme schopni, nepomůže nám ke štěstí žádné vyhánění uprchlíků, ani domovská krajina plná jen těch jediných správných lidí. Tedy těch „našich“, prostých soucitu.