„Bez konfrontace se skutečností, že určitý typ konceptualizace antisemitismu vede k dehumanizaci a znevýhodnění Palestinců, nelze udržet kognitivní, etickou a politickou soudržnost výzkumu antisemitismu a programů boje proti němu,“ píše Monika Bobaková, polská filozofka a profesorka na univerzitě Adama Mickiewicze v Poznani. S příspěvkem o instrumentalizaci holocaustu v polské debatě o válce v Gaze vystoupila 27. září na konferenci v Praze.

Odborně se věnuje otázkám rasy a rasismu, včetně islamofobie a antisemitismu, nebo problémům postkoloniálního světa, zvláště pak muslimských společností. S Monikou Bobakovou jsme hovořili o vlivu debaty o polském podílu na holocaustu na současnou debatu o válce v Gaze, nebo o podobnostech a odlišnostech mezi islamofobií a antisemitismem.

Připomínání holocaustu a antisemitismu mělo mimo jiné zabránit tomu, aby se hrůzy druhé světové války opakovaly. Jak ve svém textu v deníku Krytyka Polityczna argumentujete, určitá konceptualizace antisemitismu však může být v tomto ohledu kontraproduktivní.

Obzvláště v kontextu izraelsko-palestinského konfliktu jsou některé definice antisemitismu problematické, jelikož jsou zneužívané k umlčení a znevěrohodnění jakékoliv kritiky izraelské politiky. Takové definice upírají Palestincům práva vzepřít se izraelské politice a promluvit o svých zkušenostech s porušováním práv ze strany izraelského státu. Izraelsko-palestinský konflikt se tak částečně odehrává i na poli definic.

Jsem přesvědčená, že nemůžeme vzdorovat jedné formě rasismu, pokud zároveň nevzdorujeme všem formám rasismu. Boj proti antisemitismu bude neúspěšný, pokud bude přehlížet jakékoliv jiné formy předsudků, xenofobie a rasismu — včetně rasismu antipalestinského.

Ve zmíněném textu označujete probíhající válku v Gaze za zkoušku důvěryhodnosti polského výzkumu o holocaustu a antisemitismu v Polsku.

Polský kontext je v tomto ohledu velmi specifický, jelikož naše historická trajektorie souvisí s židovskou historií. Můžeme hovořit o „politice paměti“, která se rozvíjela obzvláště od počátku 21. století a která se týká tragické kapitoly polských dějin — polského antisemitismu během druhé světové války.

Zlom v tomto ohledu nastal s publikací knihy Jana Grosse Sousedé, která vyprávěla příběh masové vraždy stovek židů ve východopolské vesnici Jedwabne, jíž se během druhé světové války pod dohledem nacistů dopustili jejich polští sousedé. Kniha spustila bolestnou debatu o polsko-židovské minulosti — vůbec nejdůležitější debatu o polské historii, kterou kdy naše společnost vedla.

Byly založeny instituce, které zahájily výzkum na toto téma, takže dnes toho víme o polském podílu na holocaustu dost. Zevrubné zkoumání polské historické viny zároveň znamenalo převzít za ni zodpovědnost. Jedním z nejdůležitějších momentů tohoto procesu byla oficiální omluva polského prezidenta Alexandra Kwaśnievského. Proces převzetí zodpovědnosti za neslavnou kapitolu naší historie mnozí považovali za správnou věc, zároveň ale narazil i na silný odpor.

A to zvláště během osmileté vlády nacionalistické ultrakatolické strany Právo a spravedlnost.

Nacionalistická vláda začala platit instituce, které měly za úkol vyprávět alternativní příběhy: příběhy o hrdinném boji Poláků s nacistickou okupací, o hrdinné pomoci poskytované během války židovským sousedům. Tento boj na poli politiky paměti v jednu chvíli začal být velmi agresivní. Akademici, kteří zkoumali holocaust a antisemitismus, byli osobně napadáni a popotahováni po soudech. Institucím, kde akademici zabývající se holocaustem působili, politici vyhrožovali, že přijdou o peníze z veřejných rozpočtů.

V roce 2018 jsme dokonce měli zákon, který de facto kriminalizoval jakoukoliv zmínku o polském podílu na holocaustu. To vyvolalo skandál, proti zákonu přirozeně protestoval Izrael, protože se přímo dotýkal historie mnoha Izraelců. Zákon byl následně novelizován a možnost trestního stíhání zrušena, obžaloba však může být stále podána u občanskoprávního soudu.

Vloni pak probíhala kampaň proti akademičce Barbaře Engelkingové, která zkoumala holocaust a zorganizovala velkou výstavu v židovském muzeu. Z antipolského rasismu ji obvinil přímo premiér — a to ve veřejnoprávní televizi.

Jak se situace změnila s loňským nástupem vlády Donalda Tuska?

Převládá samozřejmě úleva, tento typ výzkumu dnes vzniká ve velmi odlišné atmosféře. To však neznamená, že důraz na určité rámování příběhu polského národa, fixace na jeho dobrou pověst a oslavování určitého pojetí národní historie z veřejné debaty zmizely.

Nedávný spor kolem Muzea druhé světové války v Gdaňsku ukázal, že někteří konzervativní členové současné vlády, například ministr národní obrany Kosiniak-Kamysz, jsou zastánci historické politiky předchozí vlády. Nejde tak o radikální změnu.

Jak povědomí o polském podílu na holocaustu ovlivňuje současnou debatu o válce v Gaze?

Obecná orientace Polska je proizraelská, protože jsme součástí struktur politických aliancí se Spojenými státy a Izraelem. Existují u nás samozřejmě hlasy, které kladou důraz na palestinskou zkušenost a vymezují se proti izraelské politice, zvláště během současné války. Jsou však marginální.

Válka se děje velmi daleko od Polska a diskuse o ní se tak může zdát vzdálená polské realitě. Přesto jsme v kontextu debat o ní zároveň vtahováni i do debat o historii Polska a polského antisemitismu. Z debaty o současné válce se stává součást polského boje na poli politiky paměti, jelikož v ní polská historická vina hraje zásadní roli. Pokud kritizujete Izrael, okamžitě jste onálepkován jako pokračovatel polského antisemitismu.

Pokud nicméně chceme zachovat důvěryhodnost polského výzkumu o holocaustu a antisemitismu, akademici nemohou zavírat oči před děním na Blízkém východě. Nemůžeme autenticky odsoudit polský antisemitismus, pokud ignorujeme násilí, které si zakouší Palestinci.

S přehlížením palestinského utrpení souvisí islamofobie, která je v Evropě na vzestupu a kterou mnozí porovnávají s dříve silně rozšířeným antisemitismem. Považujete taková srovnání za relevantní?

Jakožto pro akademičku, která se islamofobií zabývá, pro mě bylo velmi užitečné čerpat z výzkumu antisemitismu a oba jevy porovnávat. Určité vzorce xenofobního myšlení se opakují.

Muslimové jsou podobně jako kdysi židé vnímáni jako ti Jiní, kteří přicházejí, aby zničili váš způsob života. Mají jinou kulturu, náboženství, cíle a jsou vnímáni optikou kolektivní kategorie — všichni židé jsou stejní, všichni muslimové jsou stejní.

Podobná je i společenská dynamika xenofobních předsudků. Vycházejí ze strachu a zároveň jsou prvkem, který nám v opozici vůči identitě Jiných umožňuje upevnit naši vlastní identitu. Po většinu historie byli však muslimové ve srovnání s židy vnímáni jako vnější, nikoliv vnitřní hrozba — když pomineme Balkán.

Existují politické strany či postoje, které jsou jak antisemitské, tak islamofobní, protože jsou proti čemukoliv Jinému. Jakkoliv však antisemitismus prostupuje dějinami evropské kultury, zvlášť v posledních dekádách byl postupně politicky delegitimizován. Přinejmenším na oficiální úrovni je antisemitismus tabu a boj proti antisemitismu se stal důležitým prvkem evropské identity.

To však neplatí o islamofobii, která je daleko rozšířenější, hluboce zakořeněná v našem náhledu na islám a neevropské kultury. Existují segmenty společnosti, které souhlasí s absolutní nepřijatelností antisemitismu, zatímco islamofobie je nechává chladnými.

Islamofobie má různé podoby. Máme tu nacionalistickou konzervativní islamofobii, v jejímž rámci lidé brání národní křesťanskou identitu před islámem. A pak tu máme islamofobii progresivistů, kterou můžeme najít mezi liberálními nebo dokonce levicovými kruhy.

Liberálové se islámu nebojí kvůli tomu, že by ohrožoval tradiční národně-kulturní identitu. Smýšlejí o něm jako o anticivilizačním náboženství, které je proti liberálním hodnotám a lidským, LGBT nebo ženským právům. Právě tento typ islamofobie se často objevuje i v kruzích, kde je antisemitismus naprosto nepřijatelný.

Ve své knize Islamofobie jako technologie moci: Studie z politické antropologie se zaměřujete na polskou „islamofobii bez muslimů“ a na její souvislost se semiperiferní pozicí Polska. To zní jako rámování, které lze vztáhnout i na český případ. Jak spolu „islamofobie bez muslimů“ a semiperiferní pozice Polska — nebo České republiky — mohou souviset?

V Polsku muslimové samozřejmě žijí, ale nikdo neví, kolik jich je. Statisticky jde o malou komunitu. Přesto zvláště od uprchlické krize v roce 2015 islamofobie začala být zpolitizovaná a silně přítomná ve veřejném prostoru. Ačkoliv průzkumy potvrzují, že většina Poláků muslima nebo Araba nikdy nepotkala, a navíc k nám nepřicházejí ve velkém — zpravidla jsme pro ně pouze tranzitní zemí — mnoho lidí je nenávidí.

Domnívám se, že islamofobie mimo jiné představuje způsob, jak dát jasně najevo, že patříme do Evropy. Ačkoliv geograficky jsme střední Evropou, máme za sebou historii periferie — a zvláště v devadesátých letech tu vládl silný diskurz o našem „návratu do Evropy“. Pokud poukazujeme na jinakost v Evropě nechtěných muslimů, zároveň tím zdůrazňujeme, že my jsme Evropané — a vzdorujeme tak naší periferní pozici na kontinentu.

PETRA DVOŘÁKOVÁ