Opět se odrazím od Lidových novin. Ty v šéfredaktorově úvodním sloupku svým čtenářům sdělují, jak svůj list v zájmu čtenářů inovují: Místo dvou tenčích sešitů budeme v rukou držet jeden silnější. A v této kompaktní podobě budeme „své noviny dostávat v pracovní den, zatímco velké sobotní vydání bude nadále rozčleněno do čtyř složek“.

Nový pan šéfredaktor István Léko asi neví to, co vědí stálejší čtenáři LN. Ti si totiž dobře pamatují úvodní sloupek jeho před předchůdce, jenž kompaktní LN inovoval rozdělením do několika složek, aby si čtenář mohl pohodlně odložit tu složku, kterou zrovna nečte.

Istvánu Léko se tímto nevysmívám zneužívaje svého čtenářského stáří, pouze se mi dostává poznání výhod obou inovací: listu kompaktního i rozděleného do složek. A pochopitelně už počítám s tím, až jeho následovník kompaktní noviny znovu rozčlení, což opět budu vítat jako další zlepšení — taková je už podstata naší naděje a mnohých inovativních procesů.

Podobně i Český rozhlas nejprve zrušil centrální redakce a každé své stanici v rámci jejich emancipace přiřadil všechny výrobní složky programu, tedy od redakce zpravodajství, přes redakci hudební až po kulturní či dramatickou a literární, aby nyní v rámci optimalizace výroby a revitalizace kvality programu je opět slučoval do výrobních, produkčních a dalších center. Nedivme se, noví lidé — nová rozhodnutí a nové činy.

K tomu starší redaktoři pouze vyloví ze své paměti starou poučku: To víš, v rozhlase už nic nového nevymyslíš, leda že by ten paternoster jezdil vodorovně. I když je tu ještě jedna možnost inovace: a sice že nejezdí vůbec, což se myslím v pražském Českém rozhlase právě děje. Domýšleje inovace ad absurdum, kdyby snad Český rozhlas měl vůbec přestat vysílat, jistě se tak stane v zájmu zkvalitnění programu nazvaného: Zaposlouchejme se do ticha a zůstaňme optimisty.

Zůstávám optimistou, a proto se těším, že i tyto volby do Evropského parlamentu se v našem českém podání přeženou jako černý mrak a my v té Evropě přec jen zůstaneme jako její kompaktní složka, přestože skoro všechny strany chtějí v Evropské unii tak nějak „hájit české zájmy“. Například za KDU-ČSL i Doc. JUDr. Pavel Svoboda, Ph.D., D.E.A. (O ODS v této záležitosti raději vůbec pomlčím.)

Tyto strany a takoví kandidáti staví svůj úspěch na neznalých voličích, kteří dosah a pravý význam hesel o „českých zájmech“ neznají, představují si za nimi buď „naše zájmy pomazánkového másla“ apod., nebo — v horším případě — naši aktivní účast na destrukci EU, či přímo boj proti ní.

Čím více člověk poznává naši společnost, tím má o oněch „českých zájmech“ větší pochyby. Pokud heslo nebudeme vnímat jako anachronismus z půle devatenáctého století, tedy spíše jako symbol národního sebeurčení, pak má — v činné, aktivní rovině — docela zrádný obsah: Patří k naším národním zájmům také argot skrytých hybatelů naší politiky a ekonomiky, jímž například Roman Janoušek, když úmyslně porazil autem ženu, sděluje svým kumpánům, jak mu „hodila šipku na kapotu“?

Díky nechvalně známým odposlechům jsme se dozvěděli o způsobech a „kultuře“ nejvlivnějších struktur české politiky. Tím, jak dokázaly do české politiky prostoupit, nemáme nyní jistotu, zda vlastně také nepatří k našim „českým zájmům“. Janoušek a spol. jsou pochopitelně jenom příslovečným vrcholem ledovce a více se o něm nemusíme zmiňovat, leda v souvislosti s „daňovými ráji“ dalších velkopodnikatelů formátu Bakaly jako projev „českého vlastenectví“. Ostatně i proces s Davidem Rathem je české specifikum spravedlnosti formou „očistce na zemi“.