Pojem vlastenectví si dnes v České republice často přisvojuje nenávistná, nemyslící a nevzdělaná chátra. To je věčná škoda, už kvůli samotnému slovu vlast, které kdysi hrávalo mnoha významy: země, panství, vlastní místo, „nebeská vlast“…

Řadu dobově typických i osobitě jedinečných dokladů užití slova „vlast“ najde čtenář u Máchy. A nemá-li zrovna chuť se vracet k Máji, může sáhnout třeba po básni Páže (Budoucí vlasť) — krátké, ale tak tajuplné, že se jejímu výkladu věnovalo zvláštní číslo odborného časopisu Česká literatura.

Také samo vlastenectví se dá chápat různě. Ledaskdo zpětně vyčítá Jungmannově generaci, že prosadila jazykové vlastenectví na úkor zemského, jež zastával kupříkladu Bernard Bolzano. Je ovšem otázka, jestli v českých zemích vůbec mohl vzniknout vícejazyčný národ po švýcarském vzoru. Na pokojné soužití několika národů asi šance byla; že zkrachovala, se však sotva dá klást za vinu Jungmannovi.

Každopádně stereotyp, který ztotožňuje jungmannovský patriotismus se zápecnickou omezeností, je úplně pomýlený. Nenechme se zmást legračními přijatými jmény obrozenců nebo jejich občas naivními proklamacemi!

Obrozenci obvykle vedle češtiny uměli výborně německy, někteří ovládali ještě další jazyky a všichni vstřebávali mnoho podnětů z evropských i jiných kultur. Nevím, nevím, kolik lidí se dnes v Česku zajímá o indickou metriku stejně živě jako právě Jungmann; kolik jich dokáže tak tvořivě skloubit role básníka, překladatele, kritika a literárního historika jako Václav Bolemír Nebeský; kolik jich má podobně obdivuhodný přehled o současné francouzské literatuře, jaký ve své době měla Karolina Světlá.

Jako doklad tupohlavosti obrozenců se někdy uvádějí první, odmítavé recenze na Máchův Máj. Jenže přinejmenším kritika Jana Slavomíra Tomíčka je filozoficky podložená a ideově soudržná; lze ji odmítnout, ale je třeba ji brát vážně. Mácha (nepopírám jeho genialitu) nebyl solitér, nýbrž příslušník úctyhodné literární kultury — evropské, ale i české.

Vedle otevřenosti světu se vznikající česká kultura vyznačovala také, jak ukazuje Vladimír Macura v klasické studii Znamení zrodu, neobyčejnou hravostí. Mnozí z nás kdysi pod dojmem četby J. R. R. Tolkiena vytvářeli zárodky nových jazyků a kreslili mapy vymyšlených končin.

Sotvakdo z nás se ale byť jen zdálky přiblížil slovotvorné vynalézavosti Jana Svatopluka Presla či velkolepému jazykovému blouznění Jana Kollára, jenž snil o domnělém slovanském původu německých a italských místních jmen nebo o nebeské slovanštině.

A sotvakdo z pozdějších básníků (snad Julius Zeyer v nejlepších částech Vyšehradu) dokázal evokovat bájnou minulost tak působivě jako autoři Rukopisu královédvorského a zelenohorského. Škoda, přeškoda, že dodnes s jistotou nevíme, kdo je — s typicky obrozenskou hravostí! — zfalšoval; nevíme tudíž, komu bychom měli posmrtně udělit Státní cenu za literaturu.

Jazykové vlastenectví tedy rozhodně není jazykově sterilní: obrozenci tropili s češtinou podobné psí kusy jako Dante (prý) s italštinou nebo alžbětinci s angličtinou.

A jazykové vlastenectví — v tom tkví hlavní vtip — především vůbec nemusí být xenofobní. „V jazyku naše národnost,“ napsal Jungmann v pregnantní a často citované větě. Záleží ovšem na tom, které ze slov — jazyk, náš, národnost — se rozhodneme podtrhnout.

Sám bych nejraději zdůraznil jazyk.

Žádná česká kultura, žádná česká historie, žádná česká společnost, ba ani žádný český národ totiž ve skutečnosti neexistují — přinejmenším ne v tom zúženém smyslu, jaký jim připisují nacionalisté.

Před českou politikou ochraňujž nás ruka Páně. Téměř vše, co je na zdejší politice dobré, rozvíjí odkaz anglických, francouzských a amerických osvícenců; kdežto téměř vše, co je na ní zparchantělé, má český původ.

Ve vlastním smyslu existuje jen český jazyk. A jen jazykové vlastenectví je blahodárné a reálné; snaha přiřknout výlučně Čechům svatovítskou katedrálu, Šumavu nebo Lednicko-valtický areál nemůže skončit jinak než falšováním historie nebo krveprolitím, skutečným či symbolickým.

Naproti tomu jazyk není potřeba a ani není možné si přisvojovat na úkor druhých; „vlastí“ mluvícího či píšícího, ať je bílý, žlutý, hnědý nebo černý, se jazyk zkrátka stává v okamžiku promluvy. A jistěže si každý (jak rádi zdůrazňují postkoloniální teoretici) jazyk patlá, komolí a hybridizuje po svém; nedělali snad totéž s moderní češtinou už její obrozenští tvůrci?

Jsem Čech, protože mluvím česky; mluvím česky, protože jsem Čech. To je plodná, otevřená, podnětná tautologie.

Když chtěl francouzský filozof Jacques Derrida dát najevo, že pojmu rozdíl (différence) rozumí jinak, než jak se chápe konvenčně, zavedl úmyslně „chybný“ pravopis différance. My se zase potřebujeme vymezit proti tomu, jak se dnes v Česku chápe vlastenectví. Proto raději s předbřeznovou nevinností pišme, že jsme „wlastenci“; a hlavně jimi buďme.

Chcete-li příklad či ztělesnění wlastenectví, pak ho najdete třeba v Josefu Palivcovi. Tento vzdělaný básník, překladatel, diplomat a vězeň komunismu se ve své tvorbě mnohostranně inspiroval moderní francouzskou literaturou, ale zároveň se zas a znovu prokutával do skrytých slojí češtiny: „Vích váhá na vlnách/ ohořelými tmami;/ jen pablesk a jen prach,/ ledňáček nad vodami.// Dál chorá aurora/ spí na rozhoru časů./ A plavec vrávorá/ a hmatá cestu k jasu.“