Vzít si příklad z Izraele? Raději ne

Brát si za vzor úspěšného boje proti terorismu Izrael není na místě, jeho situace je podstatně jiná než evropských zemí. Ve vztahu k Izraeli je nekritický obdiv stejně špatným přístupem jako paušální démonizace.

Photo_filipoutrata

Filip Outrata

30.03.2016 08:00

Související

Po bruselských útocích se v České republice opakovaně ozývá, že bychom se měli řídit příkladem Izraele, protože tento stát si v boji s terorismem vede nejlépe a nejúspěšněji. Experti z Izraele radí v České republice, jak se vybavit nejmodernějšími technologiemi třeba v oblasti kontrol na letištích a jiných exponovaných místech.

Jeden z komentátorů (Zbyněk Petráček v Lidových novinách) si položil otázku, zda budeme mít někdy „koule“ na přístup podobný tomu izraelskému, kde jsou bezpečnostními složkami třeba na letištích pravidelně přísně proklepáváni příslušníci „rizikových“ skupin – mladí muži, držitelé pasů s razítky závadných zemí, (všichni) arabští Izraelci. Osobně doufám, že na něco takového nikdy „koule“ ani jiné orgány mít nebudeme.

V čem je Izrael jiný
V pozadí obdivu k Izraeli a jeho úspěchům v boji proti terorismu je u mnoha lidí zřejmě představa, že Izrael je stát jako každý jiný, který spolu s ostatními, jen lépe než všichni ostatní, čelí mezinárodní vlně džihádistického terorismu. Jenže taková představa je mylná.

Základní rozdíl mezi Izraelem a zemí jako je Česká republika či Belgie lze vyjádřit velmi lakonicky. Česká republika ani (dnešní) Belgie neokupuje žádné cizí území. Nemá doslova na dosah ruky několik milionů obyvatel, jejichž život je často vydán na milost a nemilost cizí (izraelské) armádě a kteří celkem pochopitelně necítí k Izraeli sympatie, řečeno diplomatickým slovníkem.

Dalším důležitým rozdílem je to, že Česká republika (či Belgie) na rozdíl od Izraele nemá vlastní – neislámský – náboženský fundamentalismus a extremismus, hodný toho jména. Židovští extremisté v Izraeli a na okupovaných palestinských územích jsou ale, podobně jako palestinští útočníci, schopni vraždit nožem, například při Gay Pride v Jeruzalémě v loňském roce

Útočník na jeruzalémský pochod hrdosti (tentýž muž útočil na pochod již v roce 2005 a nedávno před novým útokem byl propuštěn z vězení) pocházel z osady Modi'in Ilit na Západním břehu, patřil k radikálním kruhům mezi židovskými osadníky. Jejich teroristická aktivita vůči Palestincům zahrnuje ničení zdrojů obživy (zejména olivovníků), útoky noži, ale i žhářské útoky s civilními obětmi nebo vraždy, jako v případě Muhammada Abu Khdeira v roce 2014. Počty útoků jdou každý rok pravidelně do stovek

Proti antisemitismu se dá nejúčinněji bojovat ne nekritickým schvalováním všech kroků Izraele, ale právě naopak jeho kritikou, která se soustředí na skutečně problematické postupy a porušování práv Palestinců. Repro DR

Považovat probíhající vlnu palestinských útoků na izraelské civilisty, útoků vedených noži či osobními automobily, za jev totožný s útoky islamistů na evropském území je zavádějící. Podle izraelské studie z počátku letošního roku většinou není hlavní motiv palestinských útočníků náboženský, za útoky nestojí propaganda na sociálních sítích či v mešitách, ale spíše obecná životní beznaděj a zklamání, v neposlední řadě z oficiální palestinské reprezentace.

Islamismus, antisemitismus a Izrael
Je dobré rovněž připomenout, že pro Izrael (podobně jako pro Spojené státy) byl dlouhou dobu politický islamismus užitečným spojencem. V počátcích působení organizace jménem Hamás ji Izrael podporoval či dokonce pomohl vytvořit, jakožto přijatelnější alternativu k těm, které tehdy považoval za ty skutečně nebezpečné teroristy, tedy k sekulární nacionalistické OOP.

Je nepochybné, že islamistický džihádismus dnes představuje celosvětové ohrožení, zejména (ale zřejmě nikoli výhradně) v zemích s početnými muslimskými menšinami, kde se nedaří jejich integrace do většinové společnosti a zároveň se skrze sociální sítě volně šíří nenávistná a často návodná propaganda.

Bohužel je rovněž nepopiratelné, že se spolu s tím šíří i ostrý a v západním prostředí již dlouho nevídaný antisemitismus, který však byl do muslimského světa do velké míry přenesen v době koloniální nadvlády evropských mocností z křesťanského prostředí a zapustil tam kořeny, z nichž nyní naplno vyráží.

Dokonce i ti, kteří nejotevřeněji kritizují dnešní islámský antisemitismus, jako Kanaďan s pákistánskými kořeny Tarek Fatah (bude mu věnován jeden z příštích článků), přitom zároveň přiznávají, že Izrael a jeho politika vůči Palestincům také není na vzrůstu antisemitismu v muslimském prostředí bez viny.

Z toho plyne, že proti antisemitismu se dá nejúčinněji bojovat ne nekritickým schvalováním všech kroků Izraele, ale právě naopak jeho kritikou, která se soustředí na skutečně problematické postupy a porušování práv Palestinců a zároveň se zásadně distancuje od nenávistného antisemitismu. Takový postoj by měl být o to snazší, že jej zastávají mnozí Židé, ať již v Izraeli nebo mimo něj, kteří přitom čerpají z hlubokých zdrojů židovské tradice.

Vztah k Izraeli: ani démonizace, ani nekritická adorace
To, že v zemi s tak skvěle fungujícími opatřeními proti teroru a tak vysokou mírou kontroly obyvatel, jako je Izrael, se stále útočí a umírají lidé, byť ne výbušninami a střelnými zbraněmi, je spíš než příkladem úspěchu dokladem toho, že pouze bezpečnostními a technickými opatřeními se toto násilí odstranit nedá. Nebudou-li nože, bude se v Izraeli útočit jinými předměty. A to tak dlouho, dokud potrvá okupace a situace s ní spojená.

Když se nyní někteří izraelští představitelé pouští do Belgie a obecně Evropy za postoj appeasementu a selhání tváří v tvář islamistickému terorismu, do jisté míry tím oplácejí kritiku vlastní politiky ze strany některých evropských zemí. I kdyby ale byla tato izraelská kritika oprávněná, a zčásti zřejmě je, neznamená to, že není oprávněná evropská kritika izraelské politiky.

Situace Izraele je podstatně jiná než je situace evropských zemí a postupy Izraele proto nelze dost dobře přenášet do Evropy. Jiná věc je, že pokud se v Evropě budou dostávat k moci strany s nacionalistickým programem, opírající se o podobné skupiny jako nynější izraelské vládní strany, můžeme s přenášením těchto postupů bohužel počítat.

Ve vztahu k Izraeli není namístě ani démonizace, ani nekritická adorace. Z obou extrémních pozic je nyní v Česku zřejmě rozšířenější ta druhá. Tam, kde je v některé konkrétní oblasti možné se poučit, poučme se (jako od kohokoli jiného), ale opravdu raději nevzhlížejme k Izraeli jako k příkladu, jak se vypořádat se současným ohrožením.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.