V Evropě se často užívá pojem islámský svět. Lze však hovořit o takto vymezeném prostoru, když uvážíme všelijaké rozdíly mezi muslimy?

Samozřejmě že ano. Tento islámský svět existuje zvláště intenzivně na úrovni obyčejných muslimů: venkovanů, nomádů, řemeslníků, trhovců na bazarech, studentů a mládeže, tradičního duchovenstva — ulamá, tradičních rodičů, rodin a dětí… od Maroka po Indonésii, od Jihoafrické republiky po muslimské krajanské komunity ve skandinávských zemích a v Severní a Jižní Americe.

Tito lidé, ženy a muži, dívky a chlapci — muslimové v ohromném počtu, v řádu stovek milionů, tvoří to, co nazýváme islámskou ummou, světským islámským či muslimským společenstvím. Toto společenství spojuje jedna jedinečná duchovní tonalita, jedno islámské uvědomění víry v Jednoho Jediného Boha, rovněž tak i velká láska k Muhammadovi, jehož muslimky a muslimové ctí a uctívají jako Posla a Proroka Božího, posledního z řady poslů a věrozvěstů Božích. Samozřejmě že muslimská umma stejnou měrou uznává a miluje z celého srdce i další posly Boží: Ísu al-Masíha/Ježíše, Músu/ Mojžíše, Ibráhíma/Abraháma a jiné.

Souhlasím s vámi, když poukazujete na roztříštěnost dnešního islámského světa. Ta má svůj původ mezi takzvanými muslimskými elitami a politikami. Jejich vinou došlo k násilné fragmentaci do jednotlivých států, hospodářství, náboženských proudů, právních škol a sekt. Je děsivé sledovat všechen tento chaos a nepořádek v dnešním islámském světě. Děsivé! Je však třeba hledat cestu smíření. Východiskem je modlitba, tichá modlitba dnem i nocí. Také já četné noci trávím v modlitbách a prosím Boha o mír, a to s velikou úzkostí! Prosím dobrého Boha, aby požehnal míru jak mezi muslimy, tak mezi všemi světovými religiemi, mezi náboženstvími regionálními i těmi takříkajíc lokálními.

Evropská unie muslimy, ale i další skupiny z Asie a Afriky dnes (stejně jako v minulosti) přitahuje, mnozí do ní utíkají, protože v ní vládne mír. Osobně si cením každé vlády, která je schopna demokratickými prostředky zajistit takto časově, prostorově i ekonomicky rozlehlé území míru. To místy zmiňuji i ve svém třetím románu Člověkem náhodou, kde se zabývám problematikou muslimské a islámské emigrace v Evropě a Evropské unii.

Nyní ale jen počet ilegálních imigrantů dosahuje stovek tisíc a strmě roste. Představují nově příchozí hrozbu evropskému způsobu života, nebo — jak mnozí tvrdí — evropské křesťansko-židovské civilizaci?

Pokládáte mi jednu z nejpodstatnějších otázek současné Evropy, konkrétněji Evropské unie. Dovolím si povědět zcela otevřeně následující. Zaprvé, zásadně nesouhlasím s názorem, že uprchlíci představují jakoukoli bezpečnostní hrozbou pro Evropskou unii nebo pro takzvanou křesťansko-židovskou civilizaci, třebaže jsou s nimi spojené jisté problémy, například humanitární, ekonomické a sociální. Zadruhé, tito uprchlíci jsou do určité míry — ne-li větší měrou! — následkem evropského způsobu řešení politických krizí moderní doby. Každý intelektuál se špetkou morálního svědomí si uvědomuje, že dnešní evropské velmoci podněcovaly spory na Blízkém a Středním východě, načež takzvané Arabské jaro způsobilo katastrofu biblických rozměrů.

V těchto regionech došlo k „somalizaci“, vše se ocitlo v plamenech, v rukou dvacítky krví potřísněných armád se nejčastěji nacházejí „západní“ zbraně, koupené od překupníků, kteří si spokojeně mnou ruce! Čtu teoretiky naší doby, mezi nimiž je zřejmě nejvýznamnější Noam Chomsky, kteří shodně tvrdí, že dnešní muslimští a křesťanští uprchlíci z Blízkého a Středního východu jsou produktem nezodpovědné politiky Západu. Nyní se tito nešťastní lidé po moři či po souši vydávají do Evropské unie — utíkají, protože nemohou jinak — a tam také dorazí, pokud se neutopí v mořských vlnách. Unie za péči o ně utratí nejméně dvě až tři miliardy eur ročně. Cožpak se tyto peníze nemohly dříve investovat do zemí Blízkého a Středního východu — do jejich hospodářství, míru a prosperity a, chcete-li, demokratického rozvoje? Jistěže mohly, ale ještě předtím se mělo investovat do lidského porozumění, projevů dobré vůle a pochopitelně i „křesťanské lásky“.

Ještě jako student teologie a filosofie jsem četl knihu Jeana Delumeaua Hřích a strach. Pocit viny na evropském Západě ve 13. až 18. století. Na tuto skvělou knihu jsem si opět vzpomněl před několika měsíci. Evropa a Západ se obávaly Turků, Židů, moru a dalších nemocí, moře… A zrovna toto stejné moře dnes přináší tisíce uprchlíků. Přicházejí jako výsledek „zahrávání si se šajtánem — ďáblem“. Bohužel pach krve se rozšířil do mnohých částí světa a svůj díl viny na tom mají i muslimské elity, politické i duchovní.

Uvedu příklad Židů, kteří, v kontrastu s dnešním státem Izrael, za jiných historických okolností na Blízkém a Středním východě zažili své veliké vzestupy. Adam Metz (švýcarský orientalista — pozn. M. M.) v jednom eseji napsal, že Židé ve velikých chalífských městech — Káhiře, Bagdádu, Damašku… — bývali učiteli, lékaři, jazykovědci, filosofy, bankéři; bývali jednou chvályhodnou duchovní a obchodní „páteří“ těchto měst a společností. Představte si, že dnešní Izrael začne šířit alespoň jednu třetinu klidu a míru, jaký šířili klasičtí Židé v blízkovýchodních a středovýchodních domovinách: Egyptě, Palestině, Sýrii, ve všech částech osmanské říše. Jen si to představte!

K vaší zmínce o evropské křesťansko-židovské civilizaci dodám jen to, že nebude trvat dlouho a v Evropě a na Západě se objeví pozitivní síly, které islámské kultuře a civilizaci přiznají odpovídající místo ve světových dějinách a budou používat slovní spojení židovsko-křesťansko-islámská kultura a civilizace. Přál bych si, aby toto uznání „třetí komponenty“ nebyla jen znouzectnost pod tlakem uprchlického strádání, ale následek zjištění, že „dlaní Slunce nezakryješ “, jak říká jedno bosenské přísloví.

Navážeme-li na úvodní otázku, můžeme uvažovat i o existenci islámské literatury? Mají něco společného všichni muslimští spisovatelé?

Ano, jistě, existuje i islámská literatura. Prostupuje ji ona jedinečná duchovní tonalita, již jsem zmínil. Prostupuje ji to „magické“ v kultuře islámu, o čem hovoří Oswald Spengler v Zániku Západu. A nejen on. Toto „čarovné“ není v žádném případě „čarodějné“, to je nám snad jasné. Stáváme se součástí magické kultury, jakmile přijmeme, že naše dny i noci přicházejí z hlubin vesmíru, a ne že je vyrábíme v nějaké ocelárně! Toto je skromná odpověď na to, co znamená být součástí „magické kultury“ islámu.

Imaginace islámu jako víry, kultury, civilizace, způsobu nahlížení na toto nekonečné univerzum kolem nás, způsobu snění o světě — aby se o světě zpívalo — ta je dnes bohatá a vznikají z ní díla literární, ale i filmová, divadelní a jiná. Hegel ve svých Dějinách filosofie hovoří o tom, že islám před celým lidstvem vychválil Onoho Jediného, Ono Jediné. Veliký Němec se nemýlí. Islám se objevil v 7. století po Kristu a zanechal jednu jedinou důležitou stopu, stopu Onoho Jediného. Bůh je jeden, všechno ostatní jsou Jeho stvoření.

A On, Ten Jediný, jako by Svá stvoření vlastním tvořením od Sebe vzdálil, a tak mu ona jdou naproti. Některá stvoření se k němu plazí, jiná jdou po čtyřech a další po dvou nohách, jak o tom symbolicky promlouvá Kur’án. Některá z nich k němu jdou pomocí dobrých skutků, jiná zas prostřednictvím dobré literatury. Šeherezáda z Tisíce a jedné noci se blíží svému cíli skrze příběh. Nejinak tomu je v ostatních druzích a formách islámské literatury, kde stvoření jdou za svým Cílem využitím příběhů, nadějí, snů, snažení, zpěvů prvotní duše.

Co je dalším výrazným motivem islámské literatury? Uvědomění, že jste stvoření Boží. V Bibli je jedno veliké „islámské“ místo (není však jediné), kde se náš společný židovsko-křesťansko-islámský praotec Abrahám podivuje, že se na něj Bůh obrací přímo, ačkoli je „prach a popel“. A prach této zemské hmoty, ostatně jako desetiny a setiny času, to jsou dnes veliké motivy toho, co se nazývá islámská literatura.

Kur’án se obrací na lidstvo se slovy: „Což nevidíš, jak Pán tvůj stín prodlužuje?“ My všichni jsme stíny, i naše velkoměsta jsou stíny. Všemi našimi dnešními městy budou za jistý čas, za deset či patnáct tisíc let, procházet nějací turisté a spatří jen ruiny, stíny. Ti turisté samozřejmě přijdou z velikých a krásných měst, docela nových, mohu-li to tak říci.

Zkrátka, islámská literatura má tisíce velkolepých prozaických děl, statisíce veršů. Ve většině případů se v nich lidská duše s pokorou vydala poklonit se Jednomu Jedinému Bohu. Ve velké většině případů lidský um a rozum před Bohem padly na kolena!

Kterým islámským literárním dílům přikládáte největší význam? Patří mezi ně Kur’án a Tisíc a jedna noc?

V zásadě platí, že tradiční muslim nikdy nepoví, že Kur’án je literární dílo, ačkoli jím je, protože je sdělen — jak sám o sobě tvrdí — jako „příběh nejkrásnější“ a „ve zřetelném jazyce arabském“, odedávna zkoumán mnoha literárními a literárněteoretickými postupy a metodami. Islámská kultura a civilizace má obsah Kur’ánu za něco, co stále vyvěrá odněkud Odtamtud a v Boží původnosti, co se v ryzí podobě zjevuje na „počátku“. Tento obsah muslimové považují za Slovo Boží jako takové.

Kur’ánské Slovo je tu jako mezník, Slovo Boží z hloubi nebeské modři, a proto je muslimská část lidstva nepřetržitě recituje, „předčítá“ dnem i nocí, jak říkáme my bosenskohercegovští muslimové. V kontextu literárního bádání je dobré vědět, že muslimské krédo zní: Kur’án nelze napodobit, jakož nelze napodobit ani Boha. Bůh je věčný, Jeho sdělení je věčné! Lidé přeci jen ke Kur’ánu přistupují z pozice smrtelníka, determinováni častým „střídáním dnů a nocí“.

Vše, co jsem uvedl, netřeba chápat tak, že Kur’án nebyl a není často recipován jako osobité „literární dílo“. Naopak, On literaturu velmi obohatil. V Bosně máme známý příklad Meši Selimoviće a jeho skvostného románu Derviš a smrt. Kur’án ostatně posloužil i profánní každodennosti. Například mnoho odstavců a výroků z Něj je součástí běžné slovní zásoby muslimů. „Dá-li Bůh“ (inšalláh) je kur’ánské úsloví. Podobně jako stovky dalších je uslyšíte z úst taxikáře v káhirských ulicích nebo teheránského prodejce vůní či marockého prodavače suvenýrů ve Fezu…

Ačkoli je tedy Kur’án nepřekročitelný mezník, přeci jen se z něj jako mezní zdi celé věky těžily drahé kameny, které se pak coby svébytné filigrány nevýslovné krásy vkládaly do stránek literárních děl. Zabralo by nám hodiny a dny, než bychom vyjmenovali všechny příklady, jak a kde Kur’án ovlivnil arabské, turecké a perské písemnictví, ale i další veliké literatury Východu i Západu.

V islámském světě odedávna patří k dobrému tónu sepisovat prozaická a básnická díla komentující samotný Kur’án. Jen krátce připomenu, že Rúmího Masnaví je perský komentář Kur’ánu, podaný formou veršů neobyčejné krásy a moudrosti. Dnes je Džaláleddín Rúmí nejčtenějším (a nejprodávanějším) básníkem v — sekulárních! — Spojených státech amerických.

...

Celý rozhovor s Enesem Karićem naleznete v 14. čísle obtýdeníku Tvar, které vychází 10. září 2015. Tématem čísla je islám. Dále v Tvaru najdete studii Zuzany Černé O Koránu bez emocí- Několik textů krouží a vící kolem islámské mystiky a jejího dědictví... Esej Zory Hesové analyzuje paradoxy takzvaného Islámského státu. A také ukázku z románu Michela Houllebeqa Podvolení. Zcela neislámské básně Víta Slívy plus dvě recenze na jednu větu Petra Hrušky.