Sarajevo: místo, kde je Evropa muslimská

Fatima Rahimi navštívila hlavní město Bosny a Hercegoviny, kde vedle sebe po staletí žili a žijí lidé různého vyznání. Viděla tam válečné jizvy, ale i tradici, která ukazuje, že Evropa není jen křesťanská.

„Sarajevo je znovuzrozené město,“ svěřil se mi starý pán, prodavač v malém krámku s barevnými šátky a zdobnými koberci hned první den mé návštěvy. Na čele a kolem úst měl hluboké vrásky, podal mi několik pražených mandli na ochutnání a s úsměvem dodal: „Častokrát zlomené a rozbité, ale stále silné a jednotné. Protože přese všechno držíme pospolu.“

Jeho slova mi uvízla v hlavě. O Sarajevu se totiž často mluví jako o evropském Jeruzalémě. V půl milionovém městě vedle sebe po celá staletí žili a stále žijí muslimové, katoličtí křesťané, pravoslavní křesťané a Židé. Sarajevo stavělo na principu soužití. V posledních sto padesáti letech však zaznamenalo tolik bouřlivých událostí jako žádné jiné město jeho velikosti.

Bylo svědkem úpadku Osmanské říše a následného převzetí Rakouskem-Uherskem, zavraždění arcivévody Františka Ferdinanda, které podnítilo první světovou válku. Zažilo vzestup a pád fašismu i socialismu a posléze v devadesátých letech rozpad Jugoslávie. Doprovázela jej hrůzostrašná válka, která byla jedním z prvních konfliktů, jehož zvěrstva se vysílala v přímém přenosu po celém světě.

Čtyřicet procent obyvatel Bosny a Hercegoviny jsou muslimové. Foto Fatima Rahimi, DR

Pachuť a vzpomínky na válečné konflikty jsou cítit po celém městě: snad na každém rohu jsou pamětní desky věnované válce. Srážka minulosti s přítomností však městu propůjčuje specifickou atmosféru. Procházím starobylým tržištěm, které připomíná dokonalý labyrint, betonové budovy střídají domy s římskými fasádami z rakousko-uherského období. Střed města tvoří historická osmanská čtvrť, kolem jsou nádvoří, kavárny a cukrárny. Přestože prší, místní podniky jsou plné, ze stánků je cítit všudypřítomná vůně koření a bosenského čevabčiči, místní speciality.

Rovnost v kavárně, nerovnost v modlitebně

Mezi všemi kavárnami a čajovnami jedna vynikala, přestože působila nenápadně. Od ostatních se na první pohled lišila strukturou návštěvníků: neseděli v ní žádní turisté, ale bosenští studenti a mládež. Vedle kulatých stolů se střídaly velké a malé skupiny holek i kluků. Bavili se a pili čaj, atmosféra byla uvolněná. Sedla jsem si ke stolku zády k oknu a tiše je pozorovala. Kavárnou jsem byla uchvácená natolik, že jsem necítila potřebu se s kýmkoli dávat do řeči.

Naproti mně pod výrazným obrazem neznámé krajiny seděly dvě dívky a hrály karty. Na stole měly kávu a cigarety. Jedna z nich měla z šátku uvázaný vkusný turban a druhou zahaloval vzorovaný rudý šátek. Většina dívek měla hidžáb. Dívka v turbanu odložila kartu, vzala si cigaretu a podívala se vedle, kde seděli kluci. Prohodili spolu několik slov a rozesmáli se. U dalšího stolu vedle vchodových dveří seděly dívky nad knihami a hlasitě debatovaly.

Z nové generace mladých Sarajevanů, narozených v průběhu nebo po skončení války, čiší sebedůvěra. Podobnou kavárnu si umím představit kdekoliv jinde v Evropě. Je místem, kde se mládež schází, tráví čas a seznamuje se.

Na konci dne jsem se ocitla uprostřed dlouhé ulice, která vedla srdcem starého města. Z vedlejší ulice zněla hlasitá hudba, snažila jsem rozpoznat známou melodií. Následováním tónů jsem se dostala až před noční klub. U vchodu stál mladý pár. Vášnivými gesty se dohadovali, jakmile mě však zahlédli, ztichli a vrátili se zpět do rušné místnosti. Pozorovala jsem noční život místních lidí – bary a kluby byly plné. Jako kdybych stála uprostřed Prahy. S tím rozdílem, že stmívání provází ozvěna azánu, která se nese celým údolím.

Válku připomínají i místní hřbitovy. Foto Fatima Rahimi, DR

Stála jsem zrovna blízko hřbitova, kde byly pohřbeny oběti války z devadesátých let, když mě odpolední volání k modlitbě náhle vyrušilo. Po úzké a dlouhé ulici, která pokračovala prudce do kopce, jsem se dostala k hnědé bráně súfijské modlitebny, na první pohled obyčejného domu.

Súfismus je spirituálním proudem islámu, který se zakládá mimo jiné na osobním sblížení s Bohem pomocí zpěvu náboženských textů a tance. Jeden z nejznámějších súfijských řádu jsou Tančící dervišové, kteří jsou známi právě díky tanečním rituálům. Jejich zakladatelem je perský básník, filozof a mystik Džaláleddín Balchí Rúmí neboli Mouláná.

Z polootevřených dveří bylo vidět dovnitř, vešla jsem a octla se uprostřed zahrady. Stěny kolem zahrady byly popsány verši z Koránu, nechyběl ani odkaz k zřejmě nejznámějšímu súfistovi, zmíněnému Rúmímu. Nedoufala jsem, že by mě tradiční obřad nechali pozorovat, ale přesto jsem vešla.

Do modlitebny přicházeli další lidé a trpělivě čekali na začátek společného modlení. Na zemi ležely červenorudé perské a turkmenské koberce. Na pravé straně místnosti vedly úzké schody nahoru, kde byla zvláštní sekce pro ženy. Místo určené ženám bylo menší a oddělené velkými dřevěnými zábranami, zdobenými orientálními motivy.

Skrze dírky hvězdicovitého tvaru v dřevěné konstrukci šlo pozorovat dolní podlaží, kde obřad probíhal. Pohybovali se tam pouze muži. Ženy se obřadu tradičně neúčastní, pouze zpovzdálí pozorují a tiše opakují známé verše. V některých sarajevských súfijských modlitebnách se mohou zúčastnit i ony – takové jsou však spíše výjimkou.

Celý obřad trval zhruba dvě a půl hodiny a skládal se z modlitby společné všem sunnitským muslimům, čtení, recitování a zpěvu Koránu a dalších náboženských textů a písní. Po modlitbě se utvořil kruh, v čele seděl místní imám a vedle něho se střídali další věřící – pomocí zpěvu náboženských textů (v arabštině, v bosenštině, v perštině či Hindu) a správného dechu se měl člověk přibližovat Bohu.

Tančící dervišové prosluli jako turistická atrakce. Repro Youtube

Jako žena jsem se cítila zvláštně, ráda bych se viděla dole v kruhu, ráda bych se také zúčastnila celého obřadu. Vzpomněla jsem si na kavárnu, kde jsem ten den seděla. Ženy a muži bez rozdílu pohlaví seděli vedle sebe a tváří v tvář debatovali. Tam žádná oddělená místnost nebyla. Ráda bych stejnou rovnost viděla i v modlitebně.

Patří islám do Evropy?

Islám má v Bosně a Hercegovině bohatou historii, je součástí tradice, která přetrvává z dob Osmanské říše. Stejně jako křesťanství má více podob. Většina muslimů je tradičně sunnitského vyznání, nechybí zde ale další proudy islámu jako například již zmíněný súfismus.

V souvislosti s rozpadem Jugoslávie a s nim spojenou válkou se ze Saudské Arábie do Bosny a Hercegoviny však dostala i radikální islámská doktrína – saláfismus. Šířila se zde převážně díky štědré podpoře saúdských charitativních a nevládních organizací a nestabilní situace, která v zemi během války panovala.

Saláfijský způsob života není v souladu s bosenskou ústavu a zákony, zejména s těmi, které souvisí s rodinou, rovností žen a mužů a právem na vzdělání. Jejich výklad islámu totiž neakceptuje sekulární pojetí státu. Velmi tvrdým a ostrým způsobem také vystupuje proti NATO a Evropské unii.

V současné době se saláfismus v Bosně a Hercegovině potlačuje. Většina finančních toků ze Saudské Arábii se po 11. září uzavřela nebo jsou velmi přísně kontrolované. Saláfismus může totiž mimo jiné ohrozit vztahy země se západem: Bosna je i v současnosti závislá na zahraniční pomoci. Šíření saláfismu ale zejména posiluje rozdělení bosenské společnosti. A co více, přiživuje stereotypy mezi bosenskými Chorvaty a Srby o tom, jak je islám nebezpečný.

Válečný konflikt v ulicích připomínají sarajevské růže. Foto Fatima Rahimi, DR

V ulicích Sarajeva najdete i dnes jizvy, které zde válka zanechala: zničené fasády, stěny prostřílené kulkami a slavné sarajevské růže – minometné krátery vybarvené červenou pryskyřicí na památku obětí bombardování.

A přece Sarajevo zůstalo krásným kosmopolitním světským městem, které je neobjeveným pokladem pro každého, kdo má chuť jej objevovat. V Sarajevu jsem byla poprvé, často jsem o něm slýchávala v hodinách dějepisu. Přiznávám se ale, že jsem si město představovala jinak: měla jsem předsudky ohledně bezpečí, hlavně v nočních hodinách.

V České republice se stále častěji setkávám s otázkou, zda patří islám do Evropy. Zapomíná se však, že islám není v Evropě ničím novým. Zhruba čtyřicet procent obyvatel Bosny a Hercegoviny jsou muslimové. Proto by se každý, kdo si myslí, že islám nemá v Evropě historii, měl jet podívat do Sarajeva. Je totiž živoucím důkazem toho, že evropská tradice není jen křesťanská.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.