Kacířka o reformě islámu

V českém překladu vychází nová kniha jedné z nejznámějších kritiček dnešního islámu, somálské rodačky Ayaan Hirsi Ali. Ta se v ní znovu hlásí k islámu, byť v heretické verzi, a navrhuje jeho reformu.

Ayaan Hirsi Ali je zřejmě celosvětově nejznámější kritičkou islámu, v roli mediálně nejznámějšího odpadlíka-arcinepřítele islámu je jakýmsi ženským Salmanem Rushdiem. Jak se rodačka z Mogadiša do této role dostala, a jak se na islám dívá dnes? Odpověď na druhou z otázek přináší její zatím poslední kniha, která právě pod názvem Kacířka vychází v češtině.

Uvězněná panna (The Caged Virgin), nevěřící (Infidel), kočovnice (Nomad), kacířka (Heretic). Názvy dosud vyšlých knih dohromady skládají jakousi zhuštěnou verzi vlastního životopisu Ayaan Hirsi Ali. V dětství a mládí trpící ve svazujícím prostředí rodiny a islámu, později se od islámu zcela odvrátila a stala se světově proslulou odpadlicí od víry, poté život stále víc připomínal nomáda moderní doby, a nakonec našla jakousi cestu zpět k islámu, byť v „heretické“ a velice osobní podobě.

Vlastní životopis Hirsi Ali, který vyšel v roce 2006 pod názvem Nevěřící (Infidel, v češtině vyšlo pod zavádějícím názvem Rebelka), je fascinujícím příběhem o hledání sebe sama, vlastní cesty a svobody, napříč všemi omezeními, která jí kladl do cesty nejen islám a rodná somálská kultura, ale třeba i svět nizozemské politiky.

Nespoutaná duše na cestě ke svobodě
Ayaan se ve své autobiografii představuje jako přemýšlivá bytost, která cokoli, co dělá, chce dělat naplno a do hloubky. Z tohoto důvodu ji neuspokojoval povrchní tradiční islám, jak jej představovala její babička zakořeněná ještě v somálské kultuře (a pověrčivosti), a ze stejného důvodu ji v dospívání naopak na čas přitáhl fundamentalistický islám wahhábistického střihu, který se oproti tomu dosavadnímu jevil jako živý, plný smyslu a naléhavosti.

Velké životní zklamání jí připravil milovaný tatínek, politický aktivista a oponent somálského režimu Siada Barrého. Jeho pojetí islámu bylo otevřené, celkem liberální, vlastně také svým způsobem heretické – jeho dcera třeba vzpomíná, jak byl její otec kritizován za to, že odmítal představu ozbrojeného džihádu, protože ten podle něj bylo možné vést pouze za života proroka Muhammada, a nikdy později už ne. Podle jeho fundamentalistických kritiků to byl pouze jeho osobní výmysl, interpretace, což je něco v islámu zásadně nepřijatelného.

Nuže, tento milující (byť často a nadlouho nebyl doma, a měl několik dalších manželek) a rozhodně milovaný otec nakonec svou dceru, nejoblíbenější ze svých dětí, provdal za muže, kterého viděla jen pár dní před plánovanou svatbou, provdal ji tedy zcela v souladu s tradicemi, nad které se vždy stavěl povzneseně. To bylo pro Ayaan snad ještě horší trauma než obřízka, které se jí v dětství dostalo a jejíž brutální popis v její autobiografii také najdeme.

Ayaan Hirsi Ali je zřejmě celosvětově nejznámější kritičkou islámu, v roli mediálně nejznámějšího odpadlíka-arcinepřítele islámu je jakýmsi ženským Salmanem Rushdiem. Repro DR

Osudu, který jí byl předepsán a kterého se děsila – ztratit tvář, ztratit osobnost, zcela se nakonec ztratit v pasivní, vše snášející a přijímající ženské roli, nebo zahořknout jako její matka – se ale vzepřela, při cestě za domluveným manželem, Somálcem žijícím v Kanadě, změnila trasu a zamířila do Nizozemska. To se jí stalo novým domovem, kde našla možnost sama si vybírat vztahy s lidmi, studovat milovanou politologii na starobylé univerzitě v Leidenu, pracovat nejprve jako tlumočnice, a poté jako politička.

Rada starších zasahuje
Ačkoli je autobiografie Hirsi Ali k islámu velice kritická, bylo by chybou ji považovat za cosi jako černobílý hanopis na islám a tradiční africkou kulturu. Jednou z nejpůsobivějších pasáží knihy je líčení toho, jak se po Ayaanině útěku a vzepření se otcovské vůli sešla rada starších jejího somálského klanu, a to přímo v ubytovně pro uprchlíky, kde v té době v Nizozemsku žila.

Tito významní mužové si vyslechli její verzi událostí, její zdůvodnění toho, proč jednala v rozporu s tím, co by jí mělo být nejsvatější. Odůvodnila to poněkud vzletnými slovy – „Na vině je moje duše. Duši zkrotit nemůžeme.“ Na tato slova reagoval nejvyšší přítomný člen klanu kupodivu nikoli hněvivým odmítnutím, ale respektujícím způsobem. Rozhodnutí mladé ženy bylo přijato, byť to pro klan znamenalo její ztrátu a pro ni samu zase ztrátu pevné sítě vztahů, které v klanu fungovaly doslova na globální úrovni a znamenaly oporu a pomoc v každé situaci.

I když v závěru knihy jednoznačně vyjadřuje názor, že západní kultura je lepší než ta islámská, protože je založena na vyšších hodnotách – zejména na svobodě jednotlivce a respektu k jeho osobnosti – nepovažuje Hirsi Ali islám ani tradiční africkou kulturu za něco zcela podřadného a bez jakékoli hodnoty. Prostě ve svém životě po dlouhé cestě objevila něco, co považuje za lepší, co jí teprve umožnilo naplnit vlastní představy a sny.

V osidlech politiky
Svou politickou dráhu v Nizozemsku zahájila v thinktanku holandské sociální demokracie (Strany práce). Ačkoli v této straně byli lidé, jichž si velice vážila (někdejší předseda strany a premiér Wim Kok, starosta Amsterdamu Job Cohen), nakonec se s ní rozešla, protože její stále kritičtější a otevřenější názory na islám byly pro některé sociální demokraty těžko přijatelné, a zejména ona sama se názorově posunula. Do parlamentu v roce 2003 kandidovala již v řadách liberální strany VVD.

Zdá se poněkud obtížné pochopit, co ji vlastně vedlo k tomu pracovat zpočátku pro labouristy, když její vlastní pozdější návrhy, které ve své autobiografii popisuje, zahrnují například drastické snížení sociálních dávek a současně zrušení minimální mzdy. Odůvodnit se to dá nejspíš tím, že – jak sama přiznává – je političkou jednoho tématu, a tím je islám a zejména postavení žen v islámu.

Její působení v nizozemské politice stejně nemělo dlouhé trvání. Rozbuškou se stalo zavraždění režiséra Thea van Gogha, který s Hirsi Ali v roce 2004 natočil krátký film Podřízení, věnovaný postavení žen v islámu. Van Gogh byl 2. listopadu 2004 zavražděn marockým islamistou Mohammedem Bouyerim a pro Ayaan Hirsi Ali to znamenalo začátek skrývání, podivného života pod knutou ochranky, převážení z místa na místo, z Nizozemska do Spojených států a zase zpět.

Na nizozemské scéně se mezitím stala poněkud nepohodlnou osobou a tehdejší ministryně pro integraci a imigraci z její vlastní strany Rita Verdonková rozhodla o odebrání občanství, které Hirsi Ali (tak jako mnoho jiných žadatelů) získala díky tomu, že si trochu poupravila fakta ve vlastním životopisu, konkrétně především použila jiné jméno, odkazující k jejímu dědečkovi. Ačkoli se kauza (která mimochodem vedla k pádu tehdejší Belkenendeho vlády) pro ni nakonec vyvinula dobře a nizozemské občanství neztratila, Ayaan již byla rozhodnuta začít nový život ve Spojených státech.

Ten jí přinesl mimo jiné manželství s britským historikem Niallem Fergusonem, z něhož se v roce 2011 narodil syn Thomas. Její postavení ve Spojených státech asi nejvýmluvněji dokumentuje událost z roku 2014, kdy jí prestižní Brandeisova univerzita zamýšlela udělit čestný doktorát, ale po protestech z řad učitelů a studentů i vlivné Rady pro americko-islámské vztahy (CAIR) nakonec rozhodnutí změnila a doktorát neudělila. I ve svém zatím posledním domově tak zůstává Ayaan Hirsi Ali pro mnohé nepohodlnou osobou.

Tři druhy muslimů
V knize Nevěřící vylíčila Hirsi Ali dopodrobna, co ji vedlo k tomu zcela opustit islám a prohlásit se za nevěřící. Postupně ztratila víru v boha, rozhodně takového, jak jí jej zpřístupňoval islám, a naopak se přimkla k evropskému osvícenství, nejvýstižněji ztělesněnému v osobě nizozemského židovského osvícence vypovězeného z židovské komunity, Barucha Spinozy. Ve své nejnovější knize se naopak pokouší cestu k islámu znovu najít, a nachází ji v islámu kritickém, tak jak jej představuje řada žen a mužů islámského světa, kteří usilují o reformu islámu.

Tito, jak je nazývá, modifikující muslimové či muslimští reformátoři jsou ale jen jednou ze tří velkých skupin, do kterých autorka dělí muslimský svět. První skupinu nazývá medínští muslimové; to jsou fundamentalisté, kteří se řídí válečnickým chováním proroka Muhammada po přesídlení do Medíny.

Sama se vnímá jako politička jednoho tématu, a tím je islám a zejména postavení žen v islámu. Foto afr.com

Druhou skupinu, která představuje v muslimském světě jasnou většinu, tvoří muslimové mekkánští, nazvaní podle doby, kdy prorok Muhammad ještě žil v Mekce, kteří se pevně drží své víry, ale odmítají násilí. Přesto žijí v jistém nesouladu („kognitivním nesouladu“, jak to nazývá Hirsi Ali) se západním světem. A řešení pro ně často představuje stažení se do ghetta, odříznutí se od vnějších vlivů, zakuklení.

Třetí skupinu, jak již bylo řečeno, tvoří muslimové modifikující či muslimští reformátoři. Tito muslimští kritici či disidenti svádějí podle Ayaan Hirsi Ali boj o duše převážně pasivní většiny mekkánských muslimů s medínskými muslimy – fundamentalisty. Někteří z těchto disidentů islámu (tak jako autorka knihy) dospěli k závěru, že už se nadále nemohou považovat za věřící muslimy, většina z nich ale jsou věřící, včetně duchovních.

Mezi tyto muslimské reformátory dneška patří mimo jiné Egypťan Karím Ámir, Palestinec Walíd al-Husajní, saúdskoarabští autoři Hamza Kašgarí a u nás známější blogger Raif Badawí, bangladéšská obhájkyně lidských práv Taslíma Násrinová nebo třeba Němka tureckého původu Seyran Ateşová.

Seznam žen a mužů, kteří jsou v tomto směru pro Ayaan Hirsi Ali příkladem, je dlouhý, zahrnuje kritické bloggery, aktivistky za práva žen, stejně jako duchovní, sunnitské i šíitské. A je velmi pravděpodobné, že je to právě jejich příklad a svědectví, co rozhodujícím způsobem ovlivnilo změnu jejího deklarovaného postoje k islámu: od otevřeného popření, odmítnutí, ke kritickému – „heretickému“ – přijetí. Hirsi Ali dnes vystupuje jako reformátorka, která věří, že je možné dnešní podobu islámu změnit. Ale jak si tuto islámskou reformaci představuje?

Reforma islámu v pěti krocích
Svou představu, jakési teze, které (po vzoru křesťanského reformátora Martina Luthera) Ayaan Hirsi Ali symbolicky přibíjí na dveře, shrnuje do pěti bodů:

  1. Zajistit možnost interpretovat a kritizovat proroka Muhammada a Korán.
  2. Upřednostnit pozemský život před životem posmrtným a jeho kultem smrti (s představou posmrtných odměn pro mučedníky).
  3. Zrušit nadřazenost práva šaríʻa nad světským právem.
  4. Ukončit praxi „přikazování vhodného a zakazování zavrženíhodného“, jinými slovy zrušit systém společenské kontroly, která začíná již v soukromí a zbavuje člověka svobody.
  5. Opustit představu ozbrojeného džihádu.

Všechno to jsou zásadní a velmi obtížně proveditelné věci. Jak však Ayaan Hirsi Ali píše, zejména události Arabského jara jí dodaly optimismus a víru, že změna je možná, že na ni dokonce dnešní muslimové jsou zralí. I přesto, podle ní, bude cesta k reformě islámu těžká a bolestná. Z pohledu Západu, k němuž se dnes sama počítá, je podle ní na místě podpora muslimských reformátorů, kteří pomoc naléhavě potřebují. Sama o tom píše:

„Muslimští reformátoři, kteří navrhují průlom do islámské ortodoxie s cílem posílit jednotlivce, chtějí vytvořit občanský stát s občanskými zákony, považují Korán za dokument sepsaný člověkem a podporují kritickou analýzu Koránu a hadíthu – tito lidé podporují svobodu jednotlivce, i když se třeba od obyvatel Západu liší v názoru na státní politiku. Riskují vězení či dokonce smrt, když chtějí reformovat islám zevnitř a změnit jeho základní doktríny. Zaslouží si naši podporu – třebaže se s obyvateli Západu pravděpodobné neshodnou na každém aspektu zahraniční politiky.

Já sama za rozdíl od některých jiných lidí nevěřím na vrozenou zaostalost Arabů či muslimů ani třeba Afričanů či Somálců. Nevěřím, že islámská ortodoxie je v muslimské povaze „zakořeněná“. Nevěřím, že je islámský svět odsouzen k neustálému cyklu násilí bez ohledu na tom, komu se podaří dostat se k moci. A nevěřím, že islámští duchovní – strážci ortodoxie – jsou tak mocní, aby dokázali zastavit vlnu nespokojenosti se současným stavem věcí.“

Islamofobka, nebo otevřená kritička?
Přiznám se, že jsem ke psaní o Ayaan Hirsi Ali přistupoval s jistým předsudkem. Ať jsem chtěl, nebo ne, měl jsem v hlavě odkudsi převzatý obraz senzacechtivé provokatérky, přehánějící ve své kritice. Po přečtení dvou jejích knih se už jen ptám, odkud se takový obraz bere. Není jeho vysvětlením nakonec to, že za islamofobní a nepřijatelnou je považována každá kritika islámu, nebo přinejmenším ta, která je vyslovována otevřeně?

Zřejmě nejkontroverznějším výrokem Hirsi Ali, kterým nejvíc pobouřila muslimský svět, byla slova o proroku Muhammadovi. V roce 2003 napsala v nizozemském deníku Trouw, že Prorok islámu by byl, měřeno dnešním západním pohledem, tyran a pedofil, protože si ve věku třiapadesáti let vzal za ženu šestiletou dívku a jejich manželství bylo konzumováno, když jí bylo pouhých devět let.

Ve dvou knihách Ayaan Hirsi Ali jsem nenašel nic, co by se dalo považovat za nenávistné vůči islámu. Repro DR

Lze si snadno představit, že tento výrok mnoho muslimů rozzuřil, ale na druhé straně – věcně vzato je to pravda, a to přesto, že je to poněkud ahistorické srovnávání. Pokud by sexuálně naplnil manželství s devítiletou dívkou, byl by dnes v západní společnosti za násilnického pedofila považován kdokoli, nejen prorok Muhammad.

Sama Hirsi Ali tento výrok s odstupem považuje za poněkud zbrklý a neuvážený, rozhodně se však od něj nedistancuje. Možná ale důvodem, proč se z ní stala tak kontroverzní osoba, je pouze to, že se otevřeně na veřejnosti přiznala k tomu, že už nevěří v boha islámu. Tato apostaze jí vynesla vyhrůžky smrtí ze strany imámů a nenávist ze strany mnoha muslimů.

Dokonce i natolik liberálně a reformně orientovaný muslimský autor jako je jihoafrický teolog osvobození Farid Esack, kritizoval Hirsi Ali za opuštění islámské víry, což znemožňuje, aby byl její hlas brán v muslimském světě vážně. Reforma musí podle Esacka přijít zevnitř islámu. Ayaan Hirsi Ali jako by si to vzala k srdci, je ovšem otázkou, zda její dnešní přihlášení k „heretické“ verzi islámu může změnit její obraz v muslimském prostředí.

Odpadnutí od víry není zločin. Ani v islámu
Ve dvou knihách Ayaan Hirsi Ali jsem nenašel nic, co by se dalo považovat za nenávistné vůči islámu. Naopak jsem tam objevil pozoruhodný až strhující příběh člověka, jeho hledání sebe sama, hledání důstojné a smyslem naplněné cesty životem, věrnost (například svému zestárlému otci platila nákladné operace očí a celkově své pouto k vlastní rodině ze své strany nikdy nepřerušila), vyrovnávání se se zátěží danou původem, výchovou, rodinným prostředím. A rozumně znějící, byť možná – ve své naději ve vývoj po Arabském jaru – trochu naivní a příliš optimistický návrh reformy islámu.

To, co Ayaan Hirsi Ali o současném islámu píše a jak si představuje jeho vývoj, se vlastně příliš neliší například od pohledu autorek, které by za islamofobní zřejmě nikdo neoznačil, jako je nedávno zesnulá marocká socioložka Fatima Mernissi nebo alžírsko-americká právnička a aktivistka Karima Bennoune. Ani Hirsi Ali neodsuzuje islám jako takový, ale jeho určité pojetí a podobu. To se jen těžko dá nazvat nenávistí k islámu či islamofobií.

Řekl bych, že dokud budou hlasy jako je ten Ayaan Hirsi Ali považovány za islamofobní a nepřijatelné, tedy za takové, kterým se proto nemusí naslouchat, bude nejen mnohem obtížnější reforma islámu samotného, ale budou to mít těžší i všichni ti, kteří se hlásí k univerzalistické (a vlastně také naivní) myšlence o tom, že všichni lidé na světě mají jistá nezadatelná práva.

A pak je tu ještě jedna, zřejmě úplně nejzávažnější okolnost. Dokud bude to, že se někdo vzdá islámské víry a přihlásí se k jiné víře nebo se prohlásí za nevěřícího, považováno za odpadlictví, neodpustitelný zločin, dokud budou ti, kdo se toho dopustí, pronásledováni, bude jim vyhrožováno smrtí a budou trestáni, bude mít islám skutečný problém. A je nakonec úplně vedlejší, jakých nálepek se dostane těm, kdo na to budou veřejně upozorňovat.

Ayaan Hirsi Ali: Kacířka. Proč islám právě teď potřebuje reformaci. Přeložila Markéta Zbavitelová. Euromedia, Praha 2016.

Ayaan Hirsi Ali: Rebelka. Odvrácená strana islámu. Přeložila Alexandra Fraisová. 2. vydání, Euromedia Praha, 2016.

A co si myslíte vy? Diskuse (26 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Ano nereformovany islam je problem Čtvrtek, 8.Září 2016, 09:32:1

" Karima Bennoune. Ani Hirsi Ali neodsuzuje islám jako takový, ale jeho určité pojetí a podobu. To se jen těžko dá nazvat nenávistí k islámu či islamofobií."

Tim se dostavame ke Konvickovi. On je pouze presvedcen, ze islam neni reformovatelny. Padnym argumentem je, ze absolutni vetsina muslimu o zadne reforme neuvazuje, pokud ji primo nepovazuje za herezi, kdyz o necem takovem uslysi. A v pristich sto letech se to patrne nezmeni.

Konvicka je jasny "islamofob" ve vztahu k nereformovanemu islamu. Jsem presvedcen, ze s Karimou Bennoune by si docela v pohode podiskutovali. Na rozdil od zmatene konvertitky ke krestanstvi kamily Abbasi, ktera ac krestanka obhajuje temne syboly nereformovaneho islamu.

Reforma islamu neni proveditelna ani za rok, ani za deset let. Vezmeme v potaz nasi vlastni reformaci. Ale za deset let se do Evropy mohou nahrnou desitky milionu "nereformovanych muslimu" a to muze byt obrovsky problem.

Bylo by zajimave zjistit, zda existuje v Cechach skupina reformovanych, ci pro reformu pracujicich muslimu. Bojim se ze nikoliv.

Jan Samohýl - Programátor, Praha

panu Kuchejdovi Pátek, 9.Září 2016, 06:27:22

"Tim se dostavame ke Konvickovi. On je pouze presvedcen, ze islam neni reformovatelny."

To se ovšem mýlíte. Sledoval jsem asi před půl rokem rozhovor s panem Konvičkou (bohužel ho už nemohu najít), a ano, na povrchu to tak vypadalo, že s Hirsi Ali souhlasí. Jenže, je tam jeden malý zásadní rozdíl, on chce proti muslimům bojovat silou, protože je prostě nenávistný xenofob. Ostatně je to vidět i na jeho příznivcích.. Hirsi Ali trochu znám a celkem s ní souhlasím, ovšem že se s ní Konvička srovnává, a přitom jí nesahá ani po kotníky, je nehoráznost.

Filip Outrata - Praha

Konvička a Hirsi Ali Pátek, 9.Září 2016, 07:45:19

Já bych řekl, že je tam taky patrný rozdíl osobnostní. Pan Konvička je podle mě labilní jedinec se sklony k exhibicionismu, který se vyžívá v silných výrocích, protože mu to prostě dělá dobře. Hirsi Ali je podle mě daleko vyrovnanější, soustředěnější a má to lépe srovnané.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Strom reformy a kočka tolerance Pátek, 9.Září 2016, 19:17:20

Pochybuji, že k větší toleranci v muslimských zemích povede reforma islámu jako náboženství. Současná velká náboženská i jiná tolerance v Evropě není způsobena náboženskými reformami. Reformace v užším slova smyslu naopak vedla k náboženským válkám, při čemž protestanti nebyli o nic tolerantnější než katolíci..

Křesťanská Evropa byla stejně jako islámské země byly často velmi tolerantní k praktikám, které se z hlediska víry ospravedlnit nedaly.

Například papežové jako Alexandr VI či Julius II. se veřejně hlásili ke svým nelegitimním potomkům, zapojili je do dynastických plánu svých rodin a zajistili jim vysoké společenské postavení. Lucretia a Cesare Borgia jsou dobře známí, ale i dcera Julia II. Felice della Rovere se stala společensky velmi významnou osobou.

Podobná tolerance vládla ve středověku a raném novověku i v muslimské Persii, Osmanské říši či mamlúckém Egyptě, kde básníci oslavovali pití vína a homosexuální lásku.

Chápu, že Filip Outrata jako teolog čeká na větší toleranci Islámu k sekulárním hodnotám pod teologickým stromem, ale tam ta kočka tolerance nesedí.

Reforma islámu je také těžko představitelná kvůli malé věroučné centralizaci. I kdyby na nějaké islámské univerzitě vytvořili koncept tolerantního islámu, tak to bude fanatikům někde jinde úplně jedno.

Martin Profant - Praha 7

Jiřímu Kubičkovi Sobota, 10.Září 2016, 11:33:34

Kočka tolerance nesedí ani na teologickém, ani na jiném stromě. Nicméně k prosazení tolerance jako principu novověkého státu a jako poměrně rozšířené praxe vzájemného soužití -- abych to vyjádřil jasně, toleranční praxe v moderní Evropě znamená, že nevládnoucí názory a instituce rozlišuji na ty , které ještě se zaťatými zuby snáším a ty netolerovatelné -- bylo nezbytné jak násilí státu, tak rozvinutá teologická argumentace (Grotius, Bodin, Bayle, Locke -- nikdo z nich se při svých dnes klasických formulacích tolerance neobešel bez silné teologické argumentace; a neodmyslitelnou teologickou dimenzi, jakkoliv už nedominantní, maji i toleranční myšlenky Voltairovi, Jeffersonovi a silněji Hegelovi).

Fanatikům nejsou smiřlivé interpretace islámu (není jich málo a některé jsou přímo sličné) lhostejné, oni je obvykle odsuzují. Ostatně v biblickém pásu to nebude, vyjma nahodile jiného k fanatismu zkomoleného náboženství, jiné. Ale omezit fanatismu bez těch smířlivých interpretaci nejspíše nepůjde, jakkoliv jsou podmínkou nutnou, nkoliv však postačující.

Pro p. Kubicku. Sobota, 10.Září 2016, 11:44:9

Pokud bychom pristoupili na vas nazor (ktery mimochodem nesdili rada muslimu) pak bychom museli pripustit, ze p.Konvicka ma naprostou pravdu, kdyz onen nereformovany islam a tedy vsechny jeho vyznavace (takto potencialni teroristy) odmita.

Znovu doporucuji knihu "Tady vase fatwa neplati". A na strankach DR neplati a zrejme nikoho nezajima nazor za reformu bojujicich muslimu.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Tolerance jako praxe a jako princip - panu Profantovi Sobota, 10.Září 2016, 14:18:11

Praxe a princip nejsou vždy ve vzájemném souladu. Něco se nesmí, ale může, nebo naopak smí, ale nemůže.

Uváděl jsem příklady faktické tolerance z dávné minulosti, za bývalého režimu se zase leccos smělo, ale nemohlo. Například to, že k cestě do západní ciziny je potřeba výjezdní doložka a devizový příslib, nevyplývalo ani z ústavy ani z principů marxismu-leninismu.

Moderní doba tíhne k principiálnosti - buď všechno, co se může, legalizovat, jako západní demokracie, nebo naopak všechno, co se nesmí, i fakticky drasticky potlačit, jako Saúdové. Je to cesta budoucnosti?

Martin Profant - Praha 7

Jiřímu Kubičkovi Sobota, 10.Září 2016, 14:56:13

Ony ty příklady tolerance z dávné mimulosti mají vesměs nějakou vadu na kráse: Tolerance k rodinným praktikám Alexandra VI. byla spíše cynismus a rozhodně ji nemohl očekávat řadový kněz. Krátké období fatimovského Egypta s jeho tolerováním obou dalších náboženství knihy (ale práve jen jich) skončilo rychle mamluckou vzpourou a obdobím intolerance atd.

Tolerance jako princip je opravdu historický výdobytek novověkého západu. Dvakrát pochybný: jednak vznikl a mohl vznknout jen ve společnosti, která se bez vyhlášení podobného principu neobešla (tj. bez popření předchozího principu intolerance), jednak vznikl v důsledku vyčerpání z náboženských válek. Přesto je velmi příjemný.
Nebyl to a nemohl být jen právní princip, proto je ten příklad se "smí, ale nemůže" poněkud zavádějící.

Toleranci neodpovídá princip: legalizovat vše, co legalizovat lze. Odpovídá ji raně moderní princip: Upravuj zákonem jen to, co tuto upravu nezbytně vyžaduje" a s tím související Kantovo tvrzení, že nikoho nelze přinutit ke štěstí.
Ostatně věta "Legalizovat vše, co legalizovat lze." implicitně říká, že jsou věci, které legalizovat nelze. A tyto oblasti jsou nepřehlednutelné. Nevím, třeba by někdo dokázal vymyslet dílčí racionální důvody pro obhajobu dětské pornografie, ale požadavek její legalizace je v naší evropské společnosti nevyslovitelný. U podněcování terorismu si to "nevím" neumím představit, ale opět je úvaha o legalizaci nepředstavitelná.

Rozhodně raději strpím (po cizozemsku tolero) reklamu, ve které se praví: "To jsem já, Tvé bezstarostné Já, které nerozhází ani to, když si příliš nerozumí s vlastní vaginou." --přes intenzivní pocit, že jde o atentát na mé duševní zdraví --, než bych volil tu saudskou variantu.




20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Moderní tolerance se nevztahuje na to, co je považováno za amorální Sobota, 10.Září 2016, 16:17:0

Zákony trestající jak už zmíněnou dětskou pornografii, ale i jiné zločiny, jsou naopak prosazovány efektivněji a s větší podporou veřejnosti než v minulosti. Tím se liší od cynismu.

V renesanční Itálii nebylo možno rozlišit toleranci danou velkomyslností od tolerance dané cynismem. V dobách, kdy nebyla vyšetřující policie a další aparát moderního státu, zůstávaly často beztrestné i vraždy, pokud byl vrah dostatečně mocný nebo se prostě jen přestěhoval dostatečně daleko.


Filip Outrata - Praha

Spíš osvícenství než reformace Sobota, 10.Září 2016, 22:10:34

reaguji na první příspěvek J. Kubičky. Myslím, že ačkoli Hirsi Ali mluví o reformaci (asi pro větší dramatický efekt), ve skutečnosti má na mysli spíš osvícenství v rámci islámu než jeho reformaci po vzoru té Lutherovy. Ti její islámští reformátoři jsou spíš islámští osvícenci (včetně jí samé).

Ještě k té absenci centrální autority v islámu - ona to není tak docela pravda. Vždyť je tu centrální role Proroka, ze které vyplývá centrální role Mekky a Arábie, která je dnes (slovy Tareka Fataha) okupována rodem Saúdů a jeho wahhábistickou verzí islámu, která je proto (a s pomocí ropy) tak vlivná v celém islámském světě... teď se proti tomu vyslovily muslimské autority v Grozném, ale je otázka, co zmohou.

To ovšem na druhé straně znamená, že jedna reforma islámu právě probíhá - ovšem je to reforma směrem k fundamentalismu, což z druhé strany není tak úplně odlišné od křesťanské reformace...

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Filipu Outratovi Neděle, 11.Září 2016, 05:00:34

To, že islám neprošel osvícenstvím se říká často, ale není to přesné, protože osvícenstvím prošla spíše Evropa než křesťanství a výsledkem jsou společnosti, ve kterých má náboženství skromnější místo.

Sekulární ideologie vznikly i na Blízkém Východě, kemalismus v Turecku a baasismus v arabských zemích. Byly nacionalistické a pokud se prosadily, opíraly se spíše o armádu než o demokracii. Nyní jsou na ústupu.

Pro p. Samohyla. Neděle, 11.Září 2016, 09:38:10

Neznam ani Karimu Bennoune, ani Hirsi Ali. Znam pouze jejich nazory dostupne v knihach a na internetu. Pana Konvicku bych si nedovolil soudit podle jeho priznivcu. I clen NSDAP John Rabe, ac Hitleruv clovek si, zaslouzi nasi uctu. A Jezis si rovnez vyvolil Jidase jako ucednika. Ackoliv nesleduji Konvicku pravidelne, odnesl jsem si z nej dojem, ze prave onen nereformovany islam se mu nelibi a mne take ne. Pritom uskutecneni vyse uvedenych peti bodu, by jej s islamem pravdepodobne smirilo. Mne take. Muzete se ho zeptat a pak nam sdelit odpoved. Nedolozeny rozhovor pred pul rokem, neni zrovna silny argument proti nemu. jestlize poukazuje na nutnost nasili, vnimam to tak, ze nas okolnosti k tomu mohou donutit.
Doporucuji vam si precist knihu "Policistka vola o pomoc". To je realita islamske komunity v Evrope. Ta policistka vi o teto realite vic, nez kdy budeme vedet my dva dohromady. A doporucuje tvrdost (nasili).

Filip Outrata - Praha

Křesťanství a osvícenství Pondělí, 12.Září 2016, 09:22:45

Otázka, zda křesťanství prošlo osvícenstvím, je zajímavá. Například německý filosof Kurt Flasch mluví o osvícenství ve středověku, jako o procesu, který začal v rané scholastice a probojovával si cestu evropskou společností. V té době je navíc obtížné oddělit křesťanství a Evropu/evropskou společnost, prakticky to by jeden celek.

Řekl bych, že se z toho dá vyvodit závěr, že evropské osvícenstvím, jehož výsledlem je skromnější role náboženství ve společnosti, se neudálo jen proti křesťanství, ale částečně také na základě křesťanství samotného.

Filip Outrata - Praha

P. Kuchejdovi Pondělí, 12.Září 2016, 09:24:15

Díky za upozornění na knihu Policistka volá o pomoc, podívám se na ni. Podobné pohledy z praxe jsou velice potřebné.

Pro p. Outratu. Pondělí, 12.Září 2016, 19:26:45

Policistka volá o pomoc - Tania Kambouri

Jan Samohýl - Programátor, Praha

panu Outratovi Středa, 14.Září 2016, 23:41:55

Islám už si svým "osvícenstvím" prošel, bylo někdy před tisícem let. Takže představa, že je nějak opožděný je trochu podivná, on je dost možná napřed a křesťanství znovu čeká doba temna. ;-) (Samozřejmě je to nadsázka, historie se nijak periodicky neopakuje.)

"Řekl bych, že se z toho dá vyvodit závěr, že evropské osvícenstvím, jehož výsledlem je skromnější role náboženství ve společnosti, se neudálo jen proti křesťanství, ale částečně také na základě křesťanství samotného."

O tom mám tedy pochybnosti... Já mám spíš pocit, že proti osvícenství bojovaly náboženské elity zuby nehty. Můžeme začít u heliocentrismu, pokračovat francouzskou revolucí a skončit u darwinismu. Možná byste mohl být konkrétnější?

Jan Samohýl - Programátor, Praha

panu Kuchejdovi Středa, 14.Září 2016, 23:51:6

"Pana Konvicku bych si nedovolil soudit podle jeho priznivcu."

Ale já ho nesoudím jen podle jeho příznivců, ale i jeho vlastních nenávistných výroků na adresu všech muslimů, za které byl dokonce obžalován (což tak zcela neschvaluji). Jeho příznivci jsou jen další indicie, jaký magor to je.

"Ackoliv nesleduji Konvicku pravidelne, odnesl jsem si z nej dojem, ze prave onen nereformovany islam se mu nelibi a mne take ne."

Stejně tak se ovšem nelíbí 99% lidí a velké většině (řekl bych) muslimů. To není žádná velká ctnost, že se někomu nelíbí radikální islám.

Problém s Konvičkou je ten, že prostě celou tu záležitost obrací a chce bojovat se všemi muslimy, jakoby mohli za to, že se mezi nimi vyskytují radikálové.

"Nedolozeny rozhovor pred pul rokem, neni zrovna silny argument proti nemu."

Rád bych jej doložil, ale opravdu ho nemohu najít. Myslím, že to bylo na DVTV, ale nejsem si jistý.

"To je realita islamske komunity v Evrope. Ta policistka vi o teto realite vic, nez kdy budeme vedet my dva dohromady. A doporucuje tvrdost (nasili)."

Co to znamená "tvrdost"? Úplně stejně si dokáži představit analogickou knihu od amerického policisty o černošských předměstích, který také bude doporučovat "tvrdost". S velkou pravděpodobností to ovšem bude rasistické a k ničemu dobrému to nepovede.

Filip Outrata - Praha

J. Samohýlovi Čtvrtek, 15.Září 2016, 21:06:5

Pochopitelně, rád se pokusím být konkrétnější. Křesťanství (je to samozřejmě zjednodušení mluvit takto celkově o pluralitním jevu skládajícím se z mnoha církví a denominací) si prošlo podle mého názoru osvícenstvím v několika etapách.

Tou první bylo středověké osvícenství (navazující ovšem na ovlivnění řeckou filosofií v době patristiky, tj. pozdního starověku). Tehdy se položily základy racionálnímu přístupu ve vědě, a dokonce i v teologii (středověké univerzitní disputace).

Druhou etapou byl humanismus (vědomé navracení se k antické filosofické a kulturní tradici), který nebyl jen proticírkevní, ale byl přijímán i vlivnými kruhy v církvi, respektive v církvích.

Pokud jde o samotné osvícenství, to bylo do velké míry neseno také duchovními různých církví. Zmínil jste francouzskou revoluci. I v ní hráli důležitou roli někteří kněží. Církev (žádná) není monolit a nelze brát v úvahu jen postoj jejího nejvyššího vedení. Dobře je to patrné z vývoje stanovisek církevního úřadu, které se během 19. století postupně posouvaly k přijetí demokracie, vědy, dokonce i sociálního státu, což pokračovalo během 20. století.

Když použijeme odkaz ke konkrétním osobám, tak církev, to nebyl jen konzervativní papež typu Pia IX, ale i jeho současník, augustiniánský řeholník a otec genetiky Gregor Mendel.

Lenka Vytlačilová - metrolog

Sobota, 17.Září 2016, 17:27:4

Jenom bych dodala, že za velkou zásluhu H Ali pokládám to, že donutila společnost a politiky v Nizozemí, aby začali dělat něco s násilím na ženách v přistěhovaleckých komunitách.

Martin Profant - Praha 7

Filipovi Outratovi Sobota, 17.Září 2016, 21:13:22

Pius IX. I Mendel jsou ovšem osobnosti postosvícenské. Jen pro zajímavost, byli církví také Augustin Smetana a Ugo Bassi, abychom se drželi ve stejné době?

Aleš Morbicer - Ostrava

F. Outratovi Sobota, 17.Září 2016, 22:14:48

Taky se mi zdá, že se vzrůst tolerance v křesťanství pojil k setkávání s antikou.

Nedávno jsem vcelku náhodou četl o řeholních řádech, které byly jednak velmi různorodé (každý klášter měl de facto svůj vlastní), jednak začasté k řadovým řeholníkům velmi, velmi tvrdé.
To se začalo měnit za scholastických časů, po sv. Tomáši třeba nebývalo neobvyklé, že opat nebo představenstvo kláštera přihlíželo k talentu a "vnitřnímu ustrojení" jednotlivých řeholníků při zadávání povinností. V předchozích dobách nemyslitelné.......
Toleranci jako ateistický novověký koncept nedokážu brát bez námitek.
--------------------------------

Pokud jde o pět kroků k reformě islámu od Ayaan Hirsi Ali, jednička a trojka jsou absolutně nerealizovatelné.

A souhlasím s vámi -- jestli jsou v jednadvacátem století nejběžnější reakcí na prohlášení o odstoupení od víry mnohohlasné návrhy na trest smrti atd., a to i zvysokých kruhů (imámové, učenci),,,,,,,,,,,,,,,,, je šance na "reformu" islámu v podstatě nulová.
--------------------------------------

No a když už tady vyzdvihujeme různé muslimské disidenty, mohli bychom naopak probrat i některá nejhnusnější wahábistická prasata, ne?
Třeba takový Dr. (doktor čeho?) Ahmad Al-Mu´bi, vysoký uředník saudského ministerstva pro manželství.
Tenhle propocený zduřelý panák tvrdí, že je třeba následovat proroka Mohameda -- manželství je možno uzavírat již s ročními dívkami (!!!) a začátek jeho "konzumování" záleží na manželovi.

Ať žije prorok Mohamed, největší ze všech proroků !!!

Filip Outrata - Praha

M. Profantovi Sobota, 17.Září 2016, 23:23:37

Pojal jsem osvícenství v širším významu, jako prosazování racionalismu a vědy v rámci křesťanství. Jinak v širším smyslu do církve jistě patřili a patří i Smetana a Bassi. Našli by se ale i tací, kteří to vidí jinak.

Filip Outrata - Praha

A. Morbicerovi Sobota, 17.Září 2016, 23:26:31

Neodvažuji se hodnotit, jaká je šance islámu na reformu. I ti tvrdí kritikové jako Hirsi Ali většinou soudí, že reforma je možná. Věřím tomu tedy spolu s nimi.

Jinak ten saúdskoarabský úředník je obzvlášť smutným příkladem toho, když se náboženská ideologii propojí s mocí a aparátem nedemokratického, ale mocného a bohatého státu...

Filip Outrata - Praha

L. Vytlačilové Sobota, 17.Září 2016, 23:27:58

Díky za důležité upozornění. Skutečně i sama Hirsi Ali píše, že asi jejím největším úspěchem bylo, že se o těchto problémech začalo v Nizozemí uvažovat, diskutovat a něco proti nim dělat.

Aleš Morbicer - Ostrava

Neděle, 18.Září 2016, 00:37:51

Rád bych sdílel váš optimismus, pane Outrato.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Rozlišil bych křesťanské civilizace a muslimské civilazace od křeštantví a islámu Neděle, 18.Září 2016, 11:57:58

Středověká Evropa byla křesťanská v tom smyslu, že křesťanství vyznávali skoro všichni, ale křesťanskými zásadami se důsledně neřídil celý chod společnosti, dokonce ani chod církve ne, jak ilustruji na příkladech. Křeťanským zásadám odporovaly až do 11 století války, i později bankovnictví, souboje a mnoho dalšího Pokusy o vytvoření důsledně křesťanské společnosti byly, jako například radiální husitství, ale neměly dlouhého trvání a malý teritoriální rozsah.

Reformace byla mimo jiné i protestem proti nedůslednosti katolické církve, Řím byl vnímán jako hnízdo neřesti s papežem v čele.

Moderní západní společnosti jsou daleko důslednější v tom, že to, co je považováno za nemorální je skutečně často potíráno. Je v nich například velmi nízká kriminalita, zejména násilná. Velká Británie je zemí s poměrně vysokou mírou kriminality v rámci dnešní Evropy, ale ve srovnání s Anglií 18. století je to úplná selanka.

Státy jako Saúdská Arábie jsou také moderní v tom smyslu, že to, co považují za nemorální důsledně potlačují. Mají ovšem velmi odlišnou představu o tom, co je amorální či zvrácené než my. Ten rozdíl je i v tom, co tolerují, například v brutální chování podřízeným osobám v domácnosti i na pracovišti.

Myslím si, že k větší toleranci ve státech s muslimskou většinou povede spíše vývoj společnosti než náboženská změna.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.