Poslední bitva vzplála?

Střet o Řecko byl i střetem o charakter evropské sociální demokracie. Zcela v něm selhala.

Na začátku minulého roku jsem měla příležitost na konferenci Evropské sítě minimálního příjmu (EMIN), působící jako dvouletý projekt v rámci Evropské unie, naslouchat příspěvku velmi sympatického Ira. Skoro dvacet let, donedávna na úrovni nejvyšších evropských grémií, bojoval o realizaci minimálního příjmu pro lidi ohrožené chudobou a proti dalšímu rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými.

Zcela mu přitom ale ušlo, že během jeho jistě blahodárného úsilí se tyto nůžky ještě víc rozevřely a chudoby a sociální nespravedlnosti přibylo. A ve svém příspěvku pominul i otázku jaké příčiny toto narůstání chudoby má, a jak je možné, že politika nebyla během téměř dvaceti let schopná tento problém ani v náznaku vyřešit.

Předvedl tím ovšem jen typický způsob, jakým současná politika většiny evropských států sociální, ale i jiné společenské problémy „řeší“: vytvářením představy, že se v této otázce „něco děje“, za současného ignorování a obcházení příčin jejich vzniku. A toto jejich ignorování ba tabuizování je součástí širokého politického konsensu. Daný problém, na jehož řešení nějaké grémium nebo skupina expertů právě laboruje, se tak stává jen jakýmsi nedopatřením, malérem, který s politickým systémem přece „nemá co dělat“.

Stát je pod dohledem trhu, a ne trh pod dohledem státu
Že problém rostoucí chudoby a s ním spojená prekarizace středních vrstev je důsledkem neoliberální přestavby společnosti a demontáže sociálního státu na základě tržního fundamentalismu s podřízením všech funkcí společnosti kritériím ekonomické efektivity, víme ovšem a cítíme na sobě všichni. V minulých letech byly o různých aspektech a důsledcích neoliberální ideologie pro společnost napsány tisíce článků a stovky knih ve všech světových jazycích – i v češtině.

Jednoduchou formulaci toho, co dnes zažíváme, že stát je pod dohledem trhu, a ne trh pod dohledem státu můžeme najít už v přednášce Michela Foucoulta z roku 1979. Všichni tedy už dlouho víme, oč jde, jen politika si otázku po příčinách toho, co můžeme označit jako hlubokou hodnotovou a systémovou krizi, neklade.

Že si tuto otázku neklade například německá CDU, nepřekvapuje; je to takříkajíc v rámci její politiky, protože ta více či méně vždycky sloužila majetným společenským třídám, nebo to alespoň úspěšně a dokonce ku prospěchu obce kamuflovala sociálním tržním hospodářstvím, což už po rozpadu socialistického systému v roce 1989 není třeba. Že se ale této otázce vyhýbá i sociální demokracie, a to i tam, kde je vládnoucí nebo alespoň spoluvládnoucí stranou jako dnes v Německu, se rovná zradě ideálu dobré a spravedlivé společnosti pro všechny, v jehož jménu vznikla a za nějž od Lassalových časů bojovala.

Sigmar Gabriel, předseda německých sociálních demokratů v řecké krizi selhal, jeho příštup nelze označit jinak než jako zradu sociálnědemokratickcýh ideálů. Foto SPD

Zvlášť ostudné je, že vrata neoliberální politice deregulací finančního sektoru, privatizací veřejného majetku, zrušením daně z majetku a demontáží sociálního státu (agendou 2010) doširoka otevřela právě sociálně-demokratická vláda Gerharda Schrödera za asistence Strany zelených. Zaplatila to ovšem ztrátou třetiny svých členů a důvěrou společnosti v sociálně demokratickou politiku, z níž se dodneška nevzpamatovala. Stejně je na tom dnes i anglická Labour Party po obdobném působení Tonyho Blaira.

Moc globalizovaného finančního kapitálu a tlak jeho aktérů na politiku a politiky jistě nelze podceňovat. Ale kdo ji nechal vyrůst? Na příkladu Švédska ovšem lze ukázat, že do takové míry se politika zájmům globálního kapitálu podřizovat nemusí, a při dostatečné politické vůli může například svou sociální politiku uchránit před neoliberálními tlaky.

Nelze se ovšem zcela ubránit dojmu, že v přizpůsobivosti alespoň některých německých sociálně demokratických politiků ještě stále hraje určitou roli i pošilhávání po přijetí do tak zvaných lepších společenských kruhů a potřeba se vůči nim emancipovat. Zvlášť u Gerharda Schrödera byl tento rys v jeho zálibě v luxusu drahých obleků a doutníků (a dnes vstupem do kruhů ropných baronů) zcela zřejmý – zatímco Richard von Weizsäcker trávil jako prezident své dovolené v malém pensionu na ostrově v Severním moři.

Českou sociální demokracii toto skryté pošilhávání sice neohrožuje, protože česká společnost byla sociálně vždycky vyrovnanější, egalitárnější než sociálně a třídně daleko rozvrstvenější společnost německá, a to ještě u nás nový kapitalismus nestačil zcela nabourat. Akutním nebezpečím pro ni ovšem je, že pro svou politiku bude hledat vzory právě v bratrské sociálně demokratické straně Německa, která je jí geograficky i kulturně, ovšem ne sociálně, nejblíž.

Situace ČSSD je ovšem o to těžší, že svou politiku vytváří v prostředí hodnotově zmatené české společnosti, která duchovně neví kudy kam. V tom je ovšem jen součástí celkové evropské krize hodnot způsobené právě neoliberalismem, který se z ekonomické teorie přetransformoval v politickou koncepci uspořádání světa a jeho přestavby dle výlučně ekonomických kritérií.

Řecko představovalo průlom, jednání EU připomínalo Kominternu
Zatímco kritika tohoto neoliberálního tržního fundamentalismu se dosud odehrávala především na intelektuální úrovni a jen opozice, v Německu například strana Die Linke, s ní vstupovala do politického prostoru parlamentu, situace se radikálně změnila, když s odmítnutím neoliberální politiky a především principu škrtů a úspor vystoupil nově zvolený ministerský předseda řecké vlády Alexis Tsipras. Byl to první průlom reprezentanta vládnoucí politické strany do uzavřených řad neoliberálních dogmatiků evropských vlád.

Výsledek je znám. V podstatě zde jde o diktátem vynucené pokračování stejné politiky podle neoliberálního klíče, která už dvakrát byla neúspěšná, což potvrdila i expertíza měnového fondu, přičemž ze všech těchto opatření bude nejvíc profitovat síť globalizovaného finančního kapitálu. Jeden jeho významný hráč, Mario Draghi, dnes také sedí v Evropské centrální bance jako její šéf.

Antje Vollmerová: A kdy přijedou tanky? Repro DR

O jeho spoluvině na vzniku finanční krize roku 2008, jako investičního bankéře u newyorské banky Goldman Sachs, všichni vědí, ale nikomu z evropských politiků to zřejmě nevadí. U lidí v Evropě tím ovšem jen roste pocit, že nežijí ve spravedlivém světě.

Jednání na úrovni EU, v nichž bylo Řecko poníženo jako suverenní stát, připomínalo způsoby Kominterny. Zde nešlo o pomoc zemi, která se dostala do nesnází, jen z malé části vlastní vinou, nešlo o potřeby jejího obyvatelstva, ale jen o dodržení dané ideologické linie za každou cenu, bez ohledu na hospodářskou a sociální realitu Řecka. A navzdory tomu, že tato linie se už dvakrát po sobě ukázala jako neúčinná a přivedla zemi do katastrofy.

„A kdy přijedou tanky?“ ptala jsem se kolikrát, když jsem tato jednání sledovala v novinách a televizi. Podobné asociace s Pražským jarem jsem neměla sama, formulovala je i známá německá zelená politička Antje Vollmerová.

A jak se v této situaci prvního pokusu o průlom do politiky evropské
neoliberální falanx, chovaly evropské sociální demokracie, obzvlášť sociální demokracie německá, podílející se na vládě velké koalice s CDU, jejíž ministr financí Wolfgang Schäuble měl na těchto ponižujících jednáních s Řeckem a výslednému diktátu lví podíl a vyvolal tím nevůli i v německé veřejnosti? Tsiprase s jeho (a Varoufakisovou) kritiku politiky škrtů a bezohledné privatizace veřejných služeb a majetku nechala ve štychu, nesolidarizovala se s ním a nechala jej tvrdě narazit na skálu neoliberálního politického kurzu.

Jinak nejednala ani sociální demokracie česká. Podporu našel Tsipras jen u španělského hnutí Podemos, německé strany Die Linke a dalších podobných subjektů. Určitou, ale zcela neprůraznou, nespokojnost projevovali i francouzský prezident François Hollande a italský ministerský předseda Matteo Renzi.

Sigmar Gabriel tak propásl, co se mohlo stát velkým dnem politické obnovy sociální demokracie i jej jako politika s vlastní tváří: vystoupit na Tsiprasovu obranu, distancovat se od pokračování politiky škrtů a privatizace, a stát se tak mluvčím kvasící, ale zároveň rezignativní nespokojenosti - my na tom nic nezměníme - německé veřejnosti s prekérními důsledky neoliberální politiky; „tekutého hněvu“, který se ale dosud nezformoval v politické
hnutí.

Sociální demokracie se tak mohla stát jeho politickou platformou hledající cesty k překonání neoliberální ideologie, omezení moci finančního kapitálu, a obnovit se tím jako strana usilující svým politickým programem o spravedlivější společenský systém; znovu získat důvěru svého členstva i široké veřejnosti. Stát se prostě znovu tím, čím kdysi byla: nadějí lidstva a tím i Evropy.

Místo toho se ale Gabriel chce ve své politice soustředit na společenskou třídu lidí, kteří pracují, daří se jim dobře a přispívají tak k blahu Německa, jak říká. Příznačný pro tento komatózní stav německé sociální demokracie je hlas jednoho z jejích reprezentantů, že by strana ve volbách 2017 vlastně nepotřebovala postavit vlastního kandidáta na ministerského předsedu. Pak už zbývá jenom, aby se zbytky SPD spojily s CDU v jednu stranu.

I v SPD samotné ovšem vzniká odpor proti této Gabrielově politice. Je ovšem otázka, do jaké míry se dokáže prosadit a především formulovat novou společensky nosnou politickou koncepci.

Situace chtěla alianci sociálně demokratických a dalších stran demokratické levice proti neoliberalismu, k níž by se pak byla mohla připojit i česká sociální demokracie. V neposlední řadě by to mohlo dát nový tvořivý náboj evropské politice a vyvést ji z jejího současného ustrnutí na mantrách tržního fundamentalismu.

Neoliberální Evropa se ale nemůže stát domovem evropských národů. Že byl Gabriel vázán koaliční smlouvou a že v názoru na Řecko byla německá veřejnost, vinou jednostranných informací v médiích, velmi ambivalentní? Konec velké koalice by sociální demokracii v žádném případě nebyl na škodu, pokud by to byl otřes, tak spíš osvobozující a v každém případě by zabránil dalšímu snížení jejích volebních preferencí.

Jistě, taková politika by nebyla bez rizika. Ale copak Willi Brandt nezačal prosazovat novou východní politiku, když o její správnosti byla přesvědčena jen menšina občanů tehdejší Spolkové republiky? A stala se státnickým činem.

Neoliberální politika potvrdila své nekrofilní rysy
Podíváme-li se ale na celá jednání EU, v němž Tsipras tak statečně čelil mobilizované nevůli, očima Ericha Fromma, neujdou nám nekrofilní rysy této neoliberální politiky, která se prosazuje mocí a prostřednictvím ideologie na hony vzdálené realitě života jak jedince, tak společnosti. Ve své podstatě je to politika nelásky k člověku a životu.

Zvlášť výrazně byly tyto nekrofilní rysy zřejmé v kontrastu mezi Wolfgangem Schäuble prosazujícím s neúprosností sobě vlastní pokračování politiky, která Řecko vedla do hospodářské katastrofy, a Alexisem Tsiprasem, jediným živáčkem jednání. Člověkem, který bojoval, bránil svou zemi, trpěl i chyboval, prohrál svou při, ale nepřestal proto přitakávat životu a milovat jej. I v tom jak přijal diktát a zároveň se od něho distancoval a abdikoval, když nemohl prosadit ne referenda, ukázal svůj lidský formát.

Tsipras svým jednáním s EU zanechal stopu člověka mluvícího jinou, osvěžující řečí, než je zde obvyklé. Foto WmC

Zvláštní a nápadná byla v tomto kontextu hojnost tělesných kontaktů, objetí, poklepávání na rameno a pozdravných polibků vyměňovaných mezi Tsiprasem a ostatními aktéry jednání. Jak si je vysvětlit?

V každém případě zanechal Tsipras svým zcela jiným způsobem jednání v EU tak říkajíc biofilní stopu, stopu člověka přicházejícího jakoby z jiného světa a mluvícího jinou řečí, než je zde obvyklé. Řecká kapitola v každém případě není pro Evropu kapitolou uzavřenou.

Proč, o tom nás může znovu poučit Erich Fromm ve své knize Lidské srdce: „...Láska k životu se vyvíjí většinou v takové společnosti, kde je: bezpečí, v tom smyslu, že tu nejsou ohroženy základní materiální podmínky důstojného života, spravedlnost, v tom smyslu, že nikdo nemůže být prostředkem k cílům jiných lidí, a svoboda, v tom smyslu, že každý člověk má možnost být aktivním a odpovědným členem společnosti (...)

Pokud se (ale) většina lidské energie vydá na obranu proti útokům nebo na odvrácení hladu, musí láska k životu nutně zakrňovat a nekrofilie musí prospívat. Jiná důležitá sociální podmínka pro vývoj biofilie je odstranění nespravedlnosti. (...) Mám tu na mysli sociální situaci, za níž jedna třída vykořisťuje druhou a určuje jí takové podmínky, které jí nedovolují vyvíjet bohatý a důstojný život; (...) A konečně rozumím nespravedlností takovou sociální situaci, v níž si člověk není cílem sám sobě, ale stává se prostředkem k cílům jiného člověka.“


Nepopisuje ale druhý odstavec právě to, co neoliberalní politika dělá s lidmi? A první to, co lidé potřebují, aby se jejich život mohl plně rozvinout? Frommova analýza nám ale zároveň ukazuje vážnost situace, v níž se dnes nacházíme.

Jistěže neoliberální ideologie a moc finančního kapitálu, které destabilizují společnost a berou lidem morálně i fakticky půdu pod nohama, není jedinou příčinou nepřehlédnutelného růstu nekrofilních tendencí nejen v Evropě, ale všude kolem nás v podobě vzrůstající agresivity a akceptování násilí jako prostředku k řešení konfliktů, brutality, pravicového extrémismu, neofašismu, islamismu, válečného harašení, až po archaickou nekrofilii Islámského státu do světa svými činy volajícího: Ať žije smrt!

Zvlášť drasticky nám ale konflikt mezi fungováním tržních mechanismů nabídky a poptávky a zásadami humanity dnes a denně předvádějí bandy převáděčů, pro něž jsou lidské životy jen obchodním artiklem, na němž lze vydělat milióny, a pak je prostě vrhnout do náruče smrti. Co by se s těmito lidmi asi stalo, kdyby i jejich záchrana byla přenechána neviditelné ruce trhu, působení tržních mechanismů, a nebyly to evropské státy, které v příkladných lidsky náročných, často jistě i nedokonalých aktech humanity, jež funguje na principu solidarity a úcty k člověku jich desetitisíce nezachránila před jistou smrtí?

Přes všechny nedostatky, které je zde jistě možné kritizovat, Evropa v zásadě dostála své humánní tradici. Česká republika tu ovšem v odmítnutí ujmout se určitého podílu těchto lidí, hrubě zklamala a zklamala tu i česká sociální demokracie, i když především
díky ní se pravicovými vládami zruinované společenské klima v zemi značně zlepšilo.

Na vybranou ovšem nemáme. Buď se demokratickým silám v Evropě podaří prosadit skutečně sociální, biofilní alternativu k systému neoliberální ideologie jako politického konceptu k ovládnutí světa finančním kapitálem, nebo se Evropy dříve či později zmocní profašistická nekrofilní hnutí, jaká se už dnes v různých podobách formují v celé Evropě i u nás.

Sociálně demokratickým stranám s jejich tradicí boje za lepší příští pro všechny, kterému obětovaly život desetitisíce jejich členů, tady připadá zvlášť velká zodpovědnost, aby se Evropa znovu nepropadla ani do temnot nacionalismu, ani nějaké nové formy fašismu. K tomu je ovšem nutně třeba, dát či vrátit politickým konceptům a politice jako takové duchovní přesah, metafyzickou, lidi spojující dimenzi, a postavit člověka jako individuum a člena obce do středu jejího usilování. Jinak řečeno, co potřebujeme, je nová vize uspořádání společnosti.

Spravedlnost místo rovnosti a solidarita místo bratrství na to ale sotva stačí. Protože spravedlnost neexistuje bez rovnosti a solidarita bez bratrství. Jen svoboda, rovnost a bratrství společně otevírají cestu k evropským hodnotám a budoucnosti nás všech.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.