Tohle je dimenze problému, která mě taky napadla, ale ke které jsem se včera nedostal. Líp bych to nenapsal.

Včetně toho, že tíseň a obavy z konce naší civilizace je možná na místě. Ale to není to vina islámu, nýbrž nás samotných: kdyby to nebyl islám, přišlo by něco jiného, co by na rozdíl od naší současnosti zaměstnávající se plytkým konzumem, uvízlé v pohodlí, měřící už prakticky všechno skrze peníze a vlastní prospěch, a tudíž rezignující na vyšší hodnoty a ideály (zejména tam, kde by to znamenalo sebeobětování a námahu), dokáže lidi inspirovat, nabít, oslovit a zapálit pro nějaký "vyšší cíl". V tomto ohledu můžeme zachránit naši civilizaci jen my sami, a to nikoliv mobilizací proti "barbarům" přelévajícím se přes vituální hranice, ale znovunalezením sebe a hodnot, které přesahují každodenní přežívání a sobecký pohled na svět.

Moje hypotéza dokonce je, že Islámský stát přitahuje nové a mladé rekruty právě proto, že jim nějaké takové "vyšší hodnoty" a cíle sdílené společenstvým, v němž se jedinec obětuje celku, nabízí (jakkoliv jsou samozřejmě odporné). Protože něco takového v Evropě nenacházejí (samozřejmě i vlastní vinou).

Islamofobie je společensky nepřijatelná. A je jí nutno čelit, jinak se jí nakazí další lidé, a to poškodí společnost více než samotné hlásání protiislámských názorů. V demokratické společnosti vždy platí, že svoboda, včetně práva na svobodu projevu, m u s í být omezena v zájmu nezbytné ochrany práv a svobod druhých (a to je náš případ), bezpečnosti státu (řečeno po americku „národní bezpečnosti“), veřejné bezpečnosti, veřejného zdraví nebo veřejné morálky. K takovým omezením zavazuje zákonodárce česká Listina základních práv a svobod, tedy ústavní pořádek České republiky.
Kritériem je podněcování k nenávisti, v našem případě k islámu, tedy obecně k nějakému náboženství. Od roku 2009 platí a od roku 2010 je tu účinný nový trestní zákoník. Zákaz šíření nenávisti k náboženství tu ale byl už od roku 1961. Dnešní zákoník (ustanovení § 356) v části „podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod“ uvádí, že odnětím svobody až na dvě léta bude potrestán ten, kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků. Přísněji, na šest měsíců až tři léta bude potrestán ten, kdo podněcuje k takové nenávisti či k takovému omezování tiskem, veřejně přístupnu počítačovou sítí apod. nebo se aktivně účastní činnosti skupiny, která hlásá diskriminaci, násilí nebo nenávist, mezi jinými náboženskou. Společnost stojí před úkolem rozhodnout, zda skupina „Islám tady nechceme“ takovou nenávist hlásá.
Snad ještě větší nebezpečí než hlásání náboženské či etnické nenávisti je právní tolerance takových projevů (a vlastně mnoha jiných trestných činů a přestupků) – copak se to musí stíhat? Přitom zákazy a soudní trestání za jejich porušení platí v celé Evropě, to jen v ČR se lidé pohoršují nad zákazem hazardu, násilí vůči dětem nebo diskriminace. Právě v českých zemích by lidé měli více chápat čtvrtý pražský artikul resp. čtvrté basilejské kompaktátům, že, volně staročesky řečeno, smrtedlní hřiechové musejí být od těch, kdož k tomu světský úřad mají, kazeni, tedy novočesky řečeno – soudy musejí trestat zločiny, ale i přečiny. O nedostatečném stíhání „smrtedlného hřiechu“ podněcování k nenávisti svědčí i to, že k tomuto trestnému činu byl zatím vydán jen jediný judikát, vycházející z rozhodnutí Nejvyššího soud z roku 2006. Návod, podle čeho určovat, zda islamofobní názor či postoj je už podněcováním k nenávisti, neskýtá.
Takový návod bude muset respektovat cíl, který sleduje Saša Uhlová, tedy svobodně diskutovat o islámu (ale i různých formách a projevech křesťanství a jiných náboženství současnosti i minulosti), a to při omezování svobody projevu na nejmenší možnou míru. Rozpoznat agresívní a nenávistné projevy každého náboženství či naopak „boje“ proti náboženství se v dnešním světě vyplatí.

Paní Uhlová, máte zcela jistě pravdu v tom, že islamofobie zachvátila Českou republiku, a člověk se z ciziny až diví, jak to doma všichni s tím islámem prožívají. Dokonce se mi už stává i to, že na zájezdech zrovna do islámských zemí poslouchám samé protiislámské "kecy", a to by jeden čekal trochu vyšší úroveň od lidí, kteří platí několik desítek tisíc za to, aby se do té které zemi mohli podívat.
Určitě stojí ale za to nemlčet, a třeba i podniknout kroky k tomu, jak se veřejně prezentovat a hlavně poukázat na nebezpečí islamofobie, která je minimálně v Česku mnohem vážnějším problémem a nebezpečím, než jakékoliv možné nebezpečí ze strany islámského extremismu. Ale kromě toho je potřeba veřejnost vzdělávat! Ono totiž těžko v jedné diskusi, v jedném článku vysvětlíte ateistickému Čechovi, že islám opravdu není strašákem, když tento člověk vůbec, ale vůbec nemá ponětí o principech abrahamovských (nebo jakýchkoliv jiných) náboženstev, a tudíž apriori islám se vším všudy agresivně odsoudí - takový člověk nikdy neznal křesťanství, které se také může projevovat různě (mimo jiné i extremisticky), akorát v naší zemi bylo vždy jaksi pod pokličkou a skomíralo. S touto výbavou pak člověk slyší o běsnění IS, a je ztracen. Problém tudíž já osobně vidím v nedostatečném vzdělání a informovanosti o problematice, která se snoubí s naším ateistickým světonázorem - je to nelehká situace, to je fakt.

1. Islamofobie je podle slovníku cizích slov "chorobný strach z islámu". Není to tudíž náboženská nesnášenlivost, ta může přijít až v druhé řadě.
2. Ateisté nejsou nevzdělanci, kteří nemají ponětí o křesťanství a islámu. Aspoň ne všichni.

Ochablý intelektuální svět této doby způsobuje i to, že někdo hodí do prostoru slůvko, a mnozí se ho bez špetky zamyšlení chytají. Tak je to i s pořád omílaným slovem "islamofóbie". Je vytvořeno tal, jak jsou vytvořeny diagnózy různých iracionálních fóbií. Nejde však o fóbii jako o duševní poruchu. Proto je to výraz nevhodný. Není to (většinou) individuální, nýbrž sociální patologie. Je to stigmatizace na základě vyznání. Jsou to obavy z někoho ne proto, jaký je, ale pro nějaký jeho příznak, v tomto případě je to náboženství, jindy etnikum nebo rasa.

Lidi obávající se islámu na základě neodpovědného fungování médií není správné vyhánět ze "slušné" společnosti. Je třeba trpělivě vykládat, že islám není totéž jako funadmentalismus, fanatismus, extremismus a terorismus. Je třeba jasně odmítnout extrémní formy jakékoli ideologie, včetně islámské (nebo odvolávající se na islám). Je třeba ukázat na reálných příkladech muslimy, kteří jsou humanističtí, mírumilovní, kooperativní.

Odmítnutí si zaslouží antiislamismus, který je podobný antijudaismu. Obě jsou to formy antisemitismu. Agresivní, nenávistné útoky na islám a na liberální občany, kteří muslimy hájí, jsou mimo hranice stanovené trestním zákoníkem. §§ 355 (Hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob) a 356 (Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod) na to přiměřeně odpovídají.

Nedávno jsem s jedním islamofobem zcela náhodně mluvila. Byl to takový "známý od známého". Myslím, že se pro něj opravdu víc hodí to slovo islamofob než antiislamista, protože se dušoval, že mu muslimové nevadí, že je ale třeba držet je zkrátka a nesmí se jim dát najevo slabost. Snažila jsem se mu jeho názory (celkem nesměle) vyvracet, ale pak jsem zjistila, že marně, protože on měl už spoustu "svých" informací - jak z internetu, tak z knih. Největším jeho argumentem ovšem bylo to, že nedávno mluvil přímo s nějakým muslimem a ten mu jeho obavy potvrdil tím, že mu řekl:
"Ano, my muslimové jsme nebezpeční. My uznáváme jedině sílu a s tím nic neuděláte."
Proti tomu se těžko dá něco namítnout. Leda tak přerušit hovor. Pak jsem dodatečně zjistila, že ten muž byl velmi znepokojen mou vstřícností k islámu a poslal mi mailem prostřednictvím známého nějaké texty a videa. Zkrátka usoudil, že je mi zapotřebí osvěty.

Moji hypotézu o tom, že reálně je pro nás ve středoevropském prostoru větší hrozba nacionalismus a nenávist vůči jiným (muslimům, Cikánům, nezaměstnaným atd.) než náboženský fundamentalismus, potvrzuje zkušenost posledních 48 hodin. Po zveřejnění textu na téma hrozby radikálního islámu jsem dostal už několik výhružných osobních emaiků od českých "slušných většinových občanů". Přesto, že posledního půl roku trávím ve většinově muslimské společnosti, nic podobného jsem tam nezažil - a to navzdory mé zjevné odlišnosti tam i mým neskrývaným kritickým názorům na islám (a náboženský zápal obecně).

K článku pana Bittnera podotknu, že není realistické očekávat, že v demokratické diskusi se vágně určená entita zvaná "my" dohodne na jednotném postupu proti jiné nezcela jasné entitě zvané "islamofobové". A to ještě by se to "my" mělo jasně vymezit vůči "sluníčkovým lidem" čili liberálním multikulturalistům! To by nám těch lidí k diskusi zbylo dost málo. Nebo ne "nám", ale mně. S inkluzivním "my" mám ten problém, že často nevím, zda mě do něj autor počítá.

Na otázku, při jak velkém rozdílu názorů má ještě smysl se pokoušet o dialog, si každý zodpoví sám.

Pan Petr Uhl připomíná hranice diskuse dané trestním zákoníkem. Kladu si otázku, jaký smysl mají zákony, jejichž dodržování není a možná ani nemůže být soustavně vynucováno. Nevzpomínám si na případ, kdy by u nás v posledních dvaceti letech selektivní aplikace § 356 (nebo podobných dřívějších zákonů) ke kultivaci veřejné diskuse přispěla. Soudní řízení spíše pomáhá nenávistné názory zviditelnit a dodat jejich nositelům gloriolu mučedníka.

Mají být zákony (kodexy, nařízení, vyhlášky) striktně vynucovány? Mají být "potíráni smrtedlní hříchové"?
Pokud si odpovíme tak, že mají, pak musíme být naprosto nekompromisní. Možná pak budeme muset vyloučit, potrestat, zavřít (podle závažnosti porušení) kdekoho. Když už se bude množství "vyloučených" osob zdát příliš veliké, můžeme zákon "změkčit" nebo přizpůsobit mentalitě osob, kterých se zákon týká. Když to budeme chtít udělat, zjistíme, že rozdílnost mentalit je příliš veliká a že bychom museli mít pro každého jiný zákon, protože každý uznává něco úplně jiného.
Zákony, které lidé neuznávají, se vynucují velmi obtížně.
Možná bychom s hrůzou zjistili, že velkému množství lidí nevadí, když někdo jedná nezákonně nebo dokonce nemorálně. Možná bychom s hrůzou zjistili, že plno lidí považuje morálku za úplný nesmysl. A jak by taky ne, když nemorální jednání nikomu nevadí? A i kdyby někomu vadilo, tak co je nám po něm, že? V atomizované společnosti morálka nemůže fungovat, a tak ji nahrazují psané zákony, o nichž nemůže být pochyb, že platí. Ale jak může společnost, která neuznává morálku, uznávat zákony? Zákony mají přece vyplývat z morálky, ne?
Nebo z čeho by vlastně měly vyplývat?

Sama koncepce "smrtelného hříchu" je nebezpečná. Je to spojeno s představou kosmického totalitního diktátora, který věčnou smrtí, tedy konkrétně věčným zavržením a věčným utrpením trestá člověka, který např. pochyboval o dogmatech církve, onanoval, miloval se s někým s kým nebyl řádně oddán, použil při souloži nějakou podobu zabránění početí, nebyl v neděli v kostele, i když neměl vážnou překážku, zaklel ap. Představa, že tyto "smrtelné hříchy" budou trestány nejen imaginárním peklem, ale navíc ještě pozemskými tresty, to je projev náboženského třeštění a násilné revolučnosti zejména raných husitů.

Nepochybuji o tom, že dodržování zákonů by mělo být vynucováno. Právě proto si kladu otázku, zda je dobré mít zákony, jejichž soustavné vynucování asi není možné, jako jsou současný § 355 a § 356. Ty jsou v internetových diskusích nejen na téma muslimů porušovány pravidelně a stíháno to není.

Obrat "kladu si otázku" jsem použil v doslovném slova smyslu, ne jako rétorickou otázku, odpověď nemám.

„Jakákoli národní, rasová nebo náboženská nenávist, jež představuje podněcování k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí, musí být zakázána zákonem,“ uvádí Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Československem v roce 1975 ratifikovaný a od března 1976 i zde platný. Čs. vláda k němu svým podpisem přistoupila už v září 1968. Navazuje na koncepci ochrany lidských práv, k níž lidstvo v leetech 1945- 1948 přistoupilo po zkušenostech z národněsocialistických (fašistických) zločinů. Paktem se inspirovali i lidé, zakládající koncem roku 1976 Chartu 77. Jako mezinárodní závazek přijala pakt v roce 1993 i samostatná Česká republika.
Do omrzení tvrdím, že lidská práva musejí být chráněna zákonem a že také povinnosti lze lidem ukládat jen zákonem, a ne třeba ministerskou vyhláškou, stranickým pokynem nebo nabádáním duchovních. A že zákony musejí být dodržovány i vymáhány. Striktnost toho vymáhání ale opět určí zákon. Tvrdím také, že mezinárodní závazky státu je nutno plnit a že zákony deklaratorní typu „Edvard Beneš se zasloužil o stát“ nebo „Komunismus je zlo, proti němuž jsou všichni povinni bojovat“ nepatří do právního řádu evropského demokratického státu.
Samozřejmě, zákaz i sankce za jeho porušení by tu mohly být měkčí a podněcování k nenávisti by mohlo být jen přestupkem, ale nedovedu si představit státní toleranci k onomu podněcování. Přísnost mě ale netrápí, to více mi vadí právní nevědomí o demokratickém řádu lidských práv a rezignace na dodržování zákonů a mezinárodních závazků. Je to těžké dědictví státněsocialistického (a předtím lidovědemokratického) období.

To je docela rozporuplná situace. Znamená totiž tolik, že se musíme striktně řídit (mezinárodním) zákonem, nikoli - dejme tomu - vlastním náboženstvím (když použiji trochu nadsázku), protože právě to může vycházet z onoho "kosmického diktátora". Ale na druhé straně nám zákon přikazuje (cizí) náboženství ochraňovat či respektovat. Není v tom vážně trochu rozpor?

V soukromí můžete smýšlet, mluvit a jednat podle svědomí. Pokud jde o veřejný prostor jsou tu zákony. Ty mohou být v souhlasu se svědomím nebo proti němu. Zákony mi mohou nařizovat něco, co podle svědomí nechci dělat, a zákon mne za to potrestá.

Zákon, který trestá hanobení a vyvolávání nenávisti vůči skupině obyvatel je v souhlasu s mým svědomím. Proto nepotřebuji zákon, abych se tím řídil. Nebudu-li hanobit jiná etnika, rasy, náboženství ap., nebude to zte strachu před trestem, ale protože nahlížím, že je to špatné.

Nespatřuji v tom spor.

Docela mě to zajímá, i když samozřejmě jen teoreticky. Ne, že bych opravdu chtěla nějakou nenávist podněcovat, to určitě ne. Spíš mě možná zajímá to, kde je hranice mezi soukromým a veřejným. Je soukromé jen to, co se týká mé osoby, popřípadě mé rodiny? Nebo je soukromý i vnitřní život nějaké (např. náboženské) komunity?
Kde se může dejme tomu hajlovat či dělat podobné věci? Doma? Nebo i v nějaké skupině?

Proč to komplikovat? Zákon se vztahuje, dejme tomu, i na případ, že někoho zabijete, a bude u toho jen on a Vy. Nebude to soukromí. Ale zákon se nevztahuje ne to, když někoho nenávidíte, milujete, je Vám lhostejný, když někoho obdarujete nebo bez zájmu kolem něj projdete. paragrafy Trestního zákoníku, které jsem citoval říkají: "Kdo veřejně hanobí..., Kdo veřejně piodněcuje..." Veřejnost v tekových případech právo vykládá tak, že je to před více než dvěma osobami. Když budete v rozhovoru s jendím člověkem oslavovat nacismus, bude to hřích, když to budete činit na schůzi nebo na demonstraci, bude to přečin a můžete být za to potrestána.

Takže, jestli tomu správně rozumím, zákony se zásadně musí dodržovat i v soukromí, ovšem záleží na tom, zda informace o jejich nedodržování pronikne na veřejnost, je to tak?
Konkrétně třeba v muslimských rodinách určitě nesmí být ponižována žena (aspoň pokud jsme v Evropě), ale záleží čistě na tom, jak ona sama to cítí - zda je či není ponižována. Kdyby třeba nechtěla nosit hidžáb (nebo dělat něco jiného) a manžel ji k tomu nutil, tak to se patrně nesmí. Zatímco když to za ponižování nepovažuje, pak je to zřejmě v pořádku.

Paní Hájková, to ROZHODNĚ netvrdím! Říkám, že eticky jednat MŮŽETE, i když Vás v tom nikdo nekontroluje, neodměňuje a netrestá. Rozhodně ne, že musíte.

Pokud jde o JINOU oblast, oblast práva, tak musíte jednat v souladu s právem, pokud jste pod kontrolou, protože právo se od etiky liší tím, že oprávněně užívá sankcí.

Pokud nejste pod kontrolou, můžete dodržovat eticky správné státní zákony - protože v takovém případě vlastně přestává jít o právo a jde o etiku.

Pokud autorka úvodního textu stále ještě tápe v nejistotě, odkud se vlastně u takového množství celkem "normálních" lidí berou takové fenomény jako je islamofobie, pak v tomto ohledu mohu posloužit aktuálními výzkumy z Německa.

Text, ze kterého následující údaje čerpám, vyšel ve velkém německém deníku "Süddeutsche Zeitung" 23.12. jeho autory jsou Heinz Bude, který vyučuje makrosociologii na univerzitě v Kasselu, a Ernst-Dieter Lantermann, emeritní profesor pro osobnostní a sociální psychologii.

Podle jejich výzkumů se odpůrci islámu (respektive "islamofobové") dělí do tří základních skupin, které jsou mezi sebou do značné míry nemálo odlišné.

Co je všem třem skupinám společné, je to, že "identifikace s jejich německým původem je podstatný moment jejich hrdosti na sebe samé". Zároveň příslušníci těchto tří skupin ve vysoké míře nedůvěřují "státu" a jeho institucím.

Podle jejich vzájemných odlišností je pak možno identifikovat tyto tři základní skupiny:

Ta první skupina (asi 9 procent respondentů) na tom není ekonomicky nikterak špatně. Nejsou nikterak nadprůměrně zámožní, ale žijí v zajištěných finančních a pracovních podmínkách. Přesto ale polovina z nich hledí pesimisticky do budoucnosti.

Jejich přáním je návrat společnosti, ve které by opět platily tradiční hodnoty: bezpečí ("Sicherheit", je možno přeložit také jako: jistota), disciplína a vůle k výkonu (práci; "Leistungswille"). Touží po jasných životních podmínkách, kdy nebudou rušeni lidmi, kteří myslí a žijí jinak nežli oni sami.

Základní životní postoj těchto lidí je pocit morální nadřazenosti ("Selbstgerechtigkeit", do češtiny obtížně přeložitelné) oproti ostatním, jejich životům.

Druhá skupina (13 procent) byla výzkumníky charakterizována jako "zásadně uražení", kteří trpí pocity vyloučení.

Právě toto je ta typická skupina, se kterou je tradičně spojována představa sociální zášti jakéhokoli druhu: žijí ve finančně a pracovně labilních poměrech, s nízkým vzděláním, nízké osobní sebevědomí. Jejich nejdůležitější životní cíle považují za nedosažitelné, a už se vzdali snahy pochopit svět kolem sebe. Mají pocit, že jsou společností diskreditováni, a celé dvě třetiny z nich už nic neočekávají od vlastní budoucnosti.

Tito zklamaní a uražení sdílí s tou prví skupinou zajištěných a nadřazeně se cítících touhu po návratu tradičních hodnot a jasné dělící linie ("klare Abgrenzungen"); ale navíc jsou ovládáni strachem z přečíslení cizím elementem ("Überfremdungsängste"). Kteří by jim mohli vzít kousek z jejich koláče.

Třetí skupina (13 procent) islamofobů je ovšem dosti překvapivá. Jsou to lidé, kteří jsou o sobě vlastně moderní a otevření vůči světu, a sami by se bránili oproti nařčení, že jsou nepřáteli cizinců anebo zpátečníky.

Jejich životní status je ovšem takový, že navzdory relativně dobrému vzdělání se nacházejí v prekérních finančních a pracovních poměrech; cítí se být podvedeni o své životní cíle. 72 procent z nich hledí s hlubokým pesimismem do budoucnosti, ačkoli jsou pevně přesvědčeni, že sami mají schopnosti pro vytvoření úspěšného života.

Tito lidé na jedné straně věří, že jsou svým okolím uznáváni - ale na straně druhé trpí permanentním strachem ze zneuznání ("panika střední třídy").

Na rozdíl od oněch prvních dvou skupin tato třetí netouží po návratu k nějakým tradičním pevným hodnotám; za normálních okolností jsou otevřeni vůči kontaktům s lidmi z jiných kultur a jiných životních podmínek. Ovšem! Tato jejich otevřenost okamžitě končí tam, kde se jedná o muslimy.

71 procent z nich jsou názoru, že muslimská kultura nepatří do našeho západního světa; a 31 z nich jde dokonce tak daleko, že požadují, aby muslimům bylo zakázáno jakékoli veřejné vykonávání jejich náboženství.

Takže, závěrem: tento výzkum se zaměřil ovšem jenom na určité sociální respektive sociálně psychologické kořeny "islamofobů". To jest, ani on nedokáže fakticky zodpovědět otázku, jak je to vůbec možné, že z relativně normální lidské bytosti se náhle stane nenávistný odpůrce všech, kteří vyznávají určitou -cizí - náboženskou víru.

Nicméně, přes všechny rozdíly oněch tří skupin, jeden faktor se zdá být všem společný: ve všech případech se jedná o osoby buďto v jejich životních podmínkách, anebo v jejich osobnostním typu nějakým způsobem deficitní.

Buďto sami žijí v takových materiálních podmínkách, které v nich vzbuzují obavu o jejich vlastní existenci; anebo v důsledku jejich vlastního charakteru se cítí být vyvýšeni nad všechny ostatní (respektive nad "ty cizí"), a nemají schopnost tolerance, natož pak osobního vcítění se do životů druhých.

Jednou větou by bylo možno konstatovat, že za všemi formami islámofobie nakonec stojí nějaká forma socio- nebo psychopatologie.

Na rozdíl od Bittnera, není Saša Uhlová "zjevnou fašistkou", jak jsem označil jejího kolegu - ale pořád v ní zbývá něco blahovolně nadřazeneckého. Ti, kteří nejsou jako Konvička, jsou podle zřejmě podle posledních vět jejího článku nad tímto vláknem, vlastně jaksi nemocní a je třeba přijít na kloub tomu, kde se ten jejich strach bere a nějak to zkusit léčit.

Saša Uhlová je zjevně v zajetí svého vlastního přesvědčení natolik, že její vztah k nějakému umírněnějšímu islamofóbovi je jednostranný - ano, diskutovat s ním snad prý chce, ale nedovede si ani v nejmenším představit, že by si nějaké argumenty toho umírněného islamofóba pustila k tělu, aby u sebe dovolila, aby ty argumenty mohly (směly) zabírat u ní samotné a že by je nechala na sebe působit s možností, aby jí mohly v něčem dokonce snad i - pánbúsnámiazlépryč - ovlivnit. To nepřipustí - ti lidé jsou podle předem zaujatého postoje přece "nemocní", je třeba analyzovat odkud se bere jejich nemoc - jako je třeba nikoli věřit, že chovanec psychiatrické léčebny tím Napoleonem je a uvažovat o této možnosti, ale pokoušet se ho nějak vyléčit.

Jenže umírněný islamofób není nemocný - vyhodnocuje si data určité reality a činí závěry vesměs s ohledem na sebezáchovu vlastního světa navrstveného staletími, osvícenectvím, i tím marxismem atd. ... a který podle něj je cenným dědictvím a má smysl ho hájit - přičemž on, "islamofób" si míru ohrožení ze shodných určitých dat vyhodnotil jako vyšší ... To je onen skandinávsko-holandský liberálně levicový "islamofób", o kterém byla myslím v jednom z prosincových čísel sobotní Orientace Lidovek řeč ...

"O nedostatečném stíhání „smrtedlného hřiechu“ podněcování k nenávisti svědčí i to, že k tomuto trestnému činu byl zatím vydán jen jediný judikát, vycházející z rozhodnutí Nejvyššího soud z roku 2006. Návod, podle čeho určovat, zda islamofobní názor či postoj je už podněcováním k nenávisti, neskýtá."

Kdo bude rozhodovat, co uz je podnecovani nenavisti a co jiny nazor ? Soudce ateista ? Senat slozeny z ateistu, muslimu , katoliku, evangeliku, budhistu, mormonu a jehovistu ? Zvlastni lidovy soud ? Generalni tajemnik multikulturni strany, ci jeji ustredni vybor ? Nebo zvlastni femovy soud vedeny panem Bittnerem a jeho zastupcem panem Kolarikem z Mnichova ? Chcete dlazdit cestu do pekla onech proslavenych taboru p. Uhl ? Monopol na pravdu nikam jinam nevede. Jste v pokuseni mit jeste jednou v zivote moznost po bolsevicky zatocit s temi, co nejdou s vami ?

Pane Kuchejdo, v demokratických zemích Evropy se hate crimes jako u nás hanobení a podněcování k nenávisti trestají. Vaše nesmyslné řeči o bolševicích, táborech jsou planými výmluvami. Myslím, že byste si měl uvědomit, že demokracie není měkká. Demokracie se dokáže ubránit. Pořád ještě u nás nejedná, nebo nejedná dostatečně, ale vzpomeňte na 2. světovou válku, že jsme Vás smetli. Když jde do tuhého, demokracie se vzchopí. Roku 1945 nikdo neměl špatné svědomí z toho, že Hitlera přiměl k sebevraždě a jeho režim ke krachu.

Fašisti a (neo)nacisti se intenzivně zkoumají liberální procedury a dovolávají se liberálních práv, aby mohli demokratické a liberální pořádky svrhnout. Ale nepodaří se Vám to. Věděl to už Winston Churchill, když vyhlásil heslo "Demokracii dmeokratům". Smiřte se s tím, že v boji proti demokracii nezvítězíte.

Pojem zločin z nenávisti, hate crime, má přeci jen širší významové pole než jen podněcování nenávisti; koncentruje se kolem toho zločinu: zastrašování, násilí, v nejhorším případě vražda motivované nenávistí vůči určité, ascriptivně charakterizované skupině lidí--barvou kůže, cizím původem, vyznáním či přesvědčením. S trestáním takových zločinů nemá -- nepohybují o tom -- Pavel Kuchejda problém.
Se samotným podněcováním nenávisti je to složitější. Vyžaduje, aby se téměř případ od případu určovala jak vlas víly tenká hranice. A nemyslím, že by demokracie ve Velké Británii byla slabá, když odmítala soudit i v době bombardování Londýna štvavé řeči, pokud jejich přímým důsledkem nebyl násilný čin.

tu zneužívá jistý Abu al-Bagdadi šéfideolog IS, v boji o světovládu mezi muslimy a jinak věřícími, či nevěřícími.
Prvotně ve svatém boj proti křesťanské herezi -
proti bezbožnému materialismu,
proti imperialistickému křesťanskému duchu,
proti kapitalistickému modlářství, který říká bůh a myslí peníze.
Podmaňování světa ve znamení kříže označuje za teologickou provokaci - jak může náboženství zneužít absolutního boha a pomocí smyšlenky pozemského syna jej zapřáhnout do služeb svých špinavých pozemských zájmů.
Abu al-Bagdadi zkoncipoval projekt militarizace islámského vědomí za účelem odplaty a pomsty dobyvačnému křesťanství/západu, který muslimský svět zotročil pomocí křesťansky lstivě zmanipulovaných pojmů jako "mír, koexistence, svoboda, demokracie, sekularizace, ap."
A co s instrumentalizovanou nenávistí j .....bych se zeptal.

Neodvažuju se soudit, s jakým protispolečenským jednáním má pan Kuchejda „problém“. Britská demokracie není slabá, ale je ale opravdu jiná než kontinentální, a ještě odlišnější je americká. V USA není citovaná věta mezinárodního paktu „jakákoli národní, rasová nebo náboženská nenávist, jež představuje podněcování k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí, musí být zakázána zákonem“ závazná. USA jsou sice členským státem tohoto paktu, avšak při ratifikaci mezinárodní smlouvy si obvykle vyhrazují, že ji budou dodržovat jen v rozsahu americké právní (zákonné) úpravy. Posledních dvacet let se ale mění britský právní řád, přibližuje se kontinentální Evropě (a kontinentální právo trochu i inzulárnímu) díky členství spojeného království v EHS a pak v EU. O to teď v EU jde, dosáhnout společného chápání hodnot demokratického právního řádu. Všude na evropském kontinentu (a už dost i v Británii) totiž platí zásada legality, tj. že prokurátor nebo policie, tedy státní orgán, je povinen stíhat každý trestný čin (tedy i přečin), o němž se dozvěděl. Pakt přitom neukládá stíhat podněcování k nenávisti nebo k diskriminaci jako trestný čin, existuje i „správní“ trestání pro přestupek. Trestní zákon si už dala ČR sama. O vině a trestu rozhoduje soud, i při vyslovení viny může upustit od potrestání, je-li ovšem k upuštění zákonný důvod. Dnes by se za ty štvavé řeči už i v Británii stíhalo, právo se mění.

Pane Uhle, pane Štampachu, případně další
Jak to s těmi zákony (případně s etikou) vlastně je? Přiznám se, že jsem o tom přemýšlela skoro celé Vánoce. Znamená pojem demokratické zákony = etické zákony?
Znamená demokratičnost zákonů to, že jsou tvořeny demokraticky zvolenými zástupci lidu? Ale co když lid (nebo jeho zástupci) nesmýšlí příliš demokraticky? To je vlastně nesmysl, že? Lid by demokraticky smýšlet měl, když demokracie pochází od slova démos=lid.
Ale na druhé straně lid může smýšlet neeticky. Potom by zákony přijaté lidem či jeho zástupci teoreticky mohly být neetické. Odkud se vlastně bere etika?
Znamená slovo demokracie spíš vládu lidu nebo vládu ve prospěch lidu? Anebo by to obojí mělo být vyvážené?

Paní Hájková, demokratickou cestou může být přijat i zákon neetický. Stát mne může nutit takový zákon plnit a já mohu vzdorovat. Záleží, jak velké riziko mi hrozí, a jak velký jsem hrdina.

Abraham Lincoln charakterizoval demokracii jako vládu lidu, prostřednictvím lidu, v zájmu lidu. Ale někdy se ještě připomíná vláda práva.

S původem etiky a s její závazností to není snadné, tuto filosofickou diskusi si ani netroufám rozvíjet. Něco teď o tom píšu pro ob týdeník Tvar.

Poté, co jsem do diskuse vložil údaje o výsledcích německého výzkumu o sociálním původu a psychologických charakteristikách "islamofobů" (no ano, není to možná nejvhodnější označení, ale pro jeho stručnost a výstižnost je sotva nahraditelné), obdržel jsem dosti rozhořčený mail od jednoho pána, který se tímto mým příspěvkem očividně cítil osobně potrefen. A vypočítal mi celou řadu důvodů, proč islám principiálně považuje za "xenofobní nenávistnou militantně expanzivní ideologii".
Protože se mi zdá, že jím uvedené důvody (a odpověď na ně) by mohly být zajímavé a přínosné i pro širší okruh diskutujících, rozhodl jsem se odpověď zveřejnit zde.

Takže, pane Kejíku: je sice dozajista hodné uznání, že jste si dal alespoň práci s tím, "prokousat se velmi nečtivou knihou jménem Korán"; ovšem zůstává otevřená otázka, do jaké míry jste tuto knihu dokázal číst opravdu nezaujatě, a do jaké míry jste byl skutečně schopen vstřebat a pochopit její pravé intence.

Jen tak pro příklad: svého času jsem se - taktéž na stránkách DR - dostal do diskuse s jedním účastníkem, který byl evidentně militantním odpůrcem islámu. A on kromě jiného s naprosto pevným přesvědčením tvrdil, že prorok Mohamed prý schvaloval či dokonce nařizoval bití žen jejich muži. A toto své tvrzení mi dokládal dokonce konkrétními súrami z Koránu. Když jsem pak tyto údaje ověřil, ukázalo se, že pokud se jenom poněkud přihlédne k reálnému kontextu oněch súr, pak se zcela jasně vyjeví, že Mohamed přesně naopak ženy b r á n i l před násilím ze strany jejich mužů!

Takže, ono je vždycky v prvé řadě zapotřebí dát si tu námahu s tím, odhalit pravé intence řečeného. (Jen tak mimochodem: nedalo by sebemenší práci i v křesťanské Bibli objevit celou řadu citátů, na jejichž základě by bylo možno doložit, že křesťanství je "xenofobní nenávistná militantně expanzivní ideologie"...)

Co se pak blíže toho Koránu týče, pak je nutno si uvědomit, že Korán vlastně vůbec není možno číst v jeho autentickém znění. V jeho autentickém sdělení.

Za prvé: klasické řazení súr v psaném Koránu vůbec neodpovídá jejich reálnému chronologickému pořadí, jak svá sdělení svému lidu pronášel samotný prorok Mohamed. Při první edici Koránu byly jednotlivé súry prostě seřazeny podle velikosti. Tím pak může vzniknout dojem vnitřní nesouvislosti.

Za druhé: Korán je daleko spíše nežli k přečtení určen k p ř e d n e s u - k citování či spíše recitování před shromážděnou muslimskou obcí. A přitom, sdělení (či působení) takto přednášených súr nelze ani zdaleka omezit jenom na čistě slovní, logický obsah, nýbrž jedná se zároveň o emocionální působení spojené s oním přednesem, kteréžto účinky opět nelze odmyslit od specifické zpěvnosti arabštiny. Toto specifické působení je dokonce natolik jedinečné, že mnozí arabští muslimové, kteří Korán četli v jiné řeči, mají dojem, že se jedná o nějaký úplně jiný Korán!

Takže, tolik jenom předběžně k tomu, do jaké míry jste se opravdu seznámil se skutečným sdělením a významem Koránu.

Dále: že prý je islám "nenávistný a xenofobní"? - Pane Kejíku, v každém případě za života zakladatele islámu, proroka Mohameda, byl islám jedinečně t o l e r a n t n í m náboženstvím, které naprosto uznávalo legitimitu jak křesťanství, tak judaismu; ale dokonce mělo pochopení i pro spirituální formy nižšího druhu. Kromě jiného, Mohamed výslovně z a k á z a l násilné obracení k islámu! K islámu se má obrátit jenom ten, kdo je k tomu sám vnitřně připraven.

Všeobecně vzato, islám (a s ním spojené normy sociální existence) byl ve své době (s ve svém regionu) až extrémně pokrokovým duchovním systémem, jehož vytčenými cíli byla sociální rovnost, ochrana slabých a bezbranných, vzájemná úcta a pomoc.

Že se v dobách pozdějších islám stal náboženstvím doprovázejícím arabskou expanzi: tato expanze byla daleko spíše záležitostí ryze politicko-mocenskou, vznikla zde prostě nová říše, která - jak to v oněch dobách bylo všeobecným zvykem - prostě začala expandovat. (Nebylo to svého času snad také křesťanství, které expandovalo - a cizí národy si podrobovalo - ještě v daleko větším měřítku, nežli islám?) Islámské náboženství na těchto pozdějších výbojích může jenom v tom ohledu nést "vinu", že se - jakožto jednotící element - zasloužilo o sjednocení do té doby kmenově roztříštěného arabského živlu.

- Ostatně, jen tak mimochodem: jedině díky této expanzi arabského živlu a islámu se do tehdejší barbarské Evropy dostala věda, kultura, umění. Dokonce i takový ryze evropský myslitel jako Aristoteles se do (západní) Evropy vrátil - jenom oklikou přes filozofii islámských myslitelů!

Ale, pane Kejíku, Vám se nakonec stejně jedná o něco naprosto jiného, nežli o pravé duchovní poselství islámu a Koránu. Jak sám píšete, "nejde ale jen o teorii obsaženou v této knize, důležitější je praxe". A přitom poukazujete na všechno to násilí, které se v určitých regionech tohoto světa děje pod nálepkou islámu.

Pane Kejíku, naučte se prosím rozlišovat mezi dvěma zcela odlišnými skutečnostmi: mezi islámem jako takovým na straně jedné, a mezi i s l a m i s m e m, jak se v současné době v oněch zmíněných regionech projevuje ve své nejprimitivnější, nejbrutálnější zfanatizované podobě, na straně druhé.

Budiž řečeno jasně: před svým zneužitím se nemůže ubránit žádný myšlenkový či duchovní systém; a tím méně se proti tomuto zneužití svých myšlenek mohou bránit jeho zakladatelé.
Už zde bylo zmíněno křesťanství: máme snad opravdu krvavé, loupeživé (a v podstatě naprosto nesmyslné) výboje raně středověkého křesťanstva do "Svaté země", s potoky nevinně prolité krve civilního obyvatelstva, přičíst k tíži samotnému Ježíši Kristovi, s jeho poselstvím míru a vzájemné snášenlivosti? Je opravdu možno excesy "Svaté inkvizice" argumentovat proti křesťanství jako takovému? Je opravdu krvavá expanze křesťanských Španělů v Jižní Americe, s milióny vyvražděných domorodých Indiánů, finálním důkazem o tom, že křesťanství je "xenofobní nenávistná militantně expanzivní ideologie"?

To, že se tito fanatičtí radikálové v blízkovýchodním regionu pustili do boje proti západnímu světu, to má daleko jiné příčiny, především příčiny sociální, je to střet světa který byl kdysi na výši dějinného hnutí, ale pak se dostal do jejich vleku, dostal se pod dominanci (ekonomickou, politickou i kulturní) světa západního, není schopen toto napětí mezi kulturami snést a zpracovat jinak, nežli ozbrojeným bojem, vyhlášením totální války onomu "dekadentnímu Západu".

Jinak řečeno, v tomto konfliktu s islamistickými fanatiky se jedná v prvé řadě o konflikt kulturní a sociální; že tito militantní fanatikové pro odůvodnění svých nároků na obnovení své role ve světě sáhli zrovna po náboženství islámu, je v podstatě jenom důsledkem té dějinné náhody, že islám je v jejich regionu dominantním náboženstvím. - Kdyby byl islám v Evropě přítomen respektive dominantní před sto lety, zřejmě by i Hitler dokázal své expanzivní choutky odůvodnit právě jím.

Takže, pane Kejíku, ještě jednou: zkuste si v klidu znovu rozmyslet, jestli Vám vadí opravdu k a ž d é fundamentalistické násilí na tomto světě; anebo jestli Vás specificky islám dráždí jenom tím, že se Vám jako cizí element ukazuje ve Vašem ach tak posvátném "tradičním" světě.

Jen tak mimochodem: v Německu jsou ty antiislamistické, ale i všeobecně xenofobní projevy mnohem intenzivnější v bývalém Německu v ý c h o d n í m - ačkoli zde žije procentuálně mnohonásobně m é n ě cizinců (a tedy i těch s islámským vyznáním), nežli v Německu západním! A v tomto porovnání se jeví až vysloveně grotesktním, když se cítí být povinen bojovat proti "nebezpečí islámu" někdo zrovna v českém státě - kde žije všehovšudy řádově jenom několik málo tisíc (či dokonce snad jenom stovek) aktivních muslimů!

Myslím, že z toho mají lidé největší strach - totiž že demokracie zruší demokracii. V zájmu zachování demokracie mohou pak být nakloněni i myšlence demokracii omezit (vyloučit z ní např. komunisty, muslimy atd.)
Je jistým omezením demokracie i zmíněná Churchillova myšlenka "Demokracii demokratům", která patrně naznačuje, jak je možno naložit s protidemokraticky jednajícími lidmi? Říkám záměrně s protidemokraticky jednajícími nikoli nedemokraticky smýšlejícími. Předpokládám totiž, že s nedemokraticky smýšlejícími lidmi se nic udělat nedá. Nanejvýš je možné snažit se je přesvědčit.

Etika se zrcadlí v právních normách, které v demokratickém režimu vznikají a zanikají víceméně svobodným procesem.
Předpokladem kýžené demokracie je využití jeho jedinečné možnosti dosažení vysokého stupně objektivity v soupeření partikulárních zájmů. Etickou normou je tedy nekonečný disput nad světem nabízejícím nekonečné množství různých stanovisek,
Staří Řekové - oproti nám - kladli důraz na výuku vzájemného porozumění na základě schopnosti pozorovat svět ze stanoviska druhých - z protikladných zorných úhlů.
Platným etickým maximem se tak stává:
poznání, že neexistuje světlo dokonalé pravdy
schopnost rozpoznávání rozdílných perspektiv společného světa a rozdílných schopností umění s touto rozmanitostí zacházet.
Etickým ideálem je schopnost vysoké objektivity vyúsťující do vysoké virtuosity umění konsenzu .......... trochu pretenciózně řečeno
Dnes žijeme také v demokratické pluralitní společnosti, ale jiných etických ideálů.........řekl bych.

Dá se čekat, že bezdomovec se bude umět podívat na svět z úhlu pohledu milionáře? Nebo se dá spíš čekat, že milionář se bude umět podívat na svět z úhlu pohledu bezdomovce?
Milionář by si to teoreticky (či spíš prakticky) mohl aspoň vyzkoušet...

Islamofobové by si mohli třeba vyzkoušet jaké to je být muslimem, kdyby k nim chodili "na veksl", jako dřív chodívaly děti do cizích rodin, aby se naučily jazyk.
:-)

- vše je jen otázka kultivace většiny voličské obce.
Ale i mezi tou menšinou se najdou virtuózové konsenzu jak s milionářským tak holým pozadím..........jsem si všiml.

Já osobně považuji tu českou právní úpravu za docela přiměřenou. Ale představuje nápravný prostředek, který zamezuje extrémům, tudíž jak to u "nálezků lidských" bývá, nejvýše nejlepší z možných nedostatečných řešení. A ovšem řešení, které může být zneužito a které nezáměrně vytváří kolaterální škodlivé efekty. Ta rizika a škody lze minimalizovat, ale jen tehdy, když je přiznáváme a hlídáme, nikoli když z bezpodmínečného souhlasu s určitou právní úpravou činíme kriterium demokratického přesvědčení.
Konkrétně v případě hanobení muslimů by mimoto uplatnění trestního zákona mělo v českých zemích ohavnou pachuť zásluhou je postižitelné ch ohavných výroku prezidenta republiky na toto téma.

"... zásluhou nepostižitelných ohavných výroků..."

Musím ještě připojit jeden citát z textu, který mi zaslal pan Kejík; názor v něm obsažený je asi dost reprezentativní (či spíše symptomatický) pro určitou část názorového a politického spektra.

Takže, pan Kejík píše: "Nelze si nevšimnout, že propagace Islámu v současnosti pochází především z levicových kruhů (u nás část ČSSD, Zelení a část TOP09). Dle některých komentářů jde o součást programu novodobých marxistů, kteří se nevzdali myšlenky na rozložení tradiční společnosti a zavedení totalitního režimu (diktaturu proletariátu nahradila diktatura všemožných menšin)."

Takže, zase tady máme tu "tradiční společnost" jakožto jakousi svátost, kterou je nutno za všech okolností bránit, proti všem atakům jakýchsi zlovolných menšin, které nemyslí na nic jiného, nežli jak celou společnost podřídit svému vlastnímu diktátu.

Skutečně se nelze ubránit tomu, připomenout si jisté paralely z minulosti:

"Nyní začíná největší, poslední revoluce. Zatímco si Žid vydobyl politickou moc, odhazuje i poslední roucha, která ho ještě kryla. Z demokratického lidového Žida se stává krvavý Žid a tyran národů. Za několik let se pokusí vymýtit mezinárodní inteligenci a zničit moc národů a tím, že si přivlastní jejich přirozené duchovní vůdcovství, je připraví na jejich otroctví a věčnou porobu."

No, takže původcem těchto rasistických fantasmagorií nebyl samozřejmě nikdo jiný, nežli samotný Adolf Hitler. Ale zaznamenáníhodné je na tom jedno: on sám o p r a v d u věřil, že Žid, židovský národ, židovské etnikum jsou reálným nebezpečím pro německý národ! Že světové židovstvo svým - marxisticky fundovaným - relativismem rozvrátí tradiční hodnoty německo-germánské rasy!

Samozřejmě nelze v plném, intenzivním smyslu srovnávat Hitlerův fanatický antisemitismus se současnými projevy islamofobie; ale na straně druhé opravdu nelze přehlédnout, že ty základní myšlenkové a argumentační vzorce jsou ve své podstatě přesně ty samé.

Je tu ten samý boj za "tradiční hodnoty" respektive "tradiční společnost"; přičemž tito bojovníci za tradice očividně jsou sami pevně přesvědčeni o tom, že náš vlastní svět je akutně ohrožen těmi cizími elementy.

Takže, pane Kejíku, závěrem bych dodal toto: ano, je to opravdu především levice, která je tradičně mnohem vstřícnější vůči jiným lidem bez ohledu na jejich rasu a náboženství, nežli přinejmenším latentně do svých vlastních soukromých zájmů uzavřená pravice. Právě tato otevřenost vůči všem lidem je jedna z nejcennějších vlastností levice, na kterou tato právem může být hrdá.

Ostatně, pane Kejíku, dovolil bych si doporučit Vám k přečtení můj vlastní text s názvem "Jsme všichni fundamentalisté?"

Možná, že i Vy byste v něm pro sebe našel určité inspirace...

Vzhledem k tomu, že v dohledné době chystám svůj vlastní text na téma demokracie, nechci tuto problematiku tady rozvádět dopodrobna.

Takže, jenom několik poznámek ke zde zmíněným problémům či otázkám:

× Demokracie jako "vláda lidu, prostřednictvím lidu a v zájmu lidu" - to zní napohled samozřejmě neobyčejně ušlechtile; ovšem postačí si uvědomit, že v aktuálních demokraciích se vládne nikoli "prostřednictvím lidu", nýbrž výlučně prostřednictvím tak či onak volených zástupců, aby se ukázalo, že se jedná jenom o vzletnou frázi.

Navíc, ten postulát "vláda lidu" se velice snadno může dostat do konfliktu s oním "v zájmu lidu". Jak už bylo zmíněno, tato "vláda lidu" se může velice rozcházet s principy etiky (která by měla ztělesňovat ty pravé "zájmy lidu").

× Etika konsensu: opět to zní velice ušlechtile, ale opět to neobstojí před realitou. Jak už naznačila paní Hájková, jsou prostě sociální, třídní atd. konflikty, které lze sotva řešit nějakým konsensem. - K jakému "konsensu" může dospět vlk a ovce? Vrah a jeho oběť? Otrok a jeho otrokář?

Jestliže výchova ke vzájemnému konsensu byla - bezpochyby ušlechtilou - součástí antické výchovy, pak nelze odhlédnout od faktu, že veškerá tato etická výchova se konala v rámci jedné jediné, a to sice sociálně víceméně homogenní vrstvy obyvatelstva - totiž v patricijských rodinách plnoprávných občanů.

Jsou prostě společenské konflikty, které nelze řešit nějakým "kompromisem", nýbrž které je nutno řešit v jejich samotné substanci. Takový postulát "etiky kompromisů", který odhlíží od těchto reálných protikladů, se může velice snadno zvrhnout v pouhou ideologii, která realitu světa přizpůsobuje své vlastní optice.

Mate na mysli tehoz Churchila, ktery nemel rad zidy, chtel pacifikovat afghanske domorodce bojovymi plyny a patrne se mu nezvedal zaludek z koncentracnich taboru (Burska valka).

A samozrejme o jeho humanite a demokratrickem smysleni svedci jeho souhlas s genocidou nemeckych civilistu (kobercove bombardovani Nemecka). Ale tenhle svet uz je takovy. Kdyz muze valecny zlocinec Obama, odmitajici trestat muceni, obdrzet Nobelovu cenu miru, co uz muzeme cekat od tzv. ceskeho intelektuala. Nota bene pobihajiciho od cirkve k cirkvi a hledajiciho Boha v instituci a ne v dusi (tedy mne to tak pripada).

"Co se pak blíže toho Koránu týče, pak je nutno si uvědomit, že Korán vlastně vůbec není možno číst v jeho autentickém znění. V jeho autentickém sdělení."

Takze , kdyz je v Koranu napsano "bijte je (zeny) a vykazte jim misto" znamena to pro dobreho muslima Polacka, ze je ma zahrnout laskou a dary. Je li tam napsano, ze " pred soudem svedectvi jednoho muze , lze vyvazit pouze svedectvim dvou zen", je to podle dobreho muslima Polacka patrne tiskova chyba. Problem je, ze vetsina muslimu neni jako muslim Polacek a berou to doslovne.

p.s. Zakladata tento text duvod k obvineni podle § 356 pane Uhl ?

nýbrž které je nutno řešit v jejich samotné substanci.
Tedy řešit pouze nastolením nové ideologie, která v současné kondici humána se může velice snadno zvrhnout v pouhou ideologii, která realitu světa přizpůsobuje své vlastní optice........bych tak trochu ustrašeně namítl pane Poláčku.