Diskuse se od propuknutí finanční krize roku 2008 až dodnes nesly prakticky ve dvou rovinách — „Jak k tomu u všech svatých jenom došlo?“ a „Co máme dělat s tím vším nepořádkem?“. Otázku prevence před dalším průšvihem přitom stále postrádáme.

Po sedmi letech se veřejnost dokáže jakž takž orientovat v první rovině. Deriváty, finanční a morální hazardování, kapitalismus s do sebe zahleděnou tváří a tak dále. Do povědomí se dostaly i do té doby naprosto vzdálené výrazy jako „zajištěná dluhová obligace“, „swapy“ nebo „rating“. Netvrdím, že je jejich podstata křišťálově jasná i řadovému finančníkovi, milionům lidí se ale tyto pojmy dostaly pod kůži, neboť jim odnesly pracovní místo, domov nebo životní úspory.

Druhá rovina diskusí je stále nedořešená a ještě dlouho taková zřejmě zůstane. Světová ekonomika má letos růst nejpomaleji za celé pokrizové období. S dluhovou krizí se netrápí jen vyspělý Západ. Značně otřesený finanční sektor se jen stěží vzpamatovává z pádu Lehman Brothers a z nutné záchrany mnoha jiných velikánů. A do toho to prokleté Řecko.

Nejen řecká, ale z těch neskloňovanějších i irská, španělská, portugalská nebo italská vláda se dostala do hluboké dluhové krize. Hlavní příčinu hledejme v sanování bankovního sektoru z veřejných prostředků. Jak k němu mohlo dojít s takovou samozřejmostí? Velké banky jsou totiž základními pilíři ekonomiky. Stát coby poslední instance proto nemůže připustit jejich krach, jelikož ten by kromě celého bankovního sektoru destruktivně zasáhl i reálnou ekonomiku.