Jak dopadá uprchlická krize na imigranty, kteří jsou tady už dávno doma?

Fatima Rahimi se vydala do orientálních obchodů v centru Prahy. Zjišťovala, zda zjitřené společenské nálady související s příchodem uprchlíků z Blízkého východu do Evropy nějak ovlivnily jejich životy a práci v posledních měsících.

Fatimacropwb

Fatima Rahimi

07.10.2015 08:00

Související

V současnosti snad nenajdeme místo, kde bychom se schovali před tématem migrace, uprchlíků a cizinců. Stalo se naším společníkem u nedělního oběda, v městské dopravě, v kavárnách a hospodách, čteme o něm v novinách, slyšíme v televizi a rozebíráme je na sociálních sítích.

Většinou ale zapomínáme, že mnozí takoví, o kterých tady mluvíme, zde žijí již několik desítek let a jsou součástí společnosti. Setkáváme se s nimi každý den, nakupujeme u nich potraviny a ochutnáváme jejich jídlo.

Diskutujeme o nich však tak, jako kdyby zde vůbec nebyli. Jak se jim žije v České republice? Změnila se jejich situace vzhledem k náladě, která zde panuje v poslední době? Setkali se s nepřátelským xenofobním chováním? Co si myslí o současné debatě?

Kdo necítí bolest ostatních, nezaslouží si být zván člověkem
„Jak říká perské přísloví: Suché a mokré třísky hoří spolu na jedné hromádce,“ popisuje dnešní českou diskuzi o migraci šestapadesátiletý pan Hasib, který žije v České republice již třicet jedna let. „Lidé mají tendenci mluvit obecně, všechny házet do stejné hromádky. Každý národ či země má ale přece dobré i špatné lidi. Bohužel pro dnešní svět se stávají většinou ti špatní reprezentantem celé skupiny, kultury, národa. Je velmi složité přesvědčovat lidi, že jste jiní,“ zamýšlí se dále už od pohledu sympatický a charismatický muž z Afghánistánu.

Pan Hasib studoval v České republice žurnalistiku a nějaký čas pracoval v rádiu Svobodná Evropa. V současné době vlastní v srdci Prahy restauraci s orientálními pochoutkami z blízkovýchodní kuchyně. Při vstupu do restaurace vám do uší hned zazní melodie oblíbených hudebních nástrojů z daleké Persie či Indie – džembe, kánúnu či taru. Na televizní obrazovce se střídají pestrobarevné hudební klipy ze současné orientální pop kultury s folklórem.

Tomio Okamura se nechal letos v lednu slyšet, že: „Každý zakoupený kebab je jen další jeden krok k burkám.“ Poznamenal tím nějak obchody s orientálními lahůdkami? Foto Ondřej Mazura DR

„Hodně lidí se ptá, zda jsme nějakým přínosem pro společnost. Většinou jim na to říkám, že zde nereprezentuji jednu kulturu, ale snažím se být můstkem mezi tou českou a na druhé straně afghánskou, íránskou, arabskou či indickou. To je pro mě velmi důležité. Snažím se tady nabídnout jiný obraz celého Blízkého východu, než lidé mohou znát čistě z médií,“ dodává pan Hasib.

Zdi jeho restaurace jsou ozdobené perskými koberci – každý z nich má svůj příběh – starými fotografiemi a nápisy. Nechybí ani tradiční folklorní oblečení, velké encyklopedie a knihy, mezi nimiž mě hned jedna zaujme: První česko-perský slovník.

Také jeden takový vlastním. Vzpomínám, že když jsem jej před zhruba deseti lety dostala a zalistovala v něm, pocítila jsem sama ze sebe hluboké zklamání. Většině slov jsem nerozuměla, a to jsem si myslela, že už česky mluvím docela dobře.

Pan Hasib hovoří česky plynule. Přiznává ale, že naučit se to, pro něj nebylo vůbec jednoduché. S vážným výrazem vysvětluje: „Já jsem zde studoval vysokou školu v češtině. K tomu, aby se člověk integroval do společnosti, je znalost jazyka velmi důležitá. Jazyk a vzájemný respekt. Všichni máme nějaká práva, ale také máme povinnosti, které musíme dodržovat.“

„Žiji v České republice třicet jedna let, tady jsem doma. Respektuji zdejší zákony a řídím se jimi. Pro nás, co tady jsme tak dlouho a cítíme se jako součást společnosti, je velmi bolestivé slyšet, že jsme stále cizinci. Měl jsem možnost z České republiky odjet, ale neudělal jsem to. Jsem tady rád, mám zde přátele,“ uzavírá.

V pravém rohu hned u vchodu do jeho kuchyně – z níž je cítit vůně čerstvé bazalky a máty – visí zarámovaný text vyvedený zlatou barvou na tmavě zelené látce. Je to Bani Adam (Děti Adamovy) od perského básníka Sádí Šírazího z třináctého století. Vypráví se v ní o tom, že lidské bytosti jsou součástí jednoho celku – že se skládají z jedné podstaty a duše. Je-li jedna z nich postižena bolestí, ostatní se trápí s ní. Naopak ti, kteří žádnou bolest nepociťují, si nezaslouží být zváni člověkem.

S touto myšlenkou v hlavě opouštím restauraci a mířím navštívit další místo.

Lidi dnes málo meditují
Kousek dál, nedaleko Národního divadla, stojí malý obchůdek s orientálními potravinami. Majitelem je příjemný pan Amis, který pochází z Alžírska. Vysoký muž středního věku mě vítá s úsměvem, přestože přicházím v době oběda. V obchůdku s bistrem se podává rýže, masové kuličky, cizrna, kuskus a kuřecí omáčka. Několik zákazníků už hladově čeká na své jídlo.

Obchodem se nese také vůně čerstvých datlí a oliv. V nabídce samozřejmě nechybí tradiční chalva, pistácie, kešu oříšky či sušené fíky, barevné bonbóny, baklava, sušené ovoce… Všeho spousty.

„Všichni mají pocit, že vědí vše a ke všemu se vyjadřují. Myslí si, že jsou nejlepší. Lidská pokora pomalu mizí,“ říká pan Amis. Foto Ondřej Mazura DR

Pan Amis na mé otázky zpočátku odpovídá nepravidelně a trochu roztržitě – má dost práce s vyřizováním objednávek zákazníků. „Miluji lásku a toleranci,“ prohodí nečekaně. „Nedávno jsem svému synovci řekl, aby radši s nikým nediskutoval, aby se vůbec nehádal a neobhajoval. Řekl jsem mu, ať radši všechno odsouhlasí a v případě hádky odejde pryč. Ať se s nikým nedohaduje. S některými lidmi totiž nemá cenu diskutovat,“ uzavírá svůj monolog, kterému u dveří bedlivě naslouchá jedna ze zákaznic. „Pan Amis je hodný muž,“ řekla a odešla.

„Situace je ve světě velmi vážná, není to pouze tady v České republice. Jde o mezinárodní konflikt, podívejte se, co se všude děje,“ pokračuje pan Amis. „Myslím si, že hodně lidí zapomíná meditovat. Nejsou za nic vděčni. Všichni mají pocit, že vědí vše a ke všemu se vyjadřují. Myslí si, že jsou nejlepší. Lidská pokora pomalu mizí,“ dodává a na chvíli na mě upře svůj pronikavý pohled. Otevírá při tom kasu, aby vrátil peníze nazpět bělovlasému zákazníkovi, který si přišel koupit rýži. Stokorunovou bankovku při tom drží ve vzduchu, jako by na ni při svém zaujetí pro myšlenku úplně zapomněl.

Ptám se pana Amise, zda se v poslední době setkal ve svém podniku s nějakými projevy nenávisti. Usmívá se a s talířem v ruce odvětí: „Já prodávám jídlo. To je vždycky potřeba, i ve válce. Znám lidi, kteří neměli štěstí a s takovými projevy se setkali. I u mě se nedávno objevil muž, který na mě křičel, že vyrábím bomby. Zavolal jsem polici a ta to s ním vyřídila. Nevím, zda to myslel vážně nebo pouze provokoval. Jak jsem již říkal, sám s takovými lidmi nediskutuji. Poprosím je, ať opustí obchod, zavřu za nimi dveře a je-li to potřeba, zamknu. Nemám pravdu?“ Pohlédne na mě a čeká na mé přikývnutí.

Obchod se ale najednou začíná plnit novou vlnou zákazníků, a tak nechci pana Amise nadále zdržovat. Loučím se a odcházím.

Jsou zde doma, mají právo mi nadávat…
Jeden z nedávných protestních pochodů hnutí Islám v České republice nechceme prošel okolo obchodu s orientálními potravinami nedaleko Karlova náměstí. Jak jsem se doslechla, několik stoupenců této iniciativy se zde tehdy zastavilo a skandovali nacionalistická hesla jako „Čechy Čechům“, „Nic než národ” a podobně.

Otevírám a vcházím do prodejny. Nad dveřmi visí malý zvonek, který zacinkáním ohlásí každého nového příchozího.

Majitel při mé návštěvě neví, kam dřív skočit. Blíží se totiž svátek oběti (v arabštině Íd al-Adha), při němž si muslimové každoročně připomínají starozákonní příběh Abraháma, který byl ochotný následovat boží příkaz a obětoval svého syna Ismaila. Islám na rozdíl od křesťanství a judaismu uvádí, že obětován měl být starší syn Abrahama Ismail, nikoliv Izák.

„Já prodávám jídlo. To je vždycky potřeba, i ve válce. Znám ale lidi, kteří neměli štěstí a s projevy nenávisti se setkali.“ Foto Ondřej Mazura DR 

Přestože je majitel pan Shedid, menší muž s černými kudrlinkami na hlavě, v obchodě právě na všechno sám, věnuje mi alespoň chvilku. K incidentu s lidmi z Islám v České republice nechceme, odevzdaně poznamená: „Je to jejich názor a mají na to právo. Jsou zde doma, mohou projevit svůj nesouhlas.”

Při jeho odpovědi mi v hlavě vrtá otázka: Existuje hranice svobody slova? A kde vlastně končí? Tam, kde začíná fyzické násilí?

Bude válka
Téma migrace se v tomto roce stalo součástí veřejné debaty po celé Evropě. Hlas české veřejnosti mluví dvěma jazyky: jeden volá po solidaritě s uprchlíky, kdežto druhý chce uzavírat hranice. Jakoby se při tom zapomínalo, že „cizinci“ zde již dávno jsou. Můžeme je potkávat v kavárně nebo hospodě, kde toto téma tak rádi probíráme s přáteli. Možná budou sedět u vedlejšího stolu, možná nám naservírují jídlo. Anebo si přisednou v tramvaji… I do budoucna platí, že je pouze na nás, zda se jim budeme vyhýbat nebo je přijmeme za součást společnosti.

Stále bychom ale měli pamatovat, že žijeme v zemi, kde je mír, kde je bezpečno, kde se můžeme svobodně rozhodovat, kde můžeme volit, kde se většinou dovoláme spravedlnosti. Máme možnost se vzdělávat, diskutovat, nesouhlasit.

To vše je privilegium, kterého se většině lidí světa nedostává. Jsem neskonale vděčná, že já je mám. Přesně to jsem si uvědomila, když mi pan Amis s vážnou tváří několikrát zdůraznil, že bude válka. Možná jsou to právě obavy z toho, že přijde něco mnohem horšího, co způsobuje, že si nikdo z mužů, které jsem navštívila, na společenské nálady nijak zvlášť nestěžoval. Domnívají se totiž, že současné dění dopadá úplně na všechny – nejen na muslimské imigranty, nejen na občany českých zemí. Prostě na všechny.

Pokud bychom přece jen obrnili náš stát před takový pány, jako jsou Hasib, Amis a Shedid, jak bychom to obhájili? Anebo – když už jsme u toho –, proč bych tady vlastně neměla být třeba ani já?

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Restaurace Kábul Středa, 7.Října 2015, 11:34:48

Podnik pana Hasiba se jmenuje Kábul a je v Krocínově ulici na Starém městě. Je to zajímavé prostředí, převážně afghánská kuchyně je výborná, i vegetariáni se tam nají dobře. Také tam chodí zajímaví lidé a občas tam bývají produkce orientální hudby.

Pana Hasiba trochu znám, je to velmi sympatický člověk. Je hodně otevřený a je snadné se s ním dát do řeči.










Ivo Horák - Praha 3

Na okraj článku Neděle, 11.Října 2015, 20:06:5

Hezká reportáž. Slušelo by jí to také v mainstreamových novinách. Myslím, a hlavně doufám, že přístup většiny Čechů ke konkrétním příslušníkům blízko a středovýchodních národů je stále spíše dobrý. A naopak. V obecné, abstraktní rovině je to však dost špatné. Je v tom hodně ideologie. Navíc se naši lidé obávají, že bychom mohli nyní "nafasovat" lidi s hodně špatnou zkušeností, na jaké oni nemají dobrou vůli ani trpělivost. Hlavní problém ovšem je, jako vždy, v množství možných příchozích. Zdá-li se, že by jich mohlo přibýt mnoho, většina domácích znejistí všude. Navíc je zde pocit sociální slabosti. V tichosti a bez pozornosti médií se po řadě desítek let museli ze svých bytů a čtvrtí např. v širší Praze odstěhovat tisíce obyvatel a na jejich místa přišli mladí, dynamičtí a cizí... Takže podrážděnost nižších vrstev pramení z pocitu, že jsou kmány ve vlastní zemi. Nechtějí z toho obvinit bohaté, aby nevypadali jako závistiví a hlavně chudí. Takže se vozí po slabších menšinách.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.