Cizinci ve veřejném životě, participace nebo státní integrace?

Česká republika se v mezinárodním srovnání, co se týče integračních politik cizinců, umístila na předposledním místě. To plně odpovídá důležitosti, jaká je zde politické participaci cizinců přisuzována.

Rozumek2

Martin Rozumek

18.04.2014 09:28


Spoluautor: Lukáš Prskavec

Související

V roce 2010 proběhlo zatím poslední mezinárodní srovnání integračních politik v rámci tzv. Migration Integration Policy Index (MIPEX). Do průzkumu se zapojilo dvacet sedm členských zemí EU (bez Chorvatska), Norsko, Švýcarsko, USA, Kanada a Japonsko. Vedle postoje jednotlivých zemí k přístupu cizinců na trh práce, slučování rodin nebo například ve vzdělávání bylo sledováno také nastavení legislativních podmínek pro politickou participaci cizinců.

Česká republika se v tomto srovnání umístila na předposledním místě, přičemž nedošlo od posledního měření v roce 2007 k žádnému zlepšení v umístění ani v přijatých politikách. Sledovány byly čtyři hlavní kategorie: voličská práva, politické svobody, poradní orgány a implementační politiky. Jediné body jsme získali za „právo zřizovat média“, ve všech ostatních kategoriích nám byla přidělena nula.

Umístění České republiky v mezinárodním srovnání plně odpovídá důležitosti, jaká je zde politické participaci cizinců přisuzována. Zatímco v západoevropských státech se o migraci, respektive o integraci cizinců a roli politické participace cizinců diskutuje již od 70. let, v České republice jsme s tím významněji ještě ani nezačali. A to přesto, že Česká republika se začleněním do struktur EU a vstupem do schengenského prostoru stala definitivně cílovou zemí pro řadu migrantů.


V Brně se 23. dubna od 17.00 v přednáškovém sále Ditrichsteinského paláce (Zelný trh 8) koná debata s názvem Politická participace migrantů, na které vystoupí ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům Martin Rozumek, Pavel Pořízek z Kanceláře veřejného ochránce práv a předseda Conditio Humana Adrian Portmann.

V současnosti je v ČR evidováno zhruba 440 tisíc dlouhodobě usazených cizinců a z toho necelá polovina získala dokonce tzv. trvalý pobyt dle zákona o pobytu cizinců. Pro získání trvalého pobytu, který je českým státem chápán jako nejvyšší možný statut cizince před získáním občanství, je nutný minimálně pětiletý nepřetržitý pobyt na území ČR, znalost českého jazyka, bezúhonnost, dostatek finančních prostředků pro život a doložení řady dalších dokumentů.

Za prokázání určité míry integrace získává cizinec na oplátku přístup k sociálnímu či zdravotnímu systému. Možnost ovlivňovat dění ve svém okolí mu však ČR nepřiznává a stále vychází výhradně z konceptu občanství. Obdobný přístup volí zhruba polovina členských států EU, ale v těchto zemích bývá mnohem dříve a snadněji cizincům udělováno státní občanství než u nás. V přepočtu na tisíc cizinců je v Evropské unii průměr udělených občanství za jeden rok dvacet tři případů, v ČR pouhé čtyři, což nás opět řadí na poslední místo.

Vzniká tak zvláštní situace, že cizinci mohou zůstávat i desítky let vyloučeni z účasti na politickém životě. Cizinci z tzv. třetích zemí (Jako tzv. třetí země jsou označovány všechny země mimo EU. Občané EU žijící v ČR mají možnost volit ve volbách do obecních zastupitelstev a volbách do Evropského parlamentu v rámci Přístupové smlouvy ČR k EU.) tak nemají aktivní ani pasivní volební právo na žádné úrovni a nemají ani možnost stát se členy politických stran. To znamená, že cizinec žijící teoreticky deset let v jedné obci a platící daně, nemá možnost spolurozhodnout, zda v této obci bude postavena školka nebo kde budou instalovány lavičky.

Přístup českých úřadů je v jistém smyslu až absurdní, zákon totiž říká, že „právo volit (do zastupitelstva obce) má státní občan jiného státu, který (…) je v den voleb (…) přihlášen k trvalému pobytu a jemuž právo volit přiznává mezinárodní úmluva“. Žádná taková smlouva však přijata nebyla a ani se nepřipravuje.

Navíc jsme byli hrdou hybnou silou k přijetí ambiciózní rezoluce Rady OSN pro lidská práva k rovné politické účasti, která „vyzývá státy k odstranění překážek bránících všem skupinám společnosti, včetně např. žen či menšin, podílet se na rozhodování o věcech veřejných“ (Viz Ministerstvo zahraničních věcí: Rada OSN pro lidská práva: Česká rezoluce k politické participaci přijata konsensem).  

Sami však cizincům právo rozhodovat o věcech veřejných nepřiznáváme a nepřiznáváme jim dokonce ani občanství obce a kraje, ve kterém cizinec roky legálně žije. Na druhou stranu místní poplatky za svoz odpadů či chov psů vyžadujeme velmi důsledně od všech obyvatel obce, tedy i cizinců.

Úmluvu Rady Evropy (č. 144) o účasti cizinců na veřejném životě na místní úrovni jsme sice podepsali již 7. června 2000, ale k její ratifikaci dodnes nedošlo a navíc plánuje naše vláda výhradu právě k volebnímu právu cizinců ze třetích zemí v místních volbách. Prosazení volebního práva cizinců ze třetích zemí s trvalým pobytem tedy zřejmě v dohledné době čekat nemůžeme, přestože na nevhodnost stávající právní úpravy poukazuje Veřejný ochránce práv i zprávy samotné české vlády o stavu lidských práv v ČR .

Přitom viditelná účast cizinců ve veřejném životě, jejich hlas ve volbách, jejich tváře ve volených orgánech, v poradních orgánech, v médiích je přesně to, co v české nejen migrační realitě velmi schází.

Právě prosazení participace cizinců ve veřejném životě by se mohlo stát důležitým krokem k odpoutání se od koncepce integrační politiky, kterou u nás vytváří, řídí a financuje restriktivně a bezpečnostně naladěné ministerstvo vnitra. Česká koncepce integrace cizinců také podle toho vypadá.

V integrační koncepci chybí odvaha pojmenovat nejen skutečné, ale vůbec jakékoli problémy cizinců v nastavení migrační politiky, ať už se jedná o státem tolerované vykořisťování na trhu práce, nefunkční komerční zdravotní pojištění, které přináší zisky pojišťovnám a ztráty státu, nemocnicím a cizincům samotným, absurdní překážky kladené průmyslovým nebo IT firmám, které nutně potřebují experty ze zahraničí, nebo třeba problémy vytvářené zahraničním studentům, kteří u nás chtějí studovat a které zejména české soukromé vysoké školy nutně potřebují.

Na druhou stranu se integrační koncepce spoléhá na tzv. integrační centra, která jsou ve většině v rukou a podřízenosti samotného ministerstva vnitra.

Není proto divu, že tato „státní integrační“ centra, která samozřejmě poskytují celou řadu užitečných služeb např. kurzů českého jazyka, mají na druhou stranu pokyn neposkytovat právní pomoc cizincům právě v případech správních řízení vedených samotným ministerstvem, což představuje vzhledem ke koncentraci moci MV velkou většinu právních problémů cizinců, anebo pokyn centrům sbírat kompromitující informace kriminálního charakteru na cizince žijící v daném kraji.

Tento závislý a slušně řečeno „informační“ model státní integrace samozřejmě nefunguje, v mnoha krajích nepožívá důvěry cizinců samotných a postupně skomírá. (Čestnou výjimkou jsou integrační centra v nestátních rukou, která zejména centra Praze, Brně a Ústí nad Labem fungují dobře a právníci a sociální pracovníci se v nich naopak nezastaví.)  

Klíčem v integraci je totiž participace na místní úrovni, tj. zapojení cizinců do dění a politiky v místě, kde žijí. Integrace probíhá zejména v obci a v prostředí legálního zaměstnání. Právě proto obcím musí být předány pravomoci a finance na integraci cizinců, aby obce měly možnost situaci skutečně ovlivnit. Na státní úrovni patří integrace cizinců nikoli do bezpečnostního portfolia ministerstva vnitra, ale spíše do gesce ministerstva práce a sociálních věcí, kde se v minulosti také nacházela.

Pro integraci cizinců by bylo mnohem zajímavější, než nekončící proud informací o tom, že cizinec pěstoval marihuanu nebo pracoval na stavbě načerno, zjišťovat co trápí nejvíce cizince samotné nebo např. jejich zapojení do zájmových a profesních organizací, odborů, návštěvy kulturních, vzdělávacích nebo sportovních akcí.

Zřejmě tady je třeba hledat kořeny tvrdé opozice ministerstva vnitra vůči jakékoli myšlence rozšíření volebního práva. Právě představa, že cizinci jsou viditelnými spoluobčany v naší zemi, že začnou sami tlačit na změny a uvolnění restrikce a vykořisťování, je zřejmě nevítaným scénářem odklonu od státní „integrace“ směrem k obecné participaci cizinců na společenském životě v české společnosti.



A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.