Bohové se vracejí

V posledních dnech se objevily na pultech knihkupectví tři knihy, které novou roli náboženství a spirituality s jistého odstupu popisují a analyzují, nebo jsou součástí jeho návratu a snaží se váhajícím a hledajícím, ukázat, že člověk, prý stále ještě postmoderní, může žít duchovně.

V posledních dnech se objevily na pultech knihkupectví tři knihy, které novou roli náboženství a spirituality s jistého odstupu popisují a analyzují, nebo jsou součástí jeho návratu a snaží se váhajícím a hledajícím, ukázat, že člověk, prý stále ještě postmoderní, může žít duchovně.

Pavel Hošek skromně označuje svou publikaci A bohové se vracejí, Proměny náboženství v postmoderní době (Praha: Mlýn, 2012) za populární. Jde o knihu stravitelnou, menšího formátu o 141 stranách, která neobtěžuje čtenáře poznámkovým aparátem. To snad ale nestačí na diskvalifikaci z hlediska vědy. Hošek reaguje na současnou českou odbornou literaturu a nabízí vlastní celistvý pohled. Tradiční roli náboženství připomíná, a popisuje proměny jeho role v moderní společnosti. Od moderny zřetelně odlišuje postmodernu. Moderní odklon od náboženství je podle knihy vystřídán jeho postmoderním návratem na scénu.

Autoři přeložené publikace z německé jazykové oblasti, rakouská profesorka evangelické teologie Susanne Heine a německý katolický náboženský publicista Peter Pawlovski obrat od moderny k postmoderně přehlížejí. Ve shodě se svým kolegou Wolfgangem Welschem pokládají dnešní sociální poměry a kulturu jen za variantu moderny. Proto má jejich kniha titul Moderní průvodce křesťanstvím (Praha: Vyšehrad, 2012). Jejich pojetí křesťanství je laskavé a humánní. Snaží se ukázat, že pravověří nemusí být snůškou nepravděpodobných, ba absurdních tvrzení předkládaných autoritou k poslušnému přijetí. Vyhmátneme-li vlastní význam věroučných tvrzení, ukáží se být ve shodě s lidskou zkušeností. Poskytují srozumitelné odpovědi na otázky, které si skutečně klademe. Kritika dějinných a některých současných podob křesťanství zůstává stranou. Možná proto v knize marně hledáme odvahu, ponor a vzestup. Originál byl napsán před plným rozběhem současné krize, v době doznívání iluzí o realitě současné demokracie a o možnosti obnovit a udržet sociální stát. Proto si kniha těchto témat nevšímá. Jde o křesťanství nepolitické, které ovšem právě tím je nepřiznaně politické a působí spíše jako opiát, ovšem prověřený, neškodící tělu ani duši. Inspirací k zápasu o spravedlivější společnost může být leda nepřímo.

Stejné nakladatelství se vrátilo k úctyhodnému klasikovi moderně pojatého křesťanství, ke čtyřiaosmdesátiletému profesoru Hansi Küngovi. V mládí byl kolegou dnešního papeže a podílel se jako poradce na práci reformního II. vatikánského koncilu (1962 – 1965). Od konce sedmdesátých let minulého století se ocitá v konfliktu se svou římskokatolickou církví, která v této době začíná stáčet směr od rozvíjení reformních podnětů k stagnaci a restauraci. Jan Pavel II., papež, za jehož pontifikátu musel opustit práci v oboru katolické teologie, byl rozporuplnou postavou. Obnovil represivní funkce kongregace pro nauku víry, zastával autoritářské, patriarchální pojetí partnerské etiky a připouštěl kýčovité podoby medializované liturgie. Na druhé straně však udělal v mezináboženských vztazích kroky, na které si jeho reformní předchůdci Jan XXIII. a Pavel VI. netroufli. V křesťanské sociální etice se vyslovoval víceméně revolučně. Kritizoval kapitalismus a připouštěl společenské vlastnictví výrobních prostředků. Nynější pontifikát Benedikta XVI. už koncil uznává jen formálně a prakticky ho opouští. Küng je koncilu nejen věrný, ale jde dál jeho směrem. V nedávno česky vydané publikaci V co věřím (Praha: Vyšehrad, 2012) reaguje na moderního člověka. Snaží se představit křesťanství a tlumočí křesťanský obsah moderním způsobem, nutno říct, že mnohem modernějším než spoluautoři připomenutého Moderního průvodce. V publikaci napsané na začátku devátého desetiletí života utlumil sžíravou kritiku tradičního křesťanství a je osobnější. Bere vážněji než dosud mystickou zkušenost a otupil hrany dřívějšího strohého teologického racionalismu.

Küng trpělivě doprovází hledače krok za krokem. Kdo chce věřit a zachovat si přitom lidskou důstojnost a kdo nechce věřit fanaticky a slepě, nýbrž s porozuměním, může úvahy Küngova spisu sledovat. Možná bude výsledkem humanistické křesťanské přesvědčení. Sotva kdo se však po přečtení a spolupromyšlení tohoto díla stane bláznem pro Krista. Každý ponor a vzestup je s laboratorní přesností testován a je pečlivě odměřováno, co je patologické a co zdravé. Küngovo liberálně pojaté křesťanství je liberální i politicky. Každý z politických směrů, které se dnes přou o budoucí tvář světa, má u něj svou pravdu. Omluvitelný je víceméně jen mírný pokrok v mezích zákona.

Hošek nechá na rozdíl od těchto dvou textů vyznít v dalších kapitolách své knížky postmoderní podoby křesťanství a náboženství vůbec v celé jejich grotesknosti. Nezakrývá nic z obav nad fundamentalismem, sektářstvím a nad zpolitizovaným náboženstvím těchto let. Naznačuje rizika nového spojenectví trůnu a oltáře, tedy konzervativních podob náboženství a politiky. Sdílí podiv nad panoptikem komerčních náboženství a spiritualit. Nechává pootevřeny dveře k angažovanému náboženství, ba snad i k pokusu realizovat politickou utopii. Šlo by o náboženské a podle poslední kapitoly křesťanské (evangelní) pojetí, které nás neodvádí od odpovědnosti za věci veřejné, nýbrž hájí člověka proti praktickému materialismu a proti sociálnímu darwinismu dnešní skryté diktatury kapitálu. Umožňuje, aby péče o duši tak přerostla v péči o obec.

Kdo myšlenkově uvízl v moderně, může mít zavřené oči pro novou přítomnost náboženství v nitru hledačů a ve veřejném prostoru. Kdo si všiml toho, jak náboženství prošla, biblicky řečeno, údolím stínu smrti a přizpůsobila se, ač početně oslabena, nové situaci, ten může jejich novou přítomnost sledovat s nadějí nebo s obavami, a obojí je oprávněné. Velmi záleží na tom, s čím náboženství přijdou, jak naplní nadějí bolavé lidské nitro a jak přispějí k novému nesmělému, ale nutnému pokusu o kombinaci svobody a sociální spravedlnosti. Můžeme říct, že náboženství je sebeodcizení a ideologie potřísněná krví a můžeme taky říct, že to je cesta k naplnění člověka v jeho lidství, které není bez druhého břehu reality celé. Co z toho, se víc uplatní, uvidíme.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Stanislav Hošek - Český těšín

Příliš osobní vyznání. Středa, 6.Června 2012, 17:31:1

Nepatřím k lidem, jimž je dána víra v boha, i když jsem v ní byl vychován a poctivě se o ni nejméně do „kristových“ let snažil. Ctím každého náboženského myslitele a trochu jim možná závidím, pokud bych to vůbec uměl. Nejsem však pořád schopen zbavit se dojmu, že v současnosti nejde o návrat Bohů, ale o útěk beznadějně zneuznávaných k bohu. Přiznám se, že nemám o tom empirický výzkum a byl bych rád, kdybych se mýlil.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 6.Června 2012, 18:41:34

Dnes, stejně jako v minulosti (i když v jiných formách), je to reakce lidí na realitu, která se vymyká jejich chápání a kontrole.

Filip Outrata - Praha

Moderni pruvodce krestanstvim Čtvrtek, 7.Června 2012, 13:53:25

Trochu mě mrzí, že pan kolega Štampach zřejmě nečetl knihu Moderní průvodce křesťanstvím příliš pozorně, když mohl napsat, že: "Kritika dějinných a některých současných podob křesťanství zůstává stranou." Jako redaktor knihy mám jiný názor, v knize je např. velmi jasně odmítnuta představa církve spojené se státní mocí a používající represivní prostředky. Cituji pro ukázku:

„Křesťanství splňovalo dva předpoklady, aby mohlo být považováno za užitečné. Řádní občané s vysokou morální úrovní jsou prospěšní v každém státě, a kromě toho si církev vytvořila během 2. a 3. století přehlednou a použitelnou hierarchii, úřední systém velmi podobný vládním a správním orgánům Římské říše. Žádné jiné náboženství, pohanské ani židovské, nebylo vzhledem ke své organizaci vhodné jako státní náboženství. Konstantin sám vládl pod programovým heslem „Jeden Bůh, jedna říše, jeden císař“. Bylo jen logické, že v r. 380, šedesát let po vyhlášení tolerance a rovnoprávnosti, císař Theodosius povýšil křesťanství na státní náboženství. Od té chvíle se pronásledování zaměřilo na pohany; kdo nebyl křesťanem, platil za zrádce. Když pak byl r. 385 španělský teolog Priscillián, praktikující se svými stoupenci asketicko-mystický způsob života, po falešném obviněním odvlečen a s několika stoupenci v Trevíru sťat, byla to první poprava provedená křesťany na křesťanech – a předzvěst pozdější inkvizice.“

Filip Outrata - Praha

Upřesnění a omluva Pátek, 8.Června 2012, 10:37:32

Chtěl bych se autorovi recenze omluvit za nevhodnou formulaci naznačující, že nečetl knihu pozorně. Zřejmě jsem v potřebě obhajovat knihu proti hodnocení, které se mi zdálo příliš příkré ("v knize marně hledáme odvahu, ponor a vzestup") dostatečně nepromyslel, co uvedená věta I.Š. znamená - že kritika dějinných a některých současných podob křesťanství zůstává stranou, je sice v knize obsažena, ale spíše okrajově, není rozvedena do hloubky. Uvedený citát na správnosti dané teze recenzenta nic nemění, stejně jako na tom, že knihu pozorně přečetl a promyšleně zhodnotil.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.