Svět ve frankfurtském knižním zrcadle

Filip Outrata se vrací k právě skončenému frankfurtskému knižnímu veletrhu. Je to svět v malém – ukazuje jako v zrcadle konflikty světa velkého, jako je boj o svobodu slova a její výklad.

Mezinárodní knižní veletrh ve Frankfurtu nad Mohanem je největší setkání nakladatelů, knihkupců, autorů a dalších lidí od knih na světě. Kromě toho je to ale svět v malém, místo, kde se na pár dní v pokojné rozmanitosti sejdou zástupci téměř celého světa. Ve frankfurtském zrcadle je možné vidět zajímavé útržky toho, jak se dnešní svět, ten velký, proměňuje.

Vždy mě fascinovalo, jak blízko sebe se tu nacházejí například šiřitelé křesťanství, islámu, buddhismu či okultismu nebo bojovníci za práva Palestinců a za podporu státu Izrael. Vše na jednom místě, zdánlivě bez konfliktů, bez napětí. Je to jistě obraz zkreslený, nereálný, zastupující jen malý výsek skutečnosti. Ale je to obraz moc pěkný.

Pozoruhodné je také srovnávat podobu stánků jednotlivých zemí. Podle toho, jak jsou řešené stolky pro posezení a povídání, je vidět, jak si která národní mentalita dovede zařídit příjemný prostor ke společnému pobytí. Stručně řečeno, u německých nakladatelů je většinou židlí a stolků méně než u Francouzů. Ať sedí ten, kdo něco důležitého projednává, ostatní mohou stát a přitom listovat knihami.

Je také dobře patrné, kde je dostatek peněz, ale chybí náplň, chybí literatura. Stánky zemí Perského zálivu jsou honosné, s velkými portréty členů vládnoucích dynastií, ale kromě propagačních knih ukazujících výdobytky tamní architektury či krásy přírody, případně velikost Proroka a jeho učení, se tam nenajde téměř nic, co by připomínalo literární tvorbu, jak ji známe v našich končinách.

Rushdie versus Írán
Jeden ze stánků těchto zemí zůstal zcela prázdný. Írán stáhl své knihy a zastoupení z veletrhu na protest proti tomu, že při jeho zahájení pronesl řeč Salman Rushdie. Fatva, kterou na jeho hlavu vyhlásil v roce 1988 první duchovní vůdce Íránu Rúholláh Chomejní, zjevně zavazuje vedení země i dnes. Není to nic překvapivého, protože podstata tohoto střetu – svobodu projevu a její výklad – zůstává dnes stejně živá jako před víc než pětadvaceti lety.


Salman Rushdie ve své frankfurtské řeči upozornil na tlak, kterému jsou mnohde na světě vystaveni nakladatelé, spisovatelé a překladatelé. „Spisovatelé a vydavatelé nejsou válečníci, nemáme žádné tanky. Ale nesmíme se vzdávat,“ řekl mimo jiné.

„Literatura se může zdát slabá, protože nemá ve světě žádnou reálnou moc, ale její síla je v tom, že svým vyprávěním dokáže vyvolávat otázky o nás samých. Díky této výzvě nepřijímáme svět jednoduše takový, jaký je. Dokážeme zpochybnit všechnu názorovou (auto)cenzuru, všechny falešné výzvy k pokoji, všechny formy strachu. Literatura je forma vyjádření, která se nebojí.“

Írán stáhl prezentaci svých knih na protest proti pozvání Salmana Rushdieho. Foto zimbio.com

Oficiální íránské stanovisko k bojkotu knižního festivalu ovšem vykládá svobodu slova poněkud jinak. To, že na veletrhu dostal slovo autor, který pod rouškou „svobody vyjádření“ uráží víru více než miliardy muslimů, je podle íránské strany porušením Všeobecné deklarace lidských práv. Urážky Proroka a víry muslimů jsou podle nich poškozením lidské důstojnosti. Zvláště nyní, v době sílícího extremismu, je racionální přistupovat s empatií a úctou k muslimům a jejich cítění.

Mladé ženy v hidžábech, kterým připadl úkol zůstat v prázdném íránském stánku a mluvit s okolojdoucími, litovaly toho, že se k bojkotu nepřipojila žádná další muslimská země. Kromě toho rozdávaly svitek se vzkazem současného duchovního vůdce země, Alího Chameneího, mládeži světa napsaný v lednu po útocích v Paříži. Rahbar (nejvyšší duchovní vůdce) v něm mladé lidi vyzývá, aby se nebáli utvářet si vlastní názor o islámu, na základě vlastního studia a bez předsudků a zjednodušování.

Na agoře, náměstí mezi veletržními budovami, zatím íránští exulanti v Německu rozbalili svůj stánek s informacemi o ukrutnostech režimu Islámské republiky a hrozbách spojených ze zaváděním šaríe v Evropě. Oficiální Írán se sbalil a odjel, ale my jsme tady!, říkali. A bylo to nadějné znamení. Svobodu (nejen) spisovatelského slova se protentokrát podařilo uhájit. Bude to ovšem běh na dlouhou trať, jak ukazuje třeba i pozvání „na kobereček“ českého velvyslance v Saúdské Arábii kvůli tomu, že v nakladatelství Paseka letos vyšlo nové vydání Rushdieho osudové knihy Satanské verše.

Nejde jen o muslimský svět
Zdaleka tomu ovšem není tak, že by problémy se svobodou spisovatelského slova měly jen islámské země. Před několika dny vrátila skupina patnácti indických spisovatelů cenu indické akademie Sahitya na protest proti zavraždění jejich kolegy, literárního vědce a kritika náboženského extremismu M. M. Kalburgiho 30. srpna tohoto roku, a na protest proti dalším projevům nábožensky motivovaného násilí ve většinově hinduistické zemi.

V současné vládě nacionalisty Nárendry Módího vidí indičtí autoři hrozbu pro demokracii, svobodu a sekulární charakter státu. Za této vlády podle nich snahy o omezení svobody slova podstatně zesílily. Indické akademii, která cenu uděluje, vyčítají také zbabělé mlčení tváří v tvář extremismu a násilí.

Politický rozměr literatury podtrhla také letošní Nobelova cena za literaturu, udělená běloruské autorce Světlaně Alexijevičové. Pozoruhodné nicméně bylo, že na běloruském (dost skromném) stánku na veletrhu byl k mání leták s informací, že prezident Lukašenko spisovatelce, k jeho režimu kritické, k udělení ceny blahopřeje.

Ve Frankfurtu je tomu vždycky tak, že oficiální a politická stránka se setkává, někdy míjí, jindy utkává se stránkou lidskou, intimní a literární. Spisovatel žije v překladech do jiných jazyků, jeho poselství má sílu, kterou chtě nechtě musí respektovat i státní moc. Nebo nemusí, ale v tom případě musí strpět fakt, že se stane v mezinárodním společenství černou, a také trochu směšnou, ovcí.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.