Žijeme v 19. století

Daniel Soukup

Sudetoněmecké krajanské sdružení se vzdalo nároku na domovinu a na vrácení zkonfiskovaného majetku. To je i pro nás Čechy příležitost vymanit se z myšlenkových schémat minulosti.

Částečně autobiografický román Siegfrieda Lenze Vlastivědné muzeum (Heimatmuseum, 1978) lze číst jako jednu z variant německého životního osudu ve 20. století. Protagonista knihy, Zygmunt Rogalla, vyrůstá v maloměstě v Mazurách — kraji v bývalém Východním Prusku, jež bylo po válce připojeno k Polsku.

Středobodem Rogallova života je vlastivědné muzeum, o které se s velkou péčí stará a z nějž se mu při poválečném odsunu podaří zachránit část exponátů. V severním Německu, kde se usadí, dokonce muzeum i obnoví. Postupně však dospívá k přesvědčení, že nemá smysl snažit se oživovat nenávratně ztracenou minulost, až se nakonec rozhodne muzeum s celou usilovně nashromážděnou sbírkou zapálit.

Podobně očistným činem (ovšem beze všeho histriónství) bylo nedávné rozhodnutí Sudetoněmeckého krajanského sdružení vypustit ze stanov články o „právním nároku na domovinu a její znovuzískání“ a „právu na vrácení zkonfiskovaného majetku sudetských Němců“. Jindřich Šídlo lakonicky poznamenal, že „to je v zásadě konec volebních kampaní v Česku“.

Všichni včetně Šídla nicméně asi tušíme, že protiněmecké stereotypy z české společnosti hned tak nevymizí. Ostatně i zpráva ČTK, jež o změně stanov sdružení referovala, snaživě upozornila, že ani tento krok „neznamená, že jednotlivci se nemohou svých práv domáhat u příslušných soudů.“ 

Na tom se ovšem sotva dá něco změnit, ledaže bychom do 96. článku české Ústavy, podle nějž „všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva“, přidali doušku „kromě Sudeťáků“.

Sudetoněmecké krajanské sdružení vypustilo ze stanov mimo jiné článek o „právním nároku na domovinu a její znovuzískání“. Foto cs.wikipedia.org

I jinak stojí za povšimnutí, s jakou silou se ještě dnes uplatňují obrozenské představy o úhlavních nepřátelích českého národa, k nimž kromě „Němců“ patří také katolíci a aristokracie. Příslušnost k těmto třem skupinám či údajná spojitost s nimi kupříkladu zřetelně snížily šance Jana Sokola na úspěch v prezidentské volbě roku 2003 i Karla Schwarzenberga o deset let později.

Nechme nyní stranou, jestli by Sokol byl lepším prezidentem než Klaus a Schwarzenberg než Zeman. Je zkrátka jen pozoruhodné, nakolik i nyní mentálně pobýváme v 19. století. Přitom — a to je hlavní paradox — oni „Němci“, proti nimž bychom se tolik chtěli vymezovat, jsou nám ve skutečnosti ve všem kromě jazyka velmi podobní.

Vždyť téměř všechny české instituce a společenské fenomény, které si nerozlučně spojujeme s 19. stoletím — od tělocvičných jednot přes ctihodné rodinné portréty po žánr venkovské povídky — byly zrcadlovým odrazem institucí a fenoménů německých.

Emblémem úzké spřízněnosti mezi češstvím a němectvím je koneckonců i samotná představa domova či domoviny. Vezměme si třeba jen název české hymny. Do angličtiny ani do francouzštiny ho nejspíš nedokážeme náležitě přeložit: Where is my home? — Où est ma patrie? Naproti tomu německý překlad se přímo nabízí: Wo ist meine Heimat? A jsme doma.

Takovýto překladatelský test samozřejmě neposkytne žádné nezvratné důkazy — to ostatně u kulturních jevů ani není možné — ale přesto není na škodu si s ním občas pohrát.

Kupříkladu název Památník národního písemnictví (tato instituce sice vznikla až ve 20. století, ale v jejím názvu se plně zračí duch století předešlého) lze do němčiny převést víceméně slovo od slova: Denkmal des nationalen Schrifttums. Zato nejadekvátnějším anglickým překladem je patrně chladné Museum of Czech Literature; tento převod používá i instituce sama na svých webových stránkách.

Sklon dívat se na české obrození skrz prsty, jenž se dnes nezřídka projevuje, je ovšem hloupý. Devatenáctému století svědčíme za mnohé jak kulturně, tak politicky. Staré Rakousko bylo fungující právní stát, který kupříkladu jako první evropská země legislativně ukotvil postavení islámu (1912) a na nějž první republika v lecčem vděčně navázala.

Ze starého Rakouska jsme, jak bystře podotkl Ferdinand Peroutka, zdědili i značnou část naší mentality: „Slavnostními řečníky zdůrazňovaná okolnost, že jsme dětmi Žižkovými, je čímsi naprosto bezvýznamným proti závažné a senzační okolnosti, že jsme dětmi spořádaných občanů z dob vlády Františka Josefa.“

Této letoře se říkává všelijak ošklivě, třeba „šosáctví“ nebo „zápecnictví“ — a tím vším bezpochyby může být. Tento věcný životní názor však může posloužit i jako jistá protiváha snům o národní výlučnosti, jimž jsme se v téže době tolik oddávali. Kéž bychom se s nimi nyní dokázali rozloučit podobně jako naši němečtí krajané — třeba i s trochou sentimentu, ale především střízlivě a důstojně.

    Diskuse
    RV
    March 10, 2015 v 13.46
    Vážený pane Soukupe
    znovu a znovu děkuji za Vaše podněty. Jenže tady bojujete na vartě, kde už je dávno dobojováno. Kritiku českého nacionalismu, jeho mýtů a "sebeospravedlňujících" se představ máme za sebou drahně let (jak byla povedená, je věc jiná - stanovisko historiků k Podivenovi atp.). Jiná věc je, jak si tohoto faktu všimli na základních a středních školách. A zase (co platí i o naší debatě o husitství) umíme přijmout přínosy českého národního obrození postaveného na myšlenkách liberalismu, humanity a vzdělanosti (97 % gramotných na konci 19. století, kvalitní školství, kultura atp.). Umíme tyto myšlenky integrovat, při vší kritice toho negativního, do našeho obrazu sebe samých?
    S úctou
    Richard F. Vlasák
    MP
    March 10, 2015 v 15.56
    Ta století, to to letí


    Ona se mnoho vyhánění ve střední Evropě v 19. stoletá nekonalo, v českých zemích už žádné. Co si tak vzpomínám, mojí babičku vyhnali z Podkarpatské Rusi (vzala si Čecha) ve dvacátém století, tchýni odněkuď od Opavy také ve dvacátém (nepatřila k těm pětasedmdesáti rudě vyznačeným procentům na mapě výše), totéž se týká nearijské části rodiny. Ostatně úvah o národní očistě českých zemí od Němců by ses v devatenáctém století také dohledával se svíčkou o polednách -- kupodivu mnohem více bys našel německých obav z vyhánění a slovanské záplavy, potažmo z kolaborace s Ruskem. I když ta nejslavnější od nositele Nobelovy ceny, s roztomilým dodatkem: "Rozumným argumentům české lebky přistupny nejsou, ranám však ano.", pochází také až roku 1911.
    Pokud už si DS chce osvědčovat svojí morální superioritu nad onou vesměs pokročile seniorskou menšinou, která se dodnes obává německého revanšismu, možná by si měl uvědomit, že to století ničivých a militantních nacionalismů bylo v našich končinách dvacáté.
    March 10, 2015 v 16.36
    Vlastivědné muzeum
    Dobrý den pane Soukupe,

    hrdina románu sbírku zapálí z obavy, že se stane nástrojem nové agrese Němců vůči Polákům, nástrojem "revanše" a nového násilí. Hlavním tématem románu je německé vyrovnání se s druhou světovou válkou. S odpovědností za násilí a se smutkem nad cizími a vlastními obětmi nacismu.
    Každému doporučuji k přečtení.
    Přeji vám hezký den
    March 10, 2015 v 16.55
    Pane Vlasáku,
    nemám pocit, že bych "bojoval" na nějaké vartě. A že člověk píše o něčem, o čem se už leccos napsalo dříve - to už je úděl většiny novinových textů. Na rozdíl od Vás si zkrátka myslím, že to téma za komentář stálo.

    Jinak přínos národního obrození jsem letmo ocenil přímo v tomhle sloupku a důkladněji ve sloupku "Jsem wlastenec", na nějž v něm odkazuji. O české literatuře 19. století jsem napsal i knihu ("Cikáni" a česká vesnice).

    Nechtěl jsem text přetěžovat odkazy; ale za přečtení podle mě určitě stojí např. sborník z konference "19. století v nás" (2009). A pak samozřejmě práce Vladimíra Macury (Český sen, Znamení zrodu).
    March 10, 2015 v 17.7
    Pane Profante,
    děkuji za zajímavé doplnění. Jen mě, přiznávám, poněkud zaráží Váš tón. Nevím, z čeho usuzujete, že se snažím "osvědčovat svoji morální superioritu", nebo že si neuvědomuji, že ke skutečným tragédiím způsobeným nacionalismy došlo až ve 20. století.

    Píšu o mentálním dědictví 19. století, tedy (mj.) o nacionalismu.
    March 10, 2015 v 17.9
    Pane Šťastný,
    díky moc za doplnění. Máte úplnou pravdu, ty protagonistovy emoce jsou složitější, než jsem napsal: nejen nostalgie, ale i pocit viny a odpovědnosti.
    MP
    March 10, 2015 v 20.53
    Danielovi Soukupovi
    Ono to není tak složité. Já Vám nepodsouvám, že nevíte, co se dělo ve dvacátém století, ale tvrdím, že se v souvislosti s odsuny o mentální dědictví 19. století ve střední Evropě nejedná.
    Rekonstrukce, které vyprávěli příběh kontinuálního rozvoje českých národních snah počínaje recepcí Herdera u romantiků a konče vznikem Československa či "vylikvidováním" Němců po roce 1945 -- a odhlížejí od faktu, že kupříkladu Palacký psal o českém národu jako o slovanském, promíšeném německým živlem -- jsou buď samy nacionalistické konstrukce (které nevznikly v 19. stol.) anebo se jedná o konstrukce vytvořené změnou znamínka u těch nacionalistických.K těm druhým má blízko i Vámi odkazovaný Macura.
    A k té "morální superioritě". Proč o tom jinak psát? Reaktivní nacionalismus spojený s událostmi let 1938 - 1945 byl sice uměle prolongován režimem po roce 1948 a měl jakousi omezenou váhu ještě v devadesátých letech 20. století, dnes je to ale opravdu raritní záležitost. Máme v zemi odporné odrůdy nacionalismů a jiných forem xenofóbní intolerance, ale ty recyklují ledacos, jen ne právě tenhle případ.
    DU
    March 10, 2015 v 21.50
    Souhlasím s panem Soukupem a děkuji za článek
    Pro mě je podstatné, že ona etnicko-jazyková koncepce moderního českého národa vznikla v 19. století a vzhledem k tehdejšímu kontextu se v podobě, ve které vznikla, ani nemohla vyvíjet jinak, než v opozici proti německému živlu. Tím musela negovat i alternativy k uspořádání podunajské monarchie na zemském nebo kompromisně-národním principu, které nebyly ryze česky nacionální. Útěchou budiž jen to, že podobně postupovaly i jiné národy v Evropě.

    Pokud měla u českého národa uspět např. osobnost T.G.Masaryka, musela popřít či potlačit nejen jazykový původ své matky a svůj vlastní, ale i třeba osobnost manželky, která česky nemluvila.

    Nesouhlasím s panem Profantem v tom, že reaktivní nacionalismus je dnes raritní záležitostí. Mnohem silněji než zjevně působí ve skryté formě a ještě potrvá, než ztratí svou sílu. Dokladem je zmiňovaný odpor k církvím a šlechtě, a priori k církevním restitucím, stále živá historická klišé, zapomenutí česky nemluvících osobností původem nebo s životem spjatých s našimi zeměmi (kromě Franze Kafky, jehož jméno se v Praze dobře prodává turistům), antisudeťáctví, nenápadně živený odpor k německému jazyku apod.

    Pořád mi v uších zní antiněmecká a antirakouská nota z minulé prezidentské kampaně. Ale nejen to. Ukradení českých dětí norskými úřady bez znalosti reálné situace, český antiislamismus takřka bez muslimů, to jsou další příklady nacionalismu, který je u nás o to zákeřnější, o co je skrytější. Reálné je však to, co působí.
    MP
    March 10, 2015 v 22.45
    Davidovi Ungerovi
    Jazykové pojetí národa v negaci uspořádání podunajské federace vyústit nemuselo a vlastně ani nevyústilo. Podívejte se na Jungmanna, Klácela, ale i na Masaryka. V Německu na Grimma. Exludující biologické nacionalismy z konce století nezačínaly jako jazykové, ti židé v Německu, na kterých se kultivovaly, mluvili po generace německy, o Vídni nemluvě. Ani v roce 1911 --a selhání vyrovnání byl tehdy těžký šok-- se neobjevuje nějaký výrazný politický program secese. Odmítání říjnového dekretu také neprobíhalo jako odmítání zemského zřízení, ale jeho reformy.
    A současné xenofobie a nacionalismu, které jmenuje té, také vesměs nevycházejí z jazykové nacionalismu.
    V prezidentské kampani ta antiněmecká nóta zazněla vykalkulovaně právě jednou, až v druhém kole a pro mobilizaci relativně malé skupiny voličů. Odpor na sprostá podpásovka, funkční jen v personálním zaměření na konkrétního kandidáta. Kampaň jako taková by na ni postavit nešla.
    RV
    March 10, 2015 v 23.4
    Vážený pane Soukupe,
    nehněvejte se na mne, ale já netvrdím, že by něco za komentář nestálo (ať už zde nebo v diskusi o husitství), netvrdím, že byste ve svých článcích neuměl ocenit vlastenectví (Váš článek jsem o něm jsem mimochodem četl). Děkuji za Vaše komentáře, tříbí mysl.
    Dovoluji si však při znalosti vědeckého i publicistického diskurzu tvrdit, že Vaše články nepřinášejí žádnou novou perspektivu; nový, neotřelý názor (to suše konstatuji nad svými texty). Doporučené texty jsem četl a na Vaši knihu o Cikánech a české vesnici se vyloženě těším.
    S úctou
    Richard F. Vlasák
    + Další komentáře