Bohumil Hrabal, Milan Kundera a smetiště epochy

Alena Wagnerová se zamýšlí nad pojetím románu a chápáním literatury a jejího úkolu u Bohumila Hrabala a Milana Kundery.

Pořádná knížka není proto, aby čtenář líp usnul, ale vyskočil z postele a rovnou v podvlíkačkách běžel panu spisovateli naplácat držku...“. Věta z Hrabalových „Tanečních hodin pro starší a pokročilé“ je typickým příkladem Hrabalovy radikálně-květnaté vypravěčské rétoriky. Knihy mají prostě znepokojovat. Skutečné setkání spisovatele s jeho pobouřeným čtenářem, by bylo ale jistě smírně skončilo u piva v nějaké hospodě a sbor pábitelů byl pravděpodobně obohacen o další hlas. A smysl a nesmysl se v propetenci nekonečné kolektivního proudu pábení potkávaly na nejkratší cestě od úst k ústům v nezlomné důvěře v život.

Ale nemylme se, pivní opar, který se nad tím vším vznášel byl jen kamufláží, mnoha čtenářům i literárním vědcům dodnes zakrývající politickou dimenzi onoho nového tónu, který Hrabal do české prózy šedesátých let, pomalu se vymaňující z pout socialistického realismu, přinesl. Nešlo tu o nic víc a o nic míň než o osvobození narrativu z jeho podřízení poučkám ideologie a pivo tu sloužilo jen jako „stylistický prostředek“ tohoto osvobození.

Protože to první, co každý totalitní režim lidem bere je jejich narrativ, nezastupitelné jedinečné životní vyprávění, jejich obyčejný žitý svět. Jen tak si je může podřídit a proměnit v manévrovací masu sloužící jeho zájmům. Nespoutaným proudem pábení ustanovil Hrabal jiné paradigma a jednotlivci jeho právo na vlastní nezaměnitelné vyprávění vrátil, z objektu jej znovu ustavil jako subjekt dění.

Už to, že Hrabalovi pábitelé pocházeli z dolních pořadí společnosti, z nichž se měli rekrutovat nositelé společenských změn, tedy proletariát, byla provokace. Žili na okraji společnosti, který vlastně za socialismu ani neměl existovat, na smetišti epochy, jak to Hrabal formuloval. Tím ovšem nezachytil jen jeho socialistickou podobu, ale mechanismus fungování moderní industriální společnosti vůbec, onoho pohybu vzhůru a dolů na žebříčku úspěchu, o nějž by v životě mělo jít a, - jak se vzdalujeme hrabalovským šedesátým letům, - stále víc jít má.

Tím se ale zároveň ono smetiště epochy rozrůstá a stále víc stává místem, kde je žita elementární lidskost, protože pro ni už jinde není místo. A to je právě ona perlička na dně. Tento život na smetišti epochy rehabilitovat, vrátit mu bez idealizování jeho důstojnost byl vlastně, můžeme-li to tak nazvat, Hrabalův sociální a etický program.

Co tímto smetištěm epochy myslel, popsal Hrabal snad nejpřesněji svým přeskáčkovým stylem v příspěvku na sympoziu literárních kritiků v únoru 1965: „...žádný člověk se nemůže ubránit tahu směrem k hodnotám, když jej vezme osud pořádně do pařátů. A tak skoro na každém občanovi můžeme dokázat lidskou tonáž v tom momentě, kdy začíná být vykolejen, začíná ztroskotávat, jistoty jeho počnou být rozviklávány a on, ač nechtěl, je často proti své vůli poctěn, aby se morální situací protikladů polidštil....(...) Správné poučení skoro vždycky přichází pozdě. Ale cestou zdánlivým směrem dolů okřály a nastartovaly hodnoty, teprve zážitkem pádu se tyto hodnoty staly užitečnými, jedlými, konkrétními. (...)

A dál pokračuje: „Mně se jeví většina světové prózy jako patrný posun směrem ke smetišti epochy. Čím víc hrdina klesá na společenském žebříčku, tím jeho náboj víc stoupá. Zdá se, že i sám duch dějin je elektrizován a křísen, že přitaká tomuhle posunu směrem dolů alespoň v oblasti prózy. Že tedy duch dějin dává geniálním lidem vzdělání jen proto, aby při psaní věděli to nejdůležitější: co nepsat.


Pro Kunderu, je výzkum zapomínaného bytí úkolem románu, umění vůbec, a začíná Cervantesovým Donem Quijotem, vyjíždějícím do světa, který v jeho mnohoznačnosti nepoznává.

Jak tady nemyslet na „Zneuznávané dědictví Cervantesovo“ Milana Kundera, kde se vlastně jen jiným, intelektuálním jazykem, z jiného úhlu pohledu a zasazením do širších kulturně historických souvislostí mluví o tomtéž. Mezi rokem 1965, kdy Bohumil Hrabal formuloval svůj příspěvek a rokem 1983, kdy Kundera napsal svůj esej o Cervantesově dědictví toho na smetišti epochy mnoho přibylo. Mimo jiné i ona naděje socialismu s lidskou tváří roku osmašedesátého, která byla i velkou nadějí Milana Kundery (ale spíš asi jen dějinnou epizodou pro o patnáct let staršího Bohumila Hrabala), uzlem dějin i ve smyslu návratu ke svobodnému plnému lidství jak jej v socialismu viděla avantgarda dvacátých let.

O tuto utopii, o tento návrat k původnímu smyslu revoluce jako osvobození člověka v roce 1965 Kundera ve svém eseji Velká utopie moderního básnictví ve vydání výboru z Apollinairova díla v Klubu poezie, zaštiťuje se Vítězslavem Nezvalem, také bojoval a přitom se mimoděk vyrovnával i s pomýleními svých svazáckých let. Hrabal v téže době formuloval vizi osvobozeného lidství poněkud jinak: „Tak humanismus posunuji směrem k hominismu, aby okřátím subjektu tím víc zazářila duha obecné lidskosti, což je budoucnost jedné iluze, ve které bude člověk úlohou sebe sama.

V Neuznaném dědictví Cervantesově z roku 1983 už ovšem jde o něco zcela jiného, než o nějaké zítřky. V návaznosti na Husserlův projev z roku 1935 vidí i Kundera problematiku moderní společnosti v kartesiánském příklonu evropského myšlení k racionální konstrukci světa, který redukovala na pouhý objekt pro technický a matematický výzkum a vyloučila ze svého horizontu konkrétní svět života, Husserlův žitý svět (die Lebenswelt).

Čím dál člověk postupuje ve svém vědění tím víc ztráci z očí celek a sebe sama, zapadaje tak do stavu, který Heidegger nazýval zapomněním bytí. „Povýšen kdysi Descartem na ‚pána a vlastníka přírody’ člověk se stává pouhou věcí náležející silám techniky, politiky, dějin, které ho přerůstají, překonávají přivlastňují si ho. Pro ty síly nemá už konkrétní bytí jeho svět života (die Lebenswelt) žádnou cenu a žádnou zajímavost: bytí je ponořeno do tmy, předem zapomenuto,“ píše Kundera.

Odloženo na smetišti epochy, můžeme říci s Hrabalem. Zde je postupně odkládáno a hromadí se všechno, co se nevejde do racionálního rámce co ruší vypočitatelnost světa a efektivitu všeho lidského konání, včetně hodnot, z nichž rostla naše evropská kultura. Nedospěli jsme mezitím, od roku 1983 už tak daleko, že skutečné lidské bytí, nezapomenuté bytí, může existovat jen mimo všemocné společenské a ekonomické trendy, tedy na okraji epochy, nebo drastičtěji vyjádřeno na jejím smetišti, a to, co se ve vyšších pořadích společnosti vydává za skutečnost je de facto jenom zdáním, protože vzniká zapomenutím bytí?

Domnívám se jen vědět, že román už nemůže žít v míru s duchem naší doby: chce-li ještě objevovat, co není objeveno; chce-li ještě ‚pokročit‛ dál jakožto román, může to dělat jen navzdory a proti pokroku světa,“ píše Kundera. Z různých pozic jako by zde Hrabal a Kundera dospívali ke stejnému poznání. „Pořádná knížka není proto, aby čtenář líp usnul...“ Bezvědomé bytí se může vracet samo k sobě už jen ze smetiště epochy, kde končí všichni, kteří se do ní nehodí, kteří nepřijali její pravidla.

Hrabal ovšem dává „přednost zážitku před věděním.“ U Hrabala je to primárně příběh, narrativ, který znamená návrat k sobě, ke svému vlastnímu kostrbatému mnohoznačnému bytí. U intelektuála Kundery je tomu právě naopak, je to primárně poznání, z něhož teprve roste příběh. Pro oba ale, řečeno s Kunderou, není velké evropské umění, ničím jiným než právě výzkumem tohoto zapomínaného bytí. Spisovatel musí vědět, co nepsat, říká Hrabal.

Pro Kunderu, je výzkum zapomínaného bytí úkolem románu, umění vůbec, a začíná Cervantesovým Donem Quijotem, vyjíždějícím do světa, který v jeho mnohoznačnosti nepoznává. Pro Hrabala začíná výzkum zapomínaného bytí pozemšťanským narrativem prapábitele strýce Pepina. Smysl života pro něho leží v životě samém.

Ale kde zůstala Dulcinea? Ono ztělesnění touhy, jíž se zapomenuté bytí probírá samo k sobě? Kundera se o ní nezmiňuje, jako by do zneuznávaného dědictví Cervantesova nepatřila. U Hrabala se to Dulcineami jen hemží, jsou to ony, které zalidšťují a zlidšťují přítomnost, vracejí jí její bezprostřední radostnou spontánní pozemskost, jsou jejím zázrakem. A právě zde se cesty Bohumila Hrabala a Milana Kundery rozcházejí. Hrabal důvěřuje síle života, Kundera síle románu. V jeho pohledu na svět zůstává smítko ideologa.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Petrasek Milan - penzista

Pro oba je Pondělí, 19.Května 2014, 15:40:6

obhajoba výzkumu zapomínaného bytí také výzvou pro všechny umění milující, umění nezradit, i když pozorují jak se ztrácí v životě samém a plní smetiště epoch.......řekl bych.
Hrabal důvěřuje síle života, ve kterém kýč je tragikomickou konstantou.
Kundera čerpá sílu života z vymykání se tragikomice kýče .......... tak nějak se mi třeba jeví to snítko, které je dělí.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Středa, 17.Září 2014, 09:45:3

Doufám, že umělci jsou teď spokojeni, když jsme konečně na tom smetišti epochy. Aspoň je o čem psát, ne?

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Dvě otázky nad věcí Středa, 17.Září 2014, 13:17:17

V jednom aspektu se onen rekurs na to, co je možno filozoficky vznešeně nazvat "zapomenutým bytím", anebo počesku hrabalovsky méně vznešeně "smetištěm dějin" - tak tedy tento rekurs se v jednom aspektu jeví přece jenom poněkud pochybným, nebo přinejmenším zpochybnitelným.

Jedná se o to, že se tady sugeruje představa, jako by nějaké to autentické, pravé, nefalšované bytí tady dříve bylo, jaksi samo sebou - snad někdy v těch proslulých "starých dobrých časech"; a že je to jenom ta zpropadená moderna, se svým od-duševnělým racionalistickým myšlením, která to původní lidské bytí denaturuje, vzdaluje a odcizuje sobě samému.

Hrabal si je evidentně vědom tohoto problému, když hovoří o tom, že tento návrat k původnímu lidskému bytí je podmíněn a vykoupen těžkými životními kolizemi a prohrami (literárního) hrdiny. Soudobý člověk je až teprve tehdy ochoten rozpomenout se na vlastní kořeny svého žití, teprve tehdy se odváží své vnitřní konfrontace s nimi, když je k tomu donucen tlakem okolností, svých životních proher.

Hrabal má bezpochyby pravdu; je nepopiratelný fakt, že v naprosté většině případů tomu tak je.

V této souvislosti ale není možno vyhnout se dvěma zásadním otázkám:

1. Je tento stav opravdu jenom důsledkem/vinou moderny? Bylo tomu snad v minulých dobách zásadně jinak? Není to snad sám člověk, který vždycky měl sklon k tomu, vést duchovně a duševně nekonfliktní, nesložitou existenci, tak nějak se svým životem "proexistovat" za pomoci svých životních automatismů, zvyklostí, stereotypů, které mu všechny ve svém celku umožňovaly vyhýbat se úspěšně otázkám po hlubším smyslu jeho vlastního bytí?
Jednou větou: je tím skutečně vina moderna - anebo ale my sami?

2. Druhá otázka pak vyplývá z té prvé: Co s tím? Bylo by tedy jediným řešením - chtěli-li bychom nějak obnovit, rehabilitovat to "zapomenuté bytí" - bylo by řešením uvrhovat lidi i celé národy do nepřetržitých kolizí, konfliktů a katastrof, aby si v těchto zlomových okamžicích začali uvědomovat hlubší roviny své existence?

Nedokážeme opravdu nalézt - a v celospolečenském měřítku vytvořit - jiné impulsy, jiné motivace, které by člověka přiváděly k tomuto jeho nahlédnutí jeho ztraceného pravého bytí?

Připomeňme si jenom například působení Ježíše: to vposledku nebylo ničím jiným nežli právě tímhle, totiž nepřetržitým Ježíšovým doslova nátlakem na jeho okolí, překonat povrchní a pohodlné "vzorce myšlení", a začít jednat v souladu s pravým bytím. Neboť všechno božské, na které se Ježíš odvolává, naposled není ničím jiným, nežli jenom do nebes projektovanou symbolikou pro vezdejší, hluboce a autenticky lidské.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.