„Bez konfrontace se skutečností, že určitý typ konceptualizace antisemitismu vede k dehumanizaci a znevýhodnění Palestinců, nelze udržet kognitivní, etickou a politickou soudržnost výzkumu antisemitismu a programů boje proti němu,“ píše Monika Bobaková, polská filozofka a profesorka na univerzitě Adama Mickiewicze v Poznani. S příspěvkem o instrumentalizaci holocaustu v polské debatě o válce v Gaze vystoupila 27. září na konferenci v Praze.

Odborně se věnuje otázkám rasy a rasismu, včetně islamofobie a antisemitismu, nebo problémům postkoloniálního světa, zvláště pak muslimských společností. S Monikou Bobakovou jsme hovořili o vlivu debaty o polském podílu na holocaustu na současnou debatu o válce v Gaze, nebo o podobnostech a odlišnostech mezi islamofobií a antisemitismem.

Připomínání holocaustu a antisemitismu mělo mimo jiné zabránit tomu, aby se hrůzy druhé světové války opakovaly. Jak ve svém textu v deníku Krytyka Polityczna argumentujete, určitá konceptualizace antisemitismu však může být v tomto ohledu kontraproduktivní.

Obzvláště v kontextu izraelsko-palestinského konfliktu jsou některé definice antisemitismu problematické, jelikož jsou zneužívané k umlčení a znevěrohodnění jakékoliv kritiky izraelské politiky. Takové definice upírají Palestincům práva vzepřít se izraelské politice a promluvit o svých zkušenostech s porušováním práv ze strany izraelského státu. Izraelsko-palestinský konflikt se tak částečně odehrává i na poli definic.

Jsem přesvědčená, že nemůžeme vzdorovat jedné formě rasismu, pokud zároveň nevzdorujeme všem formám rasismu. Boj proti antisemitismu bude neúspěšný, pokud bude přehlížet jakékoliv jiné formy předsudků, xenofobie a rasismu — včetně rasismu antipalestinského.

Ve zmíněném textu označujete probíhající válku v Gaze za zkoušku důvěryhodnosti polského výzkumu o holocaustu a antisemitismu v Polsku.

Polský kontext je v tomto ohledu velmi specifický, jelikož naše historická trajektorie souvisí s židovskou historií. Můžeme hovořit o „politice paměti“, která se rozvíjela obzvláště od počátku 21. století a která se týká tragické kapitoly polských dějin — polského antisemitismu během druhé světové války.

Zlom v tomto ohledu nastal s publikací knihy Jana Grosse Sousedé, která vyprávěla příběh masové vraždy stovek židů ve východopolské vesnici Jedwabne, jíž se během druhé světové války pod dohledem nacistů dopustili jejich polští sousedé. Kniha spustila bolestnou debatu o polsko-židovské minulosti — vůbec nejdůležitější debatu o polské historii, kterou kdy naše společnost vedla.

Byly založeny instituce, které zahájily výzkum na toto téma, takže dnes toho víme o polském podílu na holocaustu dost. Zevrubné zkoumání polské historické viny zároveň znamenalo převzít za ni zodpovědnost. Jedním z nejdůležitějších momentů tohoto procesu byla oficiální omluva polského prezidenta Alexandra Kwaśnievského. Proces převzetí zodpovědnosti za neslavnou kapitolu naší historie mnozí považovali za správnou věc, zároveň ale narazil i na silný odpor.