Koukám, že pan Klusáček má jeden defaultní příspěvek, který už asi dva roky (s mírnými úpravami) postuje snad pod každý text o Straně zelených na DR. :))))
ani já nemám problém souhlasit s tím, co píšete v příspěvku adresovaném mně (z předvčerejška).
Šlechtu rozhodně neglorifikuji a českým obrozencům nevyčítám, že ji nakonec nepřijali za svou. Souhlasím také s tím, že "vina" je na obou stranách; i s tím, že mluvit tady o "vině" je pochybné. A myslím, že jsem to ani nečinil; prostě jsem letmo zmínil jeden z dalších fundamentálních postojů (vedle protiněmectví), na kterých se konstituoval moderní český národ.
A konečně souhlasím i s tím, že situace v Maďarsku a Polsku byla odlišná; a že by bylo pošetilé tvrdit, že tamější obrozenci byli nějak "moudřejší" apod.
Vztah (katolické) církve a obrození je přece jen složitější. "Tahouny" první generace obrozenců byli katoličtí kněží. A i později najdeme dobově populární postavy typu Františka Pravdy. Ale určitě je pravda, že u obrozenců postupně jednoznačně převážil liberální a antiklerikální proud (nejvýraznější výjimka je asi Erben).
Kromě toho ještě chci zdůraznit, že na stereotypizaci rozhodně není nic "špatného"; je to prostě nástroj ke kategorizaci světa. Jen je zkrátka dobré si uvědomovat, že tenhle nástroj používáme a jak zhruba funguje.
kritický, i velmi kritický postoj vůči historické roli aristokracie i církve rozhodně respektuji. Nicméně stereotyp je přece jen něco trochu jiného: jakési "defaultní nastavení", podle kterého má sklon člověk "polo-reflexivně" reagovat nebo vnímat věci.
A právě tohle "defaultní nastavení" vůči aristokracii se v české národní společnosti někdy v polovině 19. století začalo postupně měnit. U prvních generací obrozenců bylo o dost pozitivnější (viz třeba dílo Boženy Němcové); ale s tím, jak velká většina šlechticů nepřijala jazykové vymezení českého národa, je česká národní společnost začala vnímat jako "cizí" a často i "nepřátelské".
Zajímavá je v tomhle ohledu třeba Karolína Světlá. Pocházela z pražské patricijské rodiny; a její vnímání šlechty je rozporné: v něčem jakoby vstřícné proti autorčině vůli, v něčem prudce odmítavé ("nepřátelé češství"). Jednoznačně ve svých pamětech oceňuje ze šlechticů jen Polku Honoratu Zapovou.
především děkuji za upřesnění: máte pravdu, "wo ist mein Heim" je běžnější a lepší než "wo iste meine Heimat". Nicméně to, co jsem se snažil napsat, je tím, myslím, nedotčeno: to významové pole HEIM(AT), resp. DOMOV(INA), je specifické pro češtinu a němčinu. A dost možná i pro nějaké další jazyky; ale např. pro angličtinu jistě ne.
Jinak poznámka, proti níž se ohrazujete, nemířila na Vás, nýbrž na pana Ševčíka. Tudíž to, co píšete (o reparacích, SL, německé aroganci a restitucích) nejenže respektuji, ale ani v tom z větší části nejsme ve sporu.
Vlevo dolů po zelené
Jan Sládek
Žijeme v 19. století
Daniel Soukup
Šlechtu rozhodně neglorifikuji a českým obrozencům nevyčítám, že ji nakonec nepřijali za svou. Souhlasím také s tím, že "vina" je na obou stranách; i s tím, že mluvit tady o "vině" je pochybné. A myslím, že jsem to ani nečinil; prostě jsem letmo zmínil jeden z dalších fundamentálních postojů (vedle protiněmectví), na kterých se konstituoval moderní český národ.
A konečně souhlasím i s tím, že situace v Maďarsku a Polsku byla odlišná; a že by bylo pošetilé tvrdit, že tamější obrozenci byli nějak "moudřejší" apod.
Kromě toho ještě chci zdůraznit, že na stereotypizaci rozhodně není nic "špatného"; je to prostě nástroj ke kategorizaci světa. Jen je zkrátka dobré si uvědomovat, že tenhle nástroj používáme a jak zhruba funguje.
A právě tohle "defaultní nastavení" vůči aristokracii se v české národní společnosti někdy v polovině 19. století začalo postupně měnit. U prvních generací obrozenců bylo o dost pozitivnější (viz třeba dílo Boženy Němcové); ale s tím, jak velká většina šlechticů nepřijala jazykové vymezení českého národa, je česká národní společnost začala vnímat jako "cizí" a často i "nepřátelské".
Zajímavá je v tomhle ohledu třeba Karolína Světlá. Pocházela z pražské patricijské rodiny; a její vnímání šlechty je rozporné: v něčem jakoby vstřícné proti autorčině vůli, v něčem prudce odmítavé ("nepřátelé češství"). Jednoznačně ve svých pamětech oceňuje ze šlechticů jen Polku Honoratu Zapovou.
Jinak poznámka, proti níž se ohrazujete, nemířila na Vás, nýbrž na pana Ševčíka. Tudíž to, co píšete (o reparacích, SL, německé aroganci a restitucích) nejenže respektuji, ale ani v tom z větší části nejsme ve sporu.