Ježíš z Libně a zlomené prkno dějin. Nad hrabalovskou knížkou Pavla Hoška
Filip OutrataNedávno objevené nahrávky adventních promluv Bohumila Hrabala vrhají na jednoho z nejvýznačnějších českých spisovatelů nové světlo a umožňují hlubší pochopení duchovního rozměru jeho díla, které ruší hranici mezi posvátným a profánním.
Religionista Pavel Hošek podniká pravidelně výpravy za náboženskými a spirituálními motivy v české i světové literatuře, zejména takové, která významně přesahuje do oblasti populární kultury. Po Jaroslavu Foglarovi, Ernestu T. Setonovi, J. R. R. Tolkienovi, několikrát C. S. Lewisovi a autorech ovlivněných židovským chasidismem tentokrát sáhl po jednom z nejpopulárnějších českých spisovatelů, Bohumilu Hrabalovi.
Jádrem knihy a řekněme i jejím hlavním, byť zdaleka ne jediným přínosem jsou dlouho neznámé a nedávno objevené nahrávky Hrabalových promluv při adventních bohoslužbách v evangelickém sboru v Libici nad Cidlinou z první poloviny osmdesátých let minulého století. Tyto texty, jejichž vydání se připravuje, zachycují slavného autora, kterému se v té době blížily sedmdesátiny, jako hosta v prostředí, kterého si velice vážil, třebaže mu nebylo zcela vlastní.
Hrabal nebyl církevní člověk. Jeho návštěvy na faře v Libici, které se od roku 1980 konaly několik let po sobě vždy poslední adventní neděli, zachycují setkání svou světů, dvou přístupů k náboženství: církevního, který ke křesťanství přistupuje zevnitř, ze světa biblických textů, z tradice jejich výkladu v dané komunitě a rozehrání v bohoslužebném slavení; a kulturního, který náboženské motivy vplétá do širokého a pestrého světa založeného na mimořádné vnímavosti a citlivosti.
Hrabal ve svých libických vystoupeních mluvil mimo jiné o Dostojevském, Schopenhauerovi, Ladislavu Klímovi, o chasidech. Pravé náboženství, říká, spočívá v tom, „aby se zjevily hodnoty“. Místem, kde se hodnoty zjevují, je pro spisovatele, pro umělce život sám, lidé a jejich svět, všechno, s čím se setkává a co dokáže kouzlem svého slova proměnit ve vyprávění, v literární dílo.
Jak se také ukazuje v libických promluvách a jak dokazuje celá Hoškova kniha, Bohumil Hrabal měl ke křesťanství, křesťanské symbolice a estetice, a zejména k osobě Ježíše Krista velmi hluboký vztah. Bylo to dáno do velké míry raným vlivem zbožné babičky Kateřiny Kilianové, jihomoravské katoličky, která malého Bohumila brala do kostela a ovlivnila tak jeho imaginaci mimo jiné fascinací eucharistickou symbolikou, zázračným „přepodstatněním“ hmotných věcí obřadem svátosti na zcela jinou úroveň skutečnosti.
Později k této dětské fascinaci přibyly další vrstvy, z nichž tou nejpodstatnější je vztah k Ježíši Kristu, jeho příběhu a poselství. Hrabal důvěrně znal texty evangelií, dovedl je citovat zpaměti. Ježíš je nejčastěji se vyskytující postavou v jeho literárním díle. Hrabal vztahoval Kristovu postavu k mnoha lidem, kterých si vážil, ať už to byl jeho strýc Pepin a otčím Francin, nebo velcí umělci, spisovatelé a malíři. Nebo on sám.
„Žil jsem jako nižší Kristus“, říká Hrabal v Libici. Být „malým Kristem“ znamená být tu pro druhé, vnímat jejich potřeby, soucítit s nimi. Nebo dokázat štědře rozdávat, tak jako to Hrabal dovedl. Centrální myšlenkou pro Hrabala je láska jako soucítění. Byl ovlivněn Schopenhauerem (Alle Liebe ist Mitleid — „Veškerá láska je soucit“), životy chasidských rabínů a mohli bychom pokračovat třeba k buddhismu, byť na něj v promluvách přímo nedojde. V každém případě Hrabalovo pojetí křesťanství je velice praktické, osobní, a zároveň univerzální.
Držet se rozlomeného prkna dějin
Jak ukazuje Pavel Hošek, hrabalovské vidění světa, které ruší hranici mezi posvátným a profánním, má v sobě kosmotvorný rozměr. Přetváření skutečnosti prostřednictvím jazyka, pro něž Hrabal razil název „pábení“, je proměňováním, dotvářením reality podobným zmíněné svátostné proměně. Tato schopnost je podle Hrabala vlastní všem lidem, není doménou slavných spisovatelů. Místem, kde se taková proměna odehrává, je symbolicky hospoda jako místo společného jídla a pití, a především sdílení, vyprávění příběhů.
Hoškova kniha je rozdělená na dvě části. V první, rozsáhlejší, vychází přímo z Hrabalových textů a motivů v nich obsažených. Ve druhé si bere na pomoc religionistické kategorie a provádí jakousi rekonstrukci „evangelia podle Bohumila Hrabala“. Z pohledu čtenáře je záživnější a podstatnější část první, která dává přímé slovo Hrabalovým obrazům a textům, než druhá, v níž jsou tyto někdy trochu repetitivním způsobem uváděny v určitý systém.
Možná se v tom ukazuje, proč Hrabal, který měl celoživotně hluboký zájem o filosofii a kromě již zmíněných ho ovlivnil například existencialista Karl Jaspers a jeho koncept „šifer transcendence“, nepsal místo próz filosofické traktáty. Odborně filosofický, systematizovaný popis skutečnosti prostě neposkytuje tak dobrý nástroj na to vyjádřit v obrazu myšlenku spojenou s emocí, jako to dokáže básník a spisovatel.
Mezi mnoha podněty, které si člověk odnese z četby pozoruhodné studie Pavla Hoška, budou nakonec těmi nejsilnějšími zřejmě Hrabalovy obrazy. Tím, který zasáhl mě, je přirovnání zlomu dějin, který Bohumil Hrabal na konci čtyřicátých a na začátku padesátých let dvacátého století zažil, k prknu, které se pod tíhou dějin zlomilo a z něhož na všechny strany trčí třísky.
A všichni, kdo se ocitají v tomto dějinném zlomu, jsou těmito třískami nevyhnutelně zraňováni. Jiná možnost ale není, protože držet se prkna a nechat se zraňovat, to znamená žít a tvořit, snášet tíhu dějinné situace spolu s ostatními. Ale to už je právě zase další racionalizující výklad… Lepší je možná nechat tento obraz prostě působit, znít. Sáhnout si na něj.
Pavel Hošek: Evangelium podle Bohumila Hrabala. Brno: CDK, 2024.
Ano, toto je skutečně eminentně důležité téma; ovšem je nutno k této větě ještě připojit Hrabalův výrok, že "pravé náboženství spočívá v tom, aby se zjevily hodnoty“.
Totiž: nebylo by snad zcela správné či spravedlivé tvrdit, že současný svět (liberální demokracie) negeneruje vůbec žádné hodnoty. Ano, určitý katalog hodnot tato liberální demokracie vyznává a do určité míry se i snaží je realizovat - ale na straně druhé nikdy nelze zapomínat, že se jedná jenom a pouze o hodnoty z oné kategorie "profánní". Jedná se o ryze civilní záležitosti (jako respekt k druhé osobě, obecná svobodomyslnost a tak dále), které regulují víceméně pouze bezprostřední, vnějškové vztahy mezi osobami, ale ze své podstaty nesměřují nikam výše.
Bylo by zde možno spokojit se s konstatováním, že je to tedy úlohou (pravého) náboženství, pravé víry aby bylo v člověku udržováno, respektive vůbec vzbuzováno povědomí o existenci hodnot, které přesahují tuto pouze bezprostřední, profánní stránku lidské existence, které smysl a význam lidského žití posouvají, respektive vyzdvihují do vyšších sfér, kde "duše se dotýká nebes".
Ovšem - kdyby se zůstalo stát pouze u tohoto konstatování, pak bychom neměli více nežli víceméně klasický stav paralelní, ale navzájem neprolnuté existence dvou světů, dvou sfér: sféry duchovní na straně jedné, a sféry materiálně-profánní na straně druhé.
Právě proto je nekonečně významné Hrabalovo konstatování, že onen smysl pro posvátno, pro vyšší hodnoty má v sobě uložen každý člověk, každá lidská bytost, každá lidská duše. Je to tedy jenom současný zvěcnělý, odosobněný, "odkouzlený" svět průmyslově-konzumní civilizace, který toto o sobě přirozené spojení profánního a posvátného přetíná, který vše lidské, vše duševní podřazuje svému chladnému racionalisticko-utilitaristickému myšlení, a vše posvátné odsouvá a vykazuje pouze do sféry čistě osobních preferencí, ryze osobních libůstek.
Ovšem - zde je nutno připojit ale ještě i to, že na tomto současném separování profánního a sakrálního nese svůj díl viny i druhá strana, tedy "strana posvátna"! Jestliže totiž tato "strana posvátna" nadále úporně setrvává na představách, mýtech, dogmatech které moderní racionálně uvažující mysl stále více musí pociťovat jako archaické, se střízlivým rozumem neslučitelné, pak není možno očekávat že za dané situace by k nějakému přirozenému, bezkonfliktnímu prolínání sféry profánního a sakrálního mohlo dojít.
Příčiny současného stavu rozpolcenosti tedy leží na obou stranách; a proto je jen nepatrná naděje, že by k jejich znovuspojení mohlo dojít dříve, nežli až obě (opakuji: obě!) strany budou schopny a ochotny provést hlubokou kritickou revizi svých pozic, svých zaběhnutých schémat myšlení a jednání; dokud nebudou připraveny postoupit proces složité a mnohdy velmi bolestné transformace.
také si myslím, že je to do jisté míry vina obou stran, respektive jinak řečeno, obě strany se mohou a mají něčemu otevřít.
Ale nesouhlasím s tím, že hodnoty sekulárního světa, jak píšete, jsou ryze profánní. Podle mě u takových hodnot jako je péče o druhého, nebo i péče o životní prostředí, nejde o ryze profánní hodnoty, protože člověk jako osoba a příroda jako stvoření nejsou profánní skutečnosti.
I v té "bezprostřední, profánní stránce lidské existence" se zjevují hodnoty, asi nejvíc právě v ní.
No ano, pane Outrato, to co zde píšete míří víceméně tím samým směrem jako zde citované jádro Hrabalovy výpovědi, tedy že "profánní" (respektive "civilní") a "posvátné" nejsou nějaké dva od sebe striktně oddělené okruhy, nýbrž že každý (tedy i "profánním" způsobem žijící) člověk má v sobě vždy uloženo jakési základní povědomí o něčem vyšším, co přesahuje tuto profánnost, co má tedy transcendentální charakter.
Zároveň je ale velmi důležité si uvědomit: jestliže tedy budeme vycházet z onoho hrabalovského předpokladu, že každý člověk má v sobě potenciál chápat posvátno, pak na straně druhé je faktem, že tato schopnost je u různých lidí rozdělena velmi nerovnoměrně. Právě tento rozdíl pak vede k neustálým sporům, k neustálému nepochopení mezi táborem racionalistů na straně jedné, a táborem duchovněji založených lidí na straně druhé. A je extrémně obtížné přes tuto propast postavit most; takový most, po kterém by dokázaly na druhý břeh přecházet obě strany.
Přičemž je nutno si uvědomit i to, že tato propast mezi lidmi různého založení neexistuje jenom v oblasti spirituální, nýbrž například i ve sféře politické. I tady hoří trvalý boj a trvalé nepochopení mezi racionalistickými pragmatiky na straně jedné, kteří se chtějí spokojit pouze s pokud možno racionální, bezproblémovou, věcnou správou veřejných záležitostí - a mezi těmi kteří od státně-společenského života očekávají něco více, přítomnost a ztělesnění nějaké vyšší humánní a dějinné vize.