Migrace opět začíná být citlivým a zlovolně komentovaným tématem, a to nejen v české předvolební kampani. V ní by někteří kandidáti rádi potápěli lodě, jiní by migranty stříleli na hranicích.

Ani ostatní o uprchlících nemluví s porozuměním. Některým k tomu chybí dostatek lidskosti, jiní nemají dost představivosti a někteří strádají chybějící odvahou mluvit i o nepopulárních tématech otevřeně a s pevným hodnotovým zakotvením.

Příchod uprchlíků pozemní cestou do Evropy v posledních letech nikdy neustal, jen byl překryt jinými tématy, možná i úlevou, že počty uprchlíků zdaleka nedosahují těch z doby před šesti lety. V posledních týdnech se ale migrace jako velké evropské téma do médií vrací. Tentokrát přes hranici mezi Běloruskem a Polskem, v trochu menší míře i na hranicích Běloruska s Lotyšskem a Litvou.

Nejen mstivý plán běloruské junty

Migrační tlak z Běloruska je považován za mstivý plán běloruské státní junty. Je to ale trochu složitější — Bělorusko se stalo součástí migrační trasy především v důsledku uzavření jižní hranice Maďarska plotem. Přes Rumunsko a Ukrajinu tam přicházejí velké počty běženců, hledajících jiné možnosti než značně ztíženou, ačkoliv stále překvapivě rozsáhle využívanou cestu přes Maďarsko.

Současným tamním podmínkám umí lépe vzdorovat migrace využívající různé, většinou dost podezřelé prostředníky. Méně zajištění jednotlivci i skupiny tak Maďarsko spíše obcházejí a přicházejí ve značných počtech i do Běloruska.

Tam se také setkávají uprchlíci z velmi nesourodé skupiny zemí, jako je například Kongo, Afghánistán a v poslední době také vzrůstající počet lidí z Jemenu. K nim se ale — už v rámci akce organizované běloruským politickým režimem — přidávají zejména uprchlíci z Iráku, z velké části přivážení letecky z Bagdádu. Tato migrační cesta je v iráckém tisku inzerována způsobem obvyklým v organizované turistice.

Odhaduje se, že od počátku letošního léta přiletělo těchto migračních turistů z Iráku do Minsku okolo desíti tisíc. V Bělorusku mají předplacený solidní servis — několikadenní pobyt v hlavním městě, odvoz k hranici a pomoc s jejím překročením. To ale zdaleka neznamená, že všichni iráčtí uprchlíci v Bělorusku patří mezi tyto lákané uprchlické turisty.

Není tak překvapivé, že se hraničící státy Evropské unie rozhodly této organizované uprchlické turistice postavit, dokonce na počátku s podporou Evropské komise. Litva a Lotyšsko se velmi záhy dostaly do obtížně řešitelné situace, podpůrné kapacity pro řešení migrace se v těchto malých státech velice brzy vyčerpaly.

Kapacity Polska jsou ale mnohonásobně vyšší, také proto, že Polsko je už více než dvě desetiletí cílem či stanicí migrace ze států bývalého Sovětského svazu. Vzniklá situace je pro ně objektivně obtížná. To ale neopravňuje žádný postup překračující rámec mezinárodního práva.

Způsob, jakým na prudký vývoj situace na hranicích s Běloruskem reagovalo Polsko, znamená daleko rozsáhlejší porušování mezinárodního práva i evropské legislativy, než jaké se dělo a nadále děje v obou mnohem menších pobaltských státech. Nedlouho předtím, než se o situaci na bělorusko-polské hranici začalo mluvit, vyšší stovky uprchlíků bez zájmu polských institucí přešly přes celou zemi do Německa.

Další přinejmenším stovky uprchlíků Polsko přijalo v souladu s mezinárodními závazky k běžné proceduře v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany nebo azylu. Odhady jsou velmi hrubé, chybí k nim jakékoliv oficiální údaje.

Počátkem srpna však Polsko náhle svůj přístup k migrantům z běloruského území změnilo. Namísto tichého propouštění uprchlíků k další cestě začalo vytlačovat migranty zpět za hraniční čáru, a to nejen přímo v prostoru hranice, ale také ze vzdáleností i několika desítek kilometrů ve vnitrozemí.

Polsko začalo masivně porušovat mezinárodní právo...

Představitelé vlády s podporou spřízněných médií započali kampaň, která začala uprchlíky znelidšťovat a vytvářet tak u obyvatelstva silný pocit ohrožení. Následovala politická rozhodnutí, která stojí výrazně mimo civilizační zvyklosti a samozřejmě i mimo mezinárodní právo.

Vytlačování uprchlíků zpět za hraniční čáru, podle mezinárodních dohod zakázané, se stalo každodenní rutinou. Situace na hranicích začala vyvolávat pozornost médií, a to jak těch, která si chtěla proti uprchlíkům přisadit, tak i takových, která události poměřovala lidskými právy náležejícími všem lidem bez rozdílu, tedy i uprchlíkům.

Překročení státních hranic mimo hraniční přechody na vnějších hranicích Evropské unie je v řadě zemí přestupkem, není-li následováno žádostí o azyl osob nebo o mezinárodní ochranu. Trestem ale rozhodně nemůže být vracení zpět s následným blokováním přístupu do země.

Vracet uprchlíky je možné jen do bezpečné země, ale i to se musí dít administrativně podchyceným způsobem a rozhodně ne nějakým přepadáváním lidí za tmy a jejich proháněním příhraničním terénem. Přístup k právní pomoci, k lékařské péči a samozřejmě především k jídlu a pití je nezrušitelným minimem za jakýchkoliv okolností, které ještě mohou snést měřítka kladená na kulturně podmíněnou civilizaci. Také je zřejmé, že Bělorusko nelze považovat za bezpečnou zemi, a to nejen pro uprchlíky, ale bohužel ani pro vlastní občany.

Je třeba připomenout, že v řízení o přiznání mezinárodní ochrany nebo udělení azylu nemůže být brán zřetel na způsob, jakým se žadatel do země dostal. Polská pohraniční stráž se také pokoušela hlásat, že podat žádost o azyl lze jen na řádných hraničních přechodech. To je samozřejmě naprosto absurdní, ve velké většině případů by to možnost ucházet se o mezinárodní ochranu či azyl zcela vylučovalo.

...a ignoruje rozhodnutí evropských institucí

Evropská komise ještě v srpnu propásla vhodnou chvíli k ohrazení se proti mimoprávním, nepřiměřeně agresivním, a nakonec i nelidským způsobům zacházení s uprchlíky. Bylo to v případě zadržování skupiny až dvaatřiceti afghánských uprchlíků vytlačených polskými pohraničníky zpět na hraniční čáru. Pozdější snahy odsoudit takové počínání pohraničníků tak už nemohly být dostatečně věrohodné a na Polsko proto nutně nevyvíjely žádný tlak.

Muži, ženy i děti tam byli, a pravděpodobně dosud jsou, zadržováni bez přístupu k jídlu, pití, teplému oblečení, lékařskému ošetření i právní pomoci. Právě tento případ ukázal, jak snadné je ohrozit zažité a samozřejmé právní a civilizační normy. A vyvolal velkou pozornost — jedna část polských médií včetně vládních, která jsou formálně veřejnoprávní, povzbuzovala polskou státní moc k tvrdšímu postupu vůči uprchlíkům, k vyhladovění uprchlíků a k zastrašování všech, kteří se jim snažili pomoci či je alespoň podporovali.