Vztah křesťanů a muslimů je jedním ze závažných témat dneška, a to nejen proto, že počet vyznavačů obou náboženství dohromady tvoří přes polovinu lidstva. Kniha Pavla Hoška, vedoucího katedry religionistiky na Evangelické teologické fakultě UK a kazatele Církve bratrské, je pokusem o komplexní odpověď na otázku, co pro křesťany představuje dnešní islám, a jak by měli na tuto výzvu reagovat.

Pro věcnou a do hloubky jdoucí debatu o této důležité věci je Hoškova kniha podstatným příspěvkem hned z několika důvodů. Jednak pojednává téma z celé řady úhlů a perspektiv. Zabývá se vzájemnou historií mezi křesťany a muslimy, teologickými rozdíly mezi oběma náboženstvími, ale stejnou pozornost věnuje i aktuální situaci v islámském světě stejně jako debatě o islámu v českém, především (ale nejen) křesťanském prostředí.

Předností knihy je i její přístupnost, nevelký rozsah a absence poznámkového aparátu, který nahrazuje strukturovaný a komentovaný seznam literatury v závěru, jenž je zároveň pozváním k vlastní četbě. Vše je vedeno záměrem, aby kniha byla co nejsrozumitelnější a mohla sloužit jako podnět k přemýšlení co nejširšímu okruhu lidí.

Hošek přistupuje k tématu nejen jako akademický religionista, ale také jako křesťan stojící pevně na základech své víry. První slova celé knihy, nadpis první kapitoly „Co by udělal Ježíš“, jsou jakýmsi neoficiálním mottem evangelikálního křesťanství — a zároveň něčím, co by mělo být vlastní každému křesťanovi, ať už je jeho konfese jakákoli. A pro Hoška tato slova nezůstávají pouhým řečnickým cvičením, snaží se o pokud možno konkrétní a neuhýbavé odpovědi.

Ani naivita, ani zavilé nepřátelství

Jednat jako by jednal Ježíš, to znamená jednat na základě lásky. Konkrétně, jednat na základě zlatého pravidla: „jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi“. Vztaženo na muslimy, znamená to jednat s muslimy tak, jak bychom si přáli, aby muslimové jednali s námi. Bez ohledu na to, zda ti druzí tento postoj opětují. Ježíšovo zlaté pravidlo totiž není podmíněno tím, zda se jím řídí obě strany.

Křesťana ve vztahu k muslimům — stejně jako ke komukoli jinému — nikdo nezbaví povinnosti snažit se, slovy Pavla Hoška, o „vcítivé porozumění“, jehož základem je rozhovor. Tento rozhovor, pokud má být poctivý a skutečně otevřený, se nesmí vyhýbat ani negativním stránkám současného islámu (a stejně tak křesťanství).

Úsilí o vcítivé porozumění pomůže uvědomit si, že strachu Evropanů a obyvatel Západu odpovídá strach muslimů ze Západu, a dále třeba také to, že fanatický radikální islám daleko nejvíc ubližuje samotným muslimům a zdaleka největší počet jeho obětí tvoří sami muslimové. Tato skutečnost se sice čas od času zmiňuje, ale stále ne dostatečně.

Podívat se na svět očima muslimů však nerovná se opustit svůj vlastní postoj a vzdát se kritického přístupu. Řídit se Ježíšovým příkladem podle Pavla Hoška neznamená nasadit si růžové brýle, zavírat oči před reálnými bezpečnostními riziky nebo podporovat neregulovanou imigraci. Ani to není totéž co dávat tomu druhému — hostu — vždy a ve všem přednost.

Muslimové žijící v Evropě podle Hoška musí pochopit a přijmout zásadu, že hostitel určuje pravidla hry, a že to není projev přezíravosti či arogance. Tak jako kritici radikálního islámu, považovaní v některých kruzích za islamofoby (jako třeba Ayaan Hirsi Ali), tvrdí i Pavel Hošek, že se dnes vede osudový západ o smýšlení většiny muslimů, zápas, který na jedné straně vedou fundamentalističtí islamisté, na druhé straně jejich kritici a zastánci islámu otevřeného.

Křesťané nemohou v tomto zápase stát stranou. A aby stranou stát nezůstali, musejí se vyzbrojit důkladnou znalostí islámu, a nezůstat jen u knih, ale usilovat i o kontakt a setkávání se skutečnými muslimy.

Kudy cesta nevede

V předposlední kapitole knihy Hošek rozebírá postoje, které otevřený rozhovor s muslimy ztěžují a dokonce znemožňují. Ještě než tak ale učiní, odsoudí to, že v některých kruzích je dnes strach z islámského radikalismu paušálně zesměšňován, zlehčován a morálně odsuzován. Vcítivého porozumění je třeba nejen vůči muslimům, ale také vůči těm, kdo se muslimů, celkem pochopitelně, bojí.

Po tomto důležitém vymezení už následuje výčet neblahých tendencí, rozšířených nejen mezi křesťany, ale také mezi nimi. Jednou z nich je sklon hledat zrádce ve vlastních řadách, vzájemně se napadat, uzavírat se do nepřátelských táborů — vítači, sluníčkáři, pravdoláskaři versus islamobijci, náckové, xenofobové. Jako by šlo jen o to distancovat se od druhého, ne o to dobrat se poctivé a smysluplné odpovědi na důležité otázky.

Další tendencí, rozšířenou především v prostředí evangelikálního křesťanství, je apokalyptický výklad role islámu v konci dějin. Podle hesla „čím hůř, tím líp“ jakékoli násilné činy jen přibližují kýžený konečný střet. Stejnou logikou se podle Hoška řídí někteří protiislámští aktivisté, kteří si vlastně nepřejí reformu islámu a pokojné soužití muslimů a nemuslimů, ale naopak další teroristické činy ze strany muslimů, aby se potvrdilo, že měli pravdu ve svém hodnocení Nepřítele s velkým N.

↗

Snad se dá říci, že tou nejlepší odpovědí na výzvu islámu je pro křesťana to, být co nejpoctivěji a nejopravdověji křesťanem. Repro DR

Někteří křesťané se domnívají, že islám je říší zla. Nenamáhají se s dalším rozlišováním, jež by je přivedlo k jinému závěru — i v náboženské a civilizační říši, kterou je islám, je zlo přítomné a působí v něm. Ale to nevystihuje islám jako celek. V samotných počátcích islámu byla řada pozitivních reforem, které vedly mimo jiné ke zlepšení situace žen. Mnoho látek Koránu vychází ze židovských a křesťanských tradic. V historii i přítomnosti islámu lze zajisté nalézt mnoho negativního. Ale to platí stejně tak i o křesťanství.

Někteří protiislámšté aktivisté, včetně křesťanů, sdílejí přesvědčení, že všichni muslimové jsou lháři, protože jim to ukládá jejich víra. V kontaktu s nemuslimy mluví o takíji — tím se podle Hoška vystavují posměchu za neznalost, protože koncept takíje má zcela jiný význam, je to prostředek sebeobrany menšinové a pronásledované skupiny, pro niž se stává legitimním zapřít vlastní víru. Představa o tom, že ten druhý stále lže — ovšem až na případy, kdy říká o islámu něco negativního — ovšem předem vylučuje jakýkoli rozhovor.

Do seznamu rozšířených předsudků patří i názor, že bývalí muslimové jsou co do islámu jakousi zaručenou autoritou. Jejich svědectví je sice podle Pavla Hoška cenné a je třeba mu naslouchat, je ale potřeba brát je s rezervou, protože to, že někdo byl muslimem, ještě neznamená, že dobře zná islám. Ve středověku byli nejzavilejšími nepřáteli judaismu Židé, kteří konvertovali ke křesťanství. V očích křesťanů se těšili téměř neomezené důvěře a toho využívali k šíření tendenčních a ve svých důsledcích nebezpečných názorů.

Na závěr seznamu úskalí, kterým křesťané, a nejen oni, tváří v tvář islámu čelí, přihazuje Pavel Hošek jednu tendenci opačnou, totiž sklon dívat se na islám růžovými brýlemi. Připisovat všechny problematické rysy dnešního islámu na vrub propagandě, senzacechtivosti médií nebo xenofobním islamobijcům nikam nevede. Stejně tak nestačí stále dokola opakovat mírumilovně znějící pasáže z Koránu — právě a jenom ty. Výměna zdvořilostí, která se vyhýbá důležitým otázkám, nás k reálným řešením nepřiblíží.

Navíc není možné zavírat oči před tím, že ve většinově muslimských státech jsou dnes křesťané leckde pronásledováni. I jim se musí dostat solidarity a vcítivého porozumění. A také konkrétního a účinného zastání: je třeba především trvat na principu spravedlnosti a reciprocity, křesťanům a dalším nemuslimům v muslimských zemích se musí dostávat stejného postavení a ochrany, jaké se těší muslimové v zemích nemuslimských.

V čem jsou křesťané nezastupitelní

Sdílejí některé kritické pohledy muslimů na západní společnost, na její bezhodnotový konzumní materialismus, a zároveň sdílejí její nejpozitivnější rysy, jako je odluka církve od státu a svoboda náboženského vyznání. Rozumějí závazkům plynoucím z víry i výhodám demokracie a nábožensky neutrálního státu. Mohou podle Pavla Hoška pomáhat najít společnou řeč a zprostředkovat dorozumění mezi sekulárními Evropany a muslimy — dvěma skupinami, které si fatálně nerozumějí.

Nabízí se otázka, zda takto formulovaný úkol není pro dnešní křesťany přece jen příliš obtížný. Sami se v západní společnosti buď stávají víc a víc menšinovou skupinou, nebo naopak víc a víc projevují dogmatické a nesnášenlivé rysy ne nepodobné stoupencům radikálního islámu. Má evropské křesťanství vůbec ještě sílu být tímto budovatelem mostů?

Je pravděpodobné, že útoky jako v posledních dnech na jedné straně v Berlíně na návštěvníky vánočních trhů a na druhé straně v Curychu na modlící se muslimy v islámském centru se budou opakovat a možná jich bude přibývat. To jistě vyvolá další vlnu požadavků na radikální řešení, a výzvy k naslouchání druhým a rozhovoru s nimi budou stále více považovány za projev nebezpečné změkčilosti či přímo zrady.

O to větší zodpovědnost budou mít křesťané, aby v jakýchkoli podmínkách poukazovali na to, že strach a nenávist opravdu není řešení, a že nepodlehnout strachu a nenávisti neznamená stát se naivním, neschopným a bezmocným. Vždyť rozpoutání vzájemné nenávisti je skutečným cílem teroristů, jejich nejsilnější zbraní. O to potřebnější je a nadále bude vzájemný rozhovor, ať již mezi křesťany a muslimy, nebo obecně mezi Evropany a přistěhovalci z muslimských zemí. To je něco, bez čeho se nelze obejít dnes stejně jako kdykoli jindy.

Snad se dá říci, že tou nejlepší odpovědí na výzvu islámu je pro křesťana to, být co nejpoctivěji a nejopravdověji křesťanem. Křesťané mají být i ve vztahu k islámu tvůrci pokoje, což neznamená pohodlně přivírat oči před skutečností a bagatelizovat hrozby, ale upozorňovat na to, že není moudré ani bezpečné nechat se ovládnout pouze vlastním strachem a pocitem ohrožení.

Pavel Hošek: Islám jako výzva pro křesťany. Co máme tedy dělat tváří v tvář tomu, co vidíme kolem sebe? Praha, Návrat domů, 2016.