Na začátku minulého roku jsem měla příležitost na konferenci Evropské sítě minimálního příjmu (EMIN), působící jako dvouletý projekt v rámci Evropské unie, naslouchat příspěvku velmi sympatického Ira. Skoro dvacet let, donedávna na úrovni nejvyšších evropských grémií, bojoval o realizaci minimálního příjmu pro lidi ohrožené chudobou a proti dalšímu rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými.

Zcela mu přitom ale ušlo, že během jeho jistě blahodárného úsilí se tyto nůžky ještě víc rozevřely a chudoby a sociální nespravedlnosti přibylo. A ve svém příspěvku pominul i otázku jaké příčiny toto narůstání chudoby má, a jak je možné, že politika nebyla během téměř dvaceti let schopná tento problém ani v náznaku vyřešit.

Předvedl tím ovšem jen typický způsob, jakým současná politika většiny evropských států sociální, ale i jiné společenské problémy „řeší“: vytvářením představy, že se v této otázce „něco děje“, za současného ignorování a obcházení příčin jejich vzniku. A toto jejich ignorování ba tabuizování je součástí širokého politického konsensu. Daný problém, na jehož řešení nějaké grémium nebo skupina expertů právě laboruje, se tak stává jen jakýmsi nedopatřením, malérem, který s politickým systémem přece „nemá co dělat“.

Stát je pod dohledem trhu, a ne trh pod dohledem státu

Že problém rostoucí chudoby a s ním spojená prekarizace středních vrstev je důsledkem neoliberální přestavby společnosti a demontáže sociálního státu na základě tržního fundamentalismu s podřízením všech funkcí společnosti kritériím ekonomické efektivity, víme ovšem a cítíme na sobě všichni. V minulých letech byly o různých aspektech a důsledcích neoliberální ideologie pro společnost napsány tisíce článků a stovky knih ve všech světových jazycích — i v češtině.

Jednoduchou formulaci toho, co dnes zažíváme, že stát je pod dohledem trhu, a ne trh pod dohledem státu můžeme najít už v přednášce Michela Foucoulta z roku 1979. Všichni tedy už dlouho víme, oč jde, jen politika si otázku po příčinách toho, co můžeme označit jako hlubokou hodnotovou a systémovou krizi, neklade.

Že si tuto otázku neklade například německá CDU, nepřekvapuje; je to takříkajíc v rámci její politiky, protože ta více či méně vždycky sloužila majetným společenským třídám, nebo to alespoň úspěšně a dokonce ku prospěchu obce kamuflovala sociálním tržním hospodářstvím, což už po rozpadu socialistického systému v roce 1989 není třeba. Že se ale této otázce vyhýbá i sociální demokracie, a to i tam, kde je vládnoucí nebo alespoň spoluvládnoucí stranou jako dnes v Německu, se rovná zradě ideálu dobré a spravedlivé společnosti pro všechny, v jehož jménu vznikla a za nějž od Lassalových časů bojovala.

Zvlášť ostudné je, že vrata neoliberální politice deregulací finančního sektoru, privatizací veřejného majetku, zrušením daně z majetku a demontáží sociálního státu (agendou 2010) doširoka otevřela právě sociálně-demokratická vláda Gerharda Schrödera za asistence Strany zelených. Zaplatila to ovšem ztrátou třetiny svých členů a důvěrou společnosti v sociálně demokratickou politiku, z níž se dodneška nevzpamatovala. Stejně je na tom dnes i anglická Labour Party po obdobném působení Tonyho Blaira.

Moc globalizovaného finančního kapitálu a tlak jeho aktérů na politiku a politiky jistě nelze podceňovat. Ale kdo ji nechal vyrůst? Na příkladu Švédska ovšem lze ukázat, že do takové míry se politika zájmům globálního kapitálu podřizovat nemusí, a při dostatečné politické vůli může například svou sociální politiku uchránit před neoliberálními tlaky.

Nelze se ovšem zcela ubránit dojmu, že v přizpůsobivosti alespoň některých německých sociálně demokratických politiků ještě stále hraje určitou roli i pošilhávání po přijetí do tak zvaných lepších společenských kruhů a potřeba se vůči nim emancipovat. Zvlášť u Gerharda Schrödera byl tento rys v jeho zálibě v luxusu drahých obleků a doutníků (a dnes vstupem do kruhů ropných baronů) zcela zřejmý — zatímco Richard von Weizsäcker trávil jako prezident své dovolené v malém pensionu na ostrově v Severním moři.

Českou sociální demokracii toto skryté pošilhávání sice neohrožuje, protože česká společnost byla sociálně vždycky vyrovnanější, egalitárnější než sociálně a třídně daleko rozvrstvenější společnost německá, a to ještě u nás nový kapitalismus nestačil zcela nabourat. Akutním nebezpečím pro ni ovšem je, že pro svou politiku bude hledat vzory právě v bratrské sociálně demokratické straně Německa, která je jí geograficky i kulturně, ovšem ne sociálně, nejblíž.

Situace ČSSD je ovšem o to těžší, že svou politiku vytváří v prostředí hodnotově zmatené české společnosti, která duchovně neví kudy kam. V tom je ovšem jen součástí celkové evropské krize hodnot způsobené právě neoliberalismem, který se z ekonomické teorie přetransformoval v politickou koncepci uspořádání světa a jeho přestavby dle výlučně ekonomických kritérií.

Řecko představovalo průlom, jednání EU připomínalo Kominternu

Zatímco kritika tohoto neoliberálního tržního fundamentalismu se dosud odehrávala především na intelektuální úrovni a jen opozice, v Německu například strana Die Linke, s ní vstupovala do politického prostoru parlamentu, situace se radikálně změnila, když s odmítnutím neoliberální politiky a především principu škrtů a úspor vystoupil nově zvolený ministerský předseda řecké vlády Alexis Tsipras. Byl to první průlom reprezentanta vládnoucí politické strany do uzavřených řad neoliberálních dogmatiků evropských vlád.

Výsledek je znám. V podstatě zde jde o diktátem vynucené pokračování stejné politiky podle neoliberálního klíče, která už dvakrát byla neúspěšná, což potvrdila i expertíza měnového fondu, přičemž ze všech těchto opatření bude nejvíc profitovat síť globalizovaného finančního kapitálu. Jeden jeho významný hráč, Mario Draghi, dnes také sedí v Evropské centrální bance jako její šéf.

O jeho spoluvině na vzniku finanční krize roku 2008, jako investičního bankéře u newyorské banky Goldman Sachs, všichni vědí, ale nikomu z evropských politiků to zřejmě nevadí. U lidí v Evropě tím ovšem jen roste pocit, že nežijí ve spravedlivém světě.

Jednání na úrovni EU, v nichž bylo Řecko poníženo jako suverenní stát, připomínalo způsoby Kominterny. Zde nešlo o pomoc zemi, která se dostala do nesnází, jen z malé části vlastní vinou, nešlo o potřeby jejího obyvatelstva, ale jen o dodržení dané ideologické linie za každou cenu, bez ohledu na hospodářskou a sociální realitu Řecka. A navzdory tomu, že tato linie se už dvakrát po sobě ukázala jako neúčinná a přivedla zemi do katastrofy.

„A kdy přijedou tanky?“ ptala jsem se kolikrát, když jsem tato jednání sledovala v novinách a televizi. Podobné asociace s Pražským jarem jsem neměla sama, formulovala je i známá německá zelená politička Antje Vollmerová.

A jak se v této situaci prvního pokusu o průlom do politiky evropské

neoliberální falanx, chovaly evropské sociální demokracie, obzvlášť sociální demokracie německá, podílející se na vládě velké koalice s CDU, jejíž ministr financí Wolfgang Schäuble měl na těchto ponižujících jednáních s Řeckem a výslednému diktátu lví podíl a vyvolal tím nevůli i v německé veřejnosti? Tsiprase s jeho (a Varoufakisovou) kritiku politiky škrtů a bezohledné privatizace veřejných služeb a majetku nechala ve štychu, nesolidarizovala se s ním a nechala jej tvrdě narazit na skálu neoliberálního politického kurzu.

Jinak nejednala ani sociální demokracie česká. Podporu našel Tsipras jen u španělského hnutí Podemos, německé strany Die Linke a dalších podobných subjektů. Určitou, ale zcela neprůraznou, nespokojnost projevovali i francouzský prezident François Hollande a italský ministerský předseda Matteo Renzi.

Sigmar Gabriel tak propásl, co se mohlo stát velkým dnem politické obnovy sociální demokracie i jej jako politika s vlastní tváří: vystoupit na Tsiprasovu obranu, distancovat se od pokračování politiky škrtů a privatizace, a stát se tak mluvčím kvasící, ale zároveň rezignativní nespokojenosti - my na tom nic nezměníme - německé veřejnosti s prekérními důsledky neoliberální politiky; „tekutého hněvu“, který se ale dosud nezformoval v politické

hnutí.

Sociální demokracie se tak mohla stát jeho politickou platformou hledající cesty k překonání neoliberální ideologie, omezení moci finančního kapitálu, a obnovit se tím jako strana usilující svým politickým programem o spravedlivější společenský systém; znovu získat důvěru svého členstva i široké veřejnosti. Stát se prostě znovu tím, čím kdysi byla: nadějí lidstva a tím i Evropy.

Místo toho se ale Gabriel chce ve své politice soustředit na společenskou třídu lidí, kteří pracují, daří se jim dobře a přispívají tak k blahu Německa, jak říká. Příznačný pro tento komatózní stav německé sociální demokracie je hlas jednoho z jejích reprezentantů, že by strana ve volbách 2017 vlastně nepotřebovala postavit vlastního kandidáta na ministerského předsedu. Pak už zbývá jenom, aby se zbytky SPD spojily s CDU v jednu stranu.

I v SPD samotné ovšem vzniká odpor proti této Gabrielově politice. Je ovšem otázka, do jaké míry se dokáže prosadit a především formulovat novou společensky nosnou politickou koncepci.

Situace chtěla alianci sociálně demokratických a dalších stran demokratické levice proti neoliberalismu, k níž by se pak byla mohla připojit i česká sociální demokracie. V neposlední řadě by to mohlo dát nový tvořivý náboj evropské politice a vyvést ji z jejího současného ustrnutí na mantrách tržního fundamentalismu.

Neoliberální Evropa se ale nemůže stát domovem evropských národů. Že byl Gabriel vázán koaliční smlouvou a že v názoru na Řecko byla německá veřejnost, vinou jednostranných informací v médiích, velmi ambivalentní? Konec velké koalice by sociální demokracii v žádném případě nebyl na škodu, pokud by to byl otřes, tak spíš osvobozující a v každém případě by zabránil dalšímu snížení jejích volebních preferencí.

Jistě, taková politika by nebyla bez rizika. Ale copak Willi Brandt nezačal prosazovat novou východní politiku, když o její správnosti byla přesvědčena jen menšina občanů tehdejší Spolkové republiky? A stala se státnickým činem.