Kolik je na zemi knih? Kterou mám dát se vést?

Třicet šest překladatelů z celého světa, kteří překládají německou literaturu, se sjelo do Berlína probírat nové perspektivy německé literatury a sdělovat si zkušenosti s překládáním.

Mám podivnou úchylku účastnit se mezinárodních seminářů věnovaných různým oborům, například zenovému vaření (kecám), mazlení (nekecám), psaní scénářů, osvětě dětí co se historie jejich národa týká anebo… překládání. Popisy těchto setkání působí famózně a v programu se často skví jména tzv. velkých zvířat. A tak se mi přihodilo, že jsem takhle někam jela, nadšená, že budu reprezentovat svoji vlast, v níž už několik let nežiju, ale jejímž jazykem myslím, překládám, píšu, dýchám, žiju.

Třicet šest překladatelů z celého světa, kteří překládají německou literaturu, se tedy sjelo do Berlína, aby ve vile u Wannsee – ne, nekonalo se to v domě, kde byla ta slavná konference, jejímž cílem byla koordinace konečného řešení židovské otázky – probírali nové perspektivy německé literatury, sdělovali si zkušenosti s překládáním toho a tamtoho a taky si dávali různé tipy, co se finanční podpory překladů týká.


Překladatelé německé literatury se sjeli do Berlína. Foto es.wikipedia.org

Někteří dokonce povyprávěli o svém pobytu v překladatelském domě ve Švýcarsku, kde můžete pobýt a v klidu si zapřekládat s výhledem na zasněžené vrcholky švýcarských horských velikánů a máte možnost odběru čerstvých vajíček a mléka od superšťastných švýcarských krav, které jsou víc než „bio“. Jsou prostě „Natur pur“.

A jaké jsou tedy ty nové perspektivy německé literatury? Tento rok je fikce out a trendy je tzv. rodinný román. Zástupci třetí či čtvrté generace po nacistech brázdí sklepy a knihovničky za tajemným závěsem a ptají se babiček, maminek, tatínků a dědečků, tetiček a strýčků, co že je to za zajímavé artefakty, které nacházejí... Cesta je cílem. Přestože největším exportním artiklem německé literatury posledních let je sympatický Vídeňák Daniel Kehlmann a jeho vyměřování světa, výraznou ikonou nadále zůstává W. G. Sebald, a to mícháním fikce a autobiografie.

V Americe jej zpopularizovala Susan Sontagová a svým psaním ovlivnil i americké autory. Taky vlastně jakési „Natur pur“, příběhy autentičtější než autentické, tak trochu vintage a hlavně mající patinu odžitého rodinného prožitku, náležitost k „wir“ a touha po společenství, ve kterém máme své místo a mají nás tam rádi takové, jací jsme. Nedostatek napínavé zápletky v této literatuře lze pak zdůvodnit tím, že „to“ přece napsal sám život, nic víc, nic míň.

Autoři zpracovávají vybledlé pocity viny za druhou světovou válku a její konsekvence, ono břímě 20. století, realitu lehce fikcionalizují, aby vydání knihy pro rodinu bylo jakž takž snesitelné a doufají, že se temné události druhé čtvrtiny 20. století nebudou opakovat, bude-li si lidstvo dostatečně často připomínat, že má-li někdo black out v hlavě a začne vyvádět, je nutné zamezit tomu, aby měl prostor své fantasmagorie realizovat.

Zklamáním bylo setkání s literárním kritikem z týdeníku Zeit, který nám měl povyprávět o tom, jak vidí současnou německou literaturu. Musí to být velmi smutný život, který žije, protože schémata, dle kterých přemýšlí, byla ryze ekonomická a marketingová: jaká literatura je schopná v cizině generovat profit? Jaké knihy jsou v tomto smyslu našimi exportními artikly? Jaké knihy jsou schopné uspět v globalizovaném světě? Globalizovaný svět je pro něj pak světem témat.

Podle tohoto nedozrálého chlapce, kterému už bylo čtyřicet, což je novodobý fenomén mezi muži, lze tedy exportu dosáhnout spíše skrze témata (jako například trh nemovitostí, nevyváženost míry luxusu v západním a východním Německu nebo vyměřování světa) než skrze jazyk. Tři vykřičníky.

Proč si tedy proboha lámat hlavu se slovosledem a slovíčkařením, říkám si a dodávám si odvahy zeptat se tohoto klučíka, jak je to s právy na články tohoto renomovaného týdeníku, pro který pracuje a jestli by nebyla možná nějaká kooperace, protože české literární časopisy si nemohou dovolit platit honoráře, natož práva na článek. Opět se na mě skrze své cool vystajlované brejličky podívá pár smutných očí, místo panenek mající číselník kalkulačky. To je nám jedno, že naše články někdo chce zveřejnit, my generujeme zisk. Auf Wiedersehen.

Byla bych raději, kdyby mé cesty nemusely začínat tady, na samotě kolem nádraží, která pořád ještě svědčí o zpustošení tohoto města, města, které bylo v průběhu vítězných bitev rozbombardováno a zdemolováno, jakožto odplata, tak mi to alespoň připadalo, neboť z tohoto města byla řízena válka, která způsobila tu obrovskou spoušť, široko daleko, nekonečná blesková válka na železných kolečkách, s železnými křídly.

Zaskočená obrovským úspěchem nám nesmělá Katja Petrovská přečetla úryvek ze svého románu Možná Esther. Už s úryvkem románu vyhrála v Klagenfurtu Cenu Ingeborg Bachmannové a práva na román, který vyšel krátce před lipským veletrhem, okamžitě zakoupila více než desítka zahraničních nakladatelů. Petrowskaja přiznává, že němčina není její jazyk, překladatelé, kteří ji budou překládat, mluví lépe než ona sama.

Její epizodní román působí jako sbírka fejetonů na jedno téma – není divu, Petrovská už léta pracuje pro noviny. Při psaní knihy se potácela mezi dvěma zběsilými pocity: potřebou něco vyprávět a zároveň paralyzovaností sdělit slovy něco, co jsou jen obrazy v její hlavě. Jazyk, kterým se v knize vyjadřuje, je jediný fiktivní element knihy, která zpracovává historii její rodiny. A dodává: „Bůh gugluje naše cesty.

Nejvíc mě uchvátil švýcarský dramatik a romanopisec Lukas Bärfuss: na nic si nehraje a se smyslem pro bídu sobě vlastní nám četl schovaný za knihu. Ve svém novém románu Koala zpracovává autobiografický příběh svého bratra, který spáchal sebevraždu. Říkalo se mu Koala: koaly jsou zvířata, která spí dvacet jedna hodin denně, říká se, že jsou to pohodáři, ale nejsou to spíš depkaři? Moderátor se Bärfusse zeptal, jestli mu napsání tohohle románu pomohlo při zpracování smrti bratra.

Bärfuss se jen zadíval směrem k jezeru Wannsee a řekl: Samozřejmě že ne. „Jednu, možná dvě hodiny jsem zůstal sedět v křesle a brečel, ohromen automatičností, s níž se moje tělo začalo třást, jen proto, že jsem obdržel slova, neradostnou zprávu. Nikdo mi nic neudělal, všechno bylo stejné jako pět minut předtím. Rádio hrálo stejnou hudbu, hrnek stál tam, kam jsem ho postavil před telefonátem, káva byla dokonce ještě horká, soused na balkóně kouřil pořád tu stejnou cigaretu.

A pak jsme jeli do Lipska. Říká se, že je to „nový Berlín“, protože Berlín už je nudný. V Lipsku je stále ještě dostatek levných, neopravených bytů s kamny na uhlí či dřevo. Svojí dekadencí okouzlují rovněž nespravené chodníky a ruiny. A až byty zdraží i tam, tak hipsteři a věční němečtí nicnedělači nejspíš odtáhnou do Chomutova. Samotný veletrh připomínal slet čarodějnic, respektive manga lidí.

V případě některých excentrických spisovatelů či normálních smrtelníků nebylo zcela jasné, zdali jsou převlečeni rovněž za účelem manga-srazu či ne. V konverzaci s jednou známou jsem se blamovala, když jsem si jí zeptala, jestli si svůj manga kostým šila sama... V areálu veletrhu je pak menší rybníček, kde se tyto osoby, které se ve volném čase rády převlékají a stávají někým jiným (což je uvolňující), nechali vyfotografovat v odvážných pózách – v rukách meče a jiné manga utenzílie. Každý chceme vnoučatům ukazovat něco jiného...

Cenu Lipského knižního veletrhu vyhrál Saša Stanišić, absolvent místního literárního institutu, jehož román Jak voják opravuje gramofon byl přeložen do dvaceti jazyků a Staničić tím německé imigrantské literatuře prošlapal mnoho cestiček. Tato shooting star v oranžovém svetru a křiklavě zelených ponožkách sdělila moderátorovi v oranžových ponožkách, že pro něj je wir-vypravěč v románě zásadní – jeho cílem bylo uplacírovat historky, které se vyprávějí v jeho rodině, a vymyslel si vesnici, načež pak zjistil, že tato vesnice reálně existuje: je to vesnička Fürstenfelde v Uckermarku ve spolkové zemi Braniborsko.

K chóru hlasů, který jeho román utváří, patří mimo jiné liška. Ale na rozdíl od Antichrista Larse von Triera, kde poví záhadné: „Chaos vládne.“, tu říká: „Buď hrdinský a věz: Hrdinové nemohou být pořád hrdiny, je i spousta jiných věcí ke konání.

Margaret Atwoodová v Lipsku představila svoji knihu MaddAddam, poslední díl utopické trilogie. Řekla, že všechny knihy budoucnosti jsou vlastně spíš o nás a o tom, jací jsme teď a jací v budoucnosti nechceme být. Zmínila taky nebezpečí internetu, kterému někteří svěřují tajemství, která by neřekli ani nahlas, a pak se diví, že jsou vyzrazena a oni podvedeni. V Kremlu prý proto přestali používat internet a počítače a vyhrabali staré dobré psací stroje!

Dalšími velkými jmény veletrhu byli Izraelec Avraham B. Jehošua, Jonathan Lethem, Pankaj Mishra nebo Margriet de Moorová. A taky český vývozní artikl numero uno Jaroslav Rudiš, který musí být nejspíš nedělňátko, protože neustále házel úsměvy na všechny strany a okouzloval jako na běžícím páse, a to mimo jiné i z prestižní rozhovorové pohovky „Das blaue Sofa“ televizní stanice ZDF.

Jaká čtení mě ještě zaujala? Jens Sparschuh představil svůj nový román Konec letního času, vyprávějící kriminálně laděný příběh o hledání jezera, kde se odehrává vražda v Nabokovově románu Zoufalství a kde si Nabokov chtěl postavit chatu. Rozhovor ukončil slovy: „Opravdu neexistuje žádný důvod, proč si tuto knihu nepřečíst!“ V pátek se v Hale 3 konalo čtyřicetipětiminutové čtení a diskuse v rámci řady Duševní zdraví s názvem Psychoanalýza na Slovensku: Příběhy nadšení a vzdoru. Popis akce: Recepce psychoanalýzy na Slovensku 20. století – dějiště dramatických myšlenkových konfrontací.

Regina Röhners připravila nejen čtení, ale i ochutnávku, aby navnadila na svoji novou knihu Lahůdky z plechu – sladké i slané svůdné pečení pro každé roční období, recepty jsou originály! A Tatjana Kruse představila svoji zbrusu novou detektivku Vykopejte dědu! s podtitulem Černočerná alpská detektivka, která začíná slovy: „Jeho život jakožto mrtvoly započal jednoho pozdního podzimního odpoledne, aniž by si toho všiml. Pádlovala nad ním kachna divoká, zvaná březňačka, mužského pohlaví.

A tatínek na plný úvazek Mario D. Richardt představil svoji knihu Prázdná lednička, plné plínky – singl tatínkem. Úryvek pro představu: „Na každý hrnec existuje poklička. A já jsem pánvička. Ale ne teflonová, na které nic nepřipálíte, ale litinová, pro kterou prostě žádné pokličky neexistují. Od té doby, co žiju v Lipsku, tropil Amor jen samé neplechy.

Christina Mundlos představila svoji knihu Teror matek - Strach, závist a agrese mezi matkami, v níž pojednává historické, sociální a psychologické pozadí tzv. matek-fašistek. (Kdo ten termín nezná, zeptá se Kamily Zlatuškové.) Zaujala mě také kniha Tima Krohna Ze života matrace toho nejlepšího provedení, hrdinkou této knihy je opravdu matrace a 20. století – kdo všechno na ní spal? A jak se na ní vyspal? A jak to s ní dopadlo?

Hrozně cool jsou v Německu provinční krimošky, prý už skoro ke každému PSČ v Německu existuje nějaká krimoška. Christian Bauer tedy představil svoji krimi Dva tlustí mopsové – Třetí případ komisaře Roberta Simareka, vyprávějící o krásné vdově, oběšeném tenorovém zpěvákovi, vyšetřovateli odolném vůči alkoholu – … a dvou tlustých mopsech!

A pak jsem si půjčila přes noc intelektuální vampíří román od jedné překladatelky, plný podtrhaných vět a červených otazníků a vypadl z něj papírek (pozvánka na překladatelský večírek v lipském Ratkelleru), na kterém stálo roztřeseným písmem: „Překlad knihy, se mnou dělá to, že mám pocit, jako by si mě někdo pronajal a já surfuju na jeho vlnách, snažím se jich zachytit co nejvíc (a vím, že některé přijdou nazmar a navždy odplavou do Nikam). Zbavuje mě to v podstatě svéprávnosti, protože vše je podřízeno zvládnutí tohoto úkolu, které už z podstaty nikdy nemůže být perfektní, i kdybych se přetrhla. Jímá mě hrůza z délky, neboli monstrozity, dále míra nesrozumitelnosti, reakcí autora a taky čtenářů a v neposlední řadě mého svědomí. Udivuje mě, kolik rozlehlých prostorů sebe sama skrze jiné, nové lidi, jiné, nové texty, v sobě objevuju a ještě objevím...

Tak jsem z toho všeho tak nějak vyjevená. Bylo to krásné a bylo toho moc. Nejvyšší čas jet domů... Vyfotím si tenhle papírek, zhasnu lampu a jdu spát.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.