„Když zabiješ jednoho Žida... je to víc, než kdybys zabil padesát jiných lidí.“ Slova velitele skupiny džihádistických teroristů dvěma ze svých mužů v Bombaji 26. listopadu 2008 zahajují první kapitolu knihy Tareka Fataha Žid není můj nepřítel věnované muslimskému antisemitismu. Při bombajském útoku zabili teroristé rabína ultraortodoxní komunity, jeho těhotnou ženu a dva z hostů, kteří právě pobývali v jejich domě.

Volba právě tohoto útoku pro úvod knihy o muslimském antisemitismu nebyla pro Tareka Fataha zdaleka náhodná. Útočníci, kteří zabíjeli v Bombaji, připluli na místo činu z Pákistánu. Autorovy rodné země, a zároveň země, kterou dnes ze své nové kanadské vlasti kritizuje tak tvrdě, až se zdá, že nad ní láme hůl.

Právě vývoj v Pákistánu je pro Fataha nejlepším příkladem toho, jak zhoubný je pro společnost radikální islamismus, jehož podstatnou a neodlučitelnou složkou je virulentní antisemitismus. Ještě než se ale na vývoj v Pákistánu podíváme blíže, představme si životní cestu Tareka Fataha.

Životní příběh

Tarek Fatah se narodil 20. listopadu 1949 v Karáčí. Ačkoli vystudoval biochemii, stal se novinářem, nejprve pro deník Karachi Sun, poté pro pákistánskou televizi. Na přelomu 60. a 70. let patřil mezi levicové studenty, za dvou po sobě jdoucích vojenských diktatur byl uvězněn, nakonec v roce 1977 zbaven možnosti pracovat jako novinář a odešel z Pákistánu. Po desetiletém pobytu v Saúdské Arábii se v roce 1987 přestěhoval do Kanady, která se stala jeho novým domovem.

V Kanadě pokračoval v novinářské práci pro televizi i noviny a angažoval se v politice, v řadách levicové NDP (New Democratic Party). V první polovině 90. let spolupracoval s ontarijským premiérem za tuto stranu, Bobem Raem. S NDP se však nakonec rozešel s tím, že strana se otevírá islamistům a to je pro něj, ačkoli je přesvědčený sociální demokrat, nepřijatelné.

V prosinci 2001, v dozvucích 11. září, založil Fatah v Torontu s dalšími liberálně a sekulárně zaměřenými muslimy Kanadský muslimský kongres (Muslim Canadian Congress). Jeho záměrem je poskytnout platformu těm muslimům, kteří podporují liberální, pluralistickou a demokratickou společnost, a také společnost sekulární. Mezi aktivitami skupiny je odpor proti zavádění šaríatského práva i podpora stejnopohlavních manželství a genderové rovnosti.

První Fatahova kniha byla věnována tragické iluzi islámského státu (Chasing a mirage. The Tragic Illusion of an Islamic State, 2008). O dva roky později se pokusil odhalit mýty, které živí a podporují muslimský antisemitismus (The Jew is not my enemy. Unveiling the myths that fuel Muslim anti-Semitism, 2010). Toto téma je pro Fataha osobně zvláště důležité. Usiluje o muslimsko-židovské usmíření, což asi nejlépe dokumentuje fotografie s přeživším holokaustu Maxem Eisenem v Osvětimi u příležitosti 70 let po osvobození tábora. 

Na hlavu Tareka Fataha se snáší kritika z řad muslimů za to, že o islámu od něj nelze slyšet nic pozitivního, a muslimové mu proto nenaslouchají. Byl označován za odpadlíka a bylo mu vyhrožováno. Z druhé strany, pro ty nejradikálnější odpůrce islámu je islamistou v přestrojení, jednoduše proto, že odmítá jednoduchou rovnici islám = zlo, bez dalšího rozlišování. 

Pákistán: od tolerance k nenávisti

Když v roce 2006 po sedmnácti letech Tarek Fatah opět navštívil Pákistán, s překvapením si povšiml na ulici plakátu hlásajícího „Ptačí chřipka je židovské spiknutí“. Když pak stejný plakát viděl nad vchodem obchodu, rozhodl se zeptat majitele obchodu, co si o vztahu mezi ptačí chřipkou a Židy myslí. Ten mu namísto vysvětlení podal knihu. Byly to Protokoly sionských mudrců. „Vezměte si tu knihu zdarma — ale přečtěte si ji!“ Pobídl návštěvníka.

Fatah se v Pákistánu setkal s tím, že představa o celosvětovém židovském spiknutí, které ovlivňuje úplně všechno, od pracovních podmínek muslimských taxikářů v New Yorku až po asijské tsunami 2004 — které bylo pochopitelně společným dílem Spojených států a Izraele a mělo za cíl poškodit muslimské země v Asii —, je v zemi neobyčejně rozšířená. Stejně jako přesvědčení, že násilí v oblastech ovládaných Tálibánem mají ve skutečnosti na svědomí indičtí hinduisté či Izrael. V každém případě někdo jiný, kdo nemá s daným místem ani s islámem nic společného a chce ho poškodit a zničit.

Zničen však podle Fataha byl samotný Pákistán, a to v mnoha ohledech. Na příkladu starobylého města Péšávaru ukazuje, jakou osudovou proměnu prodělalo kdysi otevřené a přirozeně multikulturní prostředí, které se dnes stalo ohniskem agresivního islamismu. Na konci třicátých let se do města uchýlilo několik stovek Židů z území středoasijských republik Sovětského svazu, kteří se obávali perzekuce po podpisu paktu mezi Stalinem a Hitlerem a Indie se jim jevila jako bezpečné útočiště.

Dnes v severozápadním Pákistánu, baště Tálibánu, žádní Židé nežijí. Odešli zčásti sami po vzniku Izraele, ti poslední pak poté, co své dílo začal konat příliv petrodolarů z Arabského poloostrova a s ním spojená ideologie, a především po válce v Afghánistánu následující po sovětské invazi v roce 1979.

Důsledky této události byly dalekosáhlé. Příliv „arabských Afghánců“, kteří ve službách CIA přijeli vést svůj džihád proti Sovětům, proměnil kdysi tolerantní prostředí v nenávistné a nesnášenlivé. Dalo by se doplnit, že podobný zhoubný vliv měli „Afghánci“, tedy veteráni navrátivší se z Afghánistánu, v 90. letech ve vzdáleném Alžírsku.

Jiná vzpomínka z návštěvy Pákistánu se odehrává v salónu jedné z elitních rodin v Karáčí, kde se uprostřed luxusu diskutovalo o tom, jak jsou muslimové marginalizováni, zejména ve Spojených státech, které přece ovládají Židé. Fatah se svých pákistánských přátel zeptal, jestli vědí o tom, že Židé přišli do Ameriky jako chudí imigranti na útěku před pogromy a perzekucí v Evropě, a své postavení si vydobyli tvrdou prací. Jako odpovědi se mu od těchto, jak je nazývá, „obdivovatelů Usámy bin Ládina popíjejících whisky“ dostalo nařčení, že je loutkou v rukou Američanů.

Kořeny muslimského antisemitismu

Jak vlastně podle Tareka Fataha došlo k tomu, že se v muslimském prostředí islamismus a s ním spojený antisemitismus tak rozšířily a prosadily? Ve své knize nachází hned několik odpovědí. Ta první se týká samotných zdrojů a tradic islámu. Ačkoli Korán samotný, jak Fatah argumentuje, není antisemitský, některé jiné z nejstarších muslimských tradic, jako hadísy a životopisy proroka Muhammada, obsahují texty, které se staly roznětkou nenávisti vůči Židům.

Klíčové místo zaujímá vyprávění o masakru židů v Medíně v roce 627, který údajně nařídil sám Muhammad za to, že místní židé během boje s útočícím vojskem z Mekky zachovali neutralitu a tím porušili dohodu. Ačkoli o takové události není v Koránu ani slovo a byla zachycena až o mnoho později, vryla se podle Tareka Fataha hluboko do muslimského kolektivního vědomí. Židé jsou zrádci, kteří ještě k tomu podněcovali Prorokovy pohanské protivníky, aby proti němu vytáhli. Obraz odvěkého, osudového a zrádného nepřítele byl na světě.

Přesto došlo podle Fataha k tomu, že se antisemitismus v muslimském prostředí skutečně rozšířil, až vlivem západního kolonialismu a vlastně exportem z Evropy, kde se v křesťanském prostředí antisemitismu dařilo i v dobách, kdy velké části islámského světa byly vůči židovským (i jiným) menšinám tolerantnější. Fatah cituje jednoho z nejvýznamnějších znalců islámu Bernarda Lewise, podle něhož to byli konvertité k islámu z křesťanství, stejně jako křesťanští konvertité ze židovství a obecně křesťané, kteří do arabského světa vnesli skutečný antisemitismus.

První moderní antisemitský spis v arabštině vydaný v roce 1869 byl dílem moldavského rabína konvertovavšího ke křesťanství, v roce 1890 rovněž křesťanský autor vydal k Káhiře spis obviňující Židy z rituálních vražd údajně páchaných na základě Talmudu. Také již zmíněné Protokoly sionských mudrců poprvé přeložil do arabštiny arabský křesťan, byly vydány v Jeruzalémě v roce 1926. Později se antisemitismu chopili duchovní otcové moderního islamismu jako Sajjid Kutb, a tradiční antisemitské spisy jako Protokoly se dočkaly nového života v novém prostředí.

Tento nový život je podle Tareka Fataha skutečným rozkvětem. Antisemitismus se podle něj stal neodlučitelným průvodním jevem agresivního islamismu. Výzva k zabíjení nevěřících je součástí pravidelných pátečních modliteb ve většině mešit. Mnozí muslimští duchovní své výzvy k nenávisti vůči Židům a jejich zabíjení šíří bez nejmenších zábran veřejně, tak jako egyptský imám, který v lednu 2009 ve vysílání televize Al-Rahma mimo jiné pronesl:

„Židé nejsou naši nepřátelé proto, že okupují Palestinu. Byli by nepřáteli, i kdyby vůbec žádné území neokupovali. … budeme s nimi bojovat, porazíme je a zničíme je, až na tváři země nezůstane jeden jediný žid. A neříkám to pouze já. Sám Prorok řekl: Soudný den nepřijde, dokud nebudete bojovat s židy a nepobijete je...“

Kritika Izraele bez antisemitismu

Vztah k Izraeli a izraelsko-palestinskému konfliktu je s dnešním muslimským antisemitismem těsně spjat. Ti muslimové, kteří si — tak jako Fatah sám — troufnou prohlásit, že Izrael má právo na existenci jako židovský stát, jsou vykreslováni nejen jako nepřátelé palestinské věci a spojenci okupantů, ale jako zrádci a nejhorší nepřátelé islámu a všech muslimů.

Podle dosud řečeného by se mohlo zdát, že Tarek Fatah bude svou kritiku směřovat pouze do muslimského prostředí a ve vztahu k Izraeli bude vyhraněným obhájcem. Tak tomu však není. Jeho kritika Izraele, kterou prokládá svou základní a primární kritiku muslimského antisemitismu, je sama o sobě tak ostrá, že by mu, přinejmenším v České republice, zcela jistě vynesla obvinění ze zaujatosti a snad i antisemitismu.