Že prý má multikulturalismus v Evropě na kahánku? Ale kdeže. Projdete-li se ulicemi kteréhokoliv evropského města, zalistujete-li kteroukoliv knihou, jež Evropu spoluutvářela, okamžitě narazíte na závratnou změť všech možných kultur, na jejich vzájemné porozumění i střety, vzestupy i pády, cizost i blízkost.

Evropa je vidění proroka Izajáše, podle nějž svaté město Jeruzalém na konci časů přivítá nejen lid Izraele, ale všechny bohabojné národy: „Tvé brány budou neustále otevřené, nebudou zavírány ve dne ani v noci, aby k tobě mohly přijít pronárody se svým bohatstvím a přivést i své krále.“

Evropa je Rút Moábská, když se z lásky k Noemi odmítla vrátit „ke svému lidu a ke svým bohům“ a vyrazila s ní na cestu do neznáma: „Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována.“

↗

Projdete-li se ulicemi kteréhokoliv evropského města, zalistujete-li kteroukoliv knihou, jež Evropu spoluutvářela, okamžitě narazíte na závratnou změť všech možných kultur. Foto Wikimedia Commons

Evropa je šokující příběh, který rabi Ješua vyprávěl člověku, jenž se „chtěl ospravedlnit“, a tak se opatrnicky zeptal „kdo je můj bližní?“ Příběh, z nějž vysvitlo, že náš bližní je třeba i Samaritán; tedy — neulehčujme si to kulturně odlehlým výrazem — že náš bližní je třeba i cigoš, židák, negr, skopčák, Rusák, komouš, nácek.

Evropa je zářivý stín Sapfó tušený za jejími fragmentárními verši; stín, k němuž se ve svých básních obraceli Říman Catullus a Angličan John Keats a Rakušan Ide Hintze.

Evropa je Odysseus, nejen Homérův, ale i ten Dantův, jenž podle Božské komedie nenalezl klid ani po návratu do Ithaky, znovu s několika druhy vyplul a kolem dalších a dalších zemí zamířil až za Herkulovy sloupy, hnán touhou „jít za Sluncem, tam, kde už nejsou lidi“, až se strhla větrná smršť a loď i s posádkou zmizela v hlubinách.

Evropa je panna Mariatta ze závěru finské Kalevaly, panna tak „stydlivá a upejpavá“, že ani „cecků krav se nedotýká“; jenže omylem sní čarovnou brusinku, otěhotní a v jesličkách kdesi v severské pustině porodí zázračného chlapce, jenž vypudí bájného pěvce Väinämöinena a sám se stane králem Karélie; vtip se tu stýká s vírou, biblická krajina s finskou a mytický „onen čas“ s dějinným časem křesťanství.

Evropa je staroanglická báseň Sen o kříži, v níž Kristus stoupá na kříž jako udatný germánský bojovník; a kříž sám se stává Stromem života — „to zlaté znamení, zářící dřevo / v končinách země žhnulo drahokamy“; a podobně jako v závěru Kalevaly zde pohanství prostupuje křesťanstvím a sytí jej svou odvěkou mízou.

Evropa je Maur Abengalbón ze španělské Písně o Cidovi, muslimský rytíř a přítel křesťanského rytíře Cida, mnohem ušlechtilejší než řada křesťanských postav v této skladbě.

Evropa je John de Mandeville, vymyšlený autor fantastického středověkého cestopisu, který zbožně doputuje do Svaté země, potom se však od ní překvapivě odvrací a vyrazí na cestu za vybájenými zázraky východních krajin, práší o obřích myších a dvouhlavých ptácích a modrých lidech a zemi krále Jana a putuje nazdařbůh sem tam, jelikož prý „kdo chce vidět takové divy, tomu je třeba se z pravé cesty na nějaký čas odklonit“.

Evropa je Montaignova poznámka v eseji O kanibalech, že na kanibalských brazilských Indiánech nevidí „nic barbarského“, jelikož „barbarství“ je jen slovo, jímž „každý označuje vše, co není v jeho zemi obvyklé“.

Evropa je Kaliban z Bouře — ten „znetvořený divoch a otrok“, ten groteskní černoch nebo Indián — když zničehonic vypadne z role, zasní se a pronese několik veršů o hudbě, jeden z nejkrásnějších monologů, jaké Shakespeare napsal.

Evropa je solidarita otřesených v závěru Voltairova Candida: postavy, jejichž těla rozervaly všechny ideologické běsy Evropy a kteří navzdory všemu přežili, se po stu peripetií znovu shledávají a dospívají k poznání, že navzdory všemu je potřeba se „starat o svou zahradu“.

Evropa je setkání Fausta a Heleny, Severu a Jihu, ve druhém dílu Goethovy tragédie, ten hravě erotický úvod do interkulturní versologie; Helena v řeči Seveřanů zaslechne neznámé libozvuky — rýmy! — postupně se jim poddá a Faust s ní.

Evropa jsou bratři Karamazovi: smyslnost a vášnivý rozum a víra, nakonec snad ne bezmocná; tu se střetávají, tu od sebe prchají, ale přece k sobě nerozlučně patří.

Evropa je litevská Němka v Eliotově Pustině, figura zanikajícího Západu, jež už jen nostalgicky vzpomíná, jak se v dětství s bratrancem arcivévodou vozívala na saních.

Evropa jsou hovna vojáků všech armád na haličských bojištích v Haškově Švejkovi; vojáci padli nebo se navzájem pozabíjeli, ale jejich výkaly tu zůstaly mírumilovně ležet vedle sebe.

Evropa je okamžik, kdy se v románu Virginie Woolfové anglický šlechtic Orlando po mnohadenním spánku probouzí a zjišťuje, že se proměnil v ženu, a přece zůstal stejný; „Orlando nad tím nejevila žádné překvapení“, poklidně opustila Cařihrad a přidala se k putujícím cikánům.

Evropa je Günter Eich v americkém zajateckém táboře v roce 1945. Vznešený hvozd německé kultury, chloubu Evropy, po dvanáct let rozežírali smrtící paraziti a nakonec ho smetla holoseč; a Eich píše báseň Inventura, v níž tápavě zkoumá, jaké věci a slova ještě vůbec mají smysl: „Tohle je má čepice,/ tohle je můj kabát… Plechovka od konzervy:/ můj talíř, můj hrnek,/ do bílého plechu/ jsem vyškrabal jméno./ Vyškrabal tímhle/ drahocenným hřebíkem,/ který schovávám/ před chtivýma očima.“

Evropa je Soumrak dne od Kazua Ishigura, nejangličtější román všech dob, jehož autorem je Japonec (nebo Angličan?).

Evropa je v Argentině, v Borgesových povídkách, v nichž se celá evropská kultura — starokřesťanští teologové, severské ságy, hledači dokonalých jazyků, zrádní revolucionáři, autor Dona Quijota — závratně odráží jak v labyrintu křivých zrcadel.

Evropa jsou dívky v básni Wisławy Szymborské Okamžik v Tróji, nejdřív odstrčené a pak pyšně krásné, ale přece napořád vláčené válkami sem tam.

Evropa je úvaha Maxe Frische, že přikázání „neučiníš sobě obrazu“ se nevztahuje jen na Boha, ale i na lidi: „Jsme autoři druhých; tajemně a neuniknutelně jsme zodpovědni za tvář, kterou nám ukazují,“ a proto se musíme vždy znovu vzdávat svých ustrnulých představ o nich.

Evropa je Pavićův Chazarský slovník, záplava vymyšlených faktů a fingovaných dokladů, v níž se pravda unikavě tříští do protichůdných verzí — křesťanské, islámské, židovské, mužské, ženské — a jedinou jistotou jsou snad sny a jejich lovci.

Evropa jsou žalmové kadence Nelly Sachsové, je to její nobelovská báseň o vítajícím bezdomoví: „Na útěku —/ jak veliké přijetí/ na cestě…/ Namísto domova/ mám proměny světa.“

Evropa je Brodského esej Vodoznaky, je to průsvitná mlha, v níž skoro splývají dvě vodní města, Petrohrad a Benátky.

Evropa je sedmihradský Sas Oskar Pastior, básník a překladatel, jehož pobyt v sovětském gulagu inspiroval Hertu Müllerovou k románu Rozhoupaný dech; a krátce po vydání románu se ukázalo, že Pastior byl kdysi spolupracovníkem rumunské tajné policie. A Evropa je Esterházyho Harmonia caelestis, k níž musel autor připsat další díl, neboť zjistil, že jeden z hrdinů románu, jeho vlastní otec, byl rovněž donašečem.

Evropa je O'Connelova hospoda v románu Bílé zuby Zadie Smithové, irský podnik provozovaný Araby, kam chodí celá pestrá etnická směs štamgastů z londýnského předměstí.

Evropa je ztracený Lvov v básni Adama Zagajewského, město „pod příkrovem hranic“: „Proč každé město/ se musí stát Jeruzalémem a každý/ člověk Židem a teď jen ve spěchu/ se sbalit, vždycky, každý den/ a bez dechu jet, jet do Lvova, vždyť/ existuje, klidný a čistý jako/ broskev. Lvov je všude.“

Evropa je sbírka Seamuse Heaneyho Vidiny, v níž se duch básníkova otce, irského venkovana, setkává s duchem otce Vergiliova Aenea a s dušemi zatracenců z Dantova Pekla a s přízraky básníků všech kultur a dob, Chan-šana a Snorriho Sturlusona a Borise Pasternaka a W. B. Yeatse a Philipa Larkina.

A Evropa jsou i všichni překladatelé a interpreti všech zmíněných děl, Evropa je věčná podvojnost, již zmiňuje Otokar Fischer v básni Po dokončení překladu Fausta: „Jsem s prací hotov, která není moje,/ jsem hotov s prací, jež je víc než má;/ v ní tajemství je ztělesněno dvoje/ a sama k čemus třetímu se zná.“

Vykládat o konci multikulturní Evropy je čirá pošetilost; Evropa je multikulturalismus.