Manifest multikulturní Evropy

Daniel Soukup

Příklady z dějin evropské literatury ukazují, že Evropa a multikulturalismus k sobě neoddělitelně patří.

Že prý má multikulturalismus v Evropě na kahánku? Ale kdeže. Projdete-li se ulicemi kteréhokoliv evropského města, zalistujete-li kteroukoliv knihou, jež Evropu spoluutvářela, okamžitě narazíte na závratnou změť všech možných kultur, na jejich vzájemné porozumění i střety, vzestupy i pády, cizost i blízkost.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Evropa je vidění proroka Izajáše, podle nějž svaté město Jeruzalém na konci časů přivítá nejen lid Izraele, ale všechny bohabojné národy: „Tvé brány budou neustále otevřené, nebudou zavírány ve dne ani v noci, aby k tobě mohly přijít pronárody se svým bohatstvím a přivést i své krále.

Evropa je Rút Moábská, když se z lásky k Noemi odmítla vrátit „ke svému lidu a ke svým bohům“ a vyrazila s ní na cestu do neznáma: „Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována.

Projdete-li se ulicemi kteréhokoliv evropského města, zalistujete-li kteroukoliv knihou, jež Evropu spoluutvářela, okamžitě narazíte na závratnou změť všech možných kultur. Foto Wikimedia Commons

Evropa je šokující příběh, který rabi Ješua vyprávěl člověku, jenž se „chtěl ospravedlnit“, a tak se opatrnicky zeptal „kdo je můj bližní?“ Příběh, z nějž vysvitlo, že náš bližní je třeba i Samaritán; tedy — neulehčujme si to kulturně odlehlým výrazem — že náš bližní je třeba i cigoš, židák, negr, skopčák, Rusák, komouš, nácek.

Evropa je zářivý stín Sapfó tušený za jejími fragmentárními verši; stín, k němuž se ve svých básních obraceli Říman Catullus a Angličan John Keats a Rakušan Ide Hintze.

Evropa je Odysseus, nejen Homérův, ale i ten Dantův, jenž podle Božské komedie nenalezl klid ani po návratu do Ithaky, znovu s několika druhy vyplul a kolem dalších a dalších zemí zamířil až za Herkulovy sloupy, hnán touhou „jít za Sluncem, tam, kde už nejsou lidi“, až se strhla větrná smršť a loď i s posádkou zmizela v hlubinách.

Evropa je panna Mariatta ze závěru finské Kalevaly, panna tak „stydlivá a upejpavá“, že ani „cecků krav se nedotýká“; jenže omylem sní čarovnou brusinku, otěhotní a v jesličkách kdesi v severské pustině porodí zázračného chlapce, jenž vypudí bájného pěvce Väinämöinena a sám se stane králem Karélie; vtip se tu stýká s vírou, biblická krajina s finskou a mytický „onen čas“ s dějinným časem křesťanství.

Evropa je staroanglická báseň Sen o kříži, v níž Kristus stoupá na kříž jako udatný germánský bojovník; a kříž sám se stává Stromem života — „to zlaté znamení, zářící dřevo / v končinách země žhnulo drahokamy“; a podobně jako v závěru Kalevaly zde pohanství prostupuje křesťanstvím a sytí jej svou odvěkou mízou.

Evropa je Maur Abengalbón ze španělské Písně o Cidovi, muslimský rytíř a přítel křesťanského rytíře Cida, mnohem ušlechtilejší než řada křesťanských postav v této skladbě.

Evropa je John de Mandeville, vymyšlený autor fantastického středověkého cestopisu, který zbožně doputuje do Svaté země, potom se však od ní překvapivě odvrací a vyrazí na cestu za vybájenými zázraky východních krajin, práší o obřích myších a dvouhlavých ptácích a modrých lidech a zemi krále Jana a putuje nazdařbůh sem tam, jelikož prý „kdo chce vidět takové divy, tomu je třeba se z pravé cesty na nějaký čas odklonit“.

Evropa je Montaignova poznámka v eseji O kanibalech, že na kanibalských brazilských Indiánech nevidí „nic barbarského“, jelikož „barbarství“ je jen slovo, jímž „každý označuje vše, co není v jeho zemi obvyklé“.

Evropa je Kaliban z Bouře — ten „znetvořený divoch a otrok“, ten groteskní černoch nebo Indián — když zničehonic vypadne z role, zasní se a pronese několik veršů o hudbě, jeden z nejkrásnějších monologů, jaké Shakespeare napsal.

Evropa je solidarita otřesených v závěru Voltairova Candida: postavy, jejichž těla rozervaly všechny ideologické běsy Evropy a kteří navzdory všemu přežili, se po stu peripetií znovu shledávají a dospívají k poznání, že navzdory všemu je potřeba se „starat o svou zahradu“.

Evropa je setkání Fausta a Heleny, Severu a Jihu, ve druhém dílu Goethovy tragédie, ten hravě erotický úvod do interkulturní versologie; Helena v řeči Seveřanů zaslechne neznámé libozvuky — rýmy! — postupně se jim poddá a Faust s ní.

Evropa jsou bratři Karamazovi: smyslnost a vášnivý rozum a víra, nakonec snad ne bezmocná; tu se střetávají, tu od sebe prchají, ale přece k sobě nerozlučně patří.

Evropa je litevská Němka v Eliotově Pustině, figura zanikajícího Západu, jež už jen nostalgicky vzpomíná, jak se v dětství s bratrancem arcivévodou vozívala na saních.

Evropa jsou hovna vojáků všech armád na haličských bojištích v Haškově Švejkovi; vojáci padli nebo se navzájem pozabíjeli, ale jejich výkaly tu zůstaly mírumilovně ležet vedle sebe.

Evropa je okamžik, kdy se v románu Virginie Woolfové anglický šlechtic Orlando po mnohadenním spánku probouzí a zjišťuje, že se proměnil v ženu, a přece zůstal stejný; „Orlando nad tím nejevila žádné překvapení“, poklidně opustila Cařihrad a přidala se k putujícím cikánům.

Evropa je Günter Eich v americkém zajateckém táboře v roce 1945. Vznešený hvozd německé kultury, chloubu Evropy, po dvanáct let rozežírali smrtící paraziti a nakonec ho smetla holoseč; a Eich píše báseň Inventura, v níž tápavě zkoumá, jaké věci a slova ještě vůbec mají smysl: „Tohle je má čepice,/ tohle je můj kabát… Plechovka od konzervy:/ můj talíř, můj hrnek,/ do bílého plechu/ jsem vyškrabal jméno./ Vyškrabal tímhle/ drahocenným hřebíkem,/ který schovávám/ před chtivýma očima.

Evropa je Soumrak dne od Kazua Ishigura, nejangličtější román všech dob, jehož autorem je Japonec (nebo Angličan?).

Evropa je v Argentině, v Borgesových povídkách, v nichž se celá evropská kultura — starokřesťanští teologové, severské ságy, hledači dokonalých jazyků, zrádní revolucionáři, autor Dona Quijota — závratně odráží jak v labyrintu křivých zrcadel.

Evropa jsou dívky v básni Wisławy Szymborské Okamžik v Tróji, nejdřív odstrčené a pak pyšně krásné, ale přece napořád vláčené válkami sem tam.

Evropa je úvaha Maxe Frische, že přikázání „neučiníš sobě obrazu“ se nevztahuje jen na Boha, ale i na lidi: „Jsme autoři druhých; tajemně a neuniknutelně jsme zodpovědni za tvář, kterou nám ukazují,“ a proto se musíme vždy znovu vzdávat svých ustrnulých představ o nich.

Evropa je Pavićův Chazarský slovník, záplava vymyšlených faktů a fingovaných dokladů, v níž se pravda unikavě tříští do protichůdných verzí — křesťanské, islámské, židovské, mužské, ženské — a jedinou jistotou jsou snad sny a jejich lovci.

Evropa jsou žalmové kadence Nelly Sachsové, je to její nobelovská báseň o vítajícím bezdomoví: „Na útěku —/ jak veliké přijetí/ na cestě…/ Namísto domova/ mám proměny světa.

Evropa je Brodského esej Vodoznaky, je to průsvitná mlha, v níž skoro splývají dvě vodní města, Petrohrad a Benátky.

Evropa je sedmihradský Sas Oskar Pastior, básník a překladatel, jehož pobyt v sovětském gulagu inspiroval Hertu Müllerovou k románu Rozhoupaný dech; a krátce po vydání románu se ukázalo, že Pastior byl kdysi spolupracovníkem rumunské tajné policie. A Evropa je Esterházyho Harmonia caelestis, k níž musel autor připsat další díl, neboť zjistil, že jeden z hrdinů románu, jeho vlastní otec, byl rovněž donašečem.

Evropa je O'Connelova hospoda v románu Bílé zuby Zadie Smithové, irský podnik provozovaný Araby, kam chodí celá pestrá etnická směs štamgastů z londýnského předměstí.

Evropa je ztracený Lvov v básni Adama Zagajewského, město „pod příkrovem hranic“: „Proč každé město/ se musí stát Jeruzalémem a každý/ člověk Židem a teď jen ve spěchu/ se sbalit, vždycky, každý den/ a bez dechu jet, jet do Lvova, vždyť/ existuje, klidný a čistý jako/ broskev. Lvov je všude.

Evropa je sbírka Seamuse Heaneyho Vidiny, v níž se duch básníkova otce, irského venkovana, setkává s duchem otce Vergiliova Aenea a s dušemi zatracenců z Dantova Pekla a s přízraky básníků všech kultur a dob, Chan-šana a Snorriho Sturlusona a Borise Pasternaka a W. B. Yeatse a Philipa Larkina.

A Evropa jsou i všichni překladatelé a interpreti všech zmíněných děl, Evropa je věčná podvojnost, již zmiňuje Otokar Fischer v básni Po dokončení překladu Fausta: „Jsem s prací hotov, která není moje,/ jsem hotov s prací, jež je víc než má;/ v ní tajemství je ztělesněno dvoje/ a sama k čemus třetímu se zná.

Vykládat o konci multikulturní Evropy je čirá pošetilost; Evropa je multikulturalismus.

    Diskuse
    May 20, 2014 v 22.17
    Pane Kolaříku,
    děkuji mnohokrát.

    (A řekl bych, že Orlando na Bayern 2 je taky Evropa. :)) )
    May 21, 2014 v 16.32
    hnusně pragnatická poznánmka
    vnímáme rozdíl mezi objektivní multikulturní koexistencí (kterou dokládají i uvedené kulturní odkazy) a subjektivní multikulturní politikou (která skutečně špatně funguje) ?
    Ten rozdíl totiž umožňuje lépe argumentovat... a i se lépe bránit
    May 21, 2014 v 21.24
    Pane Dolejši,
    Vámi zmíněný rozdíl vnímám a pokládám ho za důležitý.

    K tomu pár poznámek:
    1) Multikulturní existenci, jak vidno z příkladů, rozhodně ani v nejmenším nelakuji na růžovo.
    2) Podle mě špatně funguje především principiálně "MONOKULTURNÍ" politika - tedy taková, která odmítá uznat realitu, nevykořenitelnost (a za sebe bych dodal i: pozitivní přínosy) multikulturní existence.
    3) Nevím, co přesně máte na mysli špatným fungováním multikulturní politiky; to je na mě příliš obecná poznámka. Nemohu tedy říct, jestli s Vámi souhlasím, nebo ne.
    May 22, 2014 v 5.39
    problémy třeba doplnit
    Problémy s Turky v Německu či s obyvateli Mahgrebu ve Španělsku a francii jsou myslím dost známé - ghetoizace života minorit je jevovým důsledkem nesoužití a slouží xenofobům jako střelivo do jejich kampaně. Jejich výčet a řešení dodá těmto rozborům důvěryhodnosti.
    Nemyslím tím kýč "modrooké blondýnky žijící ve stínu šaríji", ani zjednodušující obraz vousatých machometánských imigrantů, kteří si za peníze ze sociálních dávek pořizují jedno dítě za druhým a v mešitách kují "džihádistické pikle".
    Prostě reálné sociální problémy - od nedostatku vzdělání přes kriminogenn prostřdí až k labilitě na pracovním trhu.
    May 22, 2014 v 21.47
    Pane Dolejši,
    s tím naprosto souhlasím. Ovšem jde podle mě - jak píšete - o "reálné sociální problémy", nikoliv (jak jste psal v předchozím komentáři) o to, že by multikulturní politika špatně fungovala.

    Imigrace do Evropy (a tedy i multikulturní Evropa) totiž není žádná multikulturní ideologie, ale fakt. A tento fakt je nutné přijmout, protože alternativy k němu - tj. "pevnost Evropa" a stovky dalších mrtvých u Lampedusy nebo apartheid nebo masové deportace - jsou lidsky nepřijatelné.
    May 23, 2014 v 8.12
    nejde jen o pasivní přijetí faktu
    Imigrace je samozřejmě fakt a na takto vyvolané soužití různých kultur reaguje multikulturalismus jako ideologie a jako politika. Tedy "jak reagujeme" je to jádro pudla. Jako vše tak i toto chce nějaká vymahatelná a zároveň samozřejmě humání pravidla.
    TT
    May 23, 2014 v 18.54
    Řešit příčiny a ne důsledky
    Pravidla určitě ano, především pro kapitál a politiky, kteří zahraniční pracovníky zvou a vykořisťují. To jsou právě ony skupiny zmíněné panem Dolejšem. Lze si těžko představit, že budeme integrovat skupinu, které jsou upírána běžná práva a justice i bezpečnost s nimi zachází jako s podřadnými lidmi, kteří jsou tu jen od toho, aby poslouchali své zaměstnavatele.

    To je totiž realita migrace. Ti ostatní, političtí a humanitární (xenofoby nazývaní ekonomičtí) imigranti, tvoří úplně zanedbatelné procento - přesto že média o nich neustále píší, protože je to zajímavé téma...
    May 23, 2014 v 23.21
    Pane Dolejši,
    když já vlastně nevím, co to ten "multikulturalismus jako ideologie a jako politika" je.

    Kdyby se mě někdo zeptal, jestli jsem multikulturalista, tak řeknu ano. Kdyby se mě ovšem někdo zeptal, jestli chci "vymahatelná a humánní pravidla pro všechny", tak to taky odkývu.

    Nevím, co se o tom na takhle obecné rovině dá říct chytřejšího.
    May 24, 2014 v 9.42
    Jestli také mohu zasáhnout do této diskuse...
    Multikulturní společnost, jak je psáno ve slovníku cizích slov je "společnost, kde menšiny mají stejná práva jako majorita a nemusí se vzdávat většiny specifických a tradičních rysů své kulturní identity, ale jinakost, odlišnost je dokonce někdy společnosti (státem)podporována."
    Já bych řekla, že problém je v závěru té věty - že totiž jinakost je společností (státem) podporovaná. Stát by měl jinakost rozhodně nechat na pokoji (zásadně nikomu nevnucovat jedinou identitu), ale neměl by jinakost ani nijak podporovat. Měl by podporovat všechny lidi stejně (myslím ty, co potřebují například sociální podporu). Při přílišné podpoře jinakosti bude vždycky v některých lidech vznikat pocit jako by někdo něco dostával navíc.
    May 24, 2014 v 10.16
    A ještě...
    Jinakostí je nebo může být ohromné množství.
    Které z nich by společnost měla podporovat a proč?
    Pořád mi tak nějak vychází, že společnost by se neměla o jinakosti starat. Spíš by se měla starat, aby nikdo netrpěl.
    Já si totiž myslím, že lidé dnes daleko více trpí kvůli kapitalismu, respektive kvůli krizi a problémům s tím spojeným, než kvůli jinakosti. A protože se nedostatečně radikálně řeší problémy chudoby, vybublávají tyto nakonec v podobě úplně jiných konfliktů.
    + Další komentáře