Že prý má multikulturalismus v Evropě na kahánku? Ale kdeže. Projdete-li se ulicemi kteréhokoliv evropského města, zalistujete-li kteroukoliv knihou, jež Evropu spoluutvářela, okamžitě narazíte na závratnou změť všech možných kultur, na jejich vzájemné porozumění i střety, vzestupy i pády, cizost i blízkost.

Evropa je vidění proroka Izajáše, podle nějž svaté město Jeruzalém na konci časů přivítá nejen lid Izraele, ale všechny bohabojné národy: „Tvé brány budou neustále otevřené, nebudou zavírány ve dne ani v noci, aby k tobě mohly přijít pronárody se svým bohatstvím a přivést i své krále.“

Evropa je Rút Moábská, když se z lásky k Noemi odmítla vrátit „ke svému lidu a ke svým bohům“ a vyrazila s ní na cestu do neznáma: „Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována.“

↗

Projdete-li se ulicemi kteréhokoliv evropského města, zalistujete-li kteroukoliv knihou, jež Evropu spoluutvářela, okamžitě narazíte na závratnou změť všech možných kultur. Foto Wikimedia Commons

Evropa je šokující příběh, který rabi Ješua vyprávěl člověku, jenž se „chtěl ospravedlnit“, a tak se opatrnicky zeptal „kdo je můj bližní?“ Příběh, z nějž vysvitlo, že náš bližní je třeba i Samaritán; tedy — neulehčujme si to kulturně odlehlým výrazem — že náš bližní je třeba i cigoš, židák, negr, skopčák, Rusák, komouš, nácek.

Evropa je zářivý stín Sapfó tušený za jejími fragmentárními verši; stín, k němuž se ve svých básních obraceli Říman Catullus a Angličan John Keats a Rakušan Ide Hintze.

Evropa je Odysseus, nejen Homérův, ale i ten Dantův, jenž podle Božské komedie nenalezl klid ani po návratu do Ithaky, znovu s několika druhy vyplul a kolem dalších a dalších zemí zamířil až za Herkulovy sloupy, hnán touhou „jít za Sluncem, tam, kde už nejsou lidi“, až se strhla větrná smršť a loď i s posádkou zmizela v hlubinách.

Evropa je panna Mariatta ze závěru finské Kalevaly, panna tak „stydlivá a upejpavá“, že ani „cecků krav se nedotýká“; jenže omylem sní čarovnou brusinku, otěhotní a v jesličkách kdesi v severské pustině porodí zázračného chlapce, jenž vypudí bájného pěvce Väinämöinena a sám se stane králem Karélie; vtip se tu stýká s vírou, biblická krajina s finskou a mytický „onen čas“ s dějinným časem křesťanství.

Evropa je staroanglická báseň Sen o kříži, v níž Kristus stoupá na kříž jako udatný germánský bojovník; a kříž sám se stává Stromem života — „to zlaté znamení, zářící dřevo / v končinách země žhnulo drahokamy“; a podobně jako v závěru Kalevaly zde pohanství prostupuje křesťanstvím a sytí jej svou odvěkou mízou.

Evropa je Maur Abengalbón ze španělské Písně o Cidovi, muslimský rytíř a přítel křesťanského rytíře Cida, mnohem ušlechtilejší než řada křesťanských postav v této skladbě.