Muslimský Kristus z trafiky v Glasgow

Dlouhodobě je třeba umožnit otevřeným a tolerantním muslimům, aby mohli účinněji působit na své souvěrce a komunity. Islám je primárním spojencem sekulárních sil v zápase s islamismem.

Adam_borzi_1

Adam Borzič

26.03.2016 19:25

Související

Muslimského trafikanta z Glasgow Ashada Shada zavraždil jiný muslim, protože popřál křesťanům na sociálních sítích šťastné Velikonoce. Jeho tragická smrt ve své brutalitě symbolizuje nejen řez uvnitř islámu, ale i v samotném lidském srdci. Co ten trafikant vlastně spáchal, že musel vykrvácet, že musel zemřít?

Podle místních to byl nesmírně lidský a mírumilovný člověk. Hluboce zbožný muslim. A tento člověk popřál v souladu se svou vírou svým křesťanským bližním pěkné svátky. Zachoval se tak jako tradiční muslim, který respektuje náboženské svátky jednoho z „lidu Knihy“ a miluje své bližní. A za to byl svým souvěrcem zavražděn. Tento muž napsal: „Velký pátek a velmi šťastné Velikonoce, obzvlášť mému milovanému křesťanskému národu. Následujme skutečné kroky milovaného svatého Ježíše Krista a dosáhněme opravdového úspěchu na obou světech.“ Co všechno tahle tragédie v sobě obsahuje?

Na jedné straně se tu zjevuje tradiční muslimský postoj, který respektuje náboženství svých bližních, a chce s nimi žít v míru. A na straně druhé stojí krutost „reformního“ fundamentalismu, který islám nejen nadřazuje všem ostatním náboženstvím a světonázorům, ale vidí ve všech ostatních nepřátele na život a na smrt.

Nemylme se, tento spor uvnitř islámu, je paradoxním sporem mezi většinovou tradicí a její menšinovou, podivnou a zvrácenou mutací. Ano, muslimové jsou nejčastějšími obětmi islamistů a islám je ideologicky jeho největší obětí. Ashad Shad, původem z Pákistánu, je svým postojem ke křesťanům a svojí následnou smrtí otevřenou výčitkou pro všechny, kdo mezi islámem a terorem činí rovnítko, teroristům i islamofobům. Byl to zbožný muslim, ctil svátky lidu Knihy. Měl je v úctě a lásce.

Islám má paradoxně ze všech tří monoteistických tradic nejlepší teologické předpoklady pro mezináboženskou toleranci a univerzalistické pojetí lidství. Skutečnost, že Korán zná i další „náboženství knihy“, a považuje je nejen za své dějinné předchůdce, ale současně jim přiznává i jistou legitimitu, činí právě islám ve své potencialitě skutečně náboženstvím tolerance.

Tuto koránickou vizi ovšem někteří islámští mystikové a myslitelé středověku dovedli ještě mnohem dále. Meditujme chvíli nad těmito zázračnými verši velkého islámského mystika Ibn ´Arabího napsanými na rozhraní dvanáctého a třináctého století:

Ó krása! Zahrada mezi plameny…
Mé srdce se stalo schopným všech forem.
Je pouští pro gazely a klášterem pro křesťany,
chrámem pro pohanská božstva a Kaabou pro poutníka,
deskami Tóry a knihou Koránu.
Vyznávám náboženství Lásky a ať její karavana
kamkoli putuje, ona je mým náboženstvím a mou vírou.


Jak upozorňuje americký anarchistický filosof, mystik a znalec islámské spirituality Hakim Bey (píšící i pod jménem Peter Lamborn Wilson), žádný křesťanský či židovský duchovní učitel nedospěl k tak široce pojaté náboženské toleranci.

Mnozí další súfijští mistři přijímali křesťanské i židovské žáky, například velký perský mystický básník Rúmí, na jehož pohřbu se strhla mela mezi muslimy, Židy a křesťany, kdo světce pohřbí. Rúmí ve svém univerzalismu dokonce nevylučoval ze své karavany lásky ani ryzí materialisty, i ti patřili do božské jednoty.

Tato obrovská tolerance, která přiznává i jiným cestám k Bohu smysl a legitimitu, má podle Beye kořeny již v Koránu a Muhammadově ustavení „náboženství knihy“, z mystického hlediska ji pak zakládá súfijská nauka o „jednotě bytí“, tedy představa, že božství je jedinou skutečně existující realitou, která proniká a prostupuje celek života.

Jistě, mystický islám není jedinou a jistě ani většinovou formou islámu, ale přece má tento univerzalismus ke koránickému zjevení očividně blíže než nenávistný fanatismus džihádistů.

Muslimského trafikanta z Glasgow Ashada Shada zavraždil jiný muslim, protože popřál křesťanům na sociálních sítích šťastné Velikonoce na internetu. Foto uk.yahoo.com

Islám má v Evropě tradičně své místo. Kulturně mu vděčíme za mnohé, počínaje číslicemi a konče arabskými překlady antické filosofie, které měly ve středověku zásadní vliv na rozvíjení antického dědictví. Vděčíme mu za nádhernou literaturu, především poezii, a také za řadu objevů na poli vědy, především z oblasti astronomie a kosmologie. Stačí připomenout kulturně a civilizačně vyspělý córdobský kalifát.

Ne, s islámem skutečně zápasit nemáme. Patří k naší civilizaci a svými sociálními důrazy i některými typy mystiky může být velmi inspirativní i pro nemuslimy. Zápasit musíme s islamismem a s jeho stínovým dvojčetem, nahnědlým islamofobním populismem.

Naši „nahnědlí vlastenci“ mají pravdu snad jen v tom, že Evropa dlouhodobě zanedbala nebezpečí teroristických líhní. Možná, že na tom nese svůj podíl i jistá sekularistická přehlíživost nebo lhostejnost k náboženství. Jak jinak vysvětlit onu laxnost ve vztahu k radikálním salafistickým mešitám v Anglii, Belgii, Francii i v jiných evropských zemích.

Možná je na vině také celkové přehlížení muslimů. Jistě, na kravou temnotu, kterou islamismus vypouští ze svých nihilistických útrob, Evropa reagovat musí. Místo paniky a podléhání xenofobním sirénám by ale měla spíše popřávat sluchu těm muslimům, kteří se s fanatickým džihádismem sami potýkají a právě tyto muslimy výrazně podpořit. Umožnit jim třeba větší přítomnost v médiích.

Samozřejmě, že by současně měly být po celé Evropě kontrolovány islámské vzdělávací instituce (tak jak je tomu například v Rakousku), aby bylo zřejmé, jaké výklady islámské tradice se k jejím studentům dostávají, a zda v těchto institucích nejsou šířeny fanatické a nenávistné myšlenky odporující humanitě.

Především by ale měla být podpořena integrace evropských muslimů na všech společenských rovinách. Dlouhodobě je třeba dopřávat sluchu otevřeným a tolerantním muslimům a umožnit jim tak, aby mohli účinněji působit na své souvěrce a komunity. V rozpoznávání teroristických buněk a v analýze jejich způsobu myšlení by pak evropské tajné služby měly zužitkovat zkušenosti a poznatky samotných migrantů, kteří mohou pomoct pochopit mentalitu, z níž radikální islamismus vyrůstá.

Islám bychom tedy měli vnímat jako primárního spojence v zápase s islamismem. Pozitivním zájmem o muslimskou tradici bychom z dlouhodobého hlediska mohli zapůsobit na generace mladých muslimů, z nichž někteří jsou díky nejrůznějším okolnostem náchylní skočit na lep džihádistické propagandě.

Je třeba prohloubit integraci, protože ta – a i v tom mají populisté alespoň částečně pravdu – se v některých ohledech nepovedla. Je třeba otevřeně přiznat, že dlouhodobá integrace není snadnou záležitostí. Vedle kulturních odlišností se totiž vynořuje ještě jedna zásadní trhlina. Trhlina v samotné Evropě, která byla dlouhodobě vystavena řádění neoliberálních politik škrtů a jejímž následkem je postupná atomizace společnosti.

Strach řady Evropanů z imigrantů má namnoze sociální kořeny. Dezorientovaná a atomizovaná společnost se děsí přílivu nového obyvatelstva, protože je už dlouhodobě vystrašená z vlastní klesající životní úrovně i krize zastupitelské demokracie jako takové. Integrace uprchlíků musí jít v ruce s integrací domácích vyloučených skupin, evropských chudých, a v postupném narovnání sociálních rozdílů humanističtějším, solidárnějším, rovnostářtějším pojetím společnosti.

A zde se skrývá další paradox. Naši fašounci mají pravdu: měli bychom se skutečně vrátit ke svým civilizačním kořenům – ovšem ty jim očividně mnoho neříkají. Měli bychom se vrátit k emancipačnímu jádru křesťanství a k sekulárnímu humanismu, který z něj vychází.

Křesťanství má totiž ve svých kořenech radikální vizi společnosti lidské vzájemnosti, vzájemné péče a lásky, která čerpá svoji hlubinu z mystéria Božího vtělení – Božího lidství. Jakékoli sobectví, osobní, třídní i národní, ekonomické i kulturní je v rozporu s vlastním učením Evangelia, pokud je správně pochopíme a vyložíme.

V jádru křesťanství se skrývá mystérium lidství, které přesahuje i exkluzivistickou představu o vlastní náboženské a kulturní nadřazenosti. Takové křesťanství je tedy spíše křesťanskostí, protože člověka a jeho posvátnost nadřazuje všem vyznáním a ideologiím, a zde se pozoruhodně setkává i s oněmi zmíněnými mystickými proudy v islámu.

Jak mi řekl můj zbožný muslimský přítel Salih, jeden z nejkrásnějších lidí, jakého jsem kdy poznal, „lidskost je základem islámu“. Člověk, ne ideologie. A já jako křesťan jsem s ním zcela souhlasil. I v křesťanství, milý Salihu.

Chceme-li v dlouhodobé perspektivě zvítězit nad islamistickými nihilisty, ale také nad jejich stínovými blíženci – populisty a fašisty, které pohání osobní i společenská frustrace a temný kolektivní narcismus, musíme znovu vybudovat humanistickou a solidární Evropu skutečně věrnou svým náboženským i sekulárním vizím a ideálům. A z této pozice pak pomáhat zbytku světa k lepší existenci.

Kdy křesťanství nahradíme křesťanskostí, otevřeme jeho poselství všem lidem bez rozdílu. A taková lidskost stojí i vzákladu islámu. Foto Archiv redakce

Evropa se nesmí stát pevností, ale naopak, měla (a mohla) by se stát v našem nemocném světě majákem solidarity a lidskosti. Zatím, soudě podle většinové evropské reakce na imigrační krizi (čest výjimkám), se děje spíš pravý opak. A my svou při se soudobými silami temnoty prohráváme. Ovšemže nestačí jen vítat imigranty a snažit se je integrovat do dosavadních struktur. Je třeba tyto struktury radikálně překopat, učinit je spravedlivější, solidárnější a smysluplnější. Zní to naivně a idealisticky, ale někdy je v dějinách pouze idealismus skutečným realismem.

Pokud dáme naopak přednost rychlým a zkratkovitým řešením, budeme prohlubovat své „opevnění“ a začneme na islamistický teror reagovat pouze posilováním represe, populismem a blábolením o válce, jsme na cestě do pekel. Skáčeme tím leda na špek teroristům, a ztrácíme tak nejen vlastní duši, ale v delším horizontu se skutečně můžeme proměnit v to, co by si džihádisté přáli – v hroutící se civilizaci v neustálém ohrožení, jejíž všechny kroky diktuje pouze mocnost jménem strach.

Určitá míra represe vůči teroristickým buňkám a jejich ideologickým hnízdům je jistě více než žádoucí, musí ale jít ruku v ruce s dlouhodobou strategií a vizí. Místo vykreslování všech muslimů jako bezpečnostní hrozby musíme naopak posilovat všechny formy islámu, které jsou souladné s humanitou. A současně budovat takovou společnost, v níž je těžké se cítit vyloučený. Jen taková společnost se může zlu ubránit.

Jen taková společnost může z dlouhodobého hlediska přežít. Tento svatý týden, kdy si my, kdo se snažíme být křesťany, připomínáme smrt a vzkříšení chudého proroka Lidskosti, přinesl moře bolesti. Smrt nevinných v Bruselu. Každodenní smrt mnoha muslimů i křesťanů v Sýrii. Smrt uprchlíků pokoušejících se dosáhnout evropského břehu. Smrt desítek lidí v Iráku a Jemenu zabitých islamisty. A přinesl také smrt jednoho laskavého muslimského trafikanta z Glasgow.

My křesťané si v těchto dnech připomínáme krutou smrt Ježíše Krista. Je třeba ale vědět, že podle naší víry každý člověk, každá zavražděná lidská oběť nese jeho pečeť. Svým způsobem je Kristem samým. Každý život je tedy svatý. A smrt jednoho člověka je smrtí celého lidstva, jak ví shodně Tóra, Evangelium i Korán.

Smrtí ale příběh Božího Člověka nekončí. Smrtí, jak věříme, teprve začíná. I my musíme projít křestními vodami smrti, zemřít svému sobectví, strachu a nenávisti, osobním i kolektivním omezením, své lhostejnosti k bližnímu v nouzi, ať už jím je kdokoli. Zemřít svému iluzornímu oddělení od zbytku světa. Zemřít fanatismu všeho druhu. Zemřít, aby povstalo vědomí lidské jednoty v mnohosti, aby se realizovala ona jednota všech forem bytí, o niž snili i velcí mystikové islámu.

Modlím se proto k Bohu všech bytostí bez rozdílu, k Bohu všech forem, k Bohu, který ve své lidskosti všechny formy přesahuje, aby ze smrti nevinných povstalo vědomí společného lidství a vzájemné solidarity. Modlím se v předvečer svátku Vzkříšení na přímluvu jednoho muslimského Krista z jedné trafiky v Glasgow.

A co si myslíte vy? Diskuse (12 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Stručný výtah z článku: Sobota, 26.Března 2016, 22:54:13

Naši „nahnědlí vlastenci“ mají pravdu snad jen v tom, že Evropa dlouhodobě zanedbala nebezpečí teroristických líhní. Je třeba prohloubit integraci, protože ta – a i v tom mají populisté alespoň částečně pravdu – se v některých ohledech nepovedla. Naši fašounci mají pravdu: měli bychom se skutečně vrátit ke svým civilizačním kořenům. Je třeba tyto struktury radikálně překopat, musíme znovu vybudovat humanistickou a solidární Evropu skutečně věrnou svým náboženským i sekulárním vizím a ideálům a z této pozice pak pomáhat zbytku světa k lepší existenci. I my musíme zemřít, aby povstalo vědomí lidské jednoty v mnohosti, aby se realizovala ona jednota všech forem bytí, o niž snili i velcí mystikové islámu.

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Neděle, 27.Března 2016, 12:11:15

Tak jste udělal výtah pane Nusharte (i když třeba vaše poslední věta by se dala interpretovat jako hrubé překroucení).
A?

Karel Vojta - Geodézie, Hlinsko

Ahmadíjou nelze poměřovat islám Neděle, 27.Března 2016, 21:35:44

Bohužel, ten trafikant nemusel být zabit "jen" proto, že popřál k Velikonocům.
Bohužel, ten trafikant patřil k pronásledované sektě ahmadíjovců. Už jen to "stačí", aby ho nějaký pákistánský fanatik zabil: v Pákistánu jsou ahmadíjovci podle zákona považovaní za ne-muslimy, v lidovém povědomí pak za odpadlíky a heretiky, které je možno a záhodno pronásledovat.
To všechno, opět bohužel, vrhá na celý případ nové světlo: ahmadíja je proselytické a pietistické hnutí, s krátkou, ale zajímavou historií, která se týká hlavně toho, jak a kdy se Západ setkával s některými koncepty islámu právě prostřednictvím ahmadíje.
Ale vlastní ahmadíja - právě proto, že klade důraz na praktickou, denní, žitou religiozitu, která vychází ze sunny, jaksi NENÍ hnutím navazujícím na súfijské směry. Případné súfijské směry, které se jmenují "ahmadíya", mají s "ahmadíjou" z Paňdžábu jen shodné jméno.
Jakkoliv je ahmadíjovský přístup k životu a okolnímu světu chvályhodný a obddivuhodný, věroučné základy tohoto hnutí jej vyřazují z proudů islámu a zaměření na praktické stránky života z proudů islámského mysticismu.
Ahmadíjou prostě jaksi nelze poměřovat islám.

Petrasek Milan - penzista

Společenská soudržnost liberální pluralitní společnosti Neděle, 27.Března 2016, 22:45:26

se opírá o schopnost většiny, akceptovat spirituální prázdnotu - bezvěrectví, které je substancí pokročilého kapitalismu.
Společenský tmelem jsou prvotně ústava a právní systém, které vznikly jako ateistický projekt v křesťanském kulturním prostředí.
Preference fundamentalistických postojů - náboženských, národnostních ........., na úkor ústavně právních norem vede nezadržitelně ke kolapsu liberálního kapitalismu.
Takže existenční zárukou kapitalismu je bezduchá liberalita, která se neobejde bez maxim křesťanské morálky - solidarity s chudými a bezmocnými.
Jde o hyperparadox našeho kulturního okruhu s různě příšernými následky......bych dodal.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Panu Morbicerovi („Tak jste udělal výtah. A?“) Úterý, 29.Března 2016, 11:05:9

Zavraždění muslimského trafikanta, který popřál křesťanům šťastné Velikonoce, je smutná a tragická událost. Nevíme jistě, zda ta vražda souvisí s jeho přátelským vztahem ke křesťanům, zkusme to však předpokládat. Našel se jeden muslim (pravděpodobně se jich našlo víc, ale o tomto jednom jsme se to dozvěděli), který popřál „milovanému křesťanskému národu“ šťastné Velikonoce a byl za to zavražděn pravděpodobně jiným muslimem. Taková událost samozřejmě může „našim fašounkům“ nahrávat v jejich nespravedlivé (generalizující) snaze co nejvíce očernit islám i islámské imigranty. Také už teď bude pravděpodobně mnohem méně muslimů, kteří by se odvážili popřát křesťanům a nazvat je bratry (nebo to alespoň neudělají veřejně).

Jak píše Adam Borzič, v islámu je spor. Nemůžeme tento spor nebo jednu jeho stranu marginalizovat, realita (Islámského státu) takovémuto našemu přání neodpovídá. Autor nás vyzývá k meditaci nad krásnými verši Ibn ' Arabího, vyzývá k pochopení potenciálu islámu jako náboženství tolerance, a to navzdory současné medializované části reality.

Pak ale autor, navzdory svým výzvám k pochopení tohoto potenciálu tolerance, sám učiní zcela nepochopitelné kroky, kterými z té roviny tolerance, rázně vykročí a zařadí se opět do svého bojového šiku. To je pro mě nepochopitelné, „naši fašounci“ s touto vraždou dozajista nic společného mít nemohou, přestože jim „do karet“ hrát může, ale „do karet“ jim pak tedy hraje i Adam Borzič tím, že je v tomto článku vůbec pod tímto označením připomíná, ačkoliv s tématem mají pramálo společného.

Místo skutečné sebereflexe toho, co se v Evropě nepovedlo (podcenění nebezbečí teroristických líhní, mnohdy špatně zvolený způsob dlouhodobé integrace imigrantů, malá mediální podpora tolerantních muslimů, pronásledovaných džihádismem, náš lehkovážný přístup ke svým vlastním civilizačním kořenům …) jsou tyto vlastní nedostatky Evropy (v těchto místech textu) dosti nevhodně zakrývány naroubováním formulací jako: „naši „nahnědlí vlastenci“ mají pravdu snad jen v tom ...“, „podléhání xenofobním sirénám“, „naši fašounci mají pravdu“).

Použitím těchto výrazů je ten velký potenciál tolerance, k jehož objevení by článek Adama Borziče mohl vést, zase hrubě ničen.

Zkuste si představit, že by se někdo pokoušel předejít fatálnímu střetu fašistů a bolševiků a po napadení Habeše a použití chemických zbraní italskými „fašounky“ by třeba napsal:
„Naši BOLŠEVÍČCI mají pravdu: měli bychom se skutečně vrátit ke svým civilizačním kořenům – ovšem ty jim očividně mnoho neříkají.“
Nebo aktuálně:
„Naši „dobrosírkové“ mají pravdu, mezi muslimy se skutečně občas najde i nějaký tolerantní, ovšem často za to zaplatí životem. Místo paniky a podléhání xenofobním sirénám bychom ale měli spíše podpořit ty muslimy, kteří se s fanatickým džihádismem sami potýkají.“ (TO JE, PROSÍM, POUZE PŘÍKLAD A JÁ SÁM BYCH SLOVO „DOBROSÍRKOVÉ“ NIKDY NEPOUŽIL !!)

Při nezpochybnitelné dobré snaze objevit ve vztazích s muslimy velký potenciál pro porozumění a toleranci - není použití těchto formulací jen laciná a možná neuvědomělá snaha vytřískat kapitál pro svoji stranu barikády úplně ze všeho? Není tohle nakonec „yperit“ „vhodný“ k postřiku toho potenciálu porozumění a tolerance našich (zatím názorových) soupeřů?

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

„A z této pozice pak pomáhat zbytku světa k lepší existenci.“ Úterý, 29.Března 2016, 11:10:27

Tato formulace mi připadá jako neuvědomělý pocit vlastní kulturní nadřazenosti. Vždyť i ti islamisté chtějí jistě svým způsobem pomáhat zbytku světa k lepší existenci. Já pod tím naopak chápu kolonialismus a vývoz demokracie, přesvědčení o tom, že právě my máme ten nejlepší způsob uspořádání společnosti. Toto přesvědčení je však právě jednou z příčin současných problémů.

Petrasek Milan - penzista

Také se ptám pane Nusharte jak uchopit za pačesy to, Úterý, 29.Března 2016, 11:44:30

co umožňuje mé osobě a člověku vůbec v prostředí spirituálně dutého kapitalismu znalého pouze růstu zisku na úkor slabšího, se zaštítit parazitárním zneužíváním biblických maxim křesťanské morálky - solidarity s chudými a bezmocnými.
Co s tím tvářívtvář slabinám jak v bibli tak ústavě a ...................., bych dodal.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pokud Vám dobře rozumím, pane Petrásku, (ten počet teček je přesný? :-) Středa, 30.Března 2016, 11:38:44

řekl bych, že i v křesťanství je takový paradox, který se týká právě zaštiťování se těmi biblickými maximy. V Novém zákoně je tento paradox nějak řešen ...

Petrasek Milan - penzista

Takže pane Nusharte vy říkáte Středa, 30.Března 2016, 12:07:29

V Novém zákoně je tento paradox nějak řešen ...
a já ty tečky sázím za otázku kde hledat když Staré, Nové i Ústavní zákony jsou v neoliberálním režimu zneužívány k zastření devastace schopnosti solidarizujícího a ne polarizujícího společenského nastavení.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Neobhajuji neoliberalismus. Středa, 30.Března 2016, 13:08:44

Kde hledat? Tu otázku si v dnešní době musí řešit každý sám. Nikdo nikomu nemůže říkat, kde má hledat, to je dnes skoro neslušné. Snad ještě tak v konceptu lidských práv, ale tady se zase dostáváme k otázce, kde se tu ta lidská práva vlastně vzala, a zda si jejich interpretaci dnes někdo nepřivlastňuje (podobně, jako třeba nejvyšší autoritou pro otázky víry a morálky má být ..., ale to je trochu jiný problém).

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Myšlenka pana Pehe (a Maťěje Stropnického) Středa, 30.Března 2016, 13:32:10

o dohánění globalizované ekonomické moci globalizovanou politickou mocí se mi z tohoto pohledu zdá chybná. To, co té globalizalici chybí není jednotící politická moc, ale jednotící systém hodnot.

Pokud někdo dělá přednost z nedostatku, tedy z toho, že je správné společně uznávané hodnoty nemít, globalizace ani multikulturalismus nemůže fungovat.

Pokud někdo naopak chce mít hodnoty, platné pro všechny, musí jim je vnutit.

Petrasek Milan - penzista

myšlenky, které by mohly podpořit snesitelnost globalizace Středa, 30.Března 2016, 14:38:13

pokud by šlo o to, ekonomickou moc - iniciátora globalizace ve stálém předstihu - politicky pacifikovat globálně platným, jednotným a právně zakotveným systémem hodnot.
Demokratický režim je funkční pokud má občan pocit, že volí na základě neomezeného přístup k nezdeformovaným informacím. Poté je připraven podřídit se výsledkům voleb a tím i hodnotám chráněných omezujícími zákony.
To platilo a platí i pro domácí/bytové komuny, dokud se mezi osazenstvem neprosadí pocit ujařmení.......a to i dobrovolně těžce dohodnutými zákony........... matně vzpomínaje na scény z mládí, s anarchisticky založenými spolukomunardy.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.