Otevřený dopis muslimskému světu od Abdennoura Bidara
Filip OutrataOtevřený dopis francouzského filosofa muslimskému světu je nesmlouvavou kritikou jak islámu, tak i západního světa. Působivý text si zaslouží přiblížit českému čtenáři.
Otevřený dopis francouzského filosofa Abdennoura Bidara muslimskému světu, napsaný v říjnu 2014 a zaktualizovaný a zpopularizovaný po lednových útocích v Paříži, prošel v českých médiích téměř bez povšimnutí. O textu referovaly pouze Parlamentní listy.
Původní text autor poté podstatně rozšířil a vydal v dubnu tohoto roku v knižní podobě. Toto knižní vydání Bidarovu argumentaci prohlubuje a rozšiřuje, zejména o podobně ostrou kritiku Západu, jakou původně adresoval islámu. Stojí snad za to přiblížit tento působivý text ve vybraných úryvcích českému čtenáři znovu a důkladněji.
Drahý muslimský světe,
jsem jeden z tvých synů, kteří se na tebe dnes dívají zvenčí a zpovzdálí, ze země jménem Francie, kde dnes žije tolik tvých dětí. Sleduji tě přísným zrakem filosofa odkojeného již od dětství spirituální tradicí súfismu a západním myšlením. Sleduji tě z pozice člověka na hranici, na předělu mezi Orientem a Okcidentem.
A co tedy vidím? Co vidím možná lépe než jiní, bezpochyby právě proto, že tě sleduji z dálky, z odstupu? Vidím tě ve stavu úpadku a utrpení, který mě naplňuje nekonečným smutkem, ale který zároveň činí ještě ostřejším můj soud filosofa. Protože vidím, že jsi právě zplodil monstrum, které samo sebe nazývá Islámský stát a které jiní označují jménem démona: Daesh.
Ale nejhorší je, že tě vidím ztrácet — tvůj čas i tvou čest — tím, že odmítáš přiznat, že se toto monstrum zrodilo z tebe samotného, z tvých zbloudění, z tvých rozporů, z tvého nezhojitelného rozpolcení mezi minulostí a přítomností, z tvé dlouhotrvající neschopnosti najít své místo v lidské civilizaci.
Co nyní říkáš tváří v tvář té ohyzdné obludě? Co stále opakuješ? Křičíš: „To nejsem já!“, „To není islám!“ Odmítáš, že by zločiny tohoto monstra byly spáchány ve tvém jménu (#NotInMyName). Rozhořčuješ se tváří v tvář monstru, bouříš se proti tomu, že ti krade tvou identitu, a máš na to plné právo. Je nutné, abys před světem jasně a nahlas dal najevo, že islám barbarství odsuzuje.
Ale to všechno je zcela nedostatečné! Uchyluješ se totiž k sebeobranné reakci, aniž bys také a především uvážil svou povinnost sebekritiky. Spokojuješ se s rozhořčením, když tato historická situace nabízí jedinečnou příležitost k důkladnému zamyšlení nad sebou. A, jako obvykle, obviňuješ jiné, místo abys přijal vlastní odpovědnost. „Přestaňte nás už, obyvatelé Západu a všichni nepřátelé islámu, spojovat s tímto monstrem! Terorismus nemá s islámem nic společného, pravý islám není náboženství války, ale míru!“
Slyším tento výkřik odporu, který se v tobě zvedá, můj drahý muslimský světe, a rozumím mu. Máš jistě pravdu v tom, že tak jako každá z velkých náboženských inspirací lidstva, i islám vytvořil během své historie mnohá díla krásy, spravedlnosti, poznání a dobra a mocně osvítil cestu člověka a lidstva k tajemství existence…
V každé ze svých knih tady na Západě se biji za to, aby tato moudrost islámu nebyla zapomínána a znevažována. Ale ze svého odstupu vidím ještě jinou věc, kterou ty nevidíš nebo nechceš vidět. A to ve mně vyvolává otázku. Onu zásadní otázku: Proč tento netvor ukradl tvou tvář? Proč si vybral právě tvou tvář? Proč na sebe nasadil masku islámu, a ne nějakou jinou? Ve skutečnosti totiž se za obrazem netvora jménem Islámský stát skrývá obrovský problém, a zdá se, že se mu nedokážeš postavit čelem. Ale to je nezbytné a je tedy třeba, abys k tomu našel odvahu.
Ten problém se týká kořenů zla. Z čeho vycházejí zločiny takřečeného Islámského státu? Řeknu ti to, příteli. A nebude se ti to vůbec líbit, je to však můj úkol filosofa. Kořeny toho zla, které tě dnes obírá o tvou tvář, jsou v tobě samém, netvor vzešel z tvého nitra, nádor je ve tvém těle.
A z tvého nemocného organismu se v budoucnu zrodí ještě další monstra, ještě horší než to dnešní, a to tak dlouho, dokud nedokážeš pohlédnout pravdě do tváře, dokud se budeš rozpakovat ji přijmout a konečně ono zlo vykořenit.
Dokonce i západní intelektuálové, když jim to říkám, to přijímají jen s obtížemi. Většina z nich totiž již zcela zapomněla na to, jak obrovskou moc má náboženství — v dobrém i ve zlém, pro život i pro smrt — a říkají mi: „Ne, problém muslimského světa není islám, nemůže za to náboženství, ale politické, historické, ekonomické důvody…“ Oni sami totiž žijí ve společnostech natolik sekularizovaných, že si již vůbec nedovedou představit, že náboženství může fungovat jako zdroj dynamiky lidské civilizace.
A nedovedou pochopit ani to, že budoucnost nezáleží jen na tom, jak se vypořádáme s finanční a ekonomickou krizí, ale mnohem podstatněji také na tom, jak se postavíme krizi duchovní, krizi dosud nebývalé síly, která zasahuje celé lidstvo. Dokážeme se této zásadní výzvě společně postavit, my všichni žijící na této planetě?
Duchovní přirozenost člověka má hrůzu z prázdnoty, a pokud nenajde něco, čím tuto prázdnotu vyplnit, uchýlí se v budoucnu k náboženstvím, která budou stále méně odpovídat přítomné době a která, tak jako islám dnes, budou plodit další hrůzné netvory. (…)
Drahý isláme, příteli, nechceš v sobě samém rozeznat kořeny zla, které tě rozežírá. Uchyluješ se o to snadněji k popírání své vlastní odpovědnosti, protože se ti podařilo najít ideálního viníka, na kterého vše svést: imperialistický a materialistický Západ, který tě v 19. století napadl a zotročil svou brutální kolonizací. Ten Západ, v němž Spojené státy jsou všemocným tyranem, jehož armády tě i dnes ničí ve jménu „boje dobra proti zlu“, za nímž se však skrývají ekonomické zájmy.
Ten Západ, který odsoudil k bídě, k poníženosti, k nebezpečnému exodu uprchlictví mnohé národy globálního Jihu, kde se naneštěstí nacházíš i ty, protože je obral o jejich bohatství prostřednictvím zkorumpovaných elit — ano, i tvých předáků, tvých monarchů.
Tentýž Západ, který nechá Izrael dennodenně ponižovat Palestince, upírat jim právo na vlastní stát a podrobovat je skutečné segregaci. Tím je vhání do rukou Hamásu, vzešlého z tvé choroby, který proklamuje touhu zničit židovský stát a přitom obětuje palestinské obyvatelstvo v prokleté spirále věčného násilí a nekonečné pomsty.
Jistě, tento Západ je skutečně ideální viník…O to více, že na tom dnes není o mnoho lépe než ty. Ty jsi zasažen rakovinou, on je ale také v posledním tažení. Hrdý Západ umírá a už nemá síly udržovat svou tyranii. Kdyby měl trochu pokory — což se mu nestalo už několik století — tvůj nejlepší nepřítel by musel uznat, že už mu nezbyla žádná zásoba prestiže, aby se mohl pokoušet vnutit celému světu svůj model, ten absurdní a vnitřně rozporný model civilizace, který je jeho vlastním dílem.
„Model“ civilizace zbavené všech svých dávných bohů, které nahradil kult jediného boha — Mamonu. „Model“ lidských práv, která se přiznávají podle toho, zda jste chudí nebo bohatí. (…)
Ale ty víš, i když si to třeba nepřiznáváš, že kritika Západu není tak snadná. Je velmi vyčerpaný, zasažený mnoha rozpory, způsobil nesmírné množství zkázy, ale jeho podivuhodná komplexnost zároveň také pomohla celému lidstvu v posledních staletích mocně pokročit, díky jeho pojetí lidských práv a technickému pokroku. (…)
Nedokázal jsi věrohodně usmířit vlastní humanistické dědictví s odkazem západní modernity. Jeden příklad, s nejstrašnějšími důsledky: namísto aby sis skutečně osvojil poklad Všeobecné deklarace lidských práv, v roce 1990 jsi se proti ní z větší části postavil svou Deklarací lidských práv v islámu, podepsanou 57 muslimskými státy, v níž je základní princip lidské svobody tváří v tvář náboženství popřen formulací, že „islám je přirozeným náboženstvím člověka“. (…)
Světe islámu a Západe, usmiřte se! A učiňte to tak, že společně znovuobjevíte své společné tajemství — oběma z vás zapomenuté — že cílem našeho duchovního života je tvořivý život a jeho principem bratrství. Vzpomeňte si společně, a všechny ostatní národy Země s vámi, že jsme všichni sestry a bratři.
Pochopte společně, že jedině lidská civilizace založená na univerzálním bratrství nás všechny sváže dohromady dostatečně mocným poutem, abychom se mohli stát skutečnými tvůrci. V tom je, můj drahý isláme, můj drahý Západe, ten projekt civilizace, který dnes musíme hledat jako Svatý Grál našich časů, Grál, který obsahuje krůpěj krve tvořivého života. (…)
Jsem na konci, už nemám víc co říci, můj drahý isláme. Řekl jsem ti všechno, co jsem měl na srdci, nebo lépe v srdci. A přitom jsem se obracel také k tvému úhlavnímu nepříteli Západu, abych vám oběma vzkázal, že byste měli spolupracovat namísto vzájemného boje.
Můj drahý příteli… Jsem jenom filosof, a jak se často říkává, filosof je heretik. Ale ne, není to kacířství, ale kritická věrnost, paradoxní nevěrná věrnost. Věrnost tobě proti tobě samému, věrnost tvému světlu proti tvému bloudění! Neusiluji o nic jiného, než dát znovu zazářit tvému světlu — a vede mě přitom jméno, které jsi mi dal: Abdennour, „služebník světla“.
Nebyl bych na tebe v tomto listu tak přísný, kdybych v tebe nevěřil. Jak se říká ve francouzštině: kdo má rád, umí potrestat. Promiň mi, pokud se cítíš uražen. To nebylo mým záměrem, a jak říkal Prorok, činy se mají hodnotit podle úmyslu. Na těchto stránkách jsem tě podrobil tvrdému tázání, na rozdíl od těch, kteří k tobě dnes nejsou dostatečně přísní, kteří pro tebe vždy nacházejí omluvy, kteří z tebe chtějí dělat oběť a kteří odmítají vidět tvou odpovědnost za to, co se s tebou děje. Všichni takoví ti ve skutečnosti nijak nepomáhají.
Pokud mi teď nebudeš naslouchat, tím hůř. Další, a bude jich stále víc, ti přijdou říci totéž. Řeknou ti to mnohem lépe než se to tentokrát podařilo mně a nakonec jim budeš muset naslouchat. Nech mě jen říci na závěr, že já, tvůj vzdálený a možná nezdárný syn, v tebe věřím, věřím ve tvůj příspěvek k tomu, že naše planeta jednou bude zároveň lidštější a duchovnější.
Salám, ať je mír s námi se všemi, sestry a bratři, lidé.
(z francouzštiny přeložil Filip Outrata)
Kdo je Abdennour Bidar?
Abdennour Bidar (narozen 1971 v Clermont-Ferrandu) je francouzský filosof a spisovatel, věnuje se filosofii náboženství, zejména islámu, otázkám laicity a postavení náboženství v sekulární společnosti a hledání humanistického východiska překračujícího náboženské hranice.
V knize Self Islam (2006) představil svůj velmi osobní pohled na islám a jeho hodnoty, v další knize nazvané Islám bez podřízení (Islam sans Soumission, 2012) se pokusil o nastínění existencialistické a humanistické verze islámu. Tyto úvahy dále rozvedl a rozšířil mimo rámec islámu v práci věnované dějinám humanismu na Západě (Historie de´l humanisme en Occident, 2014).
Po tragických lednových událostech v Paříži často vystupoval v různých francouzských médiích. Jeho otevřený dopis muslimskému světu z podzimu předchozího roku na internetu četly až tři miliony lidí. Bidar poté v únoru vydal výzvu k tomu zužitkovat pozitivní energii z lednové sjednocující reakce na pařížské vraždění k hlubší analýze příčin a kořenů zla, stejně jako k úsilí budovat takovou společnost, ve které jedna z deviz republikánské Francie, bratrství, nebude prázdným slovem (Plaidoyer pour la fraternité, 2015).
V dubnu 2015 pak vyšla rozšířená verze jeho otevřeného dopisu muslimskému světu v nakladatelství s příznačným názvem Svazky, které osvobozují (Les liens qui libèrent, LLL). Hledání takového náboženství (a nejde jen o islám), které bude vytvářet skutečná pouta a spojení mezi lidmi, a zároveň jim ponechá jejich svobodu, individualitu a tvořivost, lze považovat za motto provázející úsilí Abdennoura Bidara.
Co mi v textu trochu chybí - byť chápu, že autor nemůže popisovat vše, co čtenáře při čtení napadne – je pojmenování onoho zla, které v nitru islámu dle autora vězí. Zla, které si, jak autor píše, islámské duchovní autority nejsou ochotny přiznat. (Odvolávám se k osmému odstavci, v němž stojí: „Kořeny toho zla, které tě dnes obírá o tvou tvář, jsou v tobě samém, netvor vzešel z tvého nitra, nádor je ve tvém těle.“)
Také mne poněkud uvádí do rozpaků tvrzení z desátého odstavce, kde autor jako by mluvil k intelektuálské obci, jíž vytýká, že: „Většina z nich totiž již zcela zapomněla na to, jak obrovskou moc má náboženství – v dobrém i ve zlém, pro život i pro smrt…“ S totožným tvrzením - a sice, že náboženství má v sobě moc v dobrém i ve zlém - jsem se už setkal u Ivana Štampacha i Tomáše Halíka.
Nechci tu mluvit za islám, byť nemám důvod u něj nepředpokládat totéž, co předpokládám u křesťanství, ale já v křesťanství žádný potenciál zla nespatřuji. Křesťanství, to je totiž bezvýhradné následování Ježíše Krista, je to život v souladu s jeho učením. A o Kristovi a všem, co nám tu Kristus zanechal, se přece dosud nikdo nevyjádřil, že by v něm byl jakýsi zárodek zla. Tím méně bych cosi takového čekal od křesťanského teologa.
Ostatně, pokud bychom v křesťanství, jakož i v islámu, viděli sebenepatrnější podnět ke zlu, pak přece nedává smysl, abychom například my, křesťané, hlásali evangelium a vybízeli k životu podle Ježíšova učení. Abychom se brali za obecné dobro, za lásku k Bohu i ke všem lidem. Pak by totiž ani nedávalo smysl ono smíření mezi islámem a křesťanstvím, po kterém autor textu správně, a zcela ve smyslu lásky k bližnímu, volá.
Nicméně, ještě jednou velký dík za cenná slova vybízející k lásce mezi všemi lidmi.
S přáním všeho dobrého, Jiří Vyleťal
Pokud jde o západní intelektuály, myslím, že autor měl na mysli nikoli lidi jako jsou I. Štampach nebo T. Halík, zakotvené v křesťanské tradici, ale nenáboženské sekulární intelektuály, kterých je třeba ve Francii dost.
Pokud se křesťanská civilizace zla nikdy nezbavila, ba dokonce ho vyvážela, pak to bylo zřejmě z toho důvodu, že byla dosud jen velice málo křesťanská.
Cennost tohoto textu spočívá v tom, že ho adresuje islámskému textu filosof, který z islámského světa vyšel a zůstává s ní nadále spjat, i když už v něm nežije.
Západní křesťané nesmějí zapomínat na hrůzy, které byly spojeny s pronásledováním a potíráním kacířů, jinak věřících, křížovými výpravami, náboženskými válkami, zejména Třicetiletou válkou, antisemitismem a antiislamismem, které nevznikly až ve 20. století. Stejně jako paní Hájková si myslím, že toto jednání nebylo křesťanské či málo křesťanské, přesto s ním zůstáváme jako reformní křesťané či katolíci dodnes spjati prostřednictvím dějin, které jsou našimi dějinami a jsme za to také spoluodpovědni. Není to tak dávno, co se kvůli náboženství zabíjeli lidé i v severním Irsku či v Jugoslávii. To, co se děje ve státu Izrael či na Blízkém východě úzce souvisí také se západní politikou, jak americkou, tak evropskou.
Ti, kdo dnes paradoxně křičí, že jsme křesťanská země a že bychom měli přijímat jen křesťany, by si měli začít uvědomovat, že západní křesťanství je výrazně odpovědné za současný stav světa, že se z odpovědnosti nevylžeme tím, že svou zemi uzavřeme a budeme si tu hrát na hodné české křesťany - tato pštrosí, malá česká politika je směšná a neperspektivní.
Připojuji se také k výtce pana Vyleťala, že - alespoň ze zde citované pasáže - není nijak zřejmé, co by mělo být právě v islámu tím jasným kořenem zla. Jeho univerzalistický nárok? - V tomto směru se nijak neliší od křesťanství. Kritizovat - plným právem - je tedy možno pouze způsoby jeho současné aplikace; tady se opět nabízí srovnání s křesťanstvím, jenom s rozdílem několika staletí. To šíření vlastní víry "ohněm a mečem" je u křesťanství přece jenom už v zásadě minulostí, zatímco u části islámského světa žhavou současností.
V tom případě by to ale hovořilo právě ve prospěch argumentů oněch zmiňovaných intelektuálů, kteří tyto fenomény v současném islámu vysvětlují právě jenom specifickou historickou situací většiny islámského světa na rozhraní mezi středověkem a modernitou.
Rozdíl mezi světem křesťanským a islámským by pak spočíval pouze v tom, že islám se ještě nestačil dostatečně sekularizovat. Což není nikterak na podiv; v pozadí euroamerické křesťanské sekularizace stojí především staletí průmyslové civilizace, reálné životní praxe s jejím racionalismem - což je způsob existence, který islámský svět ještě neměl dostatečnou příležitost zažít a strávit. Islámský svět byl do moderny prostě uvržen, ale neosvojil si ještě životní návyky a automatismy, které by mu umožnily ji pochopit a s ní vyžít.
A je otázka, co z této "moderny" by pro hluboce věřícího muslima mělo být vlastně natolik lákavé, aby přejal její životní pravidla a normy. Neboť i sám Bidar konstatuje naprostou existenciální prázdnotu, která je s tímto světem "moderní civilizace" nerozlučně spjata.
Bidar jako alternativu (k islámskému, ale případně i křesťanskému či jinému religióznímu) fundamentalismu nabízí projekt "kreativního života a bratrství všech". To jsou bezpochyby cíle a hodnoty, ke kterým se může přihlásit každý poctivý, slušný člověk. Jenže, cítíme hned: tato hesla jsou - a to sice právě v porovnání s "velkými" náboženskými projekty a idejemi - příliš abstraktní, než aby se mohla stát opravdu nosnou ideou pro budoucnost.
Totiž: nelze nežli s A. Bidarem naprosto souhlasit, že vývoj lidstva na této planetě musí jít bezpodmínečně právě nějakým takovýmto směrem: vytvořit (či spíše: najít) nějaké nové vyjádření lidské spirituality, které by nebylo v rozporu s výdobytky (západní) civilizace v oblasti lidské svobody a lidské autonomie, a které by tedy mělo opravdu univerzální charakter. A které by tedy přispívalo k vytvoření skutečně žitého bratrství mezi lidmi. Ale přitom je vždycky mít nutno na paměti právě tu ideovou vyprázdněnost naší západní civilizace - dokud tato prázdnota přetrvává, potud si svou sílu působnosti zachovává právě i ten religiózní fundamentalismus.
Oslovují se přece lidé, a ne náboženství.
Připustím-li, že by se měl dopisem cítit osloven každý, kdo se hlásí k danému náboženství, kladu si otázku: co si jako muslim z toho vzít? Kdybych byl muslimem, k čemu by mě tento text nabádal? Co jako mám dělat - nebo nedělat? Po pravdě řečeno, nevím.
děkuji za vysvětlení. Z toho textu se může člověk opravdu radovat, protože klade před čtenáře podstatně jiný obraz, než jak to činí média a jak to po nich opakují málo informovaní lidé.
Ono totiž platí, že řešení, ať už jde v podstatě o jakýkoliv problém, tkví nakonec v tom, že lidé najdou k sobě cestu. To se neobejde bez poznání druhého. Správné řešení netkví v tom, že silnější a obratnější potlačí ty slabší a méně pohotové. Každé "řešení", které je vítězstvím jedněch nad druhými, je totiž vždy jen dočasné a závdavkem na příští konflikt. Mějme toto na paměti, jako to zcela zřejmě má na paměti autor textu.
S přáním všeho dobrého, Jiří Vyleťal
Co si z toho vzít, to je ovšem otázka, a protože nikdo z nás v této diskusi není muslim, nemůže tu nikdo tuto otázku zodpovědět... skutečně by mě zajímalo, co by na tento text řekl muslim.
Také Francie, kde Bidar žije, měla a má jiný styl a gusto než třeba Británie, Amerika nebo Německo.
Dovedu si představit, že v muslimském světě může mít Bidarův text dobrý ohlas. Ten by v tamní kultuře nevzešel z ostrého šlehnutí, ze vzbuzeného zahanbení apod. Spíše je mu zapotřebí, když může ocenit přípravu atmosféry, svědčící odkládání výčitek a uraženosti. Ideálně vyústí ve vstřícnost a schopnost jednat (o svého druhu obchodu).
Atmosféra, jež nás v naší zemi zaskočila ve vztahu k uprchlíkům, je pořád ještě jen odvar závaznosti některých postojů v mnoha zemích, od Ruska po Palestinu. (V té se tomu můžeme ovšem divit méně než v největší zemi světa.) V takové atmosféře musíme ovšem spatřovat překážku pozitivních změn. Rusové zajisté nemají iluze např. o čistotě své atletiky, budou však hovořit o křivdě, již jejich země čelí. A zaujmout v Palestině proizraelské stanovisko, to je již opravdu zrada se vším všudy. (Tímto prismatem musíme nahlížet i knihu recenzovanou na DR.)
Muslimský svět tedy potřebuje řady Bidarů, žijících v Káhiře, Damašku, Bagdádu, Teheránu...
Jinak to jsem pochopil, že to obecné oslovení celého náboženství je záměrné, ale jak říkám - není to podle mého vkusu, protože když chci někoho oslovit a k něčemu přimět (a to by měl být smysl otevřeného dopisu), měl bych oslovovat lidi, a ne "systémy".
Jediný apel, který v tom textu ovšem je, je tento:
"Světe islámu a Západe, usmiřte se!"
To je ale opravdu dost obecný a nekonkrétní apel, takže člověk opravdu nemůže vědět, co se od něj, jako od jednotlivce, vlastně chce. Tedy pokud není zrovna nesmiřitelným protivníkem Západu (jako muslim) nebo islámu (jako západní člověk).
A tam, kde je obracení se na konkrétní lidi, tam to podle mě taky nejsou šťastně zvolené formulace.
Představuju si, že si nějaký holič v Káhiře přečte následující:
"Z čeho vycházejí zločiny takřečeného Islámského státu? Řeknu ti to, příteli. A nebude se ti to vůbec líbit, je to však můj úkol filosofa. Kořeny toho zla, které tě dnes obírá o tvou tvář, jsou v tobě samém, netvor vzešel z tvého nitra, nádor je ve tvém těle."
Čím si ten holič něco takového zasloužil? Jak asi zareaguje? A jak by měl zareagovat podle filozofa?
A zde už první překvapení: kdo by to byl řekl, že za tímto názvem se skrývá ryze a pravověrně muslimská stanice?
Na této stanici jsem pak často sledoval promluvy a přednášky Dr. Zakira Naika. Byly to přednášky o islámu a pro muslimy. Jak by měli žít, a jak by měli žít společně se západním světem. Možná, že něco takového měl na mysli pan Horák na konci svého příspěvku.
http://www.peacetv.tv/en-gb/speakers/dr-zakir-naik
Němci si kladou otázku, proč se nacismus zrodil zrovna v Německu, profesorka Librová si klade otázku, proč biosféru ničí právě lidé, křesťané si kladou otázku, proč se z křesťanské civilizace rodilo i zlo.
Proč by si tedy muslimové nemohli a neměli klást otázku, proč se mimo jiné z myšlenky kalifátu zrodil démon Daesh? Odpověď, že Islámský stát nemá s islámem nic společného je možná až moc snadná.
Když se vrátím ke svému holiči z Káhiry, nebo ještě lépe z Damašku - on ví naprosto přesně, že nejenom že s "Islámským státem" nemá nic společného, ale ještě mu třeba zabili 3 příbuzné. A může eventuálně přejít ke slovnímu protiútoku: co nám to tady filozofe vykládáš, z francouzského bezpečí? Kolik příbuzných zabil IS tobě? IS je náš problém, který my tady bezprostředně pociťujeme, zatímco ty o něm víš jenom z médií (samozřejmě kromě několika zabitých obyvatel Západu, spektakulárně před kamerami, ale ten nepoměr množství je značný). A když bude chtít být hodně zlý, tak ještě dodá: vždyť přece mnoho vůdců a vojenských velitelů IS jsou hošánkové ze západních rodin. Jakpak to?
Ale stejně mám dojem, že s holičem nebo taxikářem z Damašku nebo z Káhiry se jako se čtenáři moc nepočítá. Tipnul bych si, že tento otevřený dopis vzbudil velký zájem, pozornost a diskusi - v západním světě. Četlo ho údajně 3 miliony lidí. Kolik z toho muslimů?
Váš "holič z Damašku" je také básnický obraz, protože asi nemáte žádného konkrétního na mysli. Co když si třeba představíme holiče ze Sýrie, kterému nějaké příbuzné zabil jak ISIL, tak Asádovy milice?
Já shodou okolností jednoho hluboce věřícího muslima z Káhiry znám. Není sice holič, ale jako taxikář svého času pracoval, vzděláním je chemik. Myslím si, že by tomu textu rozuměl a měl by na něj nějaký názor, nevím zda souhlasný nebo ne.
Porozuměla jsem Filipem Outratou přeloženému výňatku z Otevřeného dopisu muslimskému světu od Abdennoura Bidara
tak, že je v něm obsažený jediný apel: "Cílem našeho duchovního života je tvořivý život a jeho principem bratrství. Vzpomeňte si společně, a všechny ostatní národy Země s vámi, že jsme všichni sestry a bratři.
Pochopte společně, že jedině lidská civilizace založená na univerzálním bratrství nás všechny sváže dohromady dostatečně mocným poutem, abychom se mohli stát skutečnými tvůrci.“
Ač autor knihy oslovuje čtenáře druhou osobou množného čísla a vyzývá, abychom si společně vzpomněli a společně pochopili předmět jeho výzvy, domnívám se, že společné pochopení předpokládá, že tuto výzvu napřed pochopí jednotlivci - každý sám.
Soudím, že je stejně pochopitelná vysloužilé vědecké pracovnici v Česku jako holiči nebo taxikáři na druhém konci světa. Jiná věc ovšem je, zda si ji ten holič a ten taxikář budou moci přečíst.
Koneckonců soudím, že ani jeden ani druhý z posledně zmíněných si v hotelovém pokoji nevyslechnou vysílání dr. Zakira Naika – ale třeba si ho pustí v oficíně a v taxíku……
Tou rakovinou, o které píše, myslí Bidar specificky agresivní a netolerantní wahhábismus, který se od 18. století šířil v Arábii a pak po vzniku Saúdské Arábie a hlavně od ropné krize 70. let se šíří za petrodolary po celém muslimském světě. Bidar příliš konkrétního o wahhábismu-salafismu a jeho vlivu neuvádí, ale to základní ano.
Píše ale například také, že i běžný, každodenní islám je až příliš často (byť ne vždy) náboženství tyranské, dogmatické, doslovné a formalistické, machistické, konzervativní a zpátečnické. Takový islám podle něj pomohl zadusit arabské jaro s jeho nadějemi.
Jedním z hlavních kořenů zla je to, že islám nepřipouští svobodu ve vztahu k náboženství, což z něj činí náboženství násilné, založené na mnoha proti (les contrées) - proti ženám, špatným věřícím, křesťanským a jiným menšinám, těm, kteří svobodně myslí aj.
Takže ten pomyslný démon IS (a podobní) ukradl tvář, která už byla zdeformována mnoha ošklivými grimasami.
Cestou ven je podle Bidara reforma celého systému vyučování, který bude na všech úrovních založen na univerzálních principech: svobodě svědomí, demokracii, toleranci, právu na odlišnost, rovnosti pohlaví a emancipaci žen, kritické reflexi kultury a náboženství na univerzitách, v literatuře, v médiích.
To není nic menšího než úplná revoluce, nebo také celkové očištění (katharsis).
Paní Šprynarová, pochopil jsem Vaši narážku: ano, je docela možné, že ti obyčejní muslimové (holiči, taxikáři), kteří si (podle mého názoru) asi nepřečtou dopis francouzského filozofa, si možná nevyposlechnou ani indického muslimského kazatele. Důvod je jednoduchý: jejich hlavní starostí je především každodenní boj o vezdejší chleba a o zabezpečení rodiny. Na filozofy, ani na kazatele, nemají moc pomyšlení.
Ale přece tu jistá naděje je: Vždyť Zakir Naik byl zařazen na 82. místo v seznamu "The 100 Most Powerful Indians" v r. 2009, a na 3. místo "Top 10 Spiritual Gurus of India in 2009". Přitom v Indii jsou muslimové menšinou.
Pane Outrato, jestliže platí o islámu, co píšete (resp. to, co citujete z Bidara), co potom řekneme třeba o hinduismu? Napíšu jenom dvě klíčová slova: kasty, a vdovy.
Pane Kubičko, samozřejmě, že "mému" holiči ze Sýrie mohl někoho zabít jak ISIL, tak Assad, a ještě taky Putin. Tím hůře, tím hůře.
Jinak znal jsem jednoho konkrétního muslimského taxikáře, sice ne ze Sýrie ani z Egypta, ale právě z té Indie. Užíval jsem si tehdy toho luxusu, že jsem byl každý den vozen do práce a zpátky do hotelu svým osobním řidičem, který mi byl firmou přidělen. A udělal jsem s tím člověkem jednu krásnou zkušenost.
Jelikož jsem měl možnost užívat jeho služeb i o víkendu, požádal jsem ho, aby mě ve městě Poona, kde jsem pobýval (což je 4 milionové velkoměsto, i když ho tady nikdo nezná) v neděli zavezl do katolického kostela. Problém byl, že on nevěděl, kde nějaký je, a já taky ne. Bylo to v době, kdy sice už existoval Google, ale na své úvodní stránce sliboval, že brzy bude mít "nejmíň milion záznamů", nebo tak nějak. V každém případě nějaké internetové vyhledávání ještě tak moc nefungovalo, nebo aspoň já jsem to neuměl, a ani mě to nenapadlo.
Můj muslimský taxikář především ani nevěděl, co to je "katolický", a vozil mě po různých místech, kde se "scházejí křesťané", jak říkal. A tak jsem měl možnost navštívit různá letniční shromáždění, různé dryáčnické kazatele s jejich "uzdravováním nemocných" apod. Když mě pak přivezl k nějakému metodistickému sboru, bylo to už skoro to, co jsem hledal. To jsem mu také řekl, ale dodal jsem, že to pořád ještě není úplně ono.
Udělala na mě velký dojem jeho angažovanost a snaha mi vyhovět. Zastavoval lidi na ulici a vyptával se, nepolevoval v úsilí. No, a nakonec mě slavnostně přivezl ke kostelu sv. Josefa, kde byla dokonce i katolická škola. Byl tak očividně rád a spokojen, že to konečně našel, a že jsem spokojený. Ten kostel byl zrovna prázdný, ale otevřený, já jsem tam vešel, a on za chvíli váhavě taky. Sedl si do lavice, a zvědavě se rozhlížel. Tak ho mám vyfoceného - muslima sedícího v lavici v katolickém kostele.
2) Chápu, že popiska pod obrázkem může vyžadovat krácení nebo úpravu. Mělo by se to ale dít s citem:
"Sekulární společnost si nedovede představit náboženství jako zdroj dynamiky lidské civilizace." (popiska)
To je přeci hloupost. Dokonce i když pominu, že "sekulární společnost" jakožto abstraktum nemá orgány, s jejichž pomocí by si něco představovala.a přeložím to jako "veřejnost ve společnostech, které označujeme jako sekulární", bude to nadále nepravda. Součástí kolektivního nevědomí západní společnosti se stala Weberova zkratka o zrození kapitalismu z ducha protestanské etiky, běžně děti ve školním dějepisu učíme, že se v zaalpském barbariku po stěhování národů utvářela kultura a státy s nezbytnou účastí šířícího se křesťanství, běžně se vyvyšujeme nad země postižené vládou náboženského fanatismu.
"Západní intelektuálové ... totiž žijí ve společnostech natolik sekularizovaných, že si již vůbec nedovedou představit, že náboženství může fungovat jako zdroj dynamiky lidské civilizace." (text dopisu)
To smysl dává, řeč je o perspektivě konkrétní skupiny, které její stanoviště zakrývá něco, co autor považuje za důležité.
Jiřímu Kubičkovi
Potíž není v tom, zda je tropu "Muslimský světe" dobře rozumět, ale nároku, který tento tropus vznáší. Buď ruší jednotlivce, rozpouští je s jejich individuálními osudy v mase muslimského světa (směr kritiky Pavla Kolaříka), anebo zatěžuje každého jednotlivého muslima vinou za Islamský stát. Zatímco Seifert nevnucuje každému stromu, že musí být starý.
Právě tady se zřetelně ukazuje, že autorem oněch úvah je muslim "postižený" optikou Západu, s jeho preferencí ryze osobních svobod. Bidarova výzva jde tedy zřejmě tím směrem, aby se islám rozpomněl na své světlé stránky z minulosti, a překonal určité negativní tendence současnosti. Tak trochu to připomíná Jana Husa, když se snažil - odkazem na původní mravní impuls křesťanství - reformovat křesťanskou (katolickou) církev.
V zásadě tedy velmi pozitivní iniciativa; otázka je ovšem, jestli současný (většinový) svět islámu má dostatečně nosný impuls k takovéto sebereflexi a sebereformaci.
Možná, že bychom se shodli s autorem na tom, že se z naší společnosti vytratila (sokratovská ?) otázka, co to znamená žít a co to znamená žít dobře. A že je to problém.
Na druhou stranu se se mi líbil závěr. Ano, nikoliv - myslím, tedy jsem, ale tvořím, tedy jsem. („Člověk, je ten kdo tvoří a bratry jsou pouze ti, kdo spolupracují“ Citadela. Saint-Exupéry). To je jeden z důvodů, proč podporuji nepodmíněný základní příjem. Více lidí by se mohlo věnovat múzám.
S islamismem si, podle mého názoru, ještě užijeme nikoliv kvůli podstatě islámu jako takového, ale protože:
a) Na Blízkém východě se zdiskreditoval nacionalismus, marxismus i neoliberalismus, zbývá tedy islamismus.
b) Muslimové nejsou o tolik jiní, než my. Problém je v tom, že chtějí ty samé věci jako my, ale nemohou je (právě tak jako Rusové) získat díky strukturálním problémům v jejich společnostech, které jim v tomu brání.
Je to do určité míry vina kolonialismu, když se Egypt snažil zavádět osvícenecké reformy, Britové ihned zasáhli, chtěli si uchovat odbytiště pro svůj textil. Tuto pravdu jsem už díky neoliberalismu zapomněli, ale ekonomika orientovaná na vývoz surovin je recept na pěkný malér.
Ale daleko horší neštěstí je klan. V rámci západního křesťanství byla kmenová struktura více méně zlikvidovaná před tisícem let díky kombinaci zemědělství založeného na orbě pluhem, panství s jeho dominikálem a rustikálem a samotného křesťanství. Kmenová struktura se udržela jenom na periferii – skotská vysočina a na ortodoxním Balkánu, kde převládalo pastevectví. Na Blízkém východě se naopak kmenová struktura udržela. Podle toho, co jsem zaslechla se tam nejen udržela, ale Kaddáfí ji podporoval a předpokládám, že Asad dělala to samé. Kaddáfí údajně rozděloval petrodolary mezi kmeny na základě prokazované loajality. Ušetřil na polici, kmenoví starší ohlídali své lidi sami. Demokracie v muslimské zemi je uskutečnitelná, v zemi s klanovou strukturou uskutečnitelná zřejmě není. Marshallův plán také nedává smysl. Peníze v regionu jsou, většina zemí patří mezi buď nejbohatší země světa nebo do stejné kategorie jako chudší členové Evropské unie.
c) Válka v Iráku. Irák ovládali sunnité, kteří jsou tam v menšině. Bylo jasné, že změna režimu bude znamenat, že se budou muset dělit o moc a že se jim to nebude líbit. To byl těžko řešitelný problém i bez toho, co tam potom napáchali Američané. Rozpustit armádu a mít na krku tisíce mladých, ozbrojených mužů bez práce a finančních prostředků? Neoliberální fantazie podle kterých stačí zruštit stát, aby nastal ráj na zemi, neb neviditelná ruka trhu vše zařídí, také nebyly žádná výhra. Výsledem je, že s ISIS nemá kdo bojovat, státní struktury jsou rozcupované na hadry. Ono si to dost lidí jak na levici, tak na pravici neuvědomuje, ale naše svoboda volby je garantována právě silným státem.
d) Islám znamená šariu – tj. zákon, tedy něco, co alespoň nějakým způsobem omezuje libovůli panovníka, což je v daném regionu pozitivem.
e) Vědomí toho – „My jsme měli civilizaci v době, kdy v Evropě lezli po stromech“ „Jak je možné, že jsou před námi?“ „Co se stalo?“ (Rusové mají podobný problém, sovětské Rusko/SSSR bylo velmocí s postavením srovnatelným s USA, dnešní Rusko toto postavení ztratilo). „To oni,...“. (Ono je to lidské. Daří se mi dobře? To proto, že jsem schopný. Nedaří se mi? To je díky těm druhým.)
Co se stalo, nebyli ti oni druzí, ale to, že islám odmítl tisk. Ať už k tomuto rozhodnutí došlo pod vlivem místních ludditů, kteří se obávali ztráty zaměstnání, pod vlivem zákazu tisku svatých obrázků a nebo vlivem reakce na vpád Mongolů, toto rozhodnutí, podle mého názoru, znamenalo postupné zaostávání islámu za Evropu. Byl to tisk, který sjednotil Evropu a zároveň ji učinil pluralitní. Zároveň to byl tisk, kdo pomohl vybudovat moderní stát a upevnit vládu zákona. Tím, co umožnilo rozšíření odborné literatur a učebnic a tím nástup průmyslové revoluce, byl také tisk. Bez tisku by skončil Martin Luther, tak jak skončil Jan Hus. Reformace by se bez tisku nekonala.
f)Kulturními centry islámu byly Damašek, Bagdád, Káhira..., nikoliv Mekka a také ze čtyřech právnických škol islámu je nejkonzervativnější právě ta právnická škola, která je tradiční v Saudské Arábii a tuto školu dnes Saudská Arábie prosazuje pomocí petrodolarů jako normu.
Pokud jde o popisky pod obrázky, tam s Vámi naopak souhlasím, zejména popiska "Sekulární společnost si nedovede představit náboženství jako zdroj dynamiky lidské civilizace." je skutečně hodně zjednodušující až zkreslující. Je dodána redakcí, sám bych ji takto neformuloval.
Po něm je značeno krácení, a ona filosofičtější a rozvedená argumentace, na kterou jsem se odvolával, je právě tam. Při krácení textu je vždy velký problém, kde skončit, vždy se něco přeruší a vznikají pak nepochopení...
Existuje ještě šance pro lidskost?
Nebudeme-li tuto šanci umět nalézt a v globálním světě lidskost uskutečnit, nemáme nárok přežít. Jeto věc nás, lidí.
Velký Alláh nepomůže - bez zbraní ani se zbraněmi. Hodí se jen buď jako zástěrka pro nenávist (či zisk) nebo otře čelo v duševní trýzni, nic víc.
Tu šanci pro lidskost naplňovat znamená nejen v lidskost věřit, ale též vědět, co pro ni činit.
V tomto smyslu soudím, že otevřený dopis muslimskému světu a jeho překlad do češtiny mezi takové činy patří.