V nakladatelství Akropolis vydaný titul Panství ideologie a moc literatury je výborem z prací literárního historika Jiřího Brabce (*1929). Editoři knihy spolu s Brabcem vybrali reprezentativní studie z období započatém po roce 1989 — vedle literárněhistorických studií do svazku zařadili texty o antisemitské literatuře z období protektorátu, literárněkritické texty a Brabcovy portréty autorů, např. Karla Teiga, Záviše Kalandry, Karla Hlaváčka či Karla Šiktance.

Jiří Brabec je autorem mnoha studií o české literatuře, dále je mezi odbornou veřejností znám jako jeden z autorů projektu Dějiny české literatury, na nichž se podílel už od padesátých let. Opomenout nelze ani jeho ediční práci na spisech T. G. Masaryka, Jaroslava Seiferta nebo Františka Hrubína.

Předkládaný výbor obsahuje předmluvy, doslovy nebo příspěvky z bohemistických konferencí či sborníků, tedy z materiálů, jež nejsou běžnou položkou na pultech knihkupců. Není možné probrat celou knihu, proto upozorním jen na některé práce v knize obsažené.

Tři studie jsou věnovány T. G. Masarykovi. V první z nich Brabec načrtává Masarykův vztah k literatuře, způsob, jakým Masaryk literární texty interpretoval. V úvodu opakuje Masarykův pohled na soudobou — moderní — společnost a filozofický koncept, který z tohoto stavu Masaryk vyvozuje: „Tematizace sebevražednosti (Masarykova první vědecká práce pojednávala právě o sebevraždě, pozn. JV), interpretovaná jako symptom nezvládnutých vnitřních i vnějších tlaků sekularizované společnosti, je více méně odrazovým můstkem pro formulování filozofického a kulturněpolitického kréda, jehož těžiště spočívá v pojetí krize modernity, krize moderního člověka. Soudobou společnost Masaryk charakterizuje jako nestabilní, provázenou rozumovým i mravním chaosem, umrtvujícím indiferentismem, hlodavým skepticismem, nevírou, která posléze vede k projektům, usilujícím o násilnou reorganizaci společnosti.“

V následujících pasážích Brabec poukazuje na Masarykův problematický přístup k literatuře a na jeho vnitřně rozporné interpretace literárních textů. Masaryk v literatuře hledal hlavně podklady pro své úvahy o moderním titanismu, o rozkladných procesech ve společnosti atd. „Opírá se o požadavek přesnosti, jednoznačnosti a určitosti textu. Tomu se ovšem mnohovýznamový potenciál uměleckého díla brání. Proto také autor mnoha rigorózních soudů kolísá ve svých hodnoceních (...).“

V druhé masarykovské studii Několik poznámek o Masarykově vztahu k liberalismu Brabec načrtává důvod, proč Masaryk odmítal liberalismus. „Liberalismem Masaryk rozumí směr dějinně filozofický a systém politický, jehož jednotlivé podoby spatřujeme v racionalismu, v deismu, v kultu zdravého rozumu atp. (...) Oproti liberalistickým státovědným teoriím byly (...) Masarykovi bližší koncepce konzervativní, alespoň v mínění, že politická moc (...) je podřízena moci duchovní.“

Brabec tento postulát promítá do současnosti. „Obecná pozornost je dnes téměř výlučně obrácena k hospodářské a politické sféře, téměř mizí úsilí hledat odpovědi na otázky, jimž bude i nadále vytýkán nepraktický akademismus: kdo jsme, odkud jsme do tohoto času přišli, s jakým dědictvím. Národ, který se teprve nedávno zbavil totalitního systému, je zvlášť náchylný vnímat onu proměnu na pozadí fungující a nefungující společnosti.“

V jiné studii Brabec rozebírá projevy antisemitismu před první světovou válkou a poukazuje na některé aspekty antisemitské literatury.

Taktéž na téma antisemitismus se zaměřuje v nejrozsáhlejším textu celého výboru, nazvaném Antisemitská literatura v době nacistické okupace. Podrobně zde analyzuje nejrůznější žánry nebo i jednotlivé tituly vůči Židům nenávistné literatury — od časopisu Vlajka, přes nenáročné příběhy pro pobavení až po známý problém Céline, Deml či zamlčované antisemitské výroky Josefa Váchala. Součástí této studie je i podrobný bibliografický výpis textů poznamenaných — anebo vyhrocených — antisemitskou rétorikou.

Nad knihou Panství ideologie a moc literatury se nabízí hlavně otázka, jakému čtenáři je vlastně určena, zda by si k ní měli najít cestu literární badatelé, studenti literatury anebo jen příležitostní čtenáři. Vzhledem k tematické rozmanitosti se jen těžko dobereme uspokojivé odpovědi, nicméně už předem je jasné jedno: že totiž Brabec ve svých textech odkrývá celou řadu problémů, nejen těch, jež jsou spjaty s literární historií. Naopak, častěji přechází na rovinu obecně kulturní.

I přesto však titul ocení zejména ten, kdo se zajímá o literaturu 19. a 20. století. Jiří Brabec je totiž hlavně literární historik.

Co poněkud kazí dojem z knihy? Doslov Daniela Vojtěcha. Ani ne tak proto, že by chtěl z Brabce učinit příklad morální, hodný následování — v tomto směru z Vojtěchova textu cítíme spíše postavení žáka vůči svému učiteli než nepříjemnou servilitu. Zaráží však, proč vyzvedá historikovu situovanost v dějinách a přitom začíná s výkladem jeho životních peripetií po roce 1968.

Jinými slovy, proč Brabcovo angažmá v padesátých letech rozmazává „indiferentní“ formulací: „V druhé polovině padesátých let vnímavější badatelé Brabcovy generace, kterým během studia a po absolutoriu zvedal sebevědomí blahosklonně nabádavý prst stranického aparátu, poklepávající jim po ramenou, pociťovali čím dál více mezerovitost a omezenost vlastního (světo)názoru (...).“

Jaký prst? Co jím chtěl básník naznačit? Myslím, že by se slušelo připomenout bez podobného vykrucování, o čem a jak Brabec psal. Anebo aspoň dovysvětlit, kdo a jak mu zvedal sebevědomí. Nejde přece o žádnou tajuplnou kauzu.

A proč se znovu vrací k tomuto poklepávajícímu prstu, když kritizuje současný „akademický provoz“? „Tak již možno pozorovat další dlouhé prsty blahosklonně poklepávající po ramenou mladé horlivé generaci, která — pověřena svou dějinnou úlohou — bude ochotně „hrát“ za své chlebodárce a odměnou bude přizvána k rozhodování o projektech, postoupí na expertní úroveň.“ Copak sám není zaměstnán v Ústavu pro českou literaturu?

Ještě jedna poznámka: v úplném závěru doslovu píše o tom, kterak „vyvolávají osobnosti Brabcova druhu často i závist či dokonce zášť“. Zvláště pak u těch, kteří „ztotožňují své funkce a institucionální postavení s odborností“. Zajímalo by mne, jestli má na mysli někoho konkrétního, anebo zase jen tak mlží. Co má tohle znamenat? Že by mu Jiří Brabec „posloužil“ vymezit se a učinit lepším? Anebo jde jen o ozvuk oné vnitřní krize ÚČL, která v těchto dnech zaplnila noviny? Pokud ano, pak nezbývá než uzavřít domněnkou, že takovéto záležitosti do předkládané knihy určitě nepatří.

Jiří Brabec: Panství ideologie a moc literatury. Studie, kritiky, portréty (1991—2008). Akropolis. Praha 2009.